THE LIQUIDATORS
Památník věnovaný Černobylské noci.
Pro mrtvé a nenarozené... vytesáno do kamene pro živé.
Tato čtyři zásahová požární vozidla se nikdy nevrátila do svých garáží a zasahující hasiči se nikdy nevrátili do svých domovů. Byli první na scéně a pro ně to byl obyčejný zásah u obyčejného ohně. Vůbec netušili, s jakými silami si to jedou rozdat.
"Likvidátory" se nedobrovolně stali vojáci základní služby, mladí kluci státním násilím donucení provádět prvotní úklid radioaktivních trosek a následků nukleární havárie.
Sovětský Svaz, jako totalitní mocnost, využil obrovské množství mladých vojáků jako pracovních sil k odstraňování následků černobylské tragédie, ale nezajistil jim ani základní ochranu třeba vhodnými protiradiačními oděvy, ani je alespoň v základu neinformoval o smrtelném nebezpečí, kterému jsou vystaveni. Vše zcela v duchu komunistického hesla o uvědomělé a dobrovolné službě vlasti.
Jen v průběhu prvního roku po havárii se na odstranění následků podílelo na 650.000 likvidátorů. Část z nich přežila a následně se podílela i na vybudování ochranného pláště nad zničeným reaktorem, který je nazýván SARKOFÁG.
Vojáci, uklízející střechu nad reaktorovou jednotkou #3, rukama sbírali a lopatami na kolečka nakládali bez adekvátní ochrany (jen v PROTICHEMICKÝCH!!! oblecích a holínkách) smrtelně nebezpečné a extrémně radioaktivní kusy původního grafitového jádra reaktoru a sypali je do atomového pekla kráteru, který zbyl po zničeném reaktoru.
Nasazení vojáků předcházel pokus využít pro tuto činnost dálkově ovládané roboty, ale jejich životnost byla prakticky nulová - extrémně vysoká radioaktivita téměř okamžitě zničila jejich elektroniku a roboti se zasekli uprostřed trosek. Vláda tedy vyslala na úklid tisíce vojáků - biorobotů.
Na obrázku vidíte autobus s narychlo povolanými vědci v "ochranných oblecích" na jejich poslední cestě - cestě do Černobylu...
Práce na střeše reaktorové haly nebyla dlouhá, každý voják zde pracoval na odklízení trosek pouze dvě minuty. Vojákům vybraným pro úklidové práce byly komunistickým velením nabídnuty dvě možnosti, jak si zajistit trvalý příjem u armády a následný vojenský důchod: buď dva roky v dešti kulek, bomb a raket v Afghanistánu, nebo dvě minuty práce uprostřed tichého a neviditelného deště gamma paprsků na střeše nad reaktorovou jednotkou #3. Třetí možná volba - odmítnutí dvou nabídnutých - potom vedla přímo na popraviště.
Po destrukci reaktoru sice došlo k úniku obrovského množství radioaktivního materiálu, ale většina ho zůstala uvnitř trosek. Vědci předpokládají, že víc jak 90% původního nevyhořelého paliva je v současné době stále skryto pod železobetonovým sarkofágem. Musíme se sklonit před odvahou a hrdinstvím lidí, kteří se podíleli na výstavbě sarkofágu a tím snad zajistili relativní bezpečí před dalším fatálním únikem radioaktivity, která by jinak smrtelně kontaminovala nejen pro tuto oblast, ale s největší pravděpodobností i celou východní Evropu.
Zničená reaktorová hala a vyvržené ruiny po Reaktoru #4
