Jaro 2007
Existuje jen jedna síla, která dokáže léčit. Tou silou je příroda.
(Arthur Schopenhauer)
Mé oblíbené cesty jsou ty, po kterých nikdo celé roky nejel. Někdy nechám na těchto cestách zápisník, abych zjistila, jestli tudma někdo projel. Když se tam za rok, za dva vrátím, většinou vidím tento zápisník nedotčený, což mě ujišťuje v tom, že tu po mně nikdo nebyl.
Na černobyl se tak snadno zapomíná, protože jsme o něm věděli jen my. V prvních letech po nehodě jsme se o náš příběh se světem podělit nechtěli, teď nemůžeme. Vše, co nám po tragickém příběhu zůstalo, je památka, časem ohlodaná a slábnoucí. V budoucnu pohřbí nezájem lidí i ty zbytky památek, které nám zůstaly, i ty poslední plamínky naděje na zviditelnění této události nakonec pohasnou. Poté už zůstane černobyl jen odkoupeným majetkem přírody, na který budou vzpomínat jen někteří jednotlivci.¨
(Journals, June 2006)
Tyto domy se již opět staly vlastnictvím přírody.
Tento dům z přírody vzešel a zase se do ní navrátí.
Tento jelen přebíhá přes cestu a skáče k domům. Tady jsou doma oni, je jich zde mnoho. Cítím se jako v ZOO, až na to, že v ZOO je vše přesně naopak. V ZOO jsme my volní, kdežto tady jsou volná zvířata a my jsme jejich předmětem zájmu. V ZOO jsme my těmi, kteří pozorují spoutaná zvířata, kdežto tady volná zvířata sledují nás, lidi, kteří se zde jednou za čas objeví.
Nejvíce udivující je zde zřetelný kontrast mezi „naším“ světem (civilizací) a přírodou. Náš civilizovaný svět je hmotný a reálný, kdežto oblast Černobylu je ukázkou jakéhosi metafyzického světa, jakoby nereálného. Příroda je světem sama pro sebe, je to svět, který tu byl před námi a bude tu i po nás, zatímco naše bezvýznamná civilizace zapadne do propadliště dějin. Náš svět je umělý a drží pohromadě pomocí vědy a techniky, kterou si člověk vytvořil. A pak stačí jen stisknout špatné tlačítko a my se ocitáme znovu na začátku. Tak křehká je naše civilizace. Stačí pohled kolem a všecko co bývalo naší civilizací zmizí ve vzduchu jako fata morgana. Naše místo zaplní lesy a příroda se vrátí zpět tam, kde jsme ještě před časem byli my.
V těchto domech lidé bydleli ještě 15 - 20 let po nehodě. V roce 1991 byla
ejvětší radiace v obydlených místech 2000 mikroroentgenů za hodinu. Od té
se množství radiace snížilo a s ním i počet lidí, kteří zde žijí. Nejvyšší radiace, kterou jsem v roce 2006 naměřila v místech, kde někdo
bydlel, byla 250 mikroroentgenů za hodinu, což je hodnota, kterou UN
uznává jako přijatelnou. V praxi je to ale horší, je to stále příliš mnoho
na obydlení lidmi.
Dnes se úroveň radiace může různit - od několika stovek až po tisíce
mikroroentgenů, to však neodráží skutečnou situaci. Geigerův počítač nám
může ukázat pouze siluetu radiace, její vnější vzhled, stín. Tělo radiace
může být prozkoumáno pouze zvláštní analýzou. Odečítáním hodnot z Geigeru
víme o radiaci stejně jako o kořenech stromu, který hodnotíme pouze podle
jeho větví.
Pohled na Geiger nám řekne mnohem více než oficiální zprávy, stále však
mnohem méně, než kniha přírody. V černobylu je velmi snadné tuto knihu
číst, nic nám nezatajuje... kamkoliv se podívám, vidím fakt, že lidé jsou
odtud vyhoštěni a že zde mají zakázáno žít. I když mlčím a doufám, že
někoho uslyším, jediným zvukem, který se k mým uším dostane, je zvuk
přírody, která jasně říká NEPOTŘEBUJI VÁS!
Toto je památník z druhé světové války.
Zde je jiný - tektokráte z Velké vlastenecké války. Toto je památník Občanské války. Roku 1921 Rudá Armáda pobila v poli
vojáky Bílé armády. Přeji si zde někdy být s detektorem kovu a prozkoumat
zdejší pole. Naneštěstí celá bohatá historie Černobylu je pro obor
archeologie ztracena. Ztracena napořád, čehož budu vždy litovat. V okruhu 250 kilometrů (155 mil) od Černobylského reaktoru je přes 2000
mrtvých vesnic. Každým rokem, kdy cestuji, vidím více a více těchto
zničených míst.
V oblasti Černobylu jsou kostely jedinými nezničenými budovami. Po celou
dobu, co zde cestuji, jsem ještě neviděla zničený kostel. Vykrádači jsou povětšinou pověrčiví lidé a z vykradení kostelu mají
strach. Také lidé z blízkých komunit zde jednou za čas přijdou, aby
opuštěné kostely opravili. Jako opuštěné ostrovy zde vydrží déle, než
jakékoliv jiné budovy v této oblasti.
Když zde projíždím, často tyto kostely navštěvuji. Procházím dveřmi a vždy
zjišťuji, že jsou odemčené - nikdo není uvnitř. Žádní knězi, bohoslužby,
zapálené svíčky také chybí, pouze nějaké hadry, lehce radioaktivní Bible a
obrázky svatých na zdech. Vždy před odchodem se ujistím, že Bible je
otevřena na stránce, kde je předpovězen Černobyl. pak zde ještě chvíli
postojím a s úctou odcházím. Někdy si při pohledu na radioaktivního Ježíše
říkám "Jak dlouho zde tyto kostely budou? Mohou žít bez lidí?"
Tuto otázku zanechávám za sebou, aby byla zodpovězena někým jiným, kdo zde
ještě bude cestovat a pokračuji v mé cestě.
