• Celkový počet jazyků
• Jazyk a národ
• Mrtvé jazyky
• Vznik nových jazyků
• Klasifikace jazyků
• Základní jazykové rodiny
• Klasifikace z hlediska sociálního a politického

Jazyky světa

Celkový počet jazyků

Na otázku, kolik je na světě jazyků, nedává lingvistické bádání jednoznačnou odpověď. V příručkách a encyklopediích najdeme formulace jako "přes 2000", "asi 2500", "2500-5000" apod. Nemožnost udat přesný počet vyplývá především z toho, že nemůžeme lingvistickými metodami rozlišit samostatné jazyky a dialekty (nářečí).

Jazyk a národ

V Evropě je vymezení jazyka či nářečí převážně dáno sociálními faktory: slovenštinu, běloruštinu, nizozemštinu, katalánštinu apod. klasifikujeme jako samostatné jazyky (a nepokládáme je za nářečí češtiny, ruštiny, němčiny, španělštiny ...) především proto, že se jejich uživatelé historickým vývojem zformovali v samostatné národy. V mimoevropských oblastech toto základní kritérium většinou chybí.

Mrtvé jazyky

Další problém skýtají tzv. MRTVÉ JAZYKY. Jedny z nich představují historické předstupně živých jazyků: staročeština, staroslověnština, latina, starořečtina, sanskrt aj. Takové jazyky vlastně žijí dále "ve svých potomcích" a nadto mnohdy plní i v současnosti důležité funkce, např. v oblasti vědecké terminologie. Druhé jsou mrtvé v plném slova smyslu – zanikly "bez potomků": chetitština, etruština, sumerština aj. Takovýchto mrtvých jazyků neustále přibývá, jazyky vymírají přímo pře našima očima!  R. 1898 zemřel poslední uživatel románskéhojazyka dalmatského, v r. 1969 ještě žil na ostrově Man poslení stařec znalý původního keltského jazyka. Postupně takto vymírají jazyky drobných indiánských kmenů v Americe, jazyky praobyvatelů Austrálie aj. (u mnohých udávají poslední statistiky čísla jako "20 uživatelů vesměs starších než 50let" apod.). T9m se počet živých jazyků neustále snižuje.

Vznik nových jazyků

Na druhé straně ovšem vznikají NOVÉ JAZYKY míšením bývalých koloniálních jazyků (angličtiny, francouzštiny aj.) s domorodými prvky. Takovýchto kreolských nebo pidžin-jazyků bylo popsáno už nčkolik desítek. Konečně je třeba připomenout, že existuje řada projektů UMĚLÝCH JAZYKU, praktickéhovýznamu nabylo ovšem pouze esperanto.

Klasifikace jazyků

Jazyky lze klasifikovat z hlediska zeměpisného, sociálního a politického, dále z hlediska typologického a genealogického.

Klasifikace typologická

Typologická klasifikace jazyk- vychátí z rozdílů v jejich stuktuře. Jazyky se totiž od sebe značně liší svou zvukovou i gramatickou stavbou. Některé mají zvukový systém velmi jednoduchý (např. polynéská havajština má jen 8 souhlásek a 5 samohlásek), jiné extrémně složitý (kavkazská abchazština má 66 souhlásek, ale jen 2 samohlásky). Pro srovnání uvádíme, že čeština má 25 souhlásek a 10 samohlásek (podobná čísla shledáváme ve většině evropských jazyků).

V některých jazycích (zejména v Africe a ve východní Asii – čínština) mění intonace význam slov.

Klasifikace podle gramatické stavby

V oblasti gramatické stavby je základní rozdíl mezi jazyky syntetickými a analytickými: v syntetických j. se gramatické vztahy vyjadřují pomocí přípon, resp. předpon, v analytických (angličtina, čínština aj.) převážně slovosledem a pomocnými slovy (předložkami apod.). Zatímco jazyky jako čeština, ruština, němčina aj. užívají k označení těchto vztahů přípon, děje se tak v bantuských j. (Afrika) převážně pomocí předpon. Tzv. polysyntetickéj. vtělují do slovesného výrazu závislé větné členy a vytvářejí tak slova – věty, jako je eskymácké "nepodařilo-se -mu -najít-místo-k-odpočinku".

Klasifikace genealogická

Základní klasifikace jazyků světa je však klasifikace genealogická (genetická), jež třídí jazyky podle původu (tedy z hlediska historického). JAZYKOVÁ RODINAje skupina jazyků, které podle mínění lingvistů vzešly ze společného základu (prajazyka). Rodina se zpravidla dále dělí na větve a podskupiny.Velkých jazykových rodin je osm:

Základní jazykové rodiny

1. Indoevropské j.představují nejvýznamnější jazykovou skupinu jak co do počtu mluvících, tak i co do politické a kulturní váhy. Zahrnují deset živých větví (nejvýznamnější: indické, slovanské, germánské a románské) a dvě mrtvé (anatolské j. a tocharština). Ze své původní vlasti v Evropě a Asii se rozšířily zejména do Ameriky a Austrálie, kde zcela převládly nad autochtonními jazyky.
2. Uralské j. nacházíme porůznu ve střední a východní Evropě (maďarština, finština aj.)
3. Turkotatarské j. zabírají rozsáhlou oblast od východní Evropy do severovýchodní Asie.
4. Sinotajské j. ve východní Asii (čínština, tajština, laoština aj.).
5. Austronéské j. v souostrovních oblastech Indického a Tichého oceánu (indonéština-malajština, tagalština, malgaština aj.)
6. Drávidské j. v jižní Indii (tamil, telugu aj.)
7. Semitohamitské j. v Pření Asii a severní Africe (arabština, novohebrejština, amharšina, somálština, hausa aj., řada důležitých mrtvých jazyků: akadština, aramejština, staroegypština aj.)
8. Bantuskč j. v jižní polovině Afriky (např. svahilština).
Z drobných jazykových rodin uvádíme tři skupiny kavkazských j. (gruzinština aj.), austroasiatské a tibetobarmské j. na Nové Guineji, 54 jazykových skupin v subsaharské Africe, 103 skupiny amerických j. aj. (nezařazené jazyky tu figurují jako samostatné položky). Většinou tu jde o předběžnou klasifikaci; lze soudit, že další rozvoj lingvistického bádání povede k odhalení větších celků a tím ke značnému zmenšení počtu jazykových rodin. Totéž platí o nezařazených (izolovaných) jazycích, mezi něž patří v evropě baskičtina, v Asii např. korejština a japonština.
Vedle hledání genetických souvislostí mezi těmito dosud málo prozkoumanými drobnými skupinami a izolovanými jazyky se lingvisté pokoušejí o odhalení větších celků, než jsou jazykové rodiny – tzv. jazykových kmenů. Již dávno byly vysloveny domněnky o příbuznosti jazyků indoevropských a uralských, resp. indoevropských a semitohamitských. Mnoho lingvistů spojuje turkotatarské, mongolské a tunguzské j., příp. též korejštinu a japonštinu v altajský jazykový kmen. Jazyky sinotajské a tibetobarmské býávají spojovány v tibetočínský kmen. Jazykový kmen nigerokonžský zahrnuje snad většinu jazyků subsaharské Afriky (včetně bantuské rodiny). Indiánské j. severní Ameriky se dají shrnout do pěti velkých kmenů. Uvažuje sedokonce o transkontinentálních kmenech – o příbuznosti indiánských j. s jazyky Starého světa, odkud předkové Indiánů v šerém dávnověku přišli.
Zvláští zmínku si zaslouží teorie zformulovaná nedávno několika sovětskými jazykvědci, kteří spojili jazyky indoevropské, semitohatské, uralské, altajské, drávidské a jihokavkazxké v tzv. nostratický (boreální) kmen. I když je tato teorie propracována důkladněji než jiné teorie tohoto druhu , přece zůstává nedokázanou domněnkou: s jistotou lze dokázat poute existenci jazykových rodin. Tím víc to platí o teorii, podle níž mají všechny jayky světa společný původ (to hlásal zejména italský jazykovědec A. Trombetti). Obecně se soudí, že lidská řeč vznikla na různýávh místech nezávisle na sobě.

Klasifikace z hlediska sociálního a politického

Při klasifikaci jazyků z hlediska sociálního a politického se berou vávahu takové okolnost, jako je počet uživatelů jazyka, jeho poitická a kulturní váha v současném světě, jeho rozšíření ve funkci druhého jazyka, v kolika státech funguje jako oficiální jazyk apod. Z tohoto hlediska se dají soušasné jazyky rozdělit do tří kategorií.
Do 1. kategrie (světové jazyky) patří čínština, angličtina, ruština, hindština, španělština, portugalština, arabština, bengálština, japonština, němšina, indonéština a francoutština. Těmito jazyky mluví celkem 2300–2700 milionů lidí (záleží na tom, zda počítíme i tykteří jich užívají ve funkci druhého jazyka), tedy daleko více než polovina lidsva.
Do 2. kategorie počítíme asi 70 jazyků (s počtem uživatelů mezi 1–60 miliony), většinou fungujících jako státní jazyky v samostatných nebo autononmích celcích (z toho přes 20 v Evropě, přes 30 v Asii) Těmito jazyky mluví celkem téměř 1000 miliénů lidí.
Z celkového počtu jazyků světa představují tudíž jazyky 1. a 2. kategorie sotva 3%, mluví jimi však kolem 90% obyvatel zemského povrchu.
Naprostá většina jazyků patří do 3. kategorie. Jde většinou o jazyky s počtem uživatelů menším než 1 milion, bez vlastoího písemnictví, neužívané ve staátní správě, školství apod., tedy bez větčího praktického významu. Značná část těchto jazyků, jimiž dnes ještě mluví asi 500 milionů lidí, vyjde patrně během doby z užívání.

Tento článek byl citován z občasníku Informatorium pro každého/ aneb moderní vševěd, z  r. ??

Zpět

Další

Celosvětový jazyk