Deník

neNepálské přísloví

Začátek cesty, letíme do Káthmándú, cesta autobusem do Besi Saharu
Z Besi Saharu do Sabche
Přes sedlo Thorung La do Muktinathu
Z Muktinathu sestupujeme do "Ráje na zemi" v Tatopani
Přes Ghorepani do základního tábora Annapurny
Sestup od Annapurny do Pokhary, návrat doKáthmándú
Prohlídka Káthmándú a odjezd do oblasti Langtangu
Výstup Dunche - Kyangjin Gompa
Návrat přes Syabru a výstup ke Gosaikundským jezerům
Výstup na Laurebinu Peak a cesta do Káthmándú
Poslední dny v Nepálu a odlet domů

2.4.1996 úterý Ústí nad Labem - Frankfurt a.M.
3.4.1996 středa Frankfurt - Káthmándú
4.4.1996 čtvrtek Káthmándú
5.4.1996 pátek Káthmándú - Besi Sahar
6.4.1996 sobota Besi Sahar - Ngadi
7.4.1996 neděle Ngadi - Sange
8.4.1996 pondělí Shree Chour - Chamje
9.4.1996 neděle Chamje - Dharapani
10.4.1996 středa Dharapani (1943 m) - Chame (2713 m)
11.4.1996 čtvrtek Chame - Pisang (3.185 m n.m.)
12.4.1996 pátek Pisang - Sabche
13.4.1996 sobota Sabche - Yak Kharka (4.060 m n.m.)
14.4.1996 neděle Yak Kharka - Thorung Phedi
15.4.1996 pondělí Thorung Phedi - chata pod sedlem Thorung La (4.960 m)
16.4.1996 úterý Chata - Thorung La Pass (5.416 m n.m.) - Muktinath (3.802 m n.m.)
17.4.1996 čtvrtek Muktinath - Kagbeni
18.4.1996 čtvrtek Kagbeni - Marpha (2.667 m n.m.)
18.4.1996 pátek Marpha - Ghasa (2.013 m n.m.)
19.4.1996 sobota Ghasa - Tatopani (1.189 m)
21.4.1996 neděle Tatopani - Ghorepani (2.854 m n.m.)
22.4.1996 pondělí Ghorepani
23.4.1996 úterý Ghorepani - Chomrong (cca 2.000 m)
24.4.1996 středa Chomrong - Deurali (cca 3.200 m)
24.4.1996 čtvrtek Deurali - Annapurna base camp (A.B.C) (4.130 m)
25.4.1996 pátek A.B.C. - Bamboo
27.4.1996 sobota Bamboo - Chomrong
28.4.1996 neděle Chomrong - Ghandrunk (1.951 m)
29.4.1996 pondělí Ghandrunk - Dhampus
30.4.1996 úterý Dhampus - Pokhara
1.5.1996 středa Pokhara - Káthmándú
2.5.1996 čtvrtek Káthmándú
3.5.1996 pátek Káthmándú
4.5.1996 sobota Káthmándú
5.5.1996 neděle Káthmándú - Dunche (1.966 m)
6.5.1996 pondělí Dunche - Bamboo
7.5.1996 úterý Bamboo - Ghore Tabela (3.048 m)
8.5.1996 středa Ghore Tabela - Kyangjin Gompa (3.850 m)
9.5.1996 čtvrtek Kyangjin Gompa - Lama Hotel
10.5.1996 pátek Lama Hotel - Syabru (2.130 m)
11.5.1996 sobota Syabru - Cholong Pati (3.584 m)
12.5.1996 neděle Cholong Pati - Gosainkund Lake (4.381 m n.m.)
13.5.1996 pondělí Gosainkund - Laurebina Peak (5.144 m) - Gosainkund
14.5.1997 úterý Gosainkund - Ghopte (3.566 m)
15.5.1996 středa Ghopte - Kutumsang (2.446 m)
16.5.1997 čtvrtek Kutumsang - Sundarijal - Káthmándú
17.5.1997 pátek Káthmándú
18.5.1996 sobota Bhaktapur
19.5.1996 neděle Káthmándú
20.-21.5.1996 pondělí-úterý Káthmándú - Ústí n/Lab.

Začátek cesty! Konečně jedeme! V půl třetí ráno se soukáme v Ústí do autokaru který nás má odvézt na letiště do Frankfurtu. Bohužel nejmenovaná cestovní kancelář u které jsme si zajistili dopravu do Nepálu a zpět se hned na začátku nepředvedla zrovna v nejlepším světle. 15 lidí s báglama na jeden až dva měsíce se muselo nacpat do nejmenšího autokaru jakým jsem kdy jel. Kdyby nás byla polovina, myslím, že by byl také plný. Vypadalo to na dost strašnou cestu, ale nakonec se to dalo přežít.

Po desáté hodině přijíždíme do Frankfurtu. Máme dost času protože odlétáme až v 17³⁰ a tak si jdeme prohlédnout jedno z největších a nejmodernějších letišť v Evropě. Je opravdu “trochu” větší než to naše Ruzyňské. Ještě že letíme někam i my, jinak by jsem těm lidem co tady čekají na odlet asi dost záviděl. Hlavně když čtu informační tabule o odletech typu Las Vegas, Washington nebo Sydney. Na vyhlídkovou terasu jsme se podívat nešli, 7,- DM se nám zdálo hodně. (Sluníčko ke všemu svítilo proti nám, takže fotky by za moc nestály.) Ale svezli jsme se vláčkem, který spojuje oba dva terminály.

18⁰⁵ - konečně startujeme s mírným zpožděním v DC 10 společnosti BIMAN - Bangladesh airlines. Letadlo je úplně plné, převážně domorodců z Bangladéše. Toto píši v 21³⁰ a ještě nám nedali najíst mám už dost hlad. Čeká nás 11 hodin letu a bude to asi pěkná nuda. Dostali jsme každý sluchátka a můžeme si vybrat z deseti hudebních programů. Poslouchat se ovšem dají jenom tři, ostatní jsou vzorky různé orientální hudby a patrně i modliteb. Jídlo jsme nakonec v deset hodin dostali. Rýže (“Už to začíná !”) a kuře. Docela dobré.

Deset minut po půlnoci přistáváme v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Pobyli jsme zde asi jednu hodinu a navštívili na letišti duty free shop Je zde snad úplně všechno ke koupi - tedy pouze značkové zboží za poměrně nízké ceny. Koupil jsem si tři filmy Agfa za čtyři dolary. Dost výhodné ! Až poletíme zpátky asi tu pár dolarů ještě utratím. Jenom je škoda, že tu člověk má tak málo času (něco přes půl hodiny). Bylo by asi zajímavé zůstat v tomto městě pár dní. V 01¹⁵ startujeme a pokračujeme do Dháky. Ráno před přistáním dostáváme v letadle ještě snídani (palačinka, houska, džem, kompot).

	Situační mapka Nepálu

V 9²⁵ hodin místního času (05²⁵ SEČ) jsme v hlavním městě Bangladéše v Dháce. Budeme tu přestupovat na letadlo do Káthmándú (odlet v 13⁴⁰). Letiště se naprosto liší od toho co jsme viděli v Dubaji. Je tu špína, horko (klimatizaci tu mají, ale nestíhá) spousta vojáků a úředníků. Prostě “maličko” chudší země než Spojené arabské emiráty. Dostali jsme trochu najíst a čekáme v hale na náš let do Nepálu. Během čekání Ivan objevil v duty free shopu láhev Whisky za pouhých 7,-U$. Tak jsem od sedmi lidí vybral po dolaru a hned bude čím slavit večer v Káthmándú. Každý sice máme s sebou zásobu alkoholu, ale ten šetříme do hor až bude hůř.

S půlhodinovým zpožděním jsme odstartovali menším letadlem plným turistů do Nepálu. Let trval jenom hodinu, ale BIMAN nám dal stejně v letadle najíst. Prostě výborný servis. V 15¹⁵ jsme na místě. Posouváme si hodinky o 3 hodiny 45 minut dopředu proti středoevropskému času. Indie má časový posun o tři a půl hodiny a Bangladéš o čtyři. Nepál má takový “divný” posun z politických důvodů, aby se odlišil od mocného jižního souseda na kterém je jinak značně ekonomicky závislý. Například kurs nepálské rupie je pevný ke kursu indické rupie a indické rupie se v Káthmándú běžně používají k placení. Bez problémů nám na letišti vyřizují víza na jeden měsíc za 25,- U$.

Největším zážitkem se stává jízda taxíkem z letiště do hotelu. Pro někoho kdo je v Asii poprvé, jako jsem já, je to určitě velký zážitek. Něco takového za tři dolary (jeden na osobu) v Evropě určitě neuvidíte. Jezdí se zde vlevo a na první pohled se zdá, že naprosto bez předpisů. Jediné místo kde jsem viděl dodržovat dopravní předpisy byly semafory v centru u kterých stál policajt. Pro taxikáře není problém vjet v protisměru do jednosměrky, samozřejmě za neustávajícího troubení. Taxíky jsou tu velice levné a pro turisty je to prakticky jediný použitelný dopravní prostředek po městě.

Druhý zážitek je samotné Káthmándú. To se nedá popsat! Pořád jsem měl pocit, že už musíme z toho předměstí konečně vjet do centra. To se ale nestalo. Tohle město vypadá všude stejně špinavě a nádherně. Jednoduše mě nadchlo. Jak se někdo z nás vyjádřil vypadá jako město postavené na smetišti. Ubytovali jsme se v hotelu Kalika guest house v Thamelu. Byli jsme už očekáváni. Alena která je v Nepálu už po šesté, sem volala a rezervovala pokoje. Dá se říct, že pokoje jsou luxusní. Dvoulůžkový pokoj se sprchou a záchodem za 4,-U$. Je tu docela čisto a jídlo také ujde. Jídlo je ovšem samostatná kapitola a tak o něm podrobně později. Večer jsme na oslavu vypili výše zmíněnou whisky a šli docela brzo spát. Zítra nás čeká vyřizování formalit.

Ráno po snídani jsme vyrazili do města zařídit si Trekking permit a něco nakoupit. Zdeňkovi bylo po ránu dost blbě, ale snad to rozchodí. U Immigration office nás odchytil nějaký šmelinář z jedné z mnoha cestovních kanceláří, které tady z turistů a trekařů žijí. (Technická poznámka: Psaní deníku mi dělá velké potíže. Toto píši v neděli kdy už jsme druhý den v horách. Musím si sednout a dopsat to. Spisovatel ze mne asi nebude.) Nakonec jsme se s ním po menších interních rozporech dohodli a nechali mu zařídit Trekking permit a zaplatili si turistický autobus do Besi Saharu. Bylo to dražší než kdyby jsme si to vyřídili sami, ale ušetřili jsme si starosti a fronty. Měli být hotové ve dvě hodiny tak jsme se šli do té doby projít po městě. Je to velké tržiště. Pořád se kolem člověka motají domorodci a nabízejí ke koupi úplně cokoliv. Jedinou účinnou obranou naprosté přehlížení. Ovšem samotné nakupování je velkou zábavou. Důvod je jednoduchý - smlouvání. Smlouvat se musí skoro všude a pro Nepálce je to něco jako sport. Pro nás co jsme tu poprvé je to ze začátku dost neobvyklé, ale rychle si zvykneme. Nakonec je to fakt dobrá sranda. Prodavači jsou pěkní neřádi a nasazují několikanásobné ceny. Člověk se nechá lehko ošálit, pokud nezná cenové relace. Zboží se často zdá být dost laciné, a přitom je ho možné koupit za poloviční cenu nebo méně. Ovšem od toho tady máme s sebou Alenu, která nám docela ráda dělá nákupčího. Také si načerno měníme u kobercářů dolary za rupie. Je to trestné ale o několik rupií výhodnější než oficiální kurs v bance. Za dolar dostáváme 57 rupií, což skoro přesně vychází jedna rupie za padesát haléřů. Alespoň se budu dobře orientovat v cenách.

Samozřejmě jsme se v tom zmatku navzájem poztráceli. Aby se 9 lidí udrželo pohromadě, když se každý zastaví u něčeho jiného je nemožné. Naše nejmoudřejší skupina - to znamená ta s Alenou zašla na oběd do restaurace Yak, která patří k těm trochu lepším. Dal jsem si s Alenou zmrzlinu (jahodovou) za nedůvěřivých pohledů ostatních. Je to přesně to co průvodce nedoporučuje. Jídlo a voda jsou pro cizince zdrojem nebezpečí a skoro jistých střevních potíží. Podle průvodců se nedoporučuje jíst syrovou zeleninu a vůbec všechno co se nedá oloupat nebo tepelně upravit. A samozřejmě vůbec nikde, snad s výjimkou vysokých poloh v horách, nepít nepřevařenou vodu a ani v nejlepší restauraci si dát do coly led. Ovšem co by jsem z takové dovolené měl, že. Zmrzlina byla moc dobrá a jak se časem ukázalo dokonce i nezávadná.

Při shánění známek na pohledy jsme navštívili malou pouliční poštu. Kdyby mi neřekli, že je to pošta určitě bych ji nepoznal. Známka na pohled do Evropy stojí 10,- Rs. Potom jsme si s Alenou ještě koupili meloun pak vyzvedli Trekking permity a vrátili se do hotelu. Bylo dost velké horko a museli jsme si zabalit na zítřejší odjezd k Annapurně. Večer balíme a pečlivě třídíme, co si do těch kopců vzít a co ne. Pořád mám pocit, že ten batoh je hrozně těžký. Spát jdeme dost pozdě, přestože ráno musíme brzo vstávat na autobus.

Zajímavým překvapením je televize. V jídelně našeho hotelu jí mají i se satelitním přijímačem. Alena říká, že loni jí tu ještě neměli. Ráno ji zapnou a běží celý den až do večera. Nepálci, tedy alespoň v tomto hotelu, jsou nadšení diváci. Ovšem skladba programů se od naší TV příliš neliší. Můžete zde vidět “Dallas”, “M.A.S.CH.”, “Simpson’s” a spoustu dalších “krásných” amerických seriálů. Prostě “jako doma”.

Vstáváme brzo, aby jsme v šest hodin byli u autobusu. Autobus je opravdu docela slušný a pohodlný zájezďák. Taky za ty prachy (7,-U$), aby ne. Asi v 6⁴⁵ vyjíždíme. Cesta je o dost zajímavější než v letadle. Na silnici do Pokhary je překvapivý provoz. Spousta narvaných autobusů. Tato “Prithwi Higway” je důležitostí něco jako u nás “D1” z Prahy do Brna. Ovšem kvalita je nižší. Ale na nepálské poměry je to dost perfektní silnice. Široká a ani ne moc rozbitá asfaltka. Autobusy se tu mohou míjet bez zpomalení. Osobních aut tu moc vidět není. Když nás předjede nějaký pěkný džíp vypadá jako by sem nepatřil, ve srovnání s těmi vraky co tu jezdí. Cestou autobus několikrát zastavuje a můžeme si koupit občerstvení.

Několik kilometrů před Dhumre , kde máme přestupovat autobus zastavuje a my přímo na silnici přestupujeme do linkového autobusu na Besi sahar. Má to jednu nevýhodu: tenhle autobus je už úplně plný i bez nás. Batohy jsme opět dali na střechu jak je zde zvykem a já si aktivně vlezl do autobusu. Sednout si nebylo kam, ovšem horší bylo že si vzhledem k výšce stropu (asi 160 cm) si nebylo ani kam stoupnout. Vůbec to tu mají zajímavě zařízené. Autobus zhruba stejných rozměrů jako jsou naše Karosy, má na jedné straně sedadlo pro dva a na druhé pro tři cestující. Mezi nimi je ještě normální ulička. Nepálci jsou prostě skladnější. Naštěstí autobus za chvilku zastavil v Dhumre na oficiální zastávce a já hned přestoupil na střechu ke klukům, kteří se už dovnitř nevešli. Bylo nás tam taky docela dost. Usadil jsem se na nějakých pytlích vpředu přímo nad kabinou řidiče. Dobrodružná cesta mohla začít. Zážitek to tedy opravdu byl. Silnice byla asi jako naše hodně špatná polní nebo lesní cesta se spoustou zatáček a brodů. Naštěstí cesta vede údolím, takže nehrozí pád do hlubin. Přesto jsme jeden autobus který to nezvládl a sjel z krajnice po svahu viděli. Tato silnice je dlouhá 37 km a jeli jme tuto vzdálenost 4 hodiny - na střeše!

Do Besi Saharu jsme přijeli v 18 hodin. Je to taková zaprášená větší vesnice. Ubytovali jsme se v Lodge Annapurna. Pokoje jsou pro dva. Je tu jedna sprcha a jeden turecký záchod.

Ráno se všichni hrneme k oknu nebo na balkónek. Majitel nám včera slíbil, že tam co jsou vidět jen mraky, bude ráno k vidění Annapurna. A měl skutečně pravdu. Po ránu je úplně jasno, ale Annapúrna je ještě hodně daleko. Po snídani vyrážíme směrem na Manang. Čeká nás asi 10 dní chůze do kopce. Besi Sahar je jenom 823 m n.m. A my musíme přejít sedlo ve výšce přes 5400 metrů. Skoro celou cestu nahoru půjdeme proti proudu Marsyangdi river.

	Mapa cesty okolo Annapurny

Počasí je nádherné. Sluníčko svítí jako blázen a od 10 do 15 hodin je hrozné horko. Cestou se dohodneme, že zítra budeme vstávat dříve, aby jsme nemuseli tolik chodit přes poledne. Do Ngadi přicházíme odpoledne. Je to taková vesnička s jednou ulicí, kterou prochází cesta. Je tu jedna lodžie vedle druhé. Že by jsme neměli kde spát to opravdu nehrozí. Cestou jsme potkali jednoho domorodce vlastnícího v Ngadi lodžii. Alena mu napůl slíbila, že k němu půjdeme spát. Nakonec jsme ale zůstali u Aleniných “starých známých”, kde spala loni. Bylo mi ho líto, ale má prostě smůlu. Spíme v Kamala lodge za pouhých 15,- Rs za osobu. Je to spíše symbolická cena. Hlavní zdroj příjmu je jídlo které zde sníme. Utratíme asi 2.000,- až 2.500,- rupií za ubytování, večeři a snídani pro devět lidí. Splacením v horách jsou vůbec problémy. Je nás devět a těžko můžeme každý platit útratu sám za sebe, vzhledem k nedostatku drobných. Platíme tedy dohromady a postupně se každý den po jednom střídáme. Co kdo projedl a zaplatil se píše na papír a nakonec se to vyúčtuje. To bude bordel.

Večer zkoušíme místní domorodý alkohol. Mají zde pivo - chyang [čang]. Vypadá jako mléko, je vyrobené z rýže a není nic moc. Po poměrném neúspěchu čangu si objednáváme něco ostřejšího - rakschi. Je to pálenka, ale hodně slabá, ředěná vodou, chutná velice podobně jako japonské Saké. Dá nám dost práci vysvětlit, že chceme samotnou rakschi bez vody. Domorodec to pořád nemůže pochopit, ale Didi (paní domu) je to jasné hned. Bere džbánek a přináší přes ulici jevel rakschi. To už je skutečná, skoro čirá pálenka. Mícháme jí s mangovým džusem z tetrapakových krabiček a není to špatné. Večer se nám s Ivanem, Petrem a Lýdií příjemně protahuje. Jdeme spát jako poslední.

Vstáváme brzy jak jsme se dohodli včera. Počasí je tu stálé. Ráno je úplně jasno trochu fouká vítr a jsou krásně vidět hory. Přes den je hrozné vedro. Odpoledne po třetí hodině se trochu zatáhne, kopečky se skovají a někdy spadne pět kapek. A ráno je zase hezky.

Ivanovi není po ránu dobře, ale vypadá to na kocovinu. Jdu hodně rychle, abych se vyhnul horku. V Sange u mostu čekám v pěkné lodži na ostatní. Lýdie samozřejmě letí dál. Když dorazí Ivan je mu dost blbě. Už to na kocovinu nevypadá. Dlouho čekáme na zbytek a když dojdou pokračujeme do Jagatu. Cestou nás ale zastihne bouřka. Přestože nakonec moc neprší zůstáváme v New Mexico lodge v Shree chouru, protože Ivan toho už má dost. Lýdie přichází až za tmy. Byla nejméně dvě hodiny před námi a když se nás nedočkala tak se vrátila. Je kolem toho dost kraválu. Nikomu se nelíbí, že se takhle “trhá”. A aby tu ženská chodila v noci sama také obecně neplatí za příliš bezpečné.

Ivanovi lépe není, přesto všichni pokračujeme přes blízký Jagat do Chamje. Tady se velmi brzo (asi 14⁰⁰) ubytováváme. S Ivanem je to spíš horší než lepší. Dál už jít nechce a zjevně potřebuje zůstat pár dní v posteli. Na přechod sedla se necítí, takže bude muset jít dolů. Pěkně se to komplikuje. Vůbec jsme si předem neprobrali co budeme v takové situaci dělat. Karel chce jít s ním do Pokhary, ale je z toho hodně špatný. Nakonec ho přesvědčíme, že je to zbytečné. Ivanovi není zas tak zle, nevypadá to na nějaké dramatické zhoršení, anglicky umí, takže do Pokhary by se měl dostat bez problémů i sólo. Alespoň doufám! Je to hodně sobecké rozhodnutí, ale jinak to tu udělat nejde. Musíme dodržovat alespoň orientačně časový plán, abychom stihli to co chceme a zároveň aby nám neuletělo letadlo.

Ráno opouštíme Ivana. Šťastně se netváří, což se mu vůbec nedivím. Jak se později svěřil do svého deníčku si tento den napsal něco ve smyslu: “Tak mě tady nechali, parchanti !”. Dostal spoustu instrukcí od Aleny. Pokud bude v pořádku půjde nám naproti z Pokhary do Gorepani. Tam by jsme se měli sejít. Potom by s námi šel do Base campu.

Tento den je dál už bez mimořádných událostí. V Talu si dáváme čaj. Je to hezká vesnička v nádherném údolí. Kupuji si zde talisman, který mi dodá sílu pro přechod sedla. Platí zde pověra, že tyto talismany (jsou to různé přívěšky, náramky a stuhy) vám musí někdo sám nabídnout. Ne, že se zeptáte “Co to je ?” A dostanete odpověď “Talisman pro přechod Thorung La Passu.”. To by potom nefungoval. Ovšem i u tohoto druhu zboží se může, či spíše musí smlouvat.

V Dharapani je další z mnoha policejních kontrol tzv. Check post trekking permitů. Jsou tu dost často. Všude musejí turisté zapsat do knihy své nacionále a potom dostanou do trekking permitu nečitelné razítko. Na konci cesty je tento doklad orazítkovaný za všech stran. Ale pro trekaře je skoro nepostradatelný a plně nahradí cestovní pas. My jsme naše pasy nechali v depozitu v hotelu v Káthmándú. Jsou tam ve větším bezpečí než když je budeme tahat měsíc po horách. Ovšem Check posty[ček posty ] jsou i užitečné v případě že nějaký turista zmizí v horách. Podle zápisů se dá alespoň přibližně zjistit kde se ztratil. Viděli jsme po cestě několik starších letáků s vypsanými desetitisícovými odměnami na podání zprávy o nějakém trekaři který tu zmizel.

Dnes jsme měli namířeno až do vesnice Bagarchhap, ale na policejní stanici jsme se dozvěděli, že zde spadla na podzim lavina. Smetla větší část vesnice, takže se tam není kde ubytovat. Zůstáváme tedy v Dharapani v poslední lodžii u mostu přes řeku. Po tomto mostě se připojuje cesta která vede kolem Manaslu. Je to jedna z možných variant k treku kolem Annapurny.

Lýdie jako obvykle s námi není. Šla napřed a pokud jí někdo něco vysvětloval o lavině v Bagarchhapu, bylo to anglicky nebo nepálsky a nesetkalo se to určitě s úspěchem. Došla asi až tam. Snad tam nějaká lodžie ještě zůstala stát.

Z Dharapani vycházíme poměrně brzy. Jsme zvědaví na Annapúrnu II. Zvlášť Karel, náš “dvorní” fotograf. Má být vidět z Bagarchhapu , který je asi 30 minut daleko. Cesta mírně stoupá. Je příjemně chladno a vše vypadá skvěle. Za nedlouho jsme před vstupní kamennou bránou do vesnice kde jsme chtěli původně přespat. Annapúrna II (7937 m n.m.) se opravdu vzpíná nad částečně pobořenou vesnicí Bagarchhap. Vlevo od ní je Lamjung himal (6931 m) jako poslední výspa na východním hřebenu masívu Annapurny. Do této chvíle jsme postupovali směrem k severu. Tady se údolí řeky Marsyangdi stáčí k západu. Nyní budeme stoupat zhruba severozápadním směrem do sedla Thorung La a po levá ruce budeme mít masiv Annapurny. Jme ve výšce 2164 m n.m. takže hory se nad námi tyčí skoro 6 km. Co dodat?!

Ve vesnici je jasně patrná cesta laviny kamení a bahna z loňského listopadu. Je zde pomníček tří Kanaďanů kteří toto neštěstí spolu s dalšími 17 domorodci nepřežili. Je dost smůla být na treku zasypán v údolí v lodžii lavinou kamení. Několik domů tu přesto zůstalo obydlených z toho dvě lodžie. Z jedné z nich nám jde naproti Lýdie která tu opravdu přespala.

Když mají všichni nafoceno a chystají se k odchodu, vzpomenu si, že jsem dole zapomněl baterku pověšenou u postele. Raději se pro ní vrátím. Ne že by byla nějak hodnotná, ale vzhledem k hustotě rozvodů elektrické energie se bude ještě hodit. Není to daleko a ostatní bez problémů doženu. Batoh nechávám bez hlídání opřený o stolek jedné prodavačky (tady se nekrade) a nalehko sestupuji dolů. Baterka je přesně tam kde jsem ji včera pověsil. Hlava - mapa!

Rychle doháním poslední Alenu se kterou jde Pepa. Aleně není dobře, ale říká ať si neděláme starosti a pokračujeme dál. Je jí ale podstatně hůř než přiznává a Pepa ji nakonec musí uložit do postele u jedné staré “čarodějnice” někde u Temangu. Přijde nám to říct s tím, že odneseme batohy a vrátíme se pro ní. Ale do Chame je to ještě pěkně daleko. V Koto asi půl hodiny před Chame je Check post. V Chame se ubytováváme v pěkném New Tibetan hotelu a začíná dohadování co a jak s Alenou. Je už dost pozdě a tak se dohodneme, že půjdu já s Pepou Aleně naproti. Vezmeme si s sebou jen jeden batoh se spacáky, protože vrátit se už za světla nestačíme. Tak se taky stane. V Koto se musíme znovu zapsat na Check postu. Zdejší policajt je z nás dost vykulený, protože po 5-ti minutách potkáváme Alenu a hned se sní opět přes policejní stanici zase vracíme. Není jí zrovna nejlépe, ale jde. Ta stará čarodějnice (jak sama Alena říká) jí léčila jablkem namočeným v medu a asi také zaříkáváním. Vypadá to, že to pomohlo. Dojdeme všichni tři do hotelu a jsme rádi, že to takhle dopadlo.

Je to docela pohodová trasa. Alena vychází až později po nás. Dobrák Lída se rozhodla, že půjde s ní. Cestou není žádná vesnice. Zpočátku jdeme po levém břehu řeky. Za mostem se od řeky vzdalujeme a stoupáme krásně voňavým lesem. Na konci stoupání se rozprostírá příjemně rovné údolí. Je zde jedna lodžie v které se občerstvujeme. Potom pokračujeme po rovině do cíle dnešní cesty - Pisangu, který je asi jen 3/4 hodiny daleko. Tady se ubytováváme v Peace guest house. Po jídle se se Zdeňkem vracíme naproti Aleně s Lýdií. Jsou už ve zmiňované lodžii. Aleně není pořád dobře. Cestou do Pisangu můžu už po čtvrté obdivovat zbytky laviny která tu v zimě spadla. Přecházíme část laviniště které je celé pokryté drtí větví a jehličí ze stromů ve svahu nad kterým se lavina utrhla. Z povzdálí člověk ani nepozná, že plocha ke které jde je sníh. Zajímalo by mne jak se tu musí cestovat v zimních měsících, když vlastně jdeme po hlavní cestě do Manangu.

Večer je tu dost zima. Překonali jsme hranici 3.000 metrů a je to znát. U večeře nám majitel lodžie, kterému říkáme loupežník protože je zarostlý jako Rumcajs dává pod stůl kbelík s rozpáleným dřevěným uhlím. Místo ubrusu visí kolem stolu pořádná deka pod kterou si strčíme nohy a hned je příjemně. Tento způsob vytápění je tady obvyklý. Jeho důvody jsou vlastně ekologické. Pro vytopení celé místnosti by bylo potřeba podstatně více topiva. A jediné co je zde dostupné je dřevo. Turistický ruch posledních let má za následek vykácení větší části lesů podél hlavních turistických tras. I vláda se snaží zapůsobit reklamní kampaní na turisty aby upřednostňovali ubytování v lodžiích kde se topí a vaří kerosinem (petrolej). Tyto cedule jsou tu dost často vidět. Takže dnes bydlíme neekologicky. Prostě tady v okolí ještě lesy jsou tak proč platit za kerosin. Do svého speciálně lehkého cyklistického spacáku se pořádně oblékám. Žádné velké vedro opravdu není.

Máme v plánu dojít do Manangu, ale ne všichni tam dojdou. Aleně jsem včera dal Ranital na žaludek a vypadá to, že trochu pomohl. Vycházíme dost pozdě a nijak nepospícháme. Do Manangu to není příliš daleko a převýšení je necelých 200 metrů. Na kopci za Pisangem nakupujeme suvenýry z Tibetu. Svítí sluníčko a Petr se necítí dobře. Odchází proto sám zatím co my ještě chvíli smlouváme. Brzy ho doháníme, sedí u prodavačů pod kopcem a je mu hodně zle. Do vesnice Sabche to není daleko a tak se dohodneme, že si tam odnesu batoh a vrátím se pro něho. Je to po rovince a jsem asi za půl hodiny zpátky. Beru Petrovi batoh a jdeme spolu dál. Petr jde jako opilý i bez batohu. Má horečku a vypadá to na silný úpal. V Sabche se já a Petr ubytujeme v Maya lodge, kde ostatní zatím poobědvali. Patra hned ukládáme s Aspirinem do spacáku. Dohodli jsme se, že já tu s ním zůstanu do zítřka a zbytek doženeme v Manangu , kde je stejně plánovaný jeden aklimatizační den.

Když všichni odejdou, zůstávám tu sám. Petr tvrdě spí a já mám konečně dost času na dopsání tohoto deníčku. Při psaní na verandě chvíli konverzuji s dvěmi německy mluvícími asi 40-ti letými trekařkami, které tu také zůstávají. Jsou tu každá sólo a dali se dohromady až cestou. Jedna z nich si před několika dny zlomila ruku. V Dharapani ji jí dali do sádry. Pokračovala dál v cestě, aby ze zdejšího, široko daleko jediného letiště mohla odletět do Káthmándú. Je tady jen s nosičem a na to, že má zlomenou ruku v podivně vypadající sádře se zdá dost v pohodě. Pro zajímavost uvádím ceny letenek za Sabche, které zjistili ve zdejší “letecké kanceláři”: 50,-U$ do Pokhary a 61,- U$ z Pokhary do Káthmándú.

V podvečer se procházím vesnicí. Vyjma letiště, kanceláře Royal Nepal Airlines, policejní stanice je zde jen pár domků. Za povšimnutí stojí jakási modlitebna: malá místnost s velkým modlitebním válcem (průměr přes metr) uprostřed a s barevně vyzdobenými stěnami. Také jsem si s ním zatočil samozřejmě patřičným směrem ve směru hodinových ručiček. Přízně bohů není nikdy dost - obzvlášť tady.

Tak ráno Petrovi lépe není. Respektive lépe mu je, ale pořád dost blbě na to, aby šel dál. Spal od včerejšího poledne až do rána bez přestávky. Večer jsem ho vzbudil jestli bude něco jíst, ale vzal si jen pár sušenek a vypil spoustu čaje. Po ránu dostal hroznou rýmu (je tu dost zima), bolí hlava a má zimnici. Dohadujeme se co dál. Nakonec se rozhodneme, že tu zůstane asi tři dny a pak uvidí. Buď poletí letadlem do Pokhary nebo si vezme nosiče a půjde za námi. Problémem je, že před několika dny ráno při mytí zapomněl taštičku mimo jiné se všemi léky. Dělím se sním tedy o ty svoje a různé drobnosti které může potřebovat a já postrádat. Šprechtí tu s tou Němkou, která chce stejně jako ta se zlomenou rukou letět do Pokhary. Slibuje, že se o něj postará. Petr z ní má zjevně radost protože anglicky neumí, zato německy perfektně.

Já v 10 hodin po rozloučení vyrážím za ostatními do Manangu. Cestou přemýšlím o Američankách, které tady chodí sólo s nosičem. Dost obdivuji asi 20-ti letou holku, která se sama vydá do takové “pustiny”. Je ale pravda, že nemají problém ani s penězi ani s jazykem. Na jejich poměry je nosič opravdu levný a anglicky mluví nebo alespoň jakž-takž rozumí každý mladší Nepálec. Je zajímavé pozorovat jak si za takovou samotnou hezkou holkou může skupinka protijdoucích domorodců ukroutit hlavy.

Do Manangu (3351 m) přicházím v poledne. Je tu jen Alena, Lýdie a Pepa. Ostatní jsou ještě na kopci u lámy. Dostali od něho požehání v podobě nějakých kuliček a odporného oleje. O tuto atrakci i výhled na Manang (viz obr.7) jsem bohužel přišel. Vynahrazuji si to plechovkou broskvového kompotu, který na to jak jsme daleko od civilizace úžasně levně kupuji a baštím po obědě. Mám z něho velikou, někdo by mohl říct nepřiměřenou, radost.

Původně jsme chtěli v Manangu zůstat do zítřka, ale nakonec se rozhodujeme pokračovat odpoledne dál, protože zítra by toho bylo hodně. Alena, Lýdie a Pepa odcházejí asi ve 13⁰⁰ a my je následujeme asi o hodinu a půl později. Jdeme pořád do kopce a začíná se citelně ochlazovat. Postupně se horší počasí a do vesničky Yak Kharka vstupujeme za hustého sněžení. Přicházíme zároveň s Alenou.

Celé to tu obsluhuje pouze jeden mladý Nepálec. Vaří pro nás sedm a ještě pro dva Američany kteří tu nocují s námi. Je to sympaťák a když mu uvazujeme reklamní zástěru Becherovky má z ní ohromnou radost. K večeři si dávám Dal - Bhat a je to poprvé co ho celý nesním - taková velká porce to je a ještě ten opičák přidává. Jsme ve výšce 4.060 m n.m. a zima je celkem slušná. Docela se těším do postele. Dneska jsem toho ušel asi nejvíc za celou dobu co jdeme z Besi Saharu.

Ráno si přispáváme asi do osmi hodin. Nemusíme nikam pospíchat. Včera jsme došli dost daleko. Do Phedi kde budeme spát před přechodem sedla je to jenom 3 hodiny. Pomalu snídáme a vycházíme až v deset hodin. Je nádherné počasí a krásný výhled na Gangapurnu a Annapurnu III. Couráme se a čekáme na Alenu s Lýdií. Aleně je pořád mizerně. Do Thorung Phedi přicházíme asi ve tři hodiny. Je to tu docela pěkné. Velká jídelna a hodně lidí. Mají tu výborné pečivo např. jablečné šátečky. Utrácím za ně dost peněz - lacino tu zrovna není. Je to poslední civilizace na této straně sedla. Trekaři tu v případě špatného počasí čekají na jeho zlepšení aby mohli bezpečně přejít sedlo.

Dneska je nepálský Nový rok ale žádné rychlé špunty ani obložené chlebíčky nikde nevidím. Půlnoční oslava západního stylu se tady zjevně konat nebude. My půjdeme brzo spát. Ráno musíme brzo vyrazit na Pass. K večeři si dávám Dal Bhat a ananasový kompot. Celou plechovku za 90,- Rs. Prostě paráda. Nejradši bych si vzal zítra ještě jednu na cestu, jen kdyby nebyla tak těžká. Spíme ve výšce asi 4.600 metrů n.m. Průvodci, mapy i domorodci se v tomto údaji dost liší.

Vstáváme časně, abychom byli brzo v sedle. Moc jsem toho nenaspal, výška je znát. Tato trasa je z celého treku kolem Annapurny nejtěžší. Alena s Lídou vycházejí o něco dříve, aby měli náskok. My odcházíme před sedmou, což je dost pozdě. Z celé dnešní skupiny trekařů jsme skoro poslední. Brzy doháníme Alenu s Lídou. Alena se ráno rozmýšlela jestli má vůbec jít. Je jí hodně špatně a jde velice pomalu. V posledních dnech toho moc nesnědla. Se Zdeňkem se snažíme holkám nějak pomáhat. Počasí je nádherné. Vrcholky okolních hor na pozadí tmavomodré oblohy. Ticho ruší jen naše funění. Kyslíku je tu přeci jenom méně. Hodně fotíme na všechny strany. Karel se tu vyžívá. Panoramatu dominuje Gangapurna , která se tyčí za našimi zády.

Asi v 10 hodin přicházíme se Zdeňkem a Lýdií k chtě se dvěma šerpy. Nechávám zde se Zdeňkem batoh a společně jdeme dolů naproti Aleně a Lídě. Alena je úplně na dně. Ve 12 jsme konečně zase u chaty je jasné, že Alena dál nemůže. Budeme tu muset přespat. Je nás tu celkem pět. Rychle se rozhodujeme a po dohodě vysíláme Lýdii nahoru , aby Karel s Pepou věděli co se děje. Do sedla je to asi ještě tři hodiny, ale Lýdie to určitě zvládne. Alenu ukládáme hned do spacáku a protože je pořád nádherné počasí my ostatní využíváme pozvání domorodce a jdeme se slunit na deku za chatou. Přesto, že jsme ve výšce skoro 5.000 m n.m je tu velice teplo. Ovšem okolo nás jsou sněhová pole. I přes příjemné teploučko se raději nesvlékám. Mám strach, že v této výšce nestačí ani UV faktor 18.

Dlouho si povídáme s domorodcem který nám poskytl střechu nad hlavou. Je to zajímavý člověk. Umí dobře anglicky, ale to není u mladých Nepálců nic zvláštního. K našemu překvapení se dozvídáme, že je majitelem chaty a přilehlého pozemku. Má docela slušný přehled o světě, vzhledem k tomu na jakém nedostupném místě podle našich měřítek žije. Dlouho si povídáme například o sloučení Německa. Postupně vyrozumíme, že mimo sezónu žije v Káthmándú a věnuje se obchodování. Je také dost zcestovalý. Létá kšeftovat třeba do Hong Kongu. V Káthmándú se mu ale nelíbí tak si koupil tenhle kousek Himalájí a tráví zde obě dvě sezóny t.j. asi půl roku. Šťastný člověk!

K večeru se začíná ochlazovat. Vypadá to na krušnou noc. Zvlášť s mým cyklistickým 90-ti dekovým spacákem údajně do -4° C. K večeři si vaříme instantní polévku a pojídáme něco rozinek, oříšků a jiných “dobrot”. S tímto nouzovým noclehem jsme nepočítali takže jdeme mírně hladoví spát. Ještě štěstí, že nám Alena moc neujídá!

Moc jsem se nevyspal. Jediné co mne těší je , že nejsem sám. Aleně je trochu lépe. Odpočinula si a doufám, že se nahoru dostaneme. Kupujeme od domorodce čaj, sníme trochu zbylých tyčinek a vloček a vyrážíme vzhůru. Nejsme první, přidáváme se k trekařům kteří vyrazili hodně brzy z Phedi. Aleně to jde pomalu. Dohadujeme se Zdeňkem, že půjdeme napřed, necháme někde batoh a budeme se vracet zpátky pomoci Aleně. Zatím co se Zdeněk vrací k holkám, já jdu rychle napřed. Mám pocit, že do sedla to už nemůže být moc daleko, tak chci dojít až tam. Asi 10-krát si myslím, že už tam jsem. Ve výšce pět a půl kilometru to ale jde pomalu. Když se konečně dostanu na dohled k sedlu nesnažím se k němu ani ten malý kousek dojít a po chvíli odpočinku se o poznání svižněji vracím naproti ostatním. Společnými silami se všichni do sedla dostáváme asi v 11 hodin.

Dosáhli jsme nejvyššího místa naší výpravy - 5.416 m n.m. Bohužel tento den nám počasí příliš nepřeje. Je skoro zataženo a takové daleké výhledy jako včera se nekonají. Že bych prožíval nějakou euforii z dosaženého vítězství to také říci nemohu. Osobně nepovažuji přechod tohoto sedla za nějaký extrémní výkon a myslím, že ho zvládne každý zdravý trochu sportující člověk. Pokud mu ovšem bude přát počasí a bohové, nebo spíš Bohové a počasí. Fotíme “důkazové” fotografie a já se už docela těším dolů. Není mi úplně nejlépe, trochu bolí hlava a taky je mi mizerně od žaludku protože jsem skoro nic nesnědl. Už vidím jak se dole nacpu tím nádherným vydatným Dall - Bhatem.

Cestou dolů se k nám kousek pod sedlem přidávají dva čoklové. Jinak se psům v Nepálu snad ani říkat nedá. Dělají nám společnost skoro celou cestu až dolů. Somrují a čekají co z nás vypadne k snědku. To se však v našem případě přepočítali. Říkáme jim hyeny, vypadají na to. Sestup je příkrý. Musíme sestoupit hodně dolů, Muktinath cíl naší cesty je ve výšce 3.802 m. Pro to se také trek kolem Annapurny chodí obráceně jen minimálně. Překonávat toto převýšení vzhůru musí být nepříjemné a při nedostatečné aklimatizaci to může být i nebezpečné.

Dole pod kopcem v první a jediné lodži jíme. Dall Bhat s pivem je vynikající. Na pořádné jídlo se těším už od včerejška. Do Muktinathu je to už je jedna hodina cesty. V polovině cesty nám jde naproti Karel. Určitě nás rád všechny vidí. Zdravotní stav Aleny na druhé straně kopce nevypadal moc dobře. Teď to není o moc lepší, ale nejhorší máme za sebou.

Ráno hustě sněží. Měli jsme velké štěstí, že jsme Pass přešli včera. Zpoždění o den by nám mohlo způsobit spoustu problémů. Dlouho se labužnicky válíme v posteli. Po snídani, když se vyčasí se jdeme projít po Muktinathu. Je zde zajímavý klášter se 108-mi posvátnými prameny. Číslo 108 je v buddhistickém náboženství posvátné. Na obdobě našeho růžence je vždy 108 korálků. V době naší přítomnosti navštívila klášter skupinka věřících z Indie. Měli jsme tedy bezprostřední možnost sledovat náboženské obřady. Patřilo mezi ně například opakované probíhání v proudu všech 108-mi pramenů, zpívání motliteb, zapalování olejových svíček a zvonění na různé zvonečky. Na závěr si všichni věřící nabíraly do různých nádob, většinou klasických plastových lahví, vodu ze všech pramenů. Do tohoto kláštera, který má symbolický význam jak pro buddhisty tak i pro hinduisty, putují mnozí chudí věřící i několik měsíců pěšky. Ti bohatší nebo lépe řečeno bohatí, mohou doletět letadlem až do Jomsomu, kde je nejbližší letiště. Pak jim zbývají už pouze 2 až 3 dny cesty “po svých”. Zajímavostí je také zahrada která obklopuje klášter. Je možné si zde na posvátné půdě, samozřejmě za úplatu zasadit stromek o který budou mniši pečovat. Stromečků je tu spousta. U každého je cedulka se jménem “majitele” a datum vysazení. Našli jsme např. stromek exministra financí Japonska. Jméno jsem zapomněl a jeho několika let starému stromečku se moc nedařilo.

Po obědě jsme se vydali na další cestu. Jdeme ve třech - Zdeněk, Lída a já. Karel s Pepou odešli už dopoledne. Strávili v Muktinathu celý včerejší den. Alena tu chce pár dní zůstat u známých, které zná z minulých treků. Potřebuje si odpočinout a vyléčit se - začala brát antibiotika. Sejdeme se s ní v Chomrongu, až se budeme vracet z Base campu nebo nás dožene cestou. Lýdie se šla podívat na nějaký klášter na druhé straně údolí. Už jsme si zvykli, že se tu pohybuje prakticky sólo.

Do Kagbeni jsou to pouze dvě a půl hodiny cesty. Jdeme v pohodě a nikam nespěcháme. Hory za námi a tedy i Thorung La Pass jsou v hustých mracích. Za to před námi se otvírá úžasná scenérie. Údolí, kterým pozvolna sestupujeme k řece Kaligandaki, je ozářeno odpoledním sluncem přes mraky. Celé to vypadá asi tak jako si představuji Grand Canyon. Dlouho sedíme na kopci nad Kagbeni a prostě se kocháme. Když sestoupíme do vesnice začíná se už pomalu stmívat. Ještě se trochu jdeme projít po Kagbeni. Máme možnost tu vidět soutěž domorodců v lukostřelbě a také několik supů trhajících na břehu řeky nějakou mršinu.

Z Kagbeni vedou dvě cesty. Jedna po proudu řeky Kaligandaki, tou půjdeme my. A druhá proti proudu směrem k Tibetským hranicím. Zde se ve výběžku nepálského území nedaleko Tibetu rozkládá království Mustang. Je to zvláštní samostatná oblast izolovaná od okolního světa. Ke vstupu je třeba povolení, které je dost drahé (údajně 700 U$ na týden). Po násilné okupaci Tibetu Čínou a krvavém potlačení nepokojů emigrovalo do Mustangu mnoho Tibeťanů, obzvláště lámaistických mnichů. Toto tajuplné království bohužel neuvidíme.

Na závěr dne se mi ještě podařil výhodný obchod. Nepálský kluk mi nabídl zkamenělinu. Široké řečiště Kaligandaki je jejich bohatým nalezištěm. Předpokládám že zítra každý nějaký takový šutřík najdeme. Tento hošík za ní zpočátku chtěl 200 rupií, když jsem mu nabídl 10, tvářil se dost otráveně. Ale přes to za mnou i se svými kamarády pořád běhal. Já jsem trval na své “ceně” a oni postupně ubírali. Asi po půl hodině mi ji k mému údivu za těch deset rupií opravdu prodal.

Ráno vstáváme brzy. Musíme totiž do 11 hodin projí Jomsomem. Vyskytuje se zde zajímavý a pravidelný povětrnostní jev. Asi v poledne v údolí začne foukat vítr od jihozápadu, který velmi rychle sílí. Ve vyschlém údolí zvedá mračna prachu a jít proti nim se stává hodně nepříjemným. Nejvíce se vítr projevuje právě mezi Jomsomem a Kagbeni. Jdeme opět ve třech se Zdeňkem a Lídou. Karel s Pepou jsou před námi a Lýdie bůh ví kde. Asi v 11 hodin jsme v Jomsomu. Je to poměrně nehezké a hlavně vojenské městečko. Ovšem je dost důležité. Vyjma kasáren je zde také jediné letiště v širokém okolí. Dále je tu Check post - policejní stanice ve které umí policista i sám psát. Dokonce tu na stěnách mají vyvěšené zajímavé tabulky kolik trekařů z jakých zemí tu za minulé sezóny prošlo. Loni tu celkem bylo 25.000 turistů, z toho asi 120 Čechů a 10 Slováků. Vedou samozřejmě asi jako všude jinde Němci. Co nám ale v Jomsomu skutečně udělá radost nejsou tyto statistické informace (byť zajímavé), ale skutečná cukrárna! Je jich zde dokonce několik. Dáváme si tu skvělý cake a apple pie. Ve výbavě je mikrovlnka, friťák a snad i myčka nádobí. Prostě úžas.

Když se konečně vydáme na cestu, všimneme si úplně na konci vesnice po pravé straně muzea. Protože máme dost času, je teprve poledne, a do Marphy to není daleko jdeme se do něho podívat. V každém případě je to jediné muzeum na celé cestě kolem Annapurny, které jsme viděli. Dost nás překvapí už jen tím, že zde vůbec je a hlavně svým obsahem. Muzeum je nové a ještě ne úplně dokončené. I přes to je tu možné vidět spoustu zajímavých exponátů týkajících se této oblasti i celého království. Zajímavá je veliká nástěnná satelitní fotografie Nepálu, nebo “ordinace” domorodého léčitele se spoustou bylinek a starých lékařských (i tibetských) knih. Nahoře v patře je možné vidět knihovnu s typickými tibetskými svazky. Velká část muzea je věnována království Mustang a na závěr máme dokonce možnost shlédnout dlouhý ale poutavý dokument na videu o cestě Dalajlámova vyslance do Mustangu. (V kanceláři mají dokonce počítač !) Muzeum určitě stojí za návštěvu.

Když asi ve tři hodiny vyrážíme do Marphy fouká pořádný protivítr. Ale přeci jenom už jsme za Jomsomem a není to tak hrozné. V Marphě dostaneme vynadáno že jdeme pozdě. Protože Karel s Pepou tu jsou už od 12 hodin a chtěli jít dál. Prý takhle Everest nestihneme - najednou! K našemu překvapení večer z Muktinathu dorazila i sólistka Lýdie. Spíme v lodži Sun rise.

Vyrážíme brzo na dost dlouhou cestu. Z počátku jdeme pořád podle širokého řečiště řeky Kaligandaki. U Kalopani se údolí zužuje, začíná více klesat a dostáváme se do lesa nebo lépe řečeno pralesa. Poprvé vidím ve volné přírodě opice. Jsou asi čtyři, dost plaché a daleko od cesty. Procházíme údolím které se někdy mluví jako o nejhlubším údolí na světě. Je to proto, že po obou stranách jsou masívy osmitisícovek. Po pravé straně máme Dhaulagiri (8.167m n.m.) a naproti Annapurnu (8.091 m n.m.). Dá se tedy říci, že toto údolí je v těchto místech 6 km hluboké.

Odpoledne začíná trochu pršet, sedíme v hospodě a baštíme. Po nevýrazném dešti pokračujeme v sestupu. V Ghase s námi ve Florida guest house bydlí skupinka Čechů, které jsme potkali v sedle. Je to dobrá parta. Letěli z Evropy týden před námi, ale dva z nich letěli až s námi protože se ve Frankfurtu na letišti tak ožrali, že je nevzali do letadla. Zůstávám s nimi dost dlouho do noci. Pijeme pivo San Miguel (dobré, ale drahé) a zdejší Apple brandy (méně dobrá, méně drahá). Zábava opravdu nevázne (učíme Nepálce zpívat české písničky) a někdy po půlnoci nám přijde vynadat nějaký Španěl. Karel byl ráno taky naštvaný (“uřvaný Češi!”).

Po cestě je největším zážitkem setkání s Ivanem. Tak přeci jsme se sešli. Dokonce o den dříve než jsme čekali. Už je zdravý a vyrazil nám naproti. Bohužel, ale nic neví o Petrovi. Otáčí se a jde s námi do Tatopani. Je hrozné horko. Jsme už nízko a sluníčko praží jak šílené. Poslední půlhodina do Tatopani je pro mne zatím nejhorší z celé cesty. Do Dhaulagiri Lodge, kde ostatní už chladnou ve stínu pomerančovníku přicházím uvařený na pokraji sil. Je to velká změna během pár dní. V Muktinathu sněžilo a tady padají ze stromů zralé pomeranče a mandarinky. Mám hroznou chuť na pomeranč, kterých je nad námi spousta, ale na prodej tu žádný nemají. Když do sebe naleju něco přes litr minerálky s colou jdu se ubytovat. Potom se všichni jdeme dolů k řece cachtat do horkých pramenů. Ne že by nám tedy byla zima. Mají tu jeden betonový bazének asi 6 x 6 metrů, plný po kolena horké vody. Sedět v ní po krk vydrží člověk tak pět minut.

Po dvouhodinovém “povaření” odcházíme na večeři. Ta je opravdu příjemným zpestřením dosavadního jídelníčku. N a jídelním lístku je opravdové maso! Chtěl jsem si dát steak, Doporučila mi ho Alena, už od Muktinathu se na něj těším, ale bohužel je to jediné jídlo z menu které nemají. Tak jsem si nechal doporučit kuře po mexicku. Dostal jsem ho na ještě rozpálené litinové pánvi. Bylo naprosto vynikající. Mají tu spoustu jiných dobrot např. i dorty. Jíme venku na zahradě. Večer trochu fouká vítr a občas spadne ze stromu nějaký pomeranč nebo mandarinka. Hosté se předhánějí, kdo je dřív sebere. Češi samozřejmě vítězí. Docela slušně jsem se přejedl a šel spát. Zítra musíme vyrazit co nejdříve. máme před sebou velké stoupání (cca 1.600 m) v horku. Vůbec se netěším. Nejraději bych tu zůstal ještě jeden den.

Vstáváme před pátou a asi v půl šesté se vydáváme na cestu do pořádného kopce. Sluníčko naštěstí moc nesvítí i když horko je hrozné. Neustále v potu šlapeme do kopce. Ale není to tak zlé jak jsem čekal. Několikrát se cestou zastavujeme k odpočinku a hlavně k doplnění tekutin. Pokaždé vypiji minimálně litr minerálky. Škoda že do těchto končin ještě nedorazila lednička. No bez elektřiny by stejně nebyla moc k užitku. Poslední úsek cesty procházíme lesem. Stínu tu ale moc není protože sluníčko je přímo nad námi. Odpoledne jsme u konce cesty. Nocleh je podle plánu v See you lodge. Bylo to naplánováno pro setkání s Ivanem. Ivan tady už spal a má zde uschované nějaké věci v depozitu.

Večer se jdeme podívat na Pun hill. Je to přilehlý, velice známý vyhlídkový kopec. Za dobrého počasí je odtud nádherný výhled na masiv Annapurny s Machapuchare na východě a s Dhaulagiri na západě. Dnes nám ale počasí nepřeje. Ani jsme s tím nepočítali. V tomto ročním období je večer vždy zataženo. Šanci máme až při východu slunce. Ovšem na podzim je zde možné nafotit nádherné snímky kopců ozářených zapadajícím sluncem. Ivan tu už jednou byl když nám šel naproti a je spokojený. Na počasí měl štěstí a má “zaplácané” přiměřené množství filmu. Horší je to s naším dvorním fotografem Karlem. Ten má na dobrém ranním počasí eminentní zájem.

Ráno před svítáním stoupáme na Pun hill, ale bohužel zase není nic vidět. Je zataženo. Rozhodneme se , hlavně kvůli fotografům, že tu zůstaneme ještě jeden den a zkusíme to zítra. Větší část dne prospíme a projíme. Odpoledne se jdeme projít po vesnici. Nahoře se znovu potkáváme s již známou partou Čechů, kteří šli kolem Manaslu. Pobyt jim zde již končí a za týden z Káthmándú odlétají domů. A tak tu probíhá čilý výměnný obchod. My tady ještě nějaký čas pobudeme a tak se ho neúčastníme.

Večer si necháváme vysvětlit zdejší oblíbenou stolní hru. Je to jakási obdoba našeho kulečníku. Nehraje se koulemi, ale kulatými placičkami, kterými se cvrnká do otvorů po obvodu hrací desky. Tato zábava nám vydržela na dost dlouhou dobu a potom zase debužírujeme. Před odjezdem z Nepálu jsem měl největší obavy z mizerného jídla, ale to mě tu už dávno přešlo. V každém případě zatím vede Tatopani.

Ráno jdeme zase na Pun hill. Naštěstí je něco vidět, ale zas taková bomba to není. Udělám pár fotek - hlavně Dhaulagiri (8.167 m) a jdeme se dolů nasnídat. Před desátou hodinou jsme už na cestě do Chomrongu. Cesta je to zajímavá, ale musíme dávat pozor na správný směr. Jdeme ze začátku rododendronovým pralesem a můžeme jednoduše zabloudit. V Ghorepani také jsou výstražné tabule varující turisty před lupiči na této cestě. Ale asi před půl rokem je všechny až na jednoho, domorodci pochytali a než je předali policii také dost “převychovali”. Alespoň tak nám to vyprávěl domácí z naší lodže, který se osobně účastnil.

Zloděje sice nepotkáváme, ale zato se podstatně horší počasí. Začíná čím dál víc pršet. Je to nepříjemné. Střídavě jdeme z kopce a do kopce přes několik obdělávaných údolí. Jsme dost nízko a obilí je už zralé. Ke konci cesty jdeme do kopce za vytrvalého deště. Jsem rád, když se konečně ubytujeme v International lodge v Chomrongu. Alenu tu samozřejmě dobře znají, a mají radost, že dorazí za námi (jak alespoň doufáme). Hned po příchodu se převlékáme a sušíme. Ivan dost nadává protože i přes použití “nepromokavého” obalu na batoh má mokrý spacák. Večer probíhá tradičně v jídelně při pročítání zdejší knihovny - menu. Počasí nevypadá dobře. Je teplo a zataženo.

Snídáme v půl sedmé ale s odchodem kvůli počasí dlouho váháme. Na konec v osm hodin vyrážíme vzhůru dolů. Ze začátku jdeme totiž po dlouhých schodech dolů a pak už jenom do kopce. Batoh je o poznání lehčí. Nechali jsme si tady nějaké věci, které nebudeme cestou do A.B.C (Annapurna Base Camp) potřebovat. Hlavně cetky které jsme cestou kolem Annapurny nakoupili. Je příšerné vedro, přesto že je pod mrakem. Sotva začneme stoupat od konce schodů jsem celý propocený. Procházíme zajímavým bambusovým pralesem za občasného deště. V údolí pod Chomrongem jsou pozoruhodné malé vodní elektrárny. Až půjdeme nazpátek tak si je musím vyfotit, doufám, že bude lepší počasí.

Do plánovaného Deurali přicházíme docela brzy. Lodže se jménem Panorama guest house je dost mizerná. Spíme 4 v pokoji v jedné posteli ode zdi ke zdi a ve předu je asi půl metrová ulička akorát na batoh. Větší část cesty jsem šel sám s Ivanem. Máme dva pěkné zážitky. První je mírně pobuřující. Tímto se dotyčné dodatečně omlouvám, kdyby to náhodou někdy četla. Člověk si tu rychle zvykne používat ve vztahu k domorodcům a někdy i k jiným cizincům různá česká ”oslovení”. Nepálcům často říkáme opičáku nebo ty stará opice. Musím upozornit, že určitě ne všichni. Slušňák Lída by něco takového ošklivého nikomu neřekla! Nemyslíme to ovšem ve zlém a oni si to také tak neberou. Aby ne, česky moc neumějí. Když jsme dneska šli nahoru dal Ivan na zúženém místě džentlmensky přednost jedné protijdoucí turistce - typická Američanka. Já jsem šel za ním a zastavil jsem se slovy “Tak polez ty stará opice.”. A ona na to: “Můžu ?!” No na odpověď jsem se nevzmohl.. Smáli jsme se pak s Ivanem asi čtvrt hodiny. V každém případě mi Lída slibovala už dávno, že se mi to jednou vymstí. Svět je prostě malej. Jednou dokonce se mnou začal v Káthmándú smlouvat Nepálec česky. Seznámil se tu s někým z Trutnova, dopisoval si s ním a uměl české číslovky a pár slovíček.

Druhým zážitkem byl velký mrak který nás na cestě zezdola pohltil. Bylo to rychlé a strašidelné. Viditelnost okamžitě poklesla asi na pět metrů. Naštěstí jsme za půl hodiny byli v Deurali.

Časně ráno vyrážíme opět do kopce. Počasí se nezlepšilo, je zataženo a zima. Jdu poslední s Ivanem. Je mu mizerně, trochu zvrací. Asi jenom od jídla, doufám. V Machapuchare base campu si dáváme čaj a sušenky. Brzy pokračujeme do A.B.C. Stoupání se zmírňuje a jdeme po sněhu. Je opravdu ošklivo - sněží a není vůbec nic vidět. V A.B.C. jsme asi v poledne. Vzhledem k počasí zalézáme po jídle do spacáků v Annapurna sanctuary lodge. Je tu dost zima. Když si trochu “zdřímneme před spaním”, tak se večer na pět minut roztrhnou mraky a máme konečně možnost vidět okolní kopečky (Machapuchare a Annapurna South). Hezké, ale krátké. Po večeři jdeme spát a doufáme, že zítra uvidíme něco víc.

Ráno jsme za předcházející dvoudenní výstup odměněni. Jako všichni trekaři vstáváme před východem slunce, aby jsme stihli první ozářené vrcholky. Je jasno, skoro perfektní výhled, který se postupně zlepšuje, ale je hrozná zima. Mám na sobě všechno co jsem si nahoru vzal a přes to pěkně mrznu. Fouká nepříjemný studený nárazový vítr.

Ten výhled za to ale opravdu stojí. Každý fotí na všechny strany. Jsme obklopeni horami. Dominantní je přímo nasvícená Annapurna South (7.219 m) a proti ní krásná, posvátná Machapuchare (6.993)[mačapučáre]. Vlastní Annapurna I (8.091 m) není nijak moc zajímavá. Je to taková stěna bez výrazného vrcholu. Když se slunce dostane až do údolí na nás, fotím nějaké reklamní fotky s Becherovkou a Březňákem pro Alenu.

V osm hodin se rychle nasnídáme a vylézáme na asi stometrový kopeček pod Hinchuli (6.441 m) [hinčuli]. Až na ten vítr je to perfektní. Po focení a “pokochání se” sjíždím po sněhu na větrovce dolů do A.B.C. Když asi v 10 hodin začínáme sestupovat je stále nádherné počasí. Trochu se zatahuje až když obědváme v Himalayan lodge. Pořád rychle sestupujeme až do Bamboo kde se v Bamboo guest house ubytováváme.

Ráno odcházíme do Chomrongu a doufáme, že tam bude Alena. Bohužel jsme proti plánu v předstihu a sraz s ní máme dohodnutý až na zítra. Nejdříve ale musíme projít Check post který je asi půl hodiny pod Bamboo. Máme trochu obavy, protože naše Trekking permity jsou už jeden den propadlé. Ale o jejich platnost se tady nestarají. Jde jim pouze o to, že si mohou odškrtnout náš návrat z A.B.C.

Dole před Chomrongem si fotím exteriér i interiér malé vodní elektrárny. Technické vybavení opravdu není složité. A pak že nejde vyrábět elektřinu jednoduše. Nad tuto elektrárnu (jsou tu dvě vedle sebe) by se hodil nápis: “A přece se točí (svítí)!” Poté začínáme stoupat po cca 1960 schodech nahoru k naší lodži. Alena tu samozřejmě není. Karel rozhoduje zůstat do zítřka a počkat jestli dorazí. Takže celé odpoledne spíme, jíme a všelijak relaxujeme.

Zdeněk (místodržící), Ivan, Lída a já odcházíme do Ghandrunku, kde chceme nocovat. Karel, Pepa a Lýdie tu zůstanou celý den a zítra půjdou kratší cestou až do Dhampusu, kde se sejdeme.

My přes několik kopečků bez problémů dorážíme do Ghandrunku. Je to nezvykle čistá a hezká vesnička. Bydlíme v Shangrilla guest house. Mají zde bezvadnou čistou vykachlíčkovanou hot shower. A docela dobře vaří. Už několik dní mám spadeno na chocolate cake který jsem viděl v několika jídelních lístcích. Bohužel ho nikde zrovna neměli. Tady ho také inzerují. Tak si ho objednáváme. Trvá to dlouho, ale asi za dvě hodiny dostáváme ještě teplý čokoládový dort. Prostě ho kvůli nám upekli.

Ráno sestupujeme do údolí a potom zase lezeme nahoru do Landrungu. Je hrozné horko. Už jsme zase v nížině. V Landrungu si dáváme čaj a pokračujeme dál. Někde za Thorkou trochu bloudíme. Místo abychom šli přes kopec, tak ho obcházíme po vrstevnici. Je to velice pěkné. Jdeme pralesem v mlze. Nikde žádná lodž ani trekaři a máme hlad. Když se napojíme na hlavní cestu tak se nedaleko Dhampusu ještě najíme.

Hned na začátku Dhampusu je napravo ve svahu Check post. Pokoušíme se nenápadně projít protože máme Trekking permit už 4 dny propadlý. To se nám ale nedaří. Policajti si nás všimnou. Dohadování je s nimi velice zdlouhavé, ale usmlouvat se nám toho moc nepodaří. Nakonec platíme 250 rupií na osobu.

Přespáváme v docela mizerné lodži na konci Dhampusu. Karel se zbytkem tady již jsou, Aleny se nedočkali. A zítra hurá do civilizace.

Ráno po snídani sbíháme dolů k silnici na taxík do Pokhary. Čeká jich tu už hejno. Za 100,- rupií na osobu nás odveze do hotelu Silent Peak, který máme dohodnutý s Alenou. Ivan tady již spal a my jsme očekáváni. Je to velice slušný a čistý hotel. O dost lepší než náš Kalika Guest House v Káthmándú. Dvoulůžkový pokoj se sprchou za 300,- Rs (150,- Kč) na noc Když se ubytujeme a osprchujeme vyrážíme do města. Těším se na rozličné dobroty, které si tu po mírně vegetariánském měsíci dopřeji. Brzy se s Ivanem ztrácíme ostatním v davu. Ivan mi dělá průvodce. Když se zotavoval ze zákeřné choroby, tak tu dva dny strávil, než se nám vydal naproti. Pokhara je o dost klidnější i čistější, než Káthmándú. Je ale pravda, že posvátných krav se tu po ulici potuluje víc. Je to asi i podstatně menším dopravním provozem. Taky tu určitě není takový smog jako v Kathmandu valley. Moc se mi tady líbí. Procházíme dlouhou pasáží, kde mají spoustu lepšího zboží a hlavně krámek s výbornými dorty. Dávám si čtyři krémové kousky s chlazenou colou a Ivan mě nedůvěřivě sleduje. Couráme se po Pokhaře a když odpoledne začíná pršet jedeme taxíkem do hotelu. Nedávám si ani nic k jídlu, jsem nacpaný dortama.

K večeru se jdeme všichni projít k jezeru Phewa Tal po hlavní turistické třídě. Je tu spousta krámků se suvenýry a také s použitým i novým turistickým zbožím. Zkouším sehnat značkovou čelovku Zoom, ale ceny použitých jsou skoro stejné jako u nás nové. Od jezera je klasický výhled na posvátnou Mačku Pučku (Machapuchare). Je už dost tma a tak Ivanův superfoťák nastavuje příliš dlouhé časy.. Po dlouhém štelování a podkládáni teleobjektivu fotí ze zídky samospouští. Je to velký fotograf! Cestou zpátky, už za tmy, si kupuji ve velice solidní restauraci kousek čokoládového dortu, abych měl moučníček po večeři. Večeře je bohatá, dávám si kuře. Je to asi druhé jídlo s masem od začátku treku (resp. od příletu do Nepálu). V Pokhaře je pěkně! Má to jedinou malou chybu. Už od večera nejde proud, co mohu posoudit tak v celém městě.Výpadek trvá asi až do čtyř hodin ráno a nikoho to nevzrušuje. Vzhledem k velikosti města (asi 50.000 obyvatel ) by z toho u nás byl slušný poprask.

Ráno brzo vstáváme. V 6¹⁵ nám jede autobus. Moc jsem se nevyspal. Bylo nepříjemné horko a když se mi podařilo jakž - takž usnout vzbudil mne po zapnutí proudu větrák na stropě nastavený na maximum. Autobus pro nás přijel přímo k hotelu a pak s námi asi hodinu objíždí celou Pokharu a sbírá další cestující, většinou turisty. Cesta za moc nestojí. Je hic, a autobus staví málo. Ale nejhorší je nedostatek místa. Přesto že jsou sedačky relativně pohodlné se sklopnými opěradly nemám kam dát nohy. Před námi ke všemu sedí nějaký domorodý zámožný páreček s asi tříletým dítětem. První co ten opičák udělal, když nastoupili bylo, že sklopil sedačky. Debil! Do autobusu jsem si koupil na čtení nějaké anglické noviny.

	Mapa údolí Káthmándú

Docela mne překvapuje když v denníku The Rising Nepal objevuji v rubrice “Thought For Today” (“Dnešní zamyšlení”) Czech proverb: Habit is shirt made of iron. Chvíli nám s Ivanem trvá než toto české přísloví přeložíme. (Zvyk je železná košile.) Je to jediná zpráva týkající se Čech, kterou jsem v nepálském tisku za celou dobu pobytu objevil.

D Kathmandu přijíždíme před třetí hodinou. Přijeli bychom dříve, ale na příjezdu do města je velká dopravní zácpa. Za mírného deště jdeme k hotelu a jsme zvědaví jestli je tam Alena s Petrem. Je tu jenom pohodová Alena a má pro nás špatnou správu. Petr odletěl domů ještě před tím než přijela do Káthmándú. Nechal tu vzkaz. Bylo mu dost mizerně. Ze Sabche, kde jsem ho viděl naposled, odletěl letadlem do Pokhary a hned přestoupil do letadla do Kathmandu. Tady byl u doktora ale ošetřit se nenechal a nakonec odletěl domů. Je to velká škoda.

Alena se s námi v Chomrongu nesetkala protože tam vůbec nešla. Z Tatopani se jí nechtělo do kopce a tak šla pořád podle řeky Kaligandaki do Beni. Odtud jela taxíkem do Pokhary. Byla tam dříve než my.

Večer si jdu do města koupit meloun a večer ho s Alenou baštíme. Taková dobrota, to v horách nebylo.

Po ránu si jdeme na Immigration office prodloužit víza a zařídit Trekking permit do Langtangu. Všechno probíhá bez problémů a docela rychle. Papíry budou hotové ve dvě odpoledne, tak zatím couráme po okolí. K obědu si v jedné restauraci v Thamelu dávám tolik vytoužený steak s hranolkama. Je naprosto skvělý.

Po vyzvednutí Trekking permitů a pasů si bereme taxíky jedeme se podívat na Svayambhunath. Je to velice známý buddhistický chrám na západním okraji města. Nachází se na kopci, kterému turisté také říkají Opičí vrch, protože je zde velké množství krotkých a až nepříjemně drzých opic. Cestou po 365 schodech nahoru bychom si jich mohli několik pohladit. Ale není to moc rozumné. Chytit nějakou ošklivou infekci od škrábnutí by mohlo být velice jednoduché. Samotná stupa je jednou z nejstarších staveb v Káthmándském údolí, první zmínka je z roku 1129 a práce na stavbě podle archeologů začaly už v roce 460 n.l. Je odtud také pěkný výhled na Káthmándú. Vyjma opic je tu jako na každém trochu turisticky atraktivním místě velké množství prodavačů různých cetek. Nasazují příšerně přemrštěné ceny. Protože už jsme ale docela zběhlí, smlouváme na polovinu až desetinu ceny. Je to dobrá zábava. Kuriózním případem je prodavač, který se Lídě pokouší prodat jakousi jehlu na ruční vyšívání. Přestože si ho vůbec nevšímá chodí za ní přes půl hodiny a sám postupně slevuje. Zatím co se ho marně snažím odehnat tak mi Lída říká, že začal na 1000 rupiích za kus. Postupně šel s cenou dolů na 3 kusy za 1000 a na konci chce už jenom asi deset rupií. Musím ještě dodat, že se jednalo o možná funkční, ale naprosto bezcenný předmět vyrobený pravděpodobně ze staré injekční jehly opletené lakovaným měděným drátkem. Škoda, že jsem si ho i s jeho zbožím nevyfotil. Nebo alespoň Lídu, byla z takového pádu cen dost šokovaná. Prostě tak nějak vypadá tržní hospodářství v Káthmándú. Nakonec musíme všem prodavačům ujet taxíkem do hotelu.

Večer jdeme s Ivanem na nákup melounů do setmělého města. Noční Káthmándú je skvělý zážitek. Má jednu velkou výhodu - není horko. Před spaním dojídám půlku melounu, což se hned ráno projeví.

Ráno mi není moc dobře a mám průjem. Myslel jsem, že se tomu po měsíci v Nepálu už vyhnu, ale mám stejnou smůlu jako většina turistů. Prostě naše střevní mikroflóra si na zdejší stravu jen tak nezvykne. No steak a půlka melounu by mohl být problém i v Evropě. Ostatní si spíše stěžují na špatný spánek kvůli psům. Jsou jich tu po městě celé toulavé smečky. Přes den spí někde ve stínu schovaní před horkem a potom celou noc štěkají jak šílení. Mne to ale ve spánku naštěstí nerušilo.

Dnes je plánovanou akcí návštěva Pashupatinathu a Boudhanikanthy. Po snídani si bereme dva taxíky, což je jediná použitelná doprava a jedeme na sever za město do hinduistického svatostánku v místě Boudhanilkantha což je nejdůležitější Višnův chrám. Je zrovna nějaký velký hinduistický svátek a tak je tu velmi mnoho věřících. Stojí v dlouhé frontě a čekají až se dostanou do ohrazeného prostoru s bazénem ve kterém leží z části ponořená asi 5-ti metrová socha boha Višny. Je to hodně barevný výjev. Ženy jsou oblečeny v pestrých sárích. Máme možnost udělat několik fotek přes plot kolem bazénu se sochou. Dovnitř nemůžeme protože nejsme věřící.

Přestože je teprve deset hodin je už dost velké horko. Dáváme si s Alenou a Ivanem colu čímž všechny hrozně zdržujeme. Nasedáme do čekajících taxíků a odjíždíme do Pashupatinathu. Cestou se zastavujeme v dílně řezbáře dřevěných masek. Jsou hezké ale mají jich hotových jen několik kousků.

Pashupatinath je velice zajímavé a pro turisty atraktivní místo. Je to nejsvětější místo pro pohřbívání zemřelých. Hinduistické náboženství říká, že mrtvý musí být do několika hodin po smrti spálen. Zde se to děje na břehu posvátné řeky Bagmati. Je to smradlavá stoka ve které je asi po kolena špinavé vody. Brodí se v ní opice, děti a všelijaká podivná individua, která se snaží najít něco z majetku zemřelých, který se v rámci obřadu do řeky hází. Mrtví se spalují na hranicích přímo na břehu řeky a po několika hodinách, když tělo shoří se do ní popel smete. Viděl jsem, jak při tom pět metrů po proudu myla nějaká žena v řece nádobí! K ní bych na oběd asi opravdu nešel.

V době naší návštěvy se připravuje hranice pro další kremaci. Je hrozné horko, příprava trvá dlouho a mně je čím dál hůř. Nakonec se s Alenou balíme a jedeme spolu do hotelu. Ostatní vyčkávají až s někým přiloží na hranici. Dokonce i Lída! V hotelu hned lezu do postele a nerad se donutím k večeru vstát. Jsem unavený mám trochu teplotu, ale jinak to docela jde. Nikam se mi nechce, ale musím si vyzvednout fotky, které jsem si dal včera vyvolat. Ve městě spousta fotolabů a vyvolání vyjde na polovinu než u nás. Jsem zvědavý co jsem nafotil a také jaká bude kvalita. Nechávám se tedy ukecat Alenou, která nás s Karlem zve na dort do pořádné restaurace. Jdeme tedy do hotelu Annapurna, který je jeden z těch lepších ve městě. Dáváme si výborný jahodový dortík s dobrou kávou. Restaurace je opravdu na úrovni. Asi jako když půjdete na Václaváku do některé lepší restaurace.

Po ránu chci nejdříve zůstat dnes v posteli, abych se vyléčil před zítřejším odjezdem do hor. Ale po snídani se cítím o mnoho lépe než včera a tak se nenechám přemlouvat a jedu s ostatními do Patanu.

Už od včerejška jsou problémy s Lýdií. Za každou cenu chce jet k Everestu a nenechá si to rozmluvit. Nikdo z nás s ní jet nechce i když je to lákavé, ale také časově náročné. Nemáme do odletu zas tak moc času a musí se letět do Lukly i nazpátek letadlem. Kdyby se nějak pokazilo třeba počasí mohl by být problém s odletem z Nepálu. Ale zvládnout se to při troše štěstí dá. Lýdie se rozhodla teprve včera a dnes si chce zařídit letenku do Lukly a Trekking permit. Má ale smůlu protože v sobotu je v Nepálu všude zavřeno. Musí počkat až do zítřka, v neděli se normálně pracuje.

My zatím odjíždíme na jih do Patanu, který se také nazývá Lalitpur. Je to bývalé královské město se spoustou chrámů a dnes je vlastně součástí aglomerace Káthmándú. Na nějaký čas se ostatním ztrácím a nechávám se provázet asi 10-ti letým chlapcem po památkách. Bohužel umí anglicky lépe než já, alespoň mi to tak připadá. Pořád něco vykládá. Později najdu ostatní a nakonec zase zůstáváme sami s Ivanem. Obědváme na terase pod slunečníky jedné slušné restaurace a spokojeně pozorujeme cvrkot na Durbar Square. Pagody Patanu jsou zajímavé, ale courat se mezi nimi celý den také nepůjde. Odjíždíme tedy taxíkem ke stejnojmennému náměstí v Káthmándú. Procházíme zdejší luxusní obchodní třídou New Road směrem k náměstí, ale většina obchodů je v sobotu zavřená. Hledám Freak Street kde bývalo středisko hippies. Dnes tu již člena tohoto hnutí těžko uvidíte. Ovšem hašiš se zde dá koupit pořád. Několikrát nám ho prodavači cestou nabízejí. Fotíme památky na nedalekém Durbar square a hlavně podle průvodce hledáme pagodu Jagannath temple zdobenou erotickými plastikami. Kvůli tomu jsme sem vlastně přijeli (myslím na Durbar square, ne do Nepálu).

Večer vyzvedávám zbylé fotky. Jsou vyvolané docela slušně a co bych za ty prachy také chtěl. Po večeři slavíme Aleniny narozeniny. Slaví je v Nepálu už po několikáté. Nechali jsme jí tu upéci dort. Má z něho radost, ale je tu poněkud “předortíno”, protože také jeden přinesla. A tak se naposled společně cpeme. My totiž zítra odjíždíme na Langtang. Ivan, Zdeněk a Pepa pozítří odlétají domů, což jim vůbec nezávidím. A Ludmila jako už obvykle pojede sólo k Everestu. Snad jí ještě někdy uvidíme. Na závěr dne zase dlouho na pokoji balím před trekem, už poučen co vzít a co je zbytečné.

Ráno se loučíme s kluky a já, Karel, Alena a Lída odjíždíme jedním taxíkem na autobusové nádraží. To je velké a poměrně moderní, ale má jednu velkou nevýhodu. Všechny nápisy jsou vyvedeny nepálskými klikyháky, anglicky nic. Taxíkář nás ale naštěstí dovede na to správné nástupiště (alespoň doufám). Autobus přijíždí docela na čas, je to zatím ten

	Mapa cesty oblastí Langtangu

nejpohodlnější jakým jsme tu jeli. Mohu si v něm skoro úplně natáhnout nohy. Cesta ovšem stojí za to. Alena si se mnou velice brzo mění místo a pouští mně k okénku. Pohled do údolí jí nedělá úplně dobře. Na mapě vzdálenost v porovnání s cestou do Pokhary vypadá krátká, ale autobus těchto asi 200 km jede celý den. Postupně serpentinami stoupáme asi do 2.500 metrů. Při míjení s protijedoucími autobusy a náklaďáky často dochází ke složitému couvání a popojíždění, aby jsme se na silnici nad srázem vůbec vešli. S každým autobusem jede někdo jako průvodčí a závozník v jednom. Většinu cesty stojí v zadních otevřených dveřích a v exponovaných úsecích, kterých není málo, poklepáváním na karoserii (v některých autobusech mají elektrický bzučák) signalizuje situaci řidiči. Autobus často míjí jiná vozidla a skály pouze o centimetry. Po osmi hodinách čistého času jsme asi ve čtyři hodiny v nástupišti našeho treku v Dunche.

Cestou nám několikrát kontrolovali Trekking permity a jednu dokonce batohy na střeše. Alena si přitom z vojáků dělá šprťouchlata. Ti pro humor typu “drogy” a “pif paf!” nemají příliš pochopení. Zapamatují si jí a když se po několika dnech stejnou cestou vrací zpátky tak jí tu vysypou celý batoh včetně rozbalení spacáku. V takovém případě pronášet něco o drogách když vám prohlížejí pytlík s léky může způsobit vážné nepříjemnosti. Kontroly jsou o mnoho přísnější než u Annapurny. Proč to mi není moc jasné.

Majitelé lodží v Dunche se o nás skoro perou. Je už konec sezóny a tady je málo turistů i normálně. Ubytováváme se v Langtang view lodge, která vypadá docela slušně, ale jenom vypadá. Překvapením je děvče, které tu obsluhuje - vítá nás českým “Dobré ráno”, přesto že je večer. Čeština je prostě světový jazyk.

Ráno telefonujeme z Telephone office klukům do Káthmándú. Připravují se na dnešní odlet domů. Ten nápad s telefonem mi udělal radost. Zdá se že telefonní spojení je zde lepší než u nás. No není divu, nemají tu SPT Telecom a.s.

My vyrážíme na první den cesty směrem na Syabru. Zpočátku jdeme dál po silnice a v Bharku odbočujeme vpravo do kopce. Cestou se k nám přidává domorodec se synem, kteří také přijeli autobusem z Káthmándú. Jsou ze Syabru a samozřejmě nás celou cestu přemlouvají abychom u nich přespali. V Syabru jsme poměrně brzy, takže půjdeme dál. Ale dáváme si u nich alespoň oběd. Mají tu výbornou tomato sup. Po obědě sestupujeme k řece tekoucí od Langtangu. Po levém břehu prudce tekoucí řeky stoupáme do Bamboo. Jsou to jen dvě lodže v lese a žádní turisté. Ubytováváme se v té horní - vypadá trochu lépe. Mají zde výborný Dal Bhat se spoustou hub. Doufám, že rozlišují jedlé od jedovatých. Ráno si dávám Mushroom soup a skutečně v ní plavou celé houby. Velice vydatná strava před další cestou.

Ráno pokračujeme nahoru podél řeky. Cesta je pořád do kopce. Potkáváme párek Rakušanů. Mají nepálského kuchaře, dva nosiče a průvodce. Tomu říkám trekking. Také se dávám do řeči s mladým Nepálcem. Má na rukávu trička přišitou slovenskou vlajku, i když vzhůru nohama. Dozvídám že sloužil jako modrý baret v Jugoslávii a setkat se tam se slovenskou a českou jednotkou. Svět je prostě malý.

Do Ghore Tabely přicházíme asi ve dvě. Dávám si Dal - Bhat a jdu si lehnout. Jsem nějaký přetažený a spím až do osmi večer. Tomu říkám “zdřímnout si před spaním”. Vstávám akorát k večeři a pak jdu zase do postele. Nádherná dovolená. Co víc si člověk může přát.

Ráno pokračujeme do kopce i když už mírnějšího. Údolí není tak sevřené a řeka neteče tak prudce. Zapisuji se na Check postu, kde si mne vůbec nevšímají. Po nějakém policistovi není ani památky. Do Langtangu přicházíme před polednem. Je to dost ošuntělá a ošklivá vesnice. Čekal jsem něco jako střediskovou obec. Dáváme si oběd a pokračujeme dál. Cesta vede jen mírně do kopce, takže se jde příjemně. Lída by řekla “placato”. Roste tu podle cesty hodně šafránu, který vidím poprvé v životě. Kyangjin Gompa je hezká vesnička mezi kopci. Je zde postaveno hodně nových lodží. Karel který sem dorazil první je už ubytovaný v Hymalaya lodge. Nemají zde sprchu, ale majitel promptně zajišťuje Hot shower v sousední lodži. Teče opravdu teplá voda ze solárka, paráda! Jinak je tu ale dost zima, Škvírami mezi prkny do sprchy pěkně fouká. Hned potom zalézám do spacáku a je mi fajn. Okolí je pěkné, Karel s Lídou jdou fotit na blízký kopec. K večeři si Alena dává domácí jogurt. Vypadá dost podezřele, ale je docela dobrý. Taky si dám pár lžic s ananasovým kompotem.. No co, průjem už mám.

Ráno se vracíme stejnou cestou kterou jsme přišli. Jdeme velice rychle a na jídlo zastavujeme až v Ghore Tabele, odkud jsme včera vycházeli. Pokračujeme dál až do Lama Hotelu. Sestoupili jsme dnes asi 1.500 výškových metrů a pokračovali bychom dál do Bamboo, ale čekáme na Lídu, která šla ráno v Gompě znovu fotit na kopec.

Pokračujeme zase stejnou cestou zpět. Příliš se netěším na stoupání od řeky do Syabru. Nakonec to není tak hrozné i když horko je nepříjemné. Před Syabru se čvachtáme v potoce, ale nahoru do vesnice je to ještě nepříjemné stoupání na sluníčku. Lodže ve které spíme není nic moc. Na stole mají pěkně plesnivý kečup. Pro jistotu si nedávám nic v čem by mohl kečup být. Celkově je kvalita ubytování v Langtangu o dost horší než kolem Annapurny. Je to ale přirozené, protože sem jezdí o hodně míň turistů. Everest a Annapurna jsou přeci jenom známější. V Gompě např. měli plesnivé oplatky a cola, kterou si koupila Alena (mimochodem stála tu asi 70,- rupií) už také něco pamatovala. Trekařů sem v jedné sezóně moc nepřijde, tak je možné, že zboží které je pro domorodce moc drahé tu leží i několik let. Nedá se proto v takto odlehlých oblastech důvěřovat ani jinak bezpečným potravinám.

Večer se setkáváme se skupinkou Čechů. Je to parta entomologů, která přijela do Nepálu teprve nedávno. Dozvídáme se od nich mimo jiné o postupu našich hokejistů na mistrovství světa. Je to veselá parta, ale stěžují si na velké sucho protože nalézají jen málo brouků. Chtějí tu být až do začátku června a doufají že je v Chitwanu (čitvan) možná na závěr zastihne příchod monzunu. Jsou to blázni ale mají recht, nehoněj se nikam po kopcích. Zítra máme společnou cestu.

Dnes nás čeká velké stoupání, samozřejmně v pořádném horku. Karel chce dojít do Laurebiny která je ve výšce 3.900 m n.m. Syabru je v 2.130 m n.m. Celkem je to 7 hodin stoupání. Nevím proč tak pospíchá, když pak to bude k Gosaikundským jezerům jen dvě hodiny a chceme tam spát. Hned po ránu se připojujeme ke skupince “bručkařů”. Jsou to fajn chlapi - hrabou se doslova v každém hov.. a hledají chudáky broučky. Alena je z toho má přímo vánoce.

V poledne přicházíme do Singompy. Je to tu hezké, protože to po nedávném požáru lesa a vesničky postavili všechno znovu. Dáváme si tu oběd. Broučkaři tu zůstávají. Večer půjdou do příjemného lesa, kterým jsme právě prošli, honit brouky. Rád bych tu také zůstal, ale vyrážíme dál, přestože se zatahuje. Než začne pršet docházíme jen do hodinu vzdáleného Cholong Pati (3.584 m n.m.). Je to pěkná díra Jsou tu jen dvě lodže, jedna horší jak druhá. Didi kvůli nám zatápí v kamnech vyrobených z plechového sudu. Moc tepla nevydají, zato vydatně kouří. Ubytování je také pěkný brloh. No ale co se dá dělat, pršet už sice přestalo, ale zůstaneme tu.

Tak dnes konečně dojdeme k Gosaikundským jezerům. Alena sem původně vůbec nechtěla jít, ale na ty rybníky se nechala nalákat. Vycházíme asi v osm hodin a za hodinu jsme v Laurebině, tady jsme měli spát. Je to tu o něco lepší, ale taky nic moc. Z Laurebiny k jezerům to má být dvě hodiny ale přijde mi to delší.

Gosainkunda leží přímo na břehu jednoho jezera - samozřejmě posvátného. Je to jen několik lodží. Spíme v Lake side hotel protože vypadá nejlépe. Je zajímavé, že na rozdíl od oblasti Annapurny jsou zde jen samé ženy. Chlapa tu vidět není. Ale prakticky každá Didi kterou tu vidíme kojí dítě a několik dalších se motá okolo. V naší lodži také. Didi má celkem tři děti, z toho jedno zřejmě po tátovi trekařovi napůl evropské. Je to pěkný rošťák (syn a táta asi taky). Ještě je tu mladší sestra hospodyně, která pomáhá s domácností. Chlapi jsou Budha ví kde. Ale přesto didi všechno zvládá. Lídě se tu strašně zalíbila pletená čepice z jačí vlny, které tu všechny ženy pletou a prodávají. Chtěla by k ní ještě rukavice ve stejné barvě, tak jí je Didi do večera uplete.

Ještě než jdeme spát tak si všimnu že Didi se sestrou mají nějaký problém s nejmladším dítětem. Vyptáváním se dozvím že má teplotu. Po “odborném” vyšetření usuzuji, že se asi nejedná o nic vážného. Pravděpodobně jen nachlazení. Ordinuji mu třikrát denně půl tablety Paralenu. Dávám matce asi 8 tablet a je docela problém jí jasně vysvětlit dávkování. Nakonec to vypadá, že to dokonale pochopila, ale jestli bude Paralen děcku skutečně dávat nevím. Pochybuji že bude nějaké léky potřebovat. Děti tu jsou otužilé. Alespoň mi to tak připadalo, když jsem pečlivě zabalený do polartecové bundy sledoval jak si venku asi pětileté děti hrají jen v košilce s holým zadkem.

Jdeme brzo spát, protože je tu zima. Podlaha je prkenná, ale pod postelí není žádná. Místo toho je tam asi deset centimetrů hluboká zamrzlá louže špinavé vody. Zítra brzo vstáváme.

Vstáváme v půl páté. Máme v plánu vystoupit na Laurebinu což je vrchol po levé straně sedla Laurebinayak Pass, přes které musíme přejít a pak podle okolností pokračovat v cestě. Alena s námi nejde. Vrací se cestou kterou jsme přišli. Chce ještě stihnout v Dunche “broučkaře” a jet s nimi autobusem do Káthmándú. Jsme tedy na zbytek cesty už jen tři: Karel, Lída a já.

Obcházíme jezero a necháváme batohy nedaleko cesty - nahoru půjdeme jen nalehko. Karlovi je dost mizerně, má průjem snad už z Káthmándú a výstup nerad vzdává. Pokračujeme tedy sami dva s Lídou i když prakticky každý sólo. Lída je asi 20 minut přede mnou a když vystoupím na plošinu s částečně zamrzlým plesem nikde ji nevidím. Není tu žádná cesta. Rozhlížím se kudy pokračovat. Nakonec si vybírám cestu přímo nahoru po sněhovém svahu k hřebeni, který je kousek pod vrcholem. Výstup není tak jednoduchý jak zezdola vypadal. Nerad bych jel po zadku zase dolů. Svah je dost dlouhý i strmý a nemuselo by to být úplně zdravé. Výška už je taky znát. V 5.000 metrech se člověk do “kopečka” přeci jen zadýchá!

Bezpečně vystupuji na poměrně ostrý hřeben a po krátkém odpočinku pokračuji několik desítek metrů ve výstupu po skalách na vrchol. Ale ještě než se tam dostanu vykoukne na mne seshora Lída. Máme ze sebe radost protože oba dva už přes dvě hodiny vystupujeme sami, což není úplně rozumné. Lída si zvolila delší cestu po hřebeni zleva. Na vrchol jsme se dostali skoro současně. Má to jen jeden háček - není to vrchol. Tedy alespoň ne ten hlavní. Jsme na vedlejším vrcholu a ten hlavní je od nás asi hodinu možná dvě hodiny cesty po hřebeni. Chvíli se rozmýšlíme co dál a nakonec se rozhodujeme, když už jsme tady, pokračovat. Přecházíme zasněžený hřeben a s několika technickými problémy konečně stoupáme na vrchol Laurebiny. Jsme ve výšce 5.144 metrů nad mořem. Výstup za to ale opravdu stál. Výhled je nádherný. Je jasno a vidíme hodně daleko. Na západě je pravděpodobně masiv Annapurny, ale kdo se v tolika kopcích má vyznat. Dominantní je 7.245 metrů vysoký Langtang Lirung. Jenom ve výhledu na východ nám brání blízké čtyř a pěti tisícové vrcholy. Přesto jsou mezi nimi vidět vzdálené kopce. Mohlo by jít o oblast Everestu. Po pokochání se, odpočinku a náležitém focení se vydáváme na sestup.

Dolů to jde o poznání rychleji. Ale přesto je to dlouhá cesta. K batohům se dostáváme dlouho po poledni. Měli bychom se teď podle původního plánu vydat na cestu přes sedlo za Karlem. Rozhodujeme se co dál. Máme hlad, jsme unavení je hodně hodin, naše lodž u jezera Gosainkund je doslova na dohled a není kam pospíchat. Je to tedy dost důvodů proč nepokračovat a vrátit se do místa odkud jsme vyšli. Tak také činíme a doufáme že Karel nebude mít přílišné obavy z neohlášené změny plánu.

Ráno se s Lídou vydáváme na cestu za Karlem. Stoupáme do sedla Laurebinayak Pass (4.609). V sedle nás doslova čeká překvapení. Číhá tu Karel a vůbec nemá dobrou náladu. Po krátké ostřejší výměně názorů o naší nezodpovědnosti se dáváme na cestu z kopce. Rychle se přestávám divit proč je Karel tak nas...! Sestup je to opravdu prudký. Karel měl o nás samozřejmě vekou starost, když jsme včera nedorazili a dnes se nám vydal naproti. Ten výstup mu tedy nezávidím.

Obědváme v Phedi, kde dnes Karel spal. Je to pěkná díra - celkem dvě lodže. Brzy po tom co se vydáváme na cestu slyšíme někde padat lavinu. Je to divné, protože tady už žádný sníh není. Chvíli po tom mě míjí dvě mladé Američanky s nosičem. Lavinu pravděpodobně viděli a mají z toho zjevně velký zážitek. Bohužel nejsem schopen porozumět nějakým podrobnostem.

Jdu jako první a po nějaké lavině není ani památky. Nevýrazná cesta sestupuje traversem. Po levé ruce máme prudký svah nahoru. Je nízká oblačnost a není jasné jak je ten kopec vlastně vysoký a jestli z něho mohou nějaké laviny padat. Do našeho dnešního cíle - Ghopte přicházím jako první. Je to také pěkná díra. Je tu jen jedna zašpiněná lodž. A co je horší žádná voda. Jsou to vlastně dva baráčky na plošince v prudkém, zarostlém svahu. Teoreticky by z kopce mělo téci spousta vody, ale je tu úplně sucho. Rád bych se někde pořádně umyl a tak si beru ručník a jdu po cestě dál. Sad narazím na nějaký potůček. Asi po čtvrt hodině nalézám úplně suché široké koryto. Přesto že zezdola slyším tekoucí vodu nedaří se mi k žádné dostat. Ke všemu začíná pršet a tak pospíchám nazpátek do lodže. Nakonec usuzuji, že dneska jsem se vlastně vůbec neumazal a tak není proč se mýt.

Pokračujeme v cestě do Káthmándú. Rád bych tam už byl. Chci si ještě prohlédnout město a dát si něco pořádného k jídlu. Cesta je pustá - nikoho nepotkáváme. Vystupujeme do sedla Tharepati pass (3.597m) a odtud pokračujeme po hřebeni na jih. Cesta je to příjemná. Zčásti lesem, kde na stromech kvetou orchideje (údajně). Trochu mi to tu připomíná Slovenské hory.

V Mangegotu procházíme Check postem. Je to první policejní kontrola po dlouhé době. Zapisujeme jako obvykle do knihy své nacionále. Při té příležitosti si tento úřední otrhaný sešit prohlížím. Letos tu prošli pouze dva Češi. Vzhledem ke konci sezóny se jich tu na jaře asi už moc neukáže. My tento počet zvyšujeme na pět. Jinak tu podle záznamů denně procházejí průměrně 3 až 4 trekaři. Je to opravdu mnohem méně navštěvovaný kraj než Everest nebo Annapurna. A také to odpovídá počtu trekařů které potkáváme - skoro žádné.

Do Kutumsangu přicházím první. Chci jít dál, je ale zataženo a schyluje se k dešti. Tak čekám na ostatní. Je to po několikadenní zkušenosti první docela civilizované místo. Je vidět, že se blížíme k údolí Káthmándú. Bydlíme v nové prostorné lodži, která ještě není zřejmě celá dostavěná. Spíme každý sám v jednom pokoji. Ten můj je neuvěřitelně velký a bude v budoucnosti určitě rozdělen alespoň na šest menších. Jsme tu zřejmě jediní turisté. Problémem je zase voda. Před lodží je klasický kohoutek nebo spíš zazděná roura, ale voda z ní doslove jen kape. Přesto ale kape do přistaveného kanystříku. Ani kapka nazmar. Tento nedostatek vody je patrně způsoben tím, že jsme na hřebeni. Okolo nejsou žádné pořádné kopce odkud by něco mohlo téci. Dalším důvodem asi také bude končící období bez dešťových srážek. Ale začátkem června se to rychle změní. Přijde monzun a vody bude určitě víc než dost, ale to my už budeme - naštěstí nebo spíš bohužel - doma trhat první třešně.

Ráno se rozhoduji, že zkusím dojít do Sundarijalu a ještě večer se dostat do Kaliky v Káthmándú. Je to docela pořádný kousek cesty. Lída s Karlem nepospíchají a stačí jim dostat se do Káthmándú až další den. Odcházím brzy a rychle je předbíhám. Chci si ještě užít “velkoměsta”. Cesta je velice příjemná. Vede pořád po hřebeni. Chvíli z kopečka pak kousek po rovince a pak zase do kopce. Ovšem cesta dolů převládá - přeci jen sestupujeme z hor. Není ani takové strašné vedro. Nebo možná že je - ale už jsem si zvykl. Velice se cestou raduji ze spousty lesních jahod. Chvíli váhám, bůhví (tedy Budha ví) co se tu páslo za zvěř, přeci jen bych si nerad domů odvez nějakou exotickou chorobu, ale jahod je tolik, že se jimi nakonec docela slušně nacpu.

V zaprášeném hnízdě Pati Bhanjyang si dávám oběd. Nechávám v lodži domorodcům pohlednici se vzkazem pro Karla s Lídou, že půjdu až do Sundarijalu. Za vesnicí mě překvapí nová silnice. Jdu po ní ale žádné auto nepotkávám. Díky silnici tu provoz určitě nevzrostl. Je ale ještě ve výstavbě jak se přesvědčuji v Chisapani, kde se na ní pracuje. Je tu dokonce něco jako křižovatka dvou silnic. Nevídané. Ale mají tu pro mne ještě jedno překvapení a to nemilé. Přes silnice je závora a vybírá se tu poplatek za průjezd nebo průchod přes tzv. Shivapur Water Shed and Wild Life Reserve. Dlouho smlouvám ale nedaří se mi to ani o rupii. Cena je pevně daná a výběrčí maličko vyhrožuje vojáky na druhé straně. Nezbývá mi než za asi dvouhodinový průchod zaplatit 250,- Rs. Není to závratná částka, ale na závěr treku je to docela škoda.

Průchod rezervací při západu slunce je romantický. Jdu sám nikde ani noha. Z jednoho místa je částečný výhled na údolí Káthmándú (Kathmandu Valley), ale je toho vidět kvůli hustému smogu jen málo. Při sestupu do Sundarijalu se projevuje vliv armády která tu zřejmě hospodaří. Upravené betonové chodníky a dlouhé schody se sem moc nehodí. Nakonec sestupuji kolem pečlivě udržované vodní nádrže z které se odvádí voda do Káthmándú. Zařízení vypadá staře a spolehlivě. Asi to na anglické dílo.

Do Sundarijalu přicházím ještě před západem slunce. Vyptávám se kdy jede nějaký autobus do Káthmándú. Mám hodinu čas a taxíky tu žádné nevidím. Nechce se mi tu jen tak poflakovat tak jdu po silnici dál. Za nějakou dobu mi zastavuje autobusák který jede sice z Káthmándú ale bere mě sebou. V Sundarijalu se otáčí, nastupuje pár cestujících a už jedu směrem který potřebuji. Cesta ze začátku vypadá pohodlně, ale autobus se začíná rychle zmenšovat. Na každé zastávce přistupují do už úplně plného autobusu další lidé. Stmívá se a pro mě jako jediného cizince v autobusu se cesta stává opravdovým cestovatelským zážitkem. Zvlášť proto, že vím, že autobus do Káthmándú nejede. Tak jsem to alespoň pochopil když jsem nastupoval. Musím někde přestupovat, ale nemám nejmenší představu kde. Vzhledem k přecpanosti autobusu je každá domluva skoro nemožná. Asi po třičtvrtě hodině vystupuji na nějaké významnější zastávce. Stojí tu několik taxíků tak radši noční cestu autobusem do neznáma nebudu už riskovat. Nevím vůbec kde jsem a nemám představu jak daleko je centrum Káthmándú kam potřebuji. Ptám se na cenu a od boku smlouvám na polovic. Jsem neústupný a taxíkář to nakonec bere. Asi si myslí že se vyznám. A já doufám, že to nebude jenom pár set metrů. To by za 100 rupií bylo trochu drahé. Ale je to ještě dlouhá cesta hustě obydlenou periferií. Nakonec asi v půl desáté bezpečně končím v “rodné” Kalice, kde mě vítá Alena. Tahle cesta tedy za to stála.

Dnes vyrážím s Alenou na obhlídku města. Chci se ještě jednou podívat do Pashupatinathu. Když jsem tam byl s ostatními před odjezdem do Langtangu (viz. 3.5. str.*) tak mě nebylo nejlépe a odjel jsem do hotelu. Takže žádnou kremaci jsem neviděl. Je škoda o takový pro Evropana nevšední zážitek přijít. Jedeme tam tedy s Alenou znovu. Ta tam sice byla již mnohokrát, ale ráda se znovu podívá. (Trochu morbidní, že.)

Bereme taxíka a jako vždy po divoké jízdě jsme na místě. Máme štěstí - zrovna zde vrcholí pohřeb nějakého důstojníka. Na břehu posvátné Bagmati zapalují zjevně bohatí pozůstalí v kvádrech jeho hranici a na protějším břehu truchlivě vyhrává vojenská kapela. V jiné části se zrovna připravuje kremace někoho chudšího. Přesouváme se tam s Alenou a z bezprostřední blízkosti máme možnost sledovat celý obřad. Hranici po náležitých obřadech zapaluje nejstarší syn zesnulého. Je vidět, že je hodně rozrušený. Není ani divu, když si uvědomíme, že vzhledem k přísným hinduistickým zákonům, kdy se musí tělo zemřelého spálit do několika hodin po skonání, měl jenom málo času vyrovnat se se smrtí svého otce. Ovšem v tomto horkém podnebí je takový zvyk opravdu nutnost.

Po nafocení série snímků z této netradiční “podívané” se jdeme ještě podívat do nedalekého Domu matky Terezy. Je to vlastně podle našeho slovníku Domov důchodců pro přestárlé. Respektujeme cedulku u vchodu a nesnažíme se fotografovat. Bylo by to ostatně mírně řečeno nevkusné. Životní podmínky a stav starých lidí v tomto “sociálním” zařízení je opravdu zoufalý a myslím že dobře až křiklavě odráží hospodářskou situaci v tomto malém království. Pashupatinath na břehu posvátné řeky Bagmati je nejsvětější místo pro kremaci. Pokud chce být někdo pohřben na tomto místě musí se vzhledem k tomu, že je nutné tělo spálit krátce po smrti, dostat do blízkosti tohoto místa ještě zaživa. Není prý proto nemožné vidět v horách jak příbuzní snášejí nemohoucí rodiče či prarodiče ke Káthmándú. Dům matky Terezy je tedy v podstatě jakási “čekárna na smrt”.

Vzhledem k tomu, že sobota není v Nepálu pracovní den, má většina obchodů zavřeno. Rozhodujeme se proto s Lídou pro výlet do Bhaktapuru. Je to středověké městečko, které je v současnosti částí Káthmándú. Sháníme s Lídou nějakého taxíka, ale cena je dost vysoká. Je to přeci jen daleko. Nakonec najímáme motorovou rikšu a už frčíme. Je to velký zážitek. Bhaktapur je asi 15 km od centra Káthmándú a jedna cesta trvá v hustém a nepřehledném provozu skoro hodinu.

Bhaktapur je proti jiným částem hlavního města poměrně zachovalý a upravený. Je to hlavně díky postupné rekonstrukci, která probíhá už od 70. let a na které se výrazně podílí Německo. Na náměstí , které je díky zemětřesení z roku 1934 velice rozlehlé, navštěvujeme galerii umění. Je zde velké množství hinduistických i buddhistických obrazů, thanek aj.

Náš poslední den pobytu v Nepálu. Zítra odlétáme domů. Bohužel. Je tu nádherně a vůbec se nedivím Aleně, že sem jezdí dvakrát do roka. Kdybych měl čas a peníze budu to dělat také tak. Couráme se po městě. Zbavujeme se věcí které nechceme vézt domů a místo nich nakupujeme za zbývající peníze další cetky. Užíváme si poslední den dovolené a netěšíme se do práce. Odpoledne začínám třídit a balit, abych příliš nepřekročil 20-ti kilogramový limit.

Dopoledne balíme. Jdu si ještě koupit nějaké jídlo a čtení na cestu. Původně jsme měli odlétat až v 16 hodin, ale Biman to posunul už na jednu odpoledne. Po obědě se tedy loučíme s celým osazenstvem hotelu, nakládáme se s bagáží do taxíku a jedeme na letiště. Tady po zaplacení letištní taxy (600,- Rs) probíhá odbavení bleskovým tempem. Ani batohy pořádně nezváží, takže problémy nemá ani Alena s třiceti kilovým zavazadlem.

Vzhledem k rychlosti odbavení by se mohlo zdát, že tu letadlo už čeká. Není to ale pravda a odlétáme až v půl čtvrté. Letí s námi i Rakoncaj s výpravou, které se nepodařilo zdolat Dhaulagiri. Za hodinu přistáváme v Dhace - hlavním městě Bangladéše. Let do Evropy by měl startovat asi v 22 hodin. Má ale velké zpoždění, takže po značném chaosu dostáváme ještě na letišti pozdní večeři a až po půlnoci se dostáváme do letadla.

Opět následuje mezipřistání v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. V duty free shopu nakupuji výhodně kinofilmy (AGFA 3ks za 4,-U$) a litrovku J. Walkera za 10,- U$. No nekupte to.

Čeká nás ještě dlouhý let a asi v 9 hodin místního času přistáváme ve Frankfurtu. Přesedáme z letadla do dodávky, která tu na nás čeká. Za deště jedeme domů. Není to moc přívětivé počasí, když uvážím že jsem za celou dobu pobytu v Nepálu zmokl jen jednou. Hned za hranicemi si dáváme pořádnou českou svíčkovou s knedlíkem a pivo. Tedy alespoň já. Na to jsem se těšil celé dva měsíce.