Site hosted by Angelfire.com: Build your free website today!

La Grand Sabana

Celou noc jsme uháněli jak s větrem o závod. Náš řidič se na předpisy moc neohlížel.Měli jsme s Evou velké štěstí, že zadní pětka se asi po dvouhodinové jízdě z Guayany uvolnila jen pro nás a tak jsme celou noc tvrdě spali a přitom projížděli města El Callao, Tumeremo, El Dorádo, kde jsme vždy zastavili a pár lidí vystoupilo. Jen jsem se vždy divila, jak v takové díře někdo může žít a těšila jsem se do San Francisca, náš cíl cesty, které jsem si představovala jako velké město se všemi vymoženostmi.

Ranní probuzení bylo úžasné. Již jsme skrz pralesy a po jediné silnici, která tu byla postavena, dostali na náhorní plošinu zvanou La grand Sabana. která je zhruba ve výšce 800 m nad mořem. Lehce vlnitá krajina s rudou zemí a porostlá trávou.

Probudili jsme se zrovna před východem a jako odměnou nám byl výhled na stolové hory, zvané Tepuis, napůl zahaleny do mraků.

Náš úžas prožíval s námi celý autobus, ve kterém jeli vesměs místní indiáni kmene Pemón, vracející se z civilizace ke svým rodinám. Myslím, že znás měli tak trochu legraci, a tak trochu byli pyšní na svou vlast. Dokonce nám řidič zastavil, abychom si to vše mohli natočit a nafotit z pevné země. Škoda jen, že neumíme španělsky. Ty lidi by se s námi tak rádi bavili a my nemůžeme. Jsme omezené pouze na slovník a konverzaci, kterou navíc každou chvíli ztrácíme. Dokonce se k nám přihlásil jeden indián, který žije ve vesnici poblíž San Francisca a nabízí nám své služby. Uvidíme, co nám nabídnou v SF. Cestou míjíme vždy pár indiánských chatrčí až se u jedních zastavujeme. Zůstáváme v klidu, a …vypadá to, že jsme na místě. Opravdu. Jsme v San Franciscu.

Nevěřím svým vlastním očím. Pár indiánských chatrčí, nějaká polorozbořená bouda, a to je vše. Z autobusu s námi ještě vystoupili dvě Němky, co se jdou škrábat na Roraimu. Je to jedna z nejschůdnějších stolových hor a právě San Francisco je výchozí bod. To už nás ale místní "pracovníci cestovní kanceláře" nahánějí do jedné z chýší, které je jejich information center. Němky mluví trochu španělsky a tak si domlouvají cestu na Roraimu, mezitím nás obsloužili indiáni kafem a ukazují fotky z Roraimy. Je to opravdu úchvatné a uvažujeme, že bychom šli také. Náš plán, stopovat po silnici směrem zpět a vždy se nechat vysadit u nějakých vodopádů se docela rozplynul, protože po silnici přejede tak jedno auto za hodinu. Smlouváme tedy cenu a zjišťujeme jak sehnat stan a jiné potřebné věc. V tom jdou kolem dvě holky, jasné Češky. Eva za nimi vybíhá a zjišťuje, jaké jsou jejich plány. To setkání rozhodlo o našem dalším směru cesty. Ty dvě slečny patřili k 21 členné skupině, kterou jsme už potkali v Puerto la Cruz a stejně i tady mají pronajatý autobus, který s nimi má dnes projet všechny atrakce kolem silnice a pak večer směr Bolívar. Opravdu lépe se nám poštěstit nemohlo. Ještě jsme dvou Němkám dohodili 4 kluky z té bandy, kteří také chtěli na Roraimu a my se jí vzdali. I když teď, když jsem viděla fotky lidí,kteří tam byli, tak trochu lituji. Ale, kdo říká, že se tam jednou nevrátíme.

Roraima

My vyrazili s dalšími Čechy na vodopád Kama, kde se tři nadšenci vrhli do vody pod mohutný vodopád.

Dále se jedeme podávat na vodopád Salto El Danto, ke kterému jsme se museli prodírat skrz rain forest. Docela strmá cesta, rozmočená po dešti. Část cesty se muselo přeskakovat řeku po kluzkých kamenech a tak se pár lidí nedobrovolně koupalo i s foťáky. Já jsem po prvním uklouznutí tuto cestu vzdala. Nakonec nás náš průvodce svedl dolů oblikou skrz les. Choval se jak gentleman, na jeho vydatnou pomoc jsem se při každém nebezpečném úseku mohla spolehnout.

Vodopády byly tři nad sebou a pod každým menší laguna. Pod druhým se dalo koupat. A tak jsme se koupali. Voda byla studená, ale příjemná masáž vodopádů bodla.

Po koupeli nás autobus dovezl do jedné osady Rapidos de Kamoiran, kde byla velké hospoda s lednicí Coca cola a americkou hudbou. Samozřejmě v blízkosti nechyběl malý vodopád. Rozhodli jsme se vyrazit na procházku do té travnaté krajiny podél silnice. Šli jsme a šli a když nás silnice přestala bavit zahnuli jsme doprava směr východ.

Kromě trávy tu rostlo také spousta květin a jen tak divoce i orchideje.

Přesto že jsem psala, že ta silnice je jediná široko daleko, v savaně jsme narazili na mnoho dálnic a silnic v plném provozu. Byli to mravenčí cesty, u kterých jsme strávili hodně času pozorováním, a že bylo co. Mravenci to byly větší než čeští. Obyčejní dělníci-nosiči jsou asi centimetr dlouzí, každý z nich nese veliký kus listu. Na začátku pracovní fronty jsou mravenci stříhači. Ti jsou u rostliny a stříhají její listy na stejné, docela velké díly, které padají na zem. Tam už se řadí do fronty nosiči a po jednom si berou svůj náklad, který nesou do mraveniště. Pak tam jsou asi 3x větší s obrovskýma očima, kteří nikdy nic nenesou, je jich méně a celé to komandují. Nazvali jsme je policajti. Dokonce jsme se účastnili jedné popravy, jejíž smysl nám byl utajen. Dva policajti vytáli z řady jednoho nosiče, jeden mu uřízl hlavičku a druhý přeštípl tělo v pase na dvě půlky. Pak policisté zastavili dva dělníky, kteří odložili svůj kousek listu, vyhloubili nohama díru a tři části mravence, hlava, prsa a tělo, byl pohřbeny a potom zahrabány hlínou. Jeden chlapec se rozhodl tak krutý čin pomstít a tu samou popravu provedl těm dvěma policistům. Asi se tak v tu chvíli cítil jako mravenčí bůh spravedlnosti… ale co když ti policajti byly v právu? Mravenci přece nejsou lidi.

Cestou zpět nás jestě stihl pěkně zmoknout, ale v hospůdce jsme zas oschli, dali si večeři, polary a v deset nás autobus vyzvedl už plný pasažérů z Santa Eleny, vesměs Čechů. Invaze Čechů jak má být. A hurá směr Bolívar.

 

 

pokračování

__________________________________________

Puerto la Cruz

Guyana

la Grand Sabana

Bolívar

Choroni

Andy

Tucacas

Henry Pittier

 

Úvodní stránka