Druhý dne jsme se vydali do parku La Llovizna. Museli jsme tam dojet taxikem, protože tam nejezdí žádný autobus a pěšky to bylo daleko. Lepšíme se cenu jsme usmlouvali z 3000 na 2000 Bs. Chudák ale prodělal. Cestou nás z ničeho nic zastavila policistka, a napsala pokutu 8000 Bs. Za co, to nám bylo záhadou. Zeptat se ho by nemělo cenu, protože bychom mu stejně nerozuměli. Bylo toho mladého taxikáře líto.
Národní park La Llovizna zpočátku vypadal jako lepší Stromovka, ale pak se z toho vyklubala dost dobrá džungle.
Jako první nás zaujala řeka Caroní plná piraňů, po kterých se jen zavlnila hladina, když jsme vhodili kus chleba in. Ale pak se odvážný Jirka odvážil nabídnout rybičkám kus prstu a zjistil, že to jsou jen rybky žužlalky.
Po kamenech jsme přeskákali řeku Río Caroni a dostali jsme se řadu ostrůvků pospojovaných mosty.
Celé naše grupo (odzadu): Jirka, Karel Směnárník, Karel Motýlek, Karel Playboy, Honza, E
va a jáBohužel jsme žádná zvířata nevyfotili, protože kluci šli před námi a všechno vyplašili. Ale objektivu našeho fotoaparátu neunikly liány, ani třímetrové kaktusy. (Ty naštěstí nemají nožičky)
Až po hodince bloudění jsme se dostali až ke zlatému hřebu parku, 50-ti metrový vodopád.
U vodopádů jsem také potkala asi prvního a posledního domorodce, co se mi líbil. Ostatní (nejvíce Honza) nad ním ohrnovali nos, ale já neváhala a na památku jsem si ho vyfotila. Jinak venezuelské děti jsou roztomilé a mezi ženami se dá docela slušně vybrat.
Na rozdíl od normálních částí Venezuely, kde je neskutečný bordel, si v národních parcích udržují pořádek. Pomalu na každých 100 metrech je nějaký ten strážce a hlídá, aby návštěvníci nedělali neplechu. Nám se podařilo provinit se 3x.
Poprvé když se Karel Playboy vysvlékl do půl těla, protože tam bylo opravdové vedro a vlhko. Tak to se strážcům nelíbilo. (Co by asi dělali, kdybych se svlékla já?)
Po druhé, když se Karel Playboy a Honza vydali do zakázané oblasti po kamenech směr vodopád.
A po třetí už to bylo osudové. Vydali jsme se do džungle mimo značené stesky až jsme došli k fantastické laguně s kamennou klouzačkou a malým vodopádkem. Jako první se do vody hodil chleba, hladina zůstala klidná. Pak se do vody odvážili kluci, a když ani jim nikdo nic neukousl, vlezla jsem tam také. V nejlepší chvíli, když jsme seděli na kamenech a nechali si vodopádem masírovat záda, Eva, které se trochu opozdila, celá zezelenala a volá: "Policie, policie". My jen zvedli hlavu a opravdu. Nad vodopádem stálo stádo strážců pořádku. Rychle jsme tedy opustili tento ráj a nechali se spoutat a naložit do náklaďáku. Zmohli jsme se na jediné dvě věty, co jsme uměli "No hablo espanol" a "Cuánto cuesta?", ale co říkali oni jsme bohužel nerozuměli. Minuty, kdy nás vezli kamsi, byly se zdály být hodinami. Hrůzné myšlenky se nám honili hlavou. Vězení v El Doradu, nucené práce či deportace… co nás asi čeká? Osudové štěstí nám však zas zachránilo kůži. Karlovi se podařilo rozvázat si ruce a pak i nám všem. Pak už je stačilo nenápadně vyskočit z náklaďáku a byli jsme zase free.
Nejkratší cestou jsme doběhli do hotelu. Protože nám bylo jasné, že se bude hledat 5 kluků a 2 holky raději jsme se rozdělili. 3 Karlové a Honza hned odletěli do Caracasu a pak směr ostrovy Ros Roques. Jirka, Eva a já jsme vyrazili nočním autobusem do La Grand Sabany.
