Na návštěvu u pána Abú Abíba jsem se těšil celý podzim. Během své první návštěvy Iževska jsem si (hrubě neúspěšně) vsadil na jeho mazlíčka Fatimu, která se nakonec na bodovaném místě neumístila. I přes tento dílčí neúspěch jsme se s Abú Abíbem spřátelili ještě během inkriminované soutěže a v dalších dnech jsme si přes značný věkový rozdíl i potykali. Jeho pozvání domů jsem však nemohl vyhovět s ohledem na jiné záležitosti.
V prosinci bylo času víc a již při první návštěvě v klubu se Abi připomněl s tím, že tentokrát to musí opravdu vyjít. Dohodli jsme termín a v sobotu jsem s lahví koňaku a kytkou růží zazvonil ve vilové čtvrti. Majordomus byl informován a Abi s paní mne čekali v hale.
Malé odstoupení pro ty, kdo nejsou obeznámeni s reáliemi. Pán Abú Abíb (což samozřejmě není jeho pravé jméno, ale klubová přezdívka) je vysokým úředníkem v jedné z iževských bank. Jeho paní je poslankyní za menší politické seskupení, zaujímající ve městě významnou pozici. Abi je už starší pán, má bílé vlasy, a pečlivě udržovaný bílý knír, v Rusku velmi neobvyklý, který jeho vzhledu dodává výrazu penzionovaného koloniálního důstojníka britského impéria. Paní je zhruba v mých letech, ale doma bych ji mít nechtěl, i když jde o ve městě vyhlášenou krasavici. Oba bydlí v třípatrové vile (v Rusku je i přízemí považováno za patro) ze začátku století, nyní přestavěné a modernizované. Jak jsem se dozvěděl, každý obývá jedno patro, prostory ve sklepě používají společně. Dům je zařízen v orientálním stylu, v němž si Abú Abíb libuje.
Paní přijala s pukrletem květiny, s Abim jsme si potřásli rukama, domácí pán ocenil koňak (dovezený pro tuto příležitost z republiky a zakoupený ve francouzské prodejně v Jindřišské) a v prostorném pokoji se rozběhla beseda. Za oknem poklidně chumelilo, pánové popíjeli ze širokých sklenic koňak, paní dala přednost portskému, přes které si co chvíli zálibně prohlížela praskající polena v krbu. Dialog je veden v kultivované ruštině, občas promísené arménským slovíčkem (paní pochází z Kavkazu), které Abi pedanticky překládá do ruštiny nebo tam, kde ruský výraz chybí, do obecné angličtiny. Řeč jde o Abiho zálibě - chovu domácích mazlíčků pro soutěže.
“Víš, Tormansi, já mám jenom soutěžní mazlíčky, žádný spotřebák - tolik pěněz, jako má třeba pán Raptor já nemám, i když jsem bohatý, ano, jsem dost bohatý. Pro mne je lepší mazlíčka vycvičit, dobře vycvičit a on mi pak bude vydělávat a když nic jiného, vrátí mi ty náklady, které s ním mám a občas mne i potěší - to ti pak ukážu, jaký výcvik dostávají. Ano, náklady - není to levné, platím dva lidi, aby se jimi zabývali celý den, od šesti do šesti, platím spoustu udělátek (prisposoblenij) a ani materiál není zadarmo. Já si nestěžuji, bože chrań a nedopouštěj, Dmitrij Andrejevič má velmi dobré ceny, ale materiál je drahý a dobrý materiál je drahý zvlášť. Tak je radši cvičím i na poskytování potěšení svému pánovi, a paní, samozřejmě, má drahá, no a nepouštím je na soutěže spotřebního materiálu, i když v nich je mnohem víc peněz.”
“Dobře, Abi, ale to je protimluv - ty říkáš, že je cvičíš na soutěže i na potěšení, to přece nejde ?”
“Já si myslím, že to jde. Já vím, ty si myslíš, že mazlíček musí být odolný proti bolesti a ostatní je vedlejší, já to ale dělám jinak. Samozřejmě, odolnost proti bolesti je důležitá a v tomto ohledu se jim dostává opravdu důsledného výcviku, ale já k tomu přidávám i sexuální zátěž a něco, čemu říkám přeprogramování. Dima mi samozřejmě masochistku neprodá, ale já si myslím, že si ji dokážu naformovat - pět, deset orgasmů denně, v extrémně bolestivých situacích dělá zázraky.”
Do besedy se vmísila paní Galja: “Pane Tormansi, ty malé čubičky chtějí být ovládané, když nechtějí, manžel je prodá, v tom je celý úspěch. Můj muž si prostě vybere ty, které mají předpoklady.”
“Ano, Galja má pravdu, to jsem zapomněl podotknout - občas se to nepovede a já ji prodám, hned, jak na to přijdu. Jinak ale dostávají hlavně a zejména výcvik na bolest. Moc důležité je snížení citlivosti kůže. Soutěžní řád připouští libovolný piercing, pokud jsou zajizvené otvory vzdálené víc, než jeden centimetrů. Ano, kroužky jsou pohodlné pro výcvik, snáz se s nimi pracuje, ale já to nedělám. Pak jsi závislý na tom, jak a jaká jizva se vytvoří - lepší je používat těžké svorky, klidně i ozubené. Přeneseš přes ně stejnou zátěž, jako přes kroužek a neposkytuješ konkurenci výhodu v tom, že mazel bude mít citlivou jizvu nebo že se mu tkáň v místě rubce roztrhne. Ale moc mluvím - jsem opravdu rád, že tě vidím. Jak se daří tomu vašemu internetovému projektu? Azazelius o něm nedávno v klubu moc hezky mluvil ”
“Dobře se mu daří, na serveru už je asi největší nekomerční knihovna spankových obrázků na světě a pěkně nám narůstá i databanka odkazů.”
“Tak na to já už nikdy nebudu, to nechám mladým”, osušil si knír bělostným kapesníkem a pokračoval: “dobré pití, dobré. Drahá, půjdu teď s pánem Tormansem na hodinku dolů. Necháš nám připravit něco malého, až se vrátíme ?” Paní se usmála: “V hotelu vás jistě nijak zvlášť nerozmalují, Tormansi, že ... Jíte skopové ?” “V jistém ohledu jsem všežravec (vsejadlyj), jím vše, co má jiný počet nohou, než dvě a na kůži cokoliv jného, než peří, s vyjímkou pštrosa, toho můžu.”
“Výborně, včera jsem nechala naložit jehněčí do vína, šampury budou za chvíli a až se vrátíte, bude karský šašlik. Krb je krásně rozpálený, upraví nám ho přímo tady.”
S Abú Abíbem jsme sešli po schodech dolů. Jak jsem se zmínil, dům je zařízen v orientálním stylu, část dveří je nahražena závěsy a místo futer jsou vytvořeny zdobené oblouky. Na stěnách, pokrytých jednak mozaikami, jednak freskami visí koberce a obrazy v masivních řezaných rámech. Svítidla z leštěné mosazi visí na řetězech. Ve sklepních prostorách je zřízena veliká mučírna s rozsáhlým příslušenstvím. Abi otevřel masivní dubové dveře, okované černě mořeným železem. “Tak to je moje království,” pronesl s nádechem pýchy v hlase. Království je klenuté, ale s vysokou klenbou, podpíranou sloupy z leštěného, draze vypadajícího dřeva. Po pravé straně obvyklá výbava, na straně levé jakési bohatě vyřezávané podloubí, u zadní stěny na stupínku dvě křesla, pokrytá šarlatovou, bohatě řasenou látkou. V rohu týkový konferenční stolek se čtyřmi šarlatově čalouněnými židlemi. Ve vzduchu zvláštní aroma pryskyřice, drahého oleje a směsi bylin, doutnající v mosazné trojnožce vedle stupínku. Do této vůně se mísí odér strachu, spíš tušený, než reálně vnímaný. Od jednoho sloupu se odlepil chlap, oblečený do bederní zástěrky. Pod snědou kůží se mu převalovaly ohromné boule svalů, svědčící, že pán tráví v posilovně nemálo času. “Tak, Tormansi, to je Aram, trenér. Moc toho nenamluví, je němý. Ale je dobrý, je velice dobrý.” Aram se poklonil, každému zvlášť, velmi hluboko, s pažemi zkříženými na prsou.
Podloubí se ukázalo býti obydleným. Vyřezávané krajky maskovaly tři cely, velmi podobné těm Dimovým. Abú Abíb otevřel krajní, v jejíž obyvatelce jsem poznal Fatimu. Ležela připoutaná naznak s doširoka rozevřenýma nohama. Do pochvy měla zaveden velmi svérázní nástroj ze silikonu či polyuretanu ve tvaru kužele, pokrytého hřebenem ve tvaru spirály. Něco jako obří nebozez. Obrys nástroje rušily dva gumové plátky, vyčnívající po stranách. Celý nástroj se s mlaskavým zvukem otáčel, celá jednotka navíc vykonávala pomalé frikční pohyby. Dívka ležela s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy ztěžka lapala po dechu. Levý prs byl zdeformován tesařským ztužidlem, zataženým skoro na doraz. Bradavka byla omotána silonovým vlascem, taženým gumovou šňůrou ke stropu. Bradavka pravého prsu byla protažena ozubeným kroužkem a zafixována na jeho vnější straně krátkou jehlou.
“Statický nácvik - takhle tráví čtyři hodiny denně. Pak ji na čtyři hodiny dostane jeden trenér a podle výcvikového plánu buď na čtyři hodiny druhý, nebo má individuální vzdělávání. Občas si ji já nebo paní přezkoušíme.” Abi přešel k prosklené devatenáctipalcové skříni a otevřel ji. “Nemůžu se nepochlubit. Dmitrij Andrejevič ani netuší, že se ředitelem <bííp> jsme chodili do školy a za ženskýma, tak mi taky tři tyhle rozvaděče nechal vyrobit. A jsou lepší, než má Dima. Místo čtyř kanálů mají šest a dva mají zpětnou vazbu. Jde to programovat, druhý trenér je elektroinženýr a vyhraje si s tím. Podtlaková aparatura je stejná, ale tahle moje má i kompresor, umí přetlak. A podívej se sem, tohle je můj vlastní nápad, to jinde neuvidíš.”
Vlastní nápad byl v samostaném racku v horní části skříně. Čtyři dvojice prohnutých kladek, něco jako naviják u offroadu, v každé dvojici lanko s karabinou. Nad každou soupravou měřidlo, vypínač, dvě tlačítka a potenciometr. Abi jedno lanko vytáhnul ven. Až teď jsem si všiml kladek, rozmístěných na stropě a zdech kobky. Abi lanko protáhnul kladkou na stropě, ze šuplíčku vyndal krátké lanko s kroužky na koncích, provléknul ho karabinou a očka nasadil na konce jehly. Zapnul vypínač, potenciometr nastavil někam do poloviny dráhy a stisknul tlačítko se šipkou nahoru. Ozvalo se zabzučení motorku a lanko se napjalo. Současně se dala do pohybu ručička měřidla. “Na trhání to není stavěné, ale je to přesné - můžu dávkovat intenzitu tahu a měřit ji. Velice dobře se tak dají sledovat pokroky, které mazlíček dělá.” Ručička se zastavila zhruba na desíti kilogramech. Abi otáčel potenciometrem sem a tam a měřidlo sledovalo jeho pohyby. “Ten mechanismus je prý odvozený od elektroniky spouštění okének u auta. Krátký stisk nahoru to nastaví na předdefinovaný tah, když tlačítko držím, tak po celou tu dobu tah roste. Když ho pustím, vrátí se na tolik, kolik má nastaveno. Tlačítkem dolů to funguje obráceně. Škoda, že se sem nevešlo těch modulů pět.”
“Hezký, moc hezký. Co to stojí ?”, zeptal jsem se.
“Ani se neptej,” odvětil Abú Abíb, “za jednu tuhle krásnou skříň bych si s manželkou užíval čtvrt roku v pohostinných Karlových Varech.” Usmál se. “Ale za to, co mi ta skříň vydělává si můžu užívat taky. Podívej se na tu elektroniku, to je tvůj obor, že...”
Elektronika zvenčí nevypadá nijak odlišně proti modulům, které používá Dima - na každém kanálu dvě dvojice zdířek pro elektrody, regulace napětí a omezovače proudu, tlačítkový volič režimu, pár svítivek a stavítka na nastavení střídy a strmosti impulsů. Moduly jsou ale užší a dva přidané moduly na pravé straně vypadají úplně jinak - mají devítipinovou zásuvku pro počítač, telefonni klávesnici a LED displej. “Sergej za chvíli dorazí, řekne ti k tomu víc. Já o tom vím tolik, do těch spodních zdířek se připojí snímač, to může být mikrofon, dvojice elektrod, tenzometr, ten snímač na sobě má číslo, to se naklape na klávesnici, dá se hvězdička a zvolí se program, který s tím má pracovat. Ano, a ta pravá jednotka může řídit všechny ostatní.” Zařízení mne silně zaujalo, nicméně jednání o poskytnutí schématu a podkladů teprve probíhají, takže po mně zatím bližší informace nechtějte.
Abi poplácal Fatimu po tváři a vyšel z kobky. Ve vedlejší cele byla umístěna mladičká hnědovláska s dlouhými vlasy až někam do půli zad. “Tormansi, seznam se se Zinou,” usmál se domácí pán. Což o to, proti seznámení bych nebyl, ale dívka byla cele pohlcena jinými věcmi a nevěnovala mi pozornost. Hlavní část její pozornosti poutala zřejmě kovová tyč, na kterou byla navlečena. Nohy měla v kotnících zafixovány rozporkou nějaký metr od sebe a stála na špičkách. Dívčiny prsy podpíral jakýsi kříženec podprsenky a korsetu z ocelových lamel, obepínajících hranou zdola a ze strany prsy a stlačujících je k sobě. K tyči a korsetu vedly kabely z rozvaděče, mne ale zaujala spodní část stojanu. Tyč s nasazenou dívkou byla ke stojanu uchycena čtyřmi šrouby přes masivní silentblok. Na pevné části stojanu byl přišroubován motor s masivní převodovkou a robustním ozubeným kolem. Zuby kola se opíraly o krátký kovový plátek, procházející tyčí někde v půlmetrové výšce. Motor běžel, kolo se otáčelo a s hlasitým vrčením vysílalo vibrace do tyče s navlečenou dívkou, které zjevně nebylo dobře. Tváře měla zmáčeny proudem slz a spodní ret, který si hryzala, byl ozdoben krůpějemi krve.
“To je moc nadějný kousek, tohle”, podotknul Abi, “podívej se, jak krásně trpí.” Dívka měla doširoka rozevřené zorničky a vytřeštěné oči. Celý její výraz opravdu ukazoval celou hloubku strádání. Abi si vzal laminátovou rákosku a několikrát s ní pohladil Zinu přes prsa. Pak švihnul. Dívka vřískla, vysokým, hysterickým hlasem. “Jen si ji představ na soutěži, všichni na ni budou sázet... Vsadiš si v neděli ? Bude premiéra.” “Bohužel, Abi, v neděli už budu na cestě zpátky, tentokrát jsem tady jenom na otočku, v sobotu v noci letím do Moskvy, přespím asi v Novotelu na letišti a ráno sedám do éra do Prahy.” “Ano, Praha ... hezké město, moc hezké... Někdy mám chuť to v bance skoncovat a přestěhovat se někam blíž k civilizaci, třeba zrovna do Prahy.” “A co tahle krásná vila ?”, opáčil jsem. “Koupím si jinou, vybavení by šlo přestěhovat - mohl bych ho třeba deklarovat jako, jako ... Ostatně, od čeho si platím poradce, nějak by deklarovat šlo, teď mne nic nenapadá. Ale problém by byl asi s mazlíčky, a kde bych je předváděl ? Ne, ještě se stěhovat nebudu”, pousmál se “počkám, až si tam zařídíte něco jako má Dmitrij Andrejevič. Je to na tobě, mladý muži.” “Pane Abú Abíbe”, odpověděl jsem formálně, “je mi skoro čtyřicet a ten mladý muž mi pomalu začíná znít výsměšně, nicméně jen v úctě k tvým šedinám se zdržím komentáře. Podívej, já jsem v tomhle měl vždycky blíž k technikům, než k byznysmenům, v místních reáliích to mám bližší k Joganovi, než k Dimovi, i když to většinou tak nevypadá. S Dimou jsme prostě dobří přátelé a Jogi má zřejmě respekt z toho, že se přátelím s jeho zaměstnavatelem a drží si nějaký uctivý odstup. I když..., ale nic, Máša by mohla vykládat. Nech si to vylíčit od Jogiho nebo Pána sta ran. Já si vždycky myslel, že vodka s pepřem a solí je ruský zvyk a oni to vůbec neznali. Tak špatně mi už dlouho nebylo a Jogi pak skoro Storannému zlikvidoval jeho nejlepšího mazlíčka - víš jak je ta disciplína s kbelíkem a vodou ? No, tak Jogi tam začal místo vody sypat písek... Máša pořád vyzvídala, na co jsou ty napodobeniny .” Dildo je v ruštině faloimitátor, výraz napodobenina je podle mne celkem výstižný překlad. “Povídej, Tormansi, to mne zajímá...”, poznamenal Abi. “No, my jsme seděli vzadu v dílně, nejspíš kvůli konspiraci a Storanný je má pověšené na zdi. Tak jeden sundal a dal ho Máše na hraní, ona ta věc vypadá docela měkce, ale má dost tuhé hroty. A Máša se druhý den vyptávala, proč ji tak bolí škeble, co jsme to s ní vyváděli, když jsme byli jen tři. Naštěstí si víc nepamatuje.” “Pěkné, moc pěkné, jako bych u toho byl - mimochodem, Tormansi, nedávno jsem měl to potěšení vidět jistý film z tvé krásné vlasti kde jistý pán velmi zručně zacházel s dráty a jakousi černou krabičkou - nevíš o tom něco ? Nerozumím, bohužel, natolik dobře česky, abych si mohl vychutnat dialogy, ale něco mi v nich znělo povědomě.” “To nebylo česky, Abi, tedy, pokud se bavíme o stejném filmu. Ten pán si říká Hahivien, bydlí ve Vídni a má zastoupení P.E.S. pro střední Evropu. Pravdu máš v tom, že scénář je ode mne, občas se k něčemu podobnému nechám přemluvit. A s krabičkou je dobrý, to je pravda. Jak se ti líbila ta poutací stolice ? Jo, a točilo se to v Polsku.” “Krásná práce, to je domácí výrobek nebo to někdo dodává ?”, zeptal se Abi. “Teď ti nerozumím - film nebo stolici ?” “Stolici.” “Tak to je Chair of pleasure, tedy křeslo potěšení, prodává to Dante, ale je to drahé. Ne, že bych ti chtěl radit nebo mluvit do investic, ale ta konstrukce je celkem snadno opakovatelná.” Rozhovor přerušil kulatý čtyřicátník se začínající pleší, který vstoupil do kobky.
“Promiňte, pane, nevěděl jsem, že máte hosta.” “Nic se neděje, Sergeji. Pane Tormansi, seznamte se - to je Sergej Sergejevič, elektroinženýr a druhý trenér. Sergeji, to je Pán Tormans z Čech, říká si také Tormans Elefernus, což by tě mělo zajímat.” Potřásli jsme si rukama. Sergej měl, nehledě na kulaťoučký vzhled, železný stisk. “Těší mne, kolego, moc mne těší. dokonce jsem si kvůli vám koupil slovník. Proč to eleferno neprovozujete v nějakém srozumitelném jazyce ?” Kadencí slov připomínal Sergej kulomet. “Sergeji Sergejeviči, o elektrostimulaci je na WEBu v angličtině spousta stránek, ale v českém jazyce skoro nic. Kromě toho jsou mé znalosti cizích jazyků omezeny na schopnost požádat o pivo v jazyce anglickém, německém a ruském.” “Já jsem Sergej, na to obřadné vykání si nijak nepotrpím, konečně jsme zhruba tak ve stejných letech a co o tobě vím od Jogiho, tak jsme studovali na stejné škole. A o jazycích to vykládej někomu jinému, Světlana dodneška nevěří, že nejsi Estonec.” Abú Abíb se vmísil do hovoru: “Tu decentní narážku jsem, doufám, pochopil správně. Mohu nabídnou pivo rižské nebo ostankinské.” Otevřel tři láhve a společně jsme se přemístili ke stolku v koutě a sledovali svalnatého Arama, který mezitím odemknul poslední kobku a nyní odtamtud vlekl za prs vzpírající se dlouhonohou krátce střiženou ryzečku. Dívka vší silou tloukla rukama do jeho svalnatých zad, čemuž Aram věnoval zhruba stejnou pozornost, jako osamělé mouše, bzučící kolem kotlíku s doutnajícícmi bylinami. “Nová akvizice, ještě nemá jméno”, podotknul Abi. Aram zaklapnul dívce zápěstí do klády, obešel kládu z druhé strany, aby se vyhnul kopajícím nohám a na zápěstí jí připevnil poutací manžety. Vzal španělskou vidlici, ležící na stolku, stisknul dívce čelist a zasunul jí vidlici mezi rty a dáseň. Obešel kládu zpátky, obratně zachytil jeden kotník, navlékl na něj manžetu a očko zacvaknul do karabiny, visící od stropu na ocelovám lanku. Totéž zopakoval s druhou nohou a vytáhnul dívku za nohy do vzduchu. Odemknul kládu a ruce jí sepnul za zády do polohy eagle Y. Ze zdi sundal nástroj, který u mne vyvolával zvědavost již od vstupu do místnosti. Nástroj poněkud připomínal řemen o skoro metrové délce, opatřený vyřezávanou falickou rukojetí a na opačném konci zatížený mosazným nákonečníkem v podobě šklebící se hlavy démona s vyplazeným ostnatým jazykem. Aram zálibně nástroj potěžkal v ruce a metodicky s ním začal dívku šlehat klouzajícími ranami postupně od kolen přes stehna k hýždím, břiše a prsům. Nářek, poněkud tlumený vidlicí zjevně neodpovídal intenzitě ran. “To je žraločí kůže,” podotknul Abi, “vynikající na otužení.” Dívka sebou zmítala a její těžké prsy opisovaly komplikované křivky. Všimnul jsem si, že Aram si dává dobrý pozor, aby přes jedno místo nešlehl více, než dvakrát. Dívčina kůže se postupně zbarvovala do ruda. Když otužování skončilo, stáhnul Aram od stropu další dvě lanka a klipy je upevnil k dívčíným bradavkám. Lanky dívku přizvednul tak, aby nesla část její váhy. Tento proces provázelo tiché úpění, které s postupem času přecházelo v nářek. Aram si vyměnil žraločí řemen za podobný, ale zjevně lehčí a tenší nástroj, kterým nyní metodicky ve všech stran ošlehával dívčina protažená ňadra. Stejný řemen použil i na vnitřní stranu stehen a genitál. Dosud jsem si myslel, že subjekt s rozevřenými ústy nijak nahlas ječet nemůže, nicméně tato dívka mne z omylu vyvedla. Aram dokončil dílo a vyřezávanou rukojeť vsunul dívce do pochvy. Tahem za řemen zavěšené tělo chvíli rozhoupával a pak začal ostnatým démonovým jazykem na konci řemene olizovat dívčiny elongované bradavky. “Ten řemen je právě tak dlouhý, aby ta rukojeť působila jako páka”, podotkunul Sergej. “Ale víš co, jestli pán dovolí”, obrátil se k Abimu, “mohli bychom Tormansovi předvést balancer.” Otočil se ke mně: “ To je udělátko na nácvik rovnováhy, ve spoustě disciplín to zvedá použitelnost mazlíčka.” Abú Abíb přikývnul: “To se ti bude líbit - on je to Sergejův vynález, je to velmi ... jak je to rusky ... sofisticated.... vymakané, to bude to pravé slovo.” Abi použil nakonec výraz chytroumno sdělano. Sergej vstal a na prstech ukázal Aramovi nějaké znaky. Aram přikývnul a otáčením kliky zvednul dívku výš. Sergej odemknul dvířka ve zdi a vyvezl odtamtud stůl, který jsem v první chvíli považoval za chirurgický. Při podrobnějším pohledu se ale shoda tvaru začala vytrácet. Igelitem potažená deska byla z jednoho kusu. Poutací náramky byly na jedné straně připevněny k desce, na druhé straně byly nahrazeny gynekologickými třmeny, uchycenými do jakéhosi vozíku, běhajícího v rybinách na desce. Deska byla k masivnímu podstavci připevněna kulovým kloubem a několika táhly s plynovým odpružením. Pod deskou bylo vidět jakási kalibrovaná točítka. Aram dívku spustil zády na stůl a Sergej upevnil její ruce do náramků. Ze šuplíku vyndal dva tenké řemínky, poseté hroty a stáhnul je ryzečce kolem prsů. Pak sáhnul pod stůl a velkou pákou zaaretoval kloub. Aram pak spustil dívčiny nohy, které oba upevnili řemeny do korýtek třmenů. Sergej stáhnul dolů visící lanka a připevnil je klipy k dívčiným labiím a očkům na řemenech.. Malým mincířem nastavil všechna lanka na stejný tah. Zmizel ve dvířkách a když se objevil, držel v ruce vaginálku hrubě atypického tvaru, za kterou se táhnul dlouhý kabel. V druhé ruce držel jakýsi dálkový ovladač. Zasunul elektrodu na místo, několikrát pedanticky opravil její polohu a nakonec pákou odjistil kloub pod stolem. Deska se začala naklánět k levé straně a dívka hlasitě vykřikla bolestí. Sergej s klidem pootočil jedním kolečkem pod stolem a opravil vyvážení. Když byl spokojen, uvolnil excentry, držící vozík se třmeny. Dívka se učila rychle a poměrně brzy se jí podařilo ustálit tělo v poloze, rozkládající zátěž rovnoměrně mezi citlivá místa. Sergej chvíli spokojeně přihlížel, pak se vrátil ke stolu, napil se ze své láhve a stisknul tlačítko na dálkovém ovladači. Někde cvaklo relé, dívka vyjekla a bolestí přitáhla nohy ke břichu. Stůl se sklopil dozadu a značná část dívčiny váhy spočinula na řemenech, obepínajících nyní již hodně oteklé prsy. Dívka nohy vymrštila dopředu, a stůl se překlopil na opačnou stranu. Sergej tisknul tlačítko v nepravidelných intervalech a dívka se zoufale snažila nereagovat na elektrické šoky uvnitř svého těla. “Co je to za elektrodu ?”, zeptal jsem se. “Počkej chvilku.” Sergej vstal a ze skladu přinesl vyleštěný kus kovu. Elektroda měla asi čtyři centimetry v průměru, zápich proti vytlačení, venkovní límec, nejzajímavejší byl ale její vnitřní konec, kde rotační těleso přecházelo v zaleštěnou šikmo nasazenou vyčnívající plošku. Tenké průsvitné pruhy dělily elektrodu na složitý systém segmentů. “Je bipolární, ele těmi segmenty je vytvořen gradient napětí mezi čípkem a svěračem. Uvnitř je ještě rezonanční obvod. Vydržet to nejde, každá sebou cukne. Cílem je, aby sebou škubaly co nejmíň, na soutěži se jim to bude zatraceně hodit. Ty plynové tlumiče se dají odpouštět nebo dohustit, podle stupně výcviku. Představuju si, že úplně vycvičenému mazlíčkovi ty tlumiče odpojím...”, pronesl zasněně Sergej. Pod klenbou zazněl jemný úder gongu. “Večeře - Tormansi, prosím.” Abú Abíb mi pokynul ke dveřím. Sergej vstal a napřáhl ruku: “Moc mě těšilo, večer po osmé mívám volno, můžem někam zajít na sto gramů a pohovořit.” Přikývnul jsem a potřásl si s ním rukou.
O kvalitě jehněčího, podávaného na tence vybroušených šavlích je zbytečné se zmiňovat. K němu podávala paní červené Rkatechmali, arménskou brandy s kouskem čokolády a hustou arabskou kávu. Zvednul jsem se až pozdě po desáté večerní hodině a anabáze se sháněním taxíku by zřejmě vydala na samostatný, silně masochistický příspěvěk.
