aneb
Žiletkový orgasmus
08/2002 Prnďa
Žiletkový orgasmus? Ano, to byla má první slova, když jsem se vrátila zpátky na
zem. Něco mezi řezáním žiletkou a orgasmem. Škoda, že tu teď u sebe nemám tu
reportáž, kterou jsem četla těsně předtím, bylo docela zajímavé číst zážitky
ze všech stran drátů. Ale po přečtení pocitů Lotty jsem byla vzrušená už v autě
cestou k Tobě, až jsem mě to samotnou překvapilo.
Škoda, že bylo tak málo času, i když i tentokrát se mi podařilo vypustit celý
zbytek světa z hlavy a v některých chvílích by klidně mohlo být i zemětřesení o
síle nejvyšších stupínků Richterovy škály a já bych o tom neměla ponětí.
Asi jsme nabiti energií stále, stačí, když se dotkneme a jde mi mráz po zádech. A s
Tebou je to podobné… Naštěstí jsi měl silnou vůli (a já byla hooodně zvědavá),
takže došlo i na hraní. Musíme doladit fixaci, aneb jak píše mistr Milkov, správná
fixace je základ. Subjekt se zmítá, zmítala jsem se i já. Ani nevím, jestli jsem křičela,
ale určitě to bylo samou radostí.
Mám ráda tu počáteční fázi, kdy tiše pozoruji Tvé přípravy a vidím, jak Ti při
tom svítí oči. Jsem uvázaná v křesle, kotníky ke stehnům, stehna k loketním opěrkám,
ruce nad hlavou, také přivázané ke křeslu a ještě provaz kolem pasu. A prdelku pěkně
vyšpulenou k Tobě. (Jen jsem si teď vzpomněla, jak sis mě jednou takhle svázal, aby
ses mohl v klidu obléknout a vrátit se do práce a nakonec jsi odešel až za další
hodinu a půl…) Lepíš mi elektrodu na podbřišek, sedáš si přede mě pod křeslo a
… můžeme začít. Když ses mě poprvé dotknul druhou elektrodou, měla jsem pocit,
jako kdybys mi kolem prcky jezdil jehlou (nebo žiletkou?). Cukla jsem sebou, ale hned si
říkám, vydrž, holka, to dobré teprve přijde! A taky že ano, snažím se odpoutat od
té povrchní bolesti podobné řezání žiletkou a vnímat to, co se děje uvnitř. Chvílemi
je to skoro jako kdybys mě hladil na poštěváčku, ale zevnitř. Postupně přidáváš
na intenzitě a mnou cloumají pocity podobné těm, co přicházejí těsně před
orgasmem. Ani nevím, kde to bylo nejlepší, možná nejlepší bylo to, že jsem neviděla,
kde "zaútočíš" příště. Vzdychám čím dál tím hlasitěji a Ty prý,
že mě neslyšíš. Při každém novém kontaktu sebou cuknu, ale nechci, aby to končilo.
Prý jsi to zpočátku zkoušel na prstě, ale pak už to bylo moc, tak jsi jen čekal,
kam až se mi to bude líbit. Musím se tomu usmát ještě teď… Odlepuješ elektrodu z
podbřišku a dáváš ji někam těsně k prdelce, na levé stehno. Přidáváš téměř
na maximum (škoda, že jsi nezkusil ten ampérmetr), otvírám oči a na ten pohled asi
nezapomenu. Tvé široce otevřené oči, ve kterých jako kdyby byly nakreslené otazníky,
pohled, kterým jsi mě celou polykal. Škoda, že pocity nejsou vidět, většinou ani
slovy nejdou popsat, škoda, že to nemůžeš cítit se mnou. Já vím, Ty si užíváš
i tak… Zmítám se stále víc, až se mi provazy zařezávají do holení.
Na chvilku přestáváš, a já čekám, co se bude dít dál. Ani nevím, jestli bych to
déle vydržela, ale to už jsem si konec konců říkala několikrát a vždy jsem potom
byla ráda, že jsem to zvládla. Tohle už znám, anální elektroda. Prima věcička…
Dáváš ji tam, kam patří a znovu zkoušíš bodovku. Na mou prosbu (a zřejmě výmluvně
vypadající nohy) mi povoluješ provaz na nohou. Protože už nemůžeš vydržet pohled
na to, že já si užívám a Ty nevíš jak, vstupuješ do mě. Všechna má nervová
zakončení fungují na 300%, během chvilky vybuchuji v nádherném a dlouhém orgasmu.
Nebo jsem měla orgasmus po celou dobu?
(c) 2002 Prnďa
Práva vyhrazena.
Nepodceňujte fixaci - REVIVAL
08/2002 J.F.S.
S velkou chutí se pouštím do nových příspěvků, textů, povídek, které nesou již
letitou signaturu: "Milkov". (Milkove promiň, ale ten Tvůj nick je geniální
a trochu Ti ho závidím.) Specifickým slohem a inspirativním nebo i strašidelným
obsahem mne jeho zážitky a příběhy nenechávají pouhým nezúčastněným čtenářem.
Ne jinak tomu bylo u reportáže: "Nepodceňujte fixaci aneb elektroinstruktážní
etuda pro tři zúčastněné a rozporku", ve které byla obsažena i ne příliš
maskovaná výzva: "Tak to taky zkuste, ne?"
Potřeboval jsem doplnit stávající výbavu (P.E.S. apod.) o nějakou kloudnou sběrnou
elektrodu. Když máš pár starých známých tak se věci řeší pohodlněji.
S ohledem na fakt, že ty správné a důležité činy se nemají odkládat, bylo ještě
nutné do večera doplnit klasické elektrody o nějakou hezkou bodovku. K této úloze
jsem zvolil klasický Jack konektor.
Osobně pro svou Prnďu preferuji spíše utajenější přípravy zakončené překvapením,
ale podle Milkovova návodu jsem tentokrát na naši schůzku vytiskl celý článek, aby
alespoň částečně měla Prnďa čas doplnit hladinku důvěry až přes okraj. Zvláště
pak, pokud jde o elektrický proud a jeho působení na různé části těla.
Po přečtení celého článku (díky Lotto), mne příliš nepřekvapila čitelná nedočkavost
v jejích očích.
Překonal jsem nápor vzájemné chuti na nic nečekat a jal jsem se, v ne příliš vhodném
prostředí, hledat použitelné kusy nábytku.
Pro ujištění mojí Prndi o zcela nezpochybnitelném rozvržení našich rolí jsem si dával
záležet jak na provizorní fixaci ke křeslu a tak i na rozvážném a snad i chladně působícím
vybalování a zapojování potřebných elektrod a kablíků.
S neskromností sobě vlastní jsem si v duchu blahopřál k jednomu z nejhezčích pohledů
na roztomilé nahé tělo. Vše potřebné pro aplikaci P.E.S. elektrod a další aktivity
jsem měl jako na dlani, resp. na křesle. Dle návodu jsem začal testovat dráhy okolo
labiíí se sběrnou elektrodou na podbřišku. Působení proudu se osvědčovalo, ale
musel jsem se dost přemáhat, abych Jack konektor hnedle nezapojil do cíle všech
stimulačních drah. Pohrával jsem si s různým nastavením boxu a došel k závěru, že
nejlepší bude nepřerušovaná úroveň napětí na 1/3 výkonu, frekvence na maximu,
pochopitelně střídavý proud.
Určitě se nedá říci, že by Prnďa při aplikaci bodovky jen tak nehybně ležela,
ale aktivní role byla na mě a já bohužel neměl přímou kontrolu nad úrovní napětí
a spotřebou proudu a subjektivní pocity jsem musel jen odhadovat. Kontrolní zkouška,
kdy jsem bodovku držel v ruce a kontaktní vodič byl můj prst však prokázala, že se
nejedná o žádné lehké brnění a nadále už jsem na sobě raději tuto kontrolu výkonu
P.E.S. boxu neprováděl. Ještě výraznější reakce se dostavila při vyšší
frekvenci zdroje a lehkém popichování hráze mezi "nebem" a "rájem"
bodovkou. Dostavily se rozkošné sekundární kontrakce nejbližšího okolí hráze. Průběžně
jsem kontroloval výraz ve tváři, kde jsem stále očekával nějakou reakci při případném
překročení hranice únosnosti úrovně napětí, ale nic takového jsem stále
nepozoroval.
Nouzová fixace nohou provazy začínala plnit svůj účel a dostatečně mne i Prnďu
chránila před námi oběma. Použité lano však bohužel začínalo vyvolávat nežádoucí
vedlejší efekt modrajících nohou. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než přikročit
k závěrečné fázi.
Sběrná elektroda mne přestala bavit, neb vlhnutím pokožky přestávala lepit a ani
oblíbená izolačka nepomohla.
Análka je již několikrát úspěšně vyzkoušená, tak její aplikace nebyla ani pro
jednoho z nás neobvyklá. Oproti dosavadním zvyklostem, jsem ji však teď použil jako
sběrnou elektrodu zapojenou pouze na jeden pól.
Na chvilku jsem podlehl lákavé poloze. Jednak to nešlo jinak a také to byla jen
chvilka, která poněkud nesouvisí s aplikací 3,5 mm bodovky. Popis tohoto momentu tedy
vynechám. Vzhledem k tomu, že chybělo provedení závěrečné fáze testu, tak
nastupující vyvrcholení obou stejně nepřicházelo v úvahu. Toto intermezzo mne však
reálně přesvědčilo o pozitivním efektu lokální aplikace elektrického proudu, přesněji
řečeno nešlo nepocítit značné vlhčení.
Nechal jsem nastavení parametrů boxu jak bylo a bez varování jsem zapíchl bodovku
Jack do středu odkrytého glansu. Prnďou projel třes, který se objevuje vždy na závěr
akcí, a jako při pozemní vlně u zemětřesení bylo možné pozorovat doznívající
chvění celého těla.
Kontrolní výměna pohledů mne však znovu překvapila. Nyní bych už očekával alespoň
náznak strachu nebo záblesk výčitky, ale nic takového se v očích neobjevilo a místo
toho se už uvolněné tělo, v rámci minimální vůle fixace, našpulilo k dalšímu
kontaktu.
Opakovaně jsem tedy aplikoval bodovku do jejího, pro tuto chvíli, jediného centra
nervového systému. Znovu a znovu docházelo k prudké reakci s pozvolným dozníváním
vibrace celého těla. Měl jsem krásnou možnost skoro nezúčastněně pozorovat
orgastickou extázi z povzdálí, přímo jí řídit a to vše s vynaložením jen minimálního
úsilí, vlastní energie. (Pravda, baterii jsem pak vyměnit musel.)
Měli jsme domluvenou stopku, ale to co mi chtěla Prnďa říct bylo něco jiného. S pro
mne překvapivým a bůch ví odkud vydolovaným úsměvem řekla jen: "Nohy".
Docvaklo mi to snad rychle a bleskově jsem rozvázal provazy. Odstranil elektrodu a jal
se dokončit vše potřebné, zaplněním místa po análce, což opět přímo nesouvisí
s aplikací elektřiny, takže dále nepopisuji.
Potřebovali jsme notnou chvíli na absorpci pocitů a zážitků, než oči začaly vidět
svět opět reálně.
Bylo jasné, že já jsem si užíval po celou dobu, ale nechtěl jsem se jen tak z ničeho
nic proříznout doznívající atmosféru vyčištěného vzduchu po bouřce a zeptat se
i Prndi. Moje Prnďa mne však zná dobře a když se jí řízení těla vrátilo, do
taktéž obdivuhodného, normálního centra centrálního nervového systému pronesla
jen krátkou poznámku: "Žiletkový orgasmus."
V duchu jsem si docela obdivně povzdechl: "Teda Prnďo!"
(c) 2002 J.F.Sebastian
Práva vyhrazena.
