O tatíčcích a učení
Kapitola 1
„A toto zas má byt co!“
Thranduil ve svém rozčilení zapomněl na správnou sindarštinu. Mocný král Zeleného Hvozdu, nejkrásnější sexy zvíře široko daleko a vynikající bojovník, vládl rukou nesmlouvavou, ale spravedlivou a laskavou, všem ve své lesní říši. Tedy většinou všem. Před tímto zlatovlasým vůdcem mnoho roztoužených obdivovatelů padalo na kolena, a to nejen proto, aby mu láskyplně poslintali lem roucha. I ostatní obyvatelé lesa zbožňovali zem, po které Thranduil kráčel. Všude za všech okolností vzbuzoval respekt. Občas kromě jednoho.
Legolas jej měl samozřejmě moc rád, tak jako syn miluje svého otce, jen zrovna teď nechápal, co zase jeho krále-otce tak štve. Dospělým někdy nerozuměl – a to se pomalu ale jistě blížil dospělosti i on sám. Nyní stál zrovna u svého psacího stolu, přešlapoval z nohy na nohu, kroutil rukama, mlel prstama, stříhal ušima a nevědomky dělal všechny možné pohyby, tak typické pro mlaďounké Elfíky, lidově řečeno puberťáčky.
Trhl lhostejně ramenem, což královského tatíčka nanovo vytočilo. „Co by to bylo? Šátek, ne?“
Silinde, stojící za nimi, položil králi uklidňující ruku na rameno. Thranduil nadskočil.
„Šátek! A co ty skřetí runy na něm!“
Mladý princ převrátil oči. „Se teď nosí, ne?“
„Dolů s tím! Tohle mi doma v paláci nosit nebudeš – jaká by to byla morálka pro naše lidi, co? Pořiď si normální, jestli chceš - ale tohle půjde do krbu!“
„To bude zase smrad,“ zachrochtal nesouhlasně Legolas, ale ledabylým pohybem stáhl šátek z hlavy. Krále málem porazilo. Hlas mu poskočil o oktávu výš:
„U všech Valar – KDO TI TO UDĚLAL?!!“
„No já,“ uculil se sebejistě Legolas a prohrábl si naježené blond vlasy ve stylu rohirského střapatého hřebečka. „Jdu s dobou, ne? Tohle nemá ani Melpomaen.“
Silinde věděl, že musí hned zasáhnou. Thranduil dostával přesně ten fialovo-modrý odstín, kterým se na královském dvoře honosil jejich morák, když kolem něj proběhl Elf v červeném hábitu či v purpurových spoďárech.
„No tak, můj pane, zachovejte kli…“
Silinde ani nevěděl, jak se octl pověšený za límec na zdi vedle vycpané hlavy vrrka, Legolasovy chlouby. Thranduil si snad ani neuvědomil, co se svým poradcem provedl. Pobíhal okolo svého synáčka a na jeden nádech chrlil klasické nářky frustrovaného rodiče.
Když se asi za pět minut zadýchal, Legolas s očima upřenýma flegmaticky do stropu prohodil: „Včera jsi nadával, že tam mám žgundolec. Dnes už nemám.“
Thranduil by s chutí přehnul Legolase přes koleno, ale pochyboval, že by to mělo nějaký účinek a navíc, nikdy nedržel na tělesné tresty. Navíc si vzpomněl na podobný výjev před pár milénii; král Oropher právě zjistil, že si jeho výrostek Thranduil dal propíchnout tři dírky v jednom uchu a pověsil si tam mithrilovou skřetí lebku, co tenkrát hodně frčela, a dva vrrčí drápy.
Thranduil se při té vzpomínce otřásl. Záliba v propíchávání mu sice zůstala, ale vkus se mu časem hodně zlepšil.
Teď královský tatíček znova popadl dech. Zakázal Legolasovi vyjít z pokoje, dokud mu vlasy nedorostou do původní podoby, což u Elfů naštěstí netrvalo déle než týden dva. Pak práskl dveřmi a šel se uklidnit do své svatyně vinného sklépku. Legolas nevzrušeně přistrčil Silindemu židli a pomohl nešťastníkovi dolů. Silinde udělil Legolasovi pár maminkovských rad a šel se uklidnit štrikováním.
Princ se ten večer přišoural na večeři s pokorným výrazem a novým šátkem, zakrývajícím jeho opidlané vlasy. Thranduil se chtěl spokojeně zatvářit, pak ale jeho orlí zrak zmerčil cosi, co nelichotilo jeho oku. Zamračil se:
„To děláš schválně, Legolasi?“
Princovo překvapení bylo upřímné: „Co?“
Král poznal, že Legolas nic netuší, a tak změknul: „To jsou Balinovy runy. U nás, jak víš, na trpaslíky a jejich módu moc netrpíme. Tak to dej dolů, ano?“
Legolas převrátil oči, ale poslušně stáhl šátek z hlavy. Pochechtávání Elfů kolem dlouhého stolu ignoroval. Král mávl rukou , princ se posadil vedle něj a začal se šťourat v talíři.
Thranduil si nalil do číše chladné víno a začal si krájet hebký sýr, který jakožto předkrm měl moc rád, na malé čtverečky. „Tak jsem přemýšlel,“ pokynul k Legolasovi vidličkou s kouskem sýra, „že by ti jen prospělo učení někde jinde, než doma. Někde, kde bys byl mezi svými vrstevníky a přitom neměl tolik času myslet na vylomeniny.“
Legolas se na něj zvědavě podíval.
„Aby sis nemyslel, že tě odsud vyháním. Ale učit se musíš. To, že nepoznáš runy různých národů, je velice… ehm, jaksi nevhodné. V budoucnu někde něco podepíšeš a ani nebudeš vědět, co to bylo…, a zrovna to může být vyhlášení války. A budeš, jak se lidově říká, v …“
„Můj pane!“ přerušil ho v poslední chvíli Silinde. „Snad byste měl zmínit i jiné předměty studia.“
„Oh ano, Silinde, ještě že tě mám.“ Král se otočil zas ke svému zaujatému synovi. „Pořád taháš domů zraněné tvorečky z lesa a chceš pomáhat jak jim, tak i našim Elfům – ale nevíš jak. Proto tě posílám tam, kde se to naučíš, a kde nad tebou zároveň bude bdít pevná a zkušená ruka. A někdo – Valar mu žehnej – kdo má nervy z ocele.“
* * * * *
„Takže,“ poklepal Erestor ukazovátkem na tabuli, „stabilizovaná poloha.“
Skupinka elfích „mláďat“, sedících ve třech vyřezávaných lavicích na prostranství voňavé zahrady mezi šumícími ovocnými stromky, poslouchala výklad svého učitele o první pomoci a dělala si poznámky do svých svitků. Občas se někomu z nich po lavici proběhla veverka nebo se u nich zastavil zvědavý zajíc, ale Erestor dbal na to, aby jejich pozornost byla upřena na něj. Někdy je zdravovědě učil ten nejpovolanější, Elrond, ale ten byl většinou zaneprázdněn. A Erestor byl víc než adekvátní; pomáhal Elrondovi už celá milénia a přesně věděl, co a jak.
Nejprve si zjednal pořádek a hned na začátku rozsadil lórienské trio Haldir-Rúmil-Orophin. Měl v malinké „třídě“ všechny věkové kategorie, z nichž tito tři byli věkem nejstarší, ale – jak mu sdělil Celeborn – všichni tři určitě velmi dobře zapadnou, co se týče rozumu.
„Nedám ti to opsat – máš dávat pozor!“ vrčel na Haldira Orophin.
„Tak si to nech, ty vrrčí kůže!“
„Erestorééé!! On mi namočil vlasy do inkoustu!“
„Aby sis necvrkl. Stejně skoro všecek inkoust vypil Rúmil.“
Rúmil s modrým kroužkem okolo pusy se dotčeně nadechl. „Já?! Jak bych mohl.“
Erestor zasáhl a přesadil Orophina k Elladanovi, Rúmila k Elrohirovi a Legolase poslal za Haldirem. Tak byl klid. Na chvíli. Erestor pokračoval.
„Stabilizovanou polohu můžete použít, pokud najdete Elfa v bezvědomí. Přesvědčíte se, že mu bije srdce a že může volně dýchat; to znamená, že vytáhnete jazyk…Co je, Haldire? Ne svůj jazyk, JEHO jazyk, z krku, jasné? Co zas. Ne ze svého krku, z JEHO krku, a pokud mě Haldire ještě jednou přerušíš, valíš do kuchyně škrabat dva pytle brambor.“ Erestor se spokojeně rozhlédl třídou. Nikdo už nic nenamítal a tak pokračoval. „Jakmile postiženého uložíte, pošlete co nejrychleji pro Elronda.“
Černovlasý učitel se potutelně uculil. „Pokud je to skřet, nemusíte ho vůbec nijak ukládat, ale pošlete co nejrychleji pro mě.“ Zamumlal si spíš pro sebe: „A já z něj ještě něco vydoluji.“
Šest vytřeštěných párů očí se na něj vyděšeně upřelo a Erestor jakoby nic pokračoval: „Takže si to teď ukážeme. Třeba ty, Elladane, uděláš nám model.“
Elladan se zvedl a přešel k široké dece, prostřené na trávníku před lavicemi mezi lórienskými košíčky se svačinami. Položil se a čekal. Ostatní se s požďuchováním rozestavili dokola a Erestor jim předvedl, jak se Elf v bezvědomí uloží do požadované polohy.
„Elf v bezvědomí“, Elladan, sebou mlel, protože měl stejné příznaky dospívání jako Legolas a vůbec celý zbytek jejich grupy, ale jakž takž vydržel zůstat ležet a poslouchat u toho veselé frkání jeho spolužáků.
„Jaké polohy se budeme ještě učit?“ hihňal se poťouchle Orophin s významným pohledem na zbytek skupinky.
„Pro tebe speciálně, Orophine, mám jednu polohu,“ narovnal se důstojně Erestor. „Pověsím tě na větev a budeš dělat sklapovačky do zhloupnutí. Uvidíme, jak se budeš smát potom, když už nebudeš cítit břicho. Jak tu skončíme, můžeš začít.“ Rozhlédl se nesmlouvavým pohledem a všem hned sklaplo.
„Tak to bychom měli. Teď do dvojic a vyzkoušejte si to.“
Skupinka se s vervou pustila do nácviku. Pobavení Elfové na balkónkách Imladris poslouchali z dálky Erestorův komentář:
„… Haldire, zvedneš mu opatrně koleno… to druhé. A přitáhneš ho za stehno k sobě.“ Bylo slyšet, jak Legolas vypískl a začal se smát. „Níž, Haldire, to není stehno, to je zadek! To už bys mohl poznat. Ano, výborně, teď je to správně…. Sundej mu tu ruku z rozkroku!“
Erestor přešel k další dvojici: „Orophine, takhle Elladanovi akorát tak zlomíš krk. Nevidíš, že ti začíná modrat? Elrohire, máš sice Rúmila napolohovaného bez chyby, ale nemusíš na něm zrovna sedět, víš? Je to Elf v bezvědomí, ty trdlo.“
Erestor byl konečně spokojený. „Tak to bychom měli. Ještě nějaké otázky? Copak, Haldire. Jakou polohu? Ne, tu se opravdu učit nebudeme, ta nepatří do Elrondových zachraňovacích poloh. Tahle je z Glorfindelovy knížky a nepatří do povinné četby; proto jsem si jist, že si o ní všichni potají přečtete. Co, Legolasi? Glorfindel? Ach ano, toho brzy poznáte, do týdne by se měl v Imladris ukázat.“
Erestor se ještě jednou kaprálsky rozhlédl a ohlásil přestávku.
„Na,“ šťouchl do zasněného prince jeho buclatý spolužák Haldir, „Celeborn nám poslal makové motance. On je vždycky peče, když Galadriel vytáhne paty a on má pro sebe volný talan. Dej si.“
„Děkuju!“ Legolas, který se probral z denního snění o zlatovlasém pobíječi Balrogů a nekalých živlů, a kterého předtím spatřil jen jednou, byl překvapený. „Jak je vám sem dopravil?“
„No,“ huhňal Haldir přes buchtu, „poslal nám je po Gwaihirovi.“
„A že ses nám zapomněl zmínit?!“ zafuněl za ním Orophin s provokativně natupírovanou vlnou přes pravé oko.
„Eh,“ rozzářil se Galadhrim s mákem v zubech, „to bys, brácha, neuhodl, co nám zrovna Gwaihir přinesl.“ Cvrnkl po Orophinovi drobek. „Znáš to: kdo zaváhá….“
Orophinovi se naduly škraněčky a povznešeně odkráčel, postěžovat si Rúmilovi. První ho nemohl nikde najít. Pak zbystřil na jeden z krásně vyřezávaných podpěrných sloupů balkónu. Rúmil se kolem sloupu omotal jak had a vysoukal se skoro na úroveň prvního podlaží. Tam stála krásná Urúviel v téměř průhledných šatech, vepředu pěkně nadupaná s mírnou pomocí krajkované elfí wonderbry, a zasněně civěla za horizont.
Rúmil, o hlavu menší a o pěkných pár století mladší, k ní vzhlížel jako k modle.
Orophin sledoval, jak jeho bráška nasísá imladriské sexbombě pod šaty a pohoršen převrátil oči. Proč jeden z jeho bráchů musí mít takovou… úchylku, a civět po holkách. Orophin pokrčil nos.
Není divu, že chudák Círdan, stavitel lodí, vždy nervózně vyhlížel k východu, jestli mu holub či orel zase nedonese zprávu ve znění „…tak ještě jednu přistav…“ Jeden by si myslel, že se Elfové na milénia stará kolena umoudří a dalších prťatých Elfíčků už nevyrobí, aby to mohli konečně všichni zabalit a odplout na Západ – a co skřet nechce, vždycky se najde nějaká černá ovce rodiny.
Orophin si pro sebe mlaskl: to Elrondův synáček Elladan je jiná kost!
* * * * *
Thranduil si blaženě hověl na pohovce vyložené kožešinou, na břichu misku s kakaovou polevou, kterou uzmul při kontrole kuchyně, a spokojeně mlel palci na nohách. Doma byl klid. Nikdo mu netřískal dveřma, až by padaly jeho trofeje - vycpané skřetí hlavy – z jemně vyřezávaných malovaných poliček. Nikdo mu neraboval v šatníku a nepotáhal mu dlouhé královské hábity a pláště po zemi, protože do nich ještě zdaleka nedorostl. Nikdo si u stolu nevymýšlel, co chce a nechce jest. Nikdo uprostřed noci nezačínal kravál na piáno, harfu či tympány. A nikdo pořád v nevhodnou dobu neblokoval palantír věčnými hovory s přáteli z Lórienu či Imladris.
Král si hověl, olizoval si prsty od polevy, a užíval si ticha. Ale čeho je moc, toho je příliš, a Thranduil začínal zjišťovat, že mu něco velmi chybí. V prvních několika dnech tak nezvyklého ticha se přistihl, že volá do Legolasovy komnaty, aby princ přišel k obědu, nebo šel kolem sestavy bubnů a párkrát si bouchl. Stýskalo se mu po Legolasovi i jeho obvyklých ‚dobře míněných‘ výstupech. Tak se rozhodl, že zruší své rozhodnutí, co se palantírování týče, a zavolal do Imladris. Na první pokus se trefil do Orthanku, kde z něj jeden skřet, zřejmě chabrus na nervy, dostal infarkt. Pak už se mu ozval Elrond a zavolal mu Legolase. Po příjemném popovídání byl Thranduil, a i Legolas, zase spokojen, a dál se věnoval svým důležitým královským povinnostem. Vylízal misku a blaženě zavřel oči. Pak nastražil uši:
„Vrrrrrr….“
„Talí?“ Thranduil se nadzvedl na loktech. Spatřil svého milovaného společníka a partnera, Elfa s ohnivě červeno-hnědými vlasy, kterak se k němu s čertovskou jiskrou v oku blíží a našlapuje jako panter na lovu.
„Můj pane?“
Mirkwoodský léčitel, pokud zrovna neuděloval Legolasovi maminkovské rady, netahal bojovníky z bryndy a bylinky z míšku, trávil čas nejraději se „svým“ králem. ‚Můj pane‘ by mu neřekl, pokud by zrovna nebyl v hravé náladě. Což Thranduil zrovna s potěšením zjistil.
„Á, máme čas na vylomeniny, co?“
Talí se rozběhl a hupnul mu obkročmo na břicho. Miska letěla do kelu, a rozesmátý léčitel připomínal plamínek, vznášející se nad královým vypracovaným tělem. Thranduil ho pevnýma rukama uchopil v pase a Talí se nad ním sklonil. „Pusu nebo nic!“
Blonďatý Elf se zazubil, jedna ruka vklouzla Talímu na šíji a přitáhla si ho k sobě. „Jenom jednu?“ mrknul, druhou rukou polechtal o něco menšího Elfa na žebrech a vzápětí se mu roztouženě přisál na rozesmáté rty. Bylo jasné, že u jednoho polibku nezůstane.
* * * * *
Erestor rázně nakráčel do své třídy pod širým modrounkým nebem, na zelený palouk zalitý teplým sluncem a osazený elfími puberťáčky, kteří bzučeli jak rozdováděný včelí rej. Vrhl na ně svůj pohled ‚ticho, jinak budete makat‘, a hlouček hned ztichl. I největší huby Lórienu se už naučily držet při Erestorových hodinách jazyk za zuby, aby pak neseděly tři hodiny v kuchyni u škrabání brambor, nebo nedostaly kbelíky a hadry, a hurá na všechny podlahy v Imladris. To všechno ale bylo lepší než Elrondovy tresty, i když byly velmi zřídka. Opsat baladu o Gil Galadovi dvacetkrát, to by se zcvoknul i skřet.
„Dobrá,“ pokývla Elrondova pravá i levá poradenská ruka, „dnešní téma jste si minule vymysleli sami, tak si to zevrubně probereme.“
Mladí Elfové s pusou od ucha k uchu do sebe začali drcat lokty a těšili se na něco nového.
Ale Erestor pokračoval. „Jen taková drobnost, nepodařilo se mi sehnat žádnou dívku, ne Rúmile, ani Urúviel. Nějak najednou nemají čas.“ Nevšímal si zaražených protáhlých sličných tváří a mluvil dál: „Tak vybereme dobrovolníka z vašich řad.“
Nikdo se ani nehnul. Orophin šťouchl do Legolase, kterému vypadl z pusy zelený žvýkací lísteček. Princ ztratil balanc a vyšlápl vpřed; okamžitě se ale otočil a se zaprskáním se schoval za Elladana.
„Greenleaf! Kolikrát jsem ti říkal, že v hodině nemáš žvýkat, co?“ Zpoza Elladanových zad vyšel jen nějaký neurčitý zvuk a Legolas zkroušeně pokrčil rameny. „Tak,“ usmíval se svrchovaně Erestor, „nikdo? Čí to byl minule nápad, nacvičit první pomoc při porodu?“
Nikdo ani nedýchal, ale to už se pomalu začaly obličejíčky rozjařovat a obracet se k dotyčnému nešťastníkovi.
„Haldire!“ zavelel Erestor. „Šup na deku, ať můžeme začít.“
To už se paloukem neslo veselé škytání ostatních kamarádů ve zbrani a Haldir se chtě nechtě s velkým odporem položil. Nadával si v duchu za svou nenechavou hubu tak, že by Sauron, budiž mu Mordor těžký, zaplesal.
Erestor si ostatní rozsadil hezky dokola kolem Haldira.
„Bude hodně krve?“ těšil se Elrohir, zatímco Legolas s úsměvem podstrčil najedovanému Haldirovi pod hlavu polštářek a dodal, „Aby měla budoucí máma pohodlí.“
„Chceš se vyměnit, Ro?“ otázal se s ledovým klidem Erestor. „Nebo ty, Legolasi?“
„Jo!!“ nadzvedl se dopáleně ‚těhotný‘ Galadhrim.
Oba pokáraní sklapnuli a černovlasý poradce cosi vytáhl ze své mošničky. „Tohle je nejlepší, co jsem našel,“ oznámil věcně, a strčil předmět Haldirovi pod tuniku. Mladému Galadhrimovi se chtělo brečet. Ale to potěšení by nikomu nezpůsobil, tak statečně zatnul zuby a nasadil neutrální, trochu povznešený výraz. Nikdo se neopovážil se zachechtat.
„Tak,“ začal Erestor a položil ruku na Haldirův vycpaný pupík. „Nikdy nevíte, kdy vás může zastihnout příchod nového života. Ale pokud se to stane a vy narazíte na budoucí elfí maminku, musíte vědět, co dělat. Legolasi, pojď sem. Budeš mu asistovat jako první.“
Další hodinu dával Erestor Haldirovi pokyny, jak správně dýchat a ostatním, jak co nejlépe pomoct. Budoucí lórienský strážce už byl z nácviku tak zpocený a vyčerpaný, že chvílemi přestával funět úplně.
„Nádech Haldire! Tohle musíte matkám neustále opakovat a proto se to teď učíme. Nebojte, na každého dojde řada.“ Sličné tváře se zděsily. „Rúmile, ještě jednou mu na to břicho takhle zatlačíš, a dítě ti poletí přes celou paseku!“
Zaměřil pozornost mirkwoodsko-lorienským směrem. „Legolasi, to je těhotná Elfka, ne jeskynní trol! Mohl bys kolem Orophina přestat takhle obíhat? A schovej ten nůž, tak daleko ještě nejsme!“
Erestor si dal ruce v bok a rozhlédl se po bojišti. „Vidíte? To není sekat vrrkům hlavy. Elladane, ty se přestaň hihňat, to jsou vážné věci.“ Kývl na Elrohira: „Vem si brášku a nacvičte si to spolu.“
Po nějaké chvíli se zdálo, že všichni více či méně techniku první pomoci zvládli, tak Erestor ukončil Haldirovo utrpení. Vytáhl mu zpod tuniky vycpanou panenku a popleskal Galadhrima s úsměvem po pupíku.
„Gratuluji maminko – je to trpaslíček!“
