O tatíčcích a učení
Kapitola 3
Elrond nedočkavě pobíhal po komnatě, kterou sdílel se svým černovlasým krasavečkem. Zapaloval vonné svíčky, napouštěl horkou lázeň, zatahoval těžké, ozdobné závěsy v oknech, kopal fusekle pod postel a naléval jeden z výtečných ročníků mirkwoodského sektu do překrásných číší.
Erestorovi tyhle aktivity velice lichotily, vždyť to vše dělal Elrond jen pro něj. Ale taky to byl on, kdo ho nechal čekat pěkně dlouho na dešti a kvůli komu teď hlavní poradce vypadal jako zmoklá krysa. Erestor se napřímil: tak ať se chvíli snaží. Stál u dveří, ruce založené a všechno dění sledoval ‚přes nos‘. Ani svým zubům nedovolil, aby si v klidu a míru zajektaly. Dojem ledového lorda byl dokonalý.
Elrond nakonec rozhodil po posteli plátky růží. Tak. Nachystáno, připraveno. Erestor už se těšil, až z něj Elrond začne zuby stahovat promáčenou ‚panenskou‘ tuniku. Imladriský lord zkusil dlaní horkost vody a přitom hodil očkem přes rameno ke svému zmoklému králíčkovi.
„Mmm… je vynikající. Už jdeš?“ Hluboký, svůdný tón.
Erestor dělal, že přemýšlí. Ke svému ohromnému překvapení zjistil, že se k němu Elrond neplazí po čtyřech, nýbrž že se otočil a začal si pomalu a smyslně svlékat tmavou tuniku. Prohnul se v zádech a přetáhl si přes hlavu tmavě hnědou košili; lesklé prameny vlasů se mu rozběhly po nahých zádech.
Erestor polknul. Pak zatnul své umíněné zuby. Ne a ne. Nenechám se svést tak lehko. Ale navzdory sobě se musel držet, aby po Elrondovi neskočil.
Sledoval Elrondův štíhlý pas, vypracované ploché břicho, které by příslušelo spíše bojovníku než léčiteli; jeho ruce, které klouzaly přes okraj kalhot a pomalým pohybem je začaly stahovat. Pěkně pomalinku… Elrond se skláněl…a ještě níž… až ke kotníkům…
Erestorovi ukápla slina od huby. No ovšem. On se u toho ke mně musí postavit zády!
Elrond se pomalu napřimoval a rukama znovu klouzal od kotníků ke kolenům, od kolen přes pevná stehna, až k poslední části oblečení, která ale jeho perfektní zadek jako z mramoru už moc neskrývala. Elrond s rošťáckým a přitom tak svůdným pohledem zahákl za elfí tanga palce a jedním plynulým pohybem je stáhl.
Erestorovi se udělalo mdlo. Ale stál i nadále jak beran. Vzpurně foukl do pramene vlasů, který mu splihle visel přes levé oko, ale jinak se ani nehnul.
Vládce Imladris ho převezl. Ani ho nenapadlo Erestora přemlouvat. Zavlnil se v poslední svůdné pozici, flinkl tanga na zem a s blaženým úsměvem vklouzl do horké vody. Ponořil i hlavu a když se znovu vynořil nad hladinu, laškovně svým hlubokým hlasem prohodil k vykolejenému poradci:
„Tak nic?“
Erestor chtěl trucovat, ale když si Elrond s výrazem rozkoše a s přivřenýma očima jednou rukou sáhl na bradavku a druhou zajel pod hladinu, poradce už dál nevydržel předstírat chlad.
Ozval se zvuk trhané látky a knoflíky se rozletěly po koberci. Jeden trefil Elrondova kocoura Troubu, který chrápal v košíku u krbu, po hlavě, a ten teď se zavřeštěním vypálil směrem k prostorné posteli, co dominovala útulné místnosti.
Přes Elronda se převalila vlna jako ta na Bruinenu, jen jí chyběly přičarované koňské hlavy. V případě Erestora tam docela dobře mohly být hlavy beranů s mimořádně tvrdými zakroucenými rohy. To už měl Elrond na rtech přisáté malé černovlasé rozdychtěné tornádo, které mezi polibky stihlo zavrčet: „Tak tohle ti nedaruju!“
„To doufám,“ zavrněl Půlelf a přitiskl Erestora, který mu obkročmo hupnul na břicho, k sobě. „Nebo se z tebe zblázním.“
„Uvidíme,“ zavrtěl se teď už spokojeně Erestor a rozvlnil své tělo do rytmu, který zapříčinil Elrondovo zrychlené dýchání a taky nadměrné tvrdnutí jisté části těla. Klouzali po sobě jako dva delfínci a samou chutí nevěděli, co dřív. To už Elrond pevně uchopil Erestorovy štíhlé boky a směřoval si ho hezky nad sebe, aby do něj mohl jediným plynulým pohybem vniknout.
Ale Erestor měl chuť svého drahého Elfa potrápit za to deštivé čekání. Zatnul zadek i kyčle a laškovně, ale jemně kousal Elronda do špiček uší. Elrond mu vášnivě sál bradavky, hladil pevný zadeček a snažil se ho navést ‚na cíl‘, ale ten zatracený chytrolín mu to pořád ztěžoval. Ne a ne povolit.
„Erestore,“ zahučel imladriský lord a plácl ho po zadku, „tak co je?“
Poradce se nehnul. „Já bych radši na suchu,“ vymýšlel si a třel se o netrpělivého Elronda, jen kolem vlnky šplouchaly.
Elrond už to nemohl vydržet. Začal se divoce drát z lázně ven, až při tom Erestora málem utopil, když se poradce svezl a zajel pod ‚rozbouřenou‘ hladinu. Elrond vystřelil z vody tak rychle, jak mu to jeho vzrušení dovolilo; teď se cítil tak, že by byl schopný prorazit i začarovaná kamenná vrata do Morie. Zašátral ve vodě, vytáhl prskajícího, kýchajícího a protestujícího Erestora, a hodil si ho přes rameno.
Dorázoval k posteli a hodil ho mezi pokrývky a polštáře, kde si doteď celkem spokojeně hověl Trouba. Když na něj padl mokrý Erestor, to už tak spokojený nebyl. Elrond si ho nevšiml a poradce, už zas vyvedený z míry, se nezmohl ani na popel. Kocour s vyvalenýma očima naježil ocas, zaťal drápky do duchen a začal prskat víc, než mokrý Erestor.
Elrond skočil na všechny čtyři nad svého pisálka chytrých svitků a udělal na něj Obočí: „Bude ti to takhle vyhovovat, ty princezno na hrášku a lorde Nespokojený, nebo k tomu budeš chtít i slavnostní fanfáry a roztančenou bandu tanečníků, objednaných speciálně z Lórienu?“
„Vysvětli,“ zavrnělo to z polštáře.
Teď už Půlelf viděl, že Erestor tutlá smích.
„Vrrrrr!“ Elrond koleny rozžďuchnul Erestorovy nožky, které tvrdohlavý, ale silně vzrušený Elf držel u sebe, a nastlal se mezi ně. Sklonil se a kousl ho do bradavky. „Kde má být ta noha, co?“
Erestor s přivřenýma očima konečně začal aspoň trochu spolupracovat. Poslušně zvedl koleno a zahákl kotník za Elrondův pas. Elrond na sebe v rychlosti cáknul olejíček a pak už se nedočkavě vrhl na svého miláčka. Jediným prudkým pohybem se do něj zabořil, tak, jak to měl Erestor rád. Vtiskl ho do matračky a tím spustil řetězovou reakci.
Ze zoufalého kocoura, uvězněného pod oběma Elfy, se stalo něco, silně připomínající chlupatý palčák přejetý saňama. Zavřískal tak, jak to jen kočky umí a kousnul Erestora do zadku. Erestor se se zařváním vzepjal a vynesl sebou i Elronda; ten se v duchu velice pochválil, protože věděl, že takové vášnivé odezvy se hned tak někomu nedostane. Mmm, a jak ten můj kvíteček ječí blahem…
„TROUBO!!“ vykřikl poradce a lapal po dechu. Elrond se málem urazil. Vysunul se z Erestora ven: „No dovol!“
Erestor jednou rukou chňapnul Elronda za vlasy, přitáhl ho k sobě a syčel: „Ani se odsud nehneš!“; druhou rukou vytáhl kocoura a se zaklením ho shodil z postele.
Elrond okamžitě pochopil, jak se věci mají a začal se smát. Chtěl se kocourovi omluvit, ale za tím zbyl jen prach. Tak se vrátil k jiné, velmi naléhavé záležitosti, a po nějaké době namáhavého, ale radostného úsilí vynesl Erestora až na ‚vrchol Valinoru‘.
Když se celí udýchaní a spokojení složili mezi polštáře a už se jen něžně mazlili, Erestor mezi polibky blaženě povzdechl. „Tak za tohle máš u mě červený puntík!“
* * * * *
Na druhý den žáčkům k jejich veliké radosti odpadlo vyučování Quenyi a jiných záležitostí, protože pan učitel z určitých důvodů hodně zaspal. Nikdo si samozřejmě nestěžoval a všichni se bavili, jak se dalo.
Lórienské trio si sbalilo košíčky se svačinkami a vínem a vyrazilo medit k řece.
Legolas se přidal k Elladanovi a Elrohirovi. Dvojčata chodila po zahradě, poslušně sbírala trnky a nosila je do soudků s kvasem.
Elrond konečně rozloupl očíčka a začal vnímat: sluneční paprsky, deroucí se mezi závěsy, vůni Erestorovy hebké kůže a jeho teplý dotek; sotva znatelnou váhu jeho těla, které se k němu tisklo. Šimrání havraních vlasů, které cítil na své nahé hrudi. Erestorův vlahý dech na svém krku, kde ho poradce ve spánku dokonce láskyplně poslintal.
Ale bylo tu ještě něco. Jaksi hodně světla… kdo rozhrnul tamten závěs? Trouba si na okně spokojeně předl, ze zahrady se ozývalo brebentění Elů a Legolase.
Ale co přivedlo Elronda do bdělého stavu úplně byl zvuk uhlíku, který někdo proháněl po papírovém výkresu. Rozespalý vládce Imladris zaostřil zrak na své křeslo před krbem a obočí mu vylezlo málem až na zátylek.
„Glorfindeli!“ zasyčel tlumeně, aby nevzbudil Erestora. „Co tu u všech skřetů -“
„Kreslím vás,“ dostalo se mu velmi samozřejmé odpovědi. „Tak se mi nehýbej, už to skoro mám.“ Zlatovlasý Elf pokračoval jakoby nic v kresbě milostného výjevu.
Elrond rezignoval. Převychovat Glorfindela k obrazu svému se mu za ta milénia nepodařilo, takže nemělo smysl se nějak vzrušovat nad narušením soukromí. Samorostlý pobíječ Balrogů stejně vždycky dělal to, co zrovna uznal za vhodné. Ani z Mandosu ho prý nepustili zpátky jen tak. Glorfindel se neptal. Prostě se jednoho dlouhého mandoského dne sebral a odešel, a ani Valar s ním nic nesvedli. Jednoho dne se zničehonic objevil v Imladris a tady už také zůstal.
Elrond, Erestor i všichni ostatní ho měli samozřejmě moc rádi; jeho otevřená, přátelská povaha a ochota pomáhat všude tam, kde to bylo zapotřebí, mu nadělala spousty dobrých přátel. Navíc to byl jeden z nejlepších bojovníků vůbec a pokud byl na obhlídce, Elrond se o svou říši v údolí nemusel vůbec bát. Skřeti by raději skočili z útesu než aby narazili na zlatovlasého ukecaného elfího bojovníka.
Ale právě teď by se vládci Imladris aspoň jeden skřet hodil. Glorfindel by se za ním rozběhl a byl by svatý pokoj.
„Glorfindeli. To nemáš nic lepšího na práci, než tu šmírovat?“
„Ne.“ Čmrk čmrk čmrk.
„Nechceš jít sbírat trnky?“
„Možná potom.“
Aha. Tak odtud je ta Elrohirova věčná věta.
Ozvalo se zazívání jak z pelechu koček za kamny. Erestor se zavrtěl, pak se nadzvedl na jednom lokti, čímž tlačil lechtivého Elronda do žeber, a rozhlédl se ospalýma očíčkama kolem.
„Fine? Co tu –zív zív –děláš?“
„Kreslím.“ Čmrk čmrk.
„Aha. Dobré ráno, lásko,“ položil se Erestor zpátky na Elronda a dlouze ho políbil. Elrond si ho měkce převalil pod sebe a polibek vracel se stejnou něžností.
„Vydržíte takhle chvilku?“ ozvalo se od výkresu.
Elrond se odlepil od růžových rtů svého miláčka a počítal do deseti, pak znovu, a což nebylo jeho zvykem, v černé řeči Mordoru.
„Glo? Běž se podívat, jestli tu někde neběhá skřet nebo hobit nebo něco, ano?“
Glorfindel se zazubil a vysekl přehnaně zdvořilou poklonku: „Jak si jeho Lordstvo přeje. A tohle už mám hotové.“ Položil kresbu na stůl.
„Jéé,“ rozzářil se Erestor, k Elrondově nelibosti vyskočil z postele a oděný jen do slunečních paprsků se hnal ke stolu, aby se podíval zblízka. Kresba se mu moc líbila a studoval každý detail. Pak se s výkresem otočil zpátky k Elrondovi. Glorfindel ho přitom plácl po zadku, přičemž Půlelfovi v posteli už zase lezlo obočí kamsi do výšin, a vznešeně odkráčel. Erestor se ani nenamáhal nějak komentovat. On i Elrond věděli, že až na své drobné ‚úchylky‘ má Glorfindel srdce ze zlata.
„Tenhle bychom si tu mohli pověsit,“ navrhl poradce a Elrond se usmál: „To mohli, ale aby to Fina nepovzbudilo k další tvorbě v naší ložnici. Jak se nám sem nakvartýruje i s těmi svými pastelkami, tak se ho už nezbavíme.“
Erestor se spiklenecky zašklebil. „A vadilo by to? Mít takovou vlastní sbírku obrázků…“
Po snídani téměř v době oběda se naše dvě hrdličky vydaly na balkón. Elrond se tvářil jak Trouba, který zrovna slízal misku smetany, a Erestor zrovna tak. Vládce Imladris upřel svůj bystrý elfí zrak do zahrady, kde pobíhaly jeho ratolesti a princ Lesní Říše.
„Elrohire!“ zavolal znenadání tatíček a chtěl pokračovat, ale jeho synek se ho tak lekl, že zapackoval a posadil se pěkně zvysoka mezi trnky.
„U Gil Galadových uší!“ spráskl ruce Elrond a pak sevřel zábradlí. „To mohly být aspoň dvě štamprle!“
Elladan se smál, uloupl z Elrohirovy zadničky rozhnětenou trnku a hodil ji do kýblíku. Dodržoval tatíčkovo krédo ‚ani trnku nazmar‘.
* * * * *
Legolas měl problém. Konečně, po dlouhé době, se znovu setkal s Glorfindelem, se kterým si kdysi, když byl malý, hrál. Těšil se na to, až svého oblíbeného Elfa zase potká a až si zas budou moci povídat. Ale teď, když měl tu příležitost, to najednou nešlo. V krku měl sucho a potil se před zlatovlasým bojovníkem jak skřet před Erestorem.
„Co mu říct? Jak si povídat?“ mumlal si princ, zavřený po poledním jídle ve své komnatě, kterou sdílel s osazenstvem Lórienu. Praštil hlavou o stůl. „Ach Valar, prosím, ať před ním neudělám nějakou hloupost. Ať nezapackuju ani nekoktám!“ Legolas se zprudka posadil s očima rozšířenýma hrůzou: „A co když se mu líbí tmavovlásci? Nebo vysocí Elfové?“ Celý sklesnul. „A nebo se dozví, jakou mám hrůzu z vrrků… a už se se mnou nebude bavit.“ Zas položil hlavu na stůl. „Jsem nic. Nula. Odepsaný Sindar. Poslední stadium před Mandosem.“
Pak se mu v očích bojovně zalesklo: „Ne a ne! Táta říká, že jsem dobrý synek! Že je na mě hrdý! Že ze mě roste silný bojovník!“ Pohlédl na sebe do zrcadla a zaškňuřil se: „Tak proč se u všech trolů tak červenám, když na něj myslím?“
Glorfindel, který stál už hodnou chvíli za dveřmi, kde chtěl před tím zaklepat, byl – jak už to bylo v jeho povaze – nesmírně zvědavý. Slyšel samomluvu roztomilého prince z Mirkwoodu a bylo mu víc než jasné, že se Legolas zabouchl. A asi pořádně. Navíc se zdálo, že s tím nemá moc zkušeností. Glorfindel by mu moc rád pomohl, radou i skutkem; ale už dopředu docela záviděl tomu neznámému šťastlivci. Thranduilův syn se líbil široko daleko a Fin se těšil, až ho víc pozná. Dobře si ho pamatoval jako veselé, hravé dítě. Teď už z něj vyrostl pohledný mladík.
No, řekl si Glorfindel, sejdeme se ve škole.
* * * * *
„Tepenné krvácení,“ řekl Erestor a žáčci ani nedutali. Elfí učitel jim barvitě vylíčil, jak při poranění tepny stříká krev na všechny strany a jim teď lezly oči z důlků. Haldir měl mírně nazelenalý nádech, zatímco Elladan a Orophin přímo odezírali Erestorovi ze rtů každé další slovo.
Legolas si načmáral poznámky a nakukoval po očku na hromadu obvazů a šátků, do kterých se za chvíli budou zamotávat. Někdy to byla docela legrace. Hlavně když byl v páru s Haldirem. Mladý Galadhrim si výuku pestřil jak uměl a bavil celou skupinku. Měl taky hodně nenechavé ruce a když s nimi začal šmejdit, na Legolase se hrnuly nové, zvláštní, a vůbec ne nepříjemné pocity. S Haldirem to byla legrace, ale když si takhle představil ruce zlatovlasého Elrondova zástupce, šly na něj málem mdloby.
Povzdechl si a vrátil se do reality. Zjistil, že na něj civí všichni okolo s Erestorem v čele.
„Jsi vyvolaný,“ drcnul do něj loktem Rúmil.
Legolas vyskočil. „Ano?“
„Ale odpověď zní ne,“ řekl Erestor a poklepal ukazovátkem na tabuli. „Nemůžeš poraněnou končetinu položit pod úroveň srdce. Musíš ji zvednout. Greenleaf, Greenleaf, poslouchej co říkám. Jednou se ti to může hodit. Doufejme, že raději ne.“
Legolas se posadil a něco zamumlal. Foukl si do ofiny. Tatíček daleko – je na čase dát se ostříhat.
Erestor začal názornou ukázku a půjčil si na to Elladana. Přikládal tlakový obvaz a dohlížel na to, aby ho všichni sledovali. Přitom dál povídal: „Nespoléhejte na to, že zraněný bude takhle vzorně spolupracovat jako Elladan. Může upadnout do šoku, může být v deliriu a bránit se. Musíte pracovat rychle, ale taky se snažte odvést jeho pozornost…Co, Haldire? No, tak jsem to zrovna nemyslel. On by na to dotyčný v tu chvíli asi neměl náladu, víš? A navíc, jak bys to chtěl provést? Máš jen dvě ruce. Ano Orophine? Ne, nemůžeš ho bouchat po hlavě a doufat, že upadne do bezvědomí. On asi sám omdlí, až uvidí, že mu jdeš poskytnout první pomoc.“
Erestor se napřímil. „Hotovo. Teď do dvojic a zkoušet.“
Legolas skončil zase s Haldirem. A ne a ne se domluvit. Zapálený Galadhrim trval na tom, že ho před obvázáním musí celého pěkně vyšetřit, a Legolas chtěl zase obvazovat první, dokud si to pamatoval. Točili se okolo sebe jak kočky v díži a tahali se o šátek, až nakonec zasáhl Erestor.
„Legolasi, sedni si, a ty se, Haldire, snaž. Představ si, že krvácí tady,“ ukázal na princovo lýtko. Haldir se tedy pustil do díla a šlo mu to velmi dobře. Ani jeden z nich si nevšiml, že už nad nimi nestojí Erestor, který mezitím přešel k další dvojici, ale Glorfindel. Vesele poslouchal brebentění, kterým Haldir rozptyloval ‚zraněného‘:
„…takže jsme se shodli na tom, že nejlepší zadek má široko daleko v celém Caras Galathonu Celeborn. Vyhrál to na celé čáře. Samozřejmě Rúmilův hlas neprošel, protože Galadriel má zadek jak když rohánská stařenka sepne ruky, takže…“
„A to nemáš strach, že tě uslyší v zrcadle?“ ptal se princ a hihňal se do hrsti.
„To jsme si posichrovali,“ mávl rukou Haldir, „prostě se tam přilije trocha bílého vína a zrcadlo kalí jak divé.“
„Z toho by měl Celeborn radost,“ ozval se nad nimi pobavený hlas. Haldir se podíval nahoru: „My mu to neřekli. Zatím!“
Legolas se ohlédl a nasucho polkl. U všech vyjevených Valar! Co teď? Klid. Hlavně klid. Zhluboka dýchat. Oh ne, on si k nám kleká! Klid. KLID!!
Nicméně Glorfindelovi se podařilo dostat do hovoru Haldira – bez problému, a po chvíli i rozpačitého Legolase. Navíc přišlo rozptýlení v podobě dvojčat.
„Elladane!“ Erestor kolem sebe házel rukama i s ukazovátkem. „Když krvácí tepna na krku, přiložíš jen tlakový obvaz – nemůžeš ho zároveň zaškrtit! Čím bude dýchat?“ Mávl rukou nad Elladanovou odpovědí, že si ‚zraněný nějak poradí‘ a rozvázal modrému Elrohirovi těsný obvaz. „Haldire,“ kývl na Galadhrima, „běž jim to, prosím tě, ukázat.“ Obrátil se k Legolasovi. „Ty si to zkus na Glorfindelovi. Beztak se tu jen fláká,“ Glorfindel se zazubil, „a vsadím se, že se na hranicích za každým keřem směje skřet.“
„Nesměje,“ odporoval s úsměvem Fin, „protože tam nejsi.“
Erestor do něj výhružně šťouchl ukazovátkem, ale dál nekomentoval. Odkráčel za Rúmilem, který zatím ničil Orophina.
„Takže,“ obrátil se Glorfindel k Legolasovi, kterému se začaly klepat ruce. „Co mi krvácí?“
Legolas se přinutil ke klidu. Když už tak už, pomyslel si. Kdoví, kdy zase bude taková příležitost. „Třeba…tady,“ ukázal mu mezi žebra.
„Tak to si budu muset sundat košili,“ zazubil se statný Elf a jedním pohybem ji přetáhl přes hlavu. To přitáhlo pozornost ostatních, ale Erestor jim podívanou nedopřál a honil je do práce. Legolasovi se zase udělalo mdlo, ale to naštěstí rychle pominulo. Hladovýma očima hltal to krásné, vypracované tělo, a přitom se snažil vypadat tak nenápadně, jak to jen šlo. Sám se za to v duchu pochválil.
Zkušenému oku Glorfindela to samozřejmě neušlo. Mírně se usmál, ale nechtěl Legolase přivést do ještě větších rozpaků a tak poslouchal jeho pokyny. Cítil jeho drobné prsty, jak mu jemně ovíjí obvaz kolem hrudi, a na zádech cítil jeho dech, když ho princ musel obejmout, aby si přehodil obinadlo z ruky do ruky. Líbilo se mu to.
„No vidíš, jak ti to jde,“ pochválil ho a Legolas se začervenal. Pochvala od Glorfindela, to pro něj bylo něco úžasného.
Přirázoval Erestor. „Výborně, Legolasi.“ Malinko poopravil jedno místo, ale jinak byl spokojený. „Fine? Mohl by ses teď věnovat dvojčatům?“
„No,“ usmál se potutelně Glorfindel, „já myslím, že jediný, kdo tu ještě nebyl obvázaný, jsi ty, milý Erestore.“ Poradce se nadechl, aby rázně zaprotestoval, ale Glorfindel ho nenechal domluvit. „Jinak přemluvím Elronda k dvoutýdennímu lovu. Ty budeš samozřejmě dohlížet na Imladris…“
„Tak kdo si chce co zkusit,“ vzdal to Erestor. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Haldir: „Vážně můžem?“
„Jen do toho,“ pobídl ho Glorfindel.
To už se k poradci rozběhla nejen dvojčata, ale vrhlo se na něj i celé lórienské trio. Jen Legolas a Glorfindel zůstali stranou a se smíchem sledovali dění.
Každý chtěl zavázat něco. Všichni zavazovali všechno. Erestor vypadal jako po napadení vrrkem; rozhrabané vlasy, části oblečení poházené okolo a byl tak zamotaný v šátcích a obvazech, jakoby si ho chystala na svačinu Odula. Okolo byla tlačenice, mumlání, povykování a šťouchání. Hlavně dvojčata pracovala s vervou a pro jistotu zavázala poradci i pusu, aby si to nerozmyslel a neodvolal je od nečekané zábavy. Erestor by nejradši kousal a škrabal a prskal, ale představa dvou týdnů se studenou, prázdnou postelí byla příšerná a naprosto nepřijatelná, a držela ho v šachu.
No počkej, Fine, to ti nedaruju, sliboval v duchu. Já jsem malej, ale šikovnej!
Hodina skončila k naprosté spokojenosti všech. Zdravotníčci odběhli na oběd, Glorfindel zašel do stáje za svými milovanými psy a koňmi, a Erestora přišel vysvobodit Elrond. Vybalil si svého najedovaného miláčka jak narozeninový dárek a rychle se snažil mu to utrpení vynahradit.
A Erestor neprotestoval.
