O tatíčcích a učení

Kapitola 4

Vysvětlivka: Manomentië – vítejte; Uruk Hai – moje vyrábí v Mordoru,

Sarumana tu zatím nemám.

* * * * *

Erestor měl zase jednou radost. Nejen obyčejnou radost, jako když něco hezkého dostane nebo se mu něco příjemného přihodí. Ještě větší radost, přímo škodolibou. Trávil dopoledne u Bruinenu a učil mladé Elfíky, co dělat, když narazí na topícího se Elfa, člověka, hobita – či skřeta („ze břehu mu důrazně připomenout, že se stejně topí v těžkém brnění, a doporučit mu, ať přestane šlapat vodu“), ale ještě nikdy ho to tak nebavilo, jako dnes.

„Glorfindeli, pod vodu,“ poručil s jedním zvednutým koutkem svému zlatovlasému kolegovi; utahaný Fin se znovu potopil a na břehu nastal další mumraj. Každý chtěl zachraňovat první a předbíhání nebralo konce. Erestor přejížděl zrakem z jednoho na druhého a pak potměšile zavelel:

„Galadhrim – kupředu!“

Haldir s Orophinem se div nepřerazili a Rúmil se mezi ně radši moc nedral. Oba bráchové se vrhli pod vodu, zatímco si stačili navzájem nastavovat nohy a tahat se za svoje pestrobarevné puntíkové trenky. Řeka kolem nich vařila, zatímco chňapali po všem, co aspoň trochu připomínalo bijce Balrogů. Skrze množství bublin neviděli, že se tahají navzájem. To už mezitím po hladině za velikého jásotu táhnul Rúmil zmáčeného Glorfindela. Před tím klidně hupnul do vody, vyhnul se bratrskému chumlu chobotnic a celkem bez námahy lovil jejich nádhernou vyučovací pomůcku.

Pak to zmerčil Haldir a Orophin:

„Já!“

„Já!“

„Já první!“

„Já první!“

Glorfindel se pořádně nalokal, když se o něj tři budoucí strážci lesa začali tahat. Erestor stál na břehu opřený o vrbu, houpal si ukazovátkem, občas přispěl užitečnou radou jako „netahejte ho z vody za vlasy“, a užíval si každý okamžik, kdy Fin trpěl jak Rohir na dřevěném neohoblovaném koni. Připomínal si horké chvíle, které mu Elrondův zlatovlasý zástupce připravil, jako když Erestor onehdy vítal krále Thranduila. Poradce se jaksepatří vyšňořil, přichystal si řeč a spoustu jiných věcí, které ho mírně vyčerpaly, a tak si na chvíli zdříml. To se mu stalo osudným.

Elrond pak jen tak tak zabránil konfliktu, když Erestor vítal Thranduila s nápisem na čele napsaným uhlíkem, „Manomentië, Spiderman“. Thranduil se chtěl naštvat, ale pak se vtípku začal až nehorázně smát – což pro změnu nakrklo Erestora. Elrond je vzal oba na oběd a tak se vyřešilo zas cosi, co ještě nepropuklo.

Erestor se teď s uspokojením díval, jak elfí mládež topí jeden po druhém jeho zlatovlasého přítele, kterému už začínaly rašit žábra, a který teď víc než bijce démonů připomínal mořskou nymfu. Ale všechny jejich naschvály byly jen z kamarádské lásky; vždyť to byl Fin, který Erestora dokopal k tomu, aby se před Elrondem vyjádřil. Od té doby imladriský lord i jeho poradce jen kvetli.

Na břehu řeky se už těšili Legolas a dvojčata u deky, kde se měla dávat první pomoc.

„AAAůůůůůůůů!!“ zařval konečně Glorfindel, když už to vypadalo, že ho ve spárech drží vrrci a ne tři Galadhrim. Haldir a Rúmil drželi každý jeho dlouhou nohu a táhli ho na jednu stranu, zatímco Orophin svíral obě Finovy ruce a táhl ho na druhou; a všichni u toho na sebe hrozivě vrčeli. Promáčený lord se jim vytrhl, dorázoval na břeh a zachránil se sám.

Erestor potlačil škodolibý úsměv, přikráčel k němu a svrchovaně do něj šťouchl ukazovátkem. „Na deku, vaše lordstvo, ještě jsme ani nezačali.“

Kdyby mu před tím Glorfindel nedal své slovo, že mu pomůže, tak už by dávno práskl do bot. Jeho dlouhá zlatá hříva se mu lepila na tělo, z nosu mu teklo, a mimo jiné měl i velmi nepříjemný pocit, že mu v trenkách se zlatým emblémem gondolinského paláce cosi rejdí a není to ničí ruka. Zašátral tam, kam se nikdo nepovolaný neměl šanci dostat, a vytáhl pulca, velikého jak papuč. Znechuceně s ním mrštil do řeky:

„Ty svitkomole, dnes jsou ti Valar nakloněni – ale to nebude trvat věčně! Střež se hněvu domu Zlatého Květu!“

Zahrozil pěstí a Erestor se zazubil: „Souboj s pulcem jsi vyhrál, to se musí nechat. S odplatou si nemusíš dělat starosti.“

„Aha.“ Glorfindel si vyždímal vlasy a posadil se mezi natěšená dvojčata a zčervenalého Legolase, který sebou už zas mlel, různě poposedal a nervózně si na prst kroutil pramínek vlasů, z čehož doma tatíček dostával záchvaty ála atomová Galadriel. „Takže Elrond už slíbil, co? Doufám, že ti pořádně mnrgnrgl…“

Erestor mu bleskově ucpal nevymáchanou hubu fáčkem a zaprskal: „Lehneš!“

Glorfindel vyplivl fáček a mumlal: „Už se celý třesu.“ Položil se. „Tak se děj vůle Valar.“

To už se kolem shromáždili i lórienští bráškové. Erestor přiklekl k Finovi a spustil:

„Naučíme se záchranný manévr, který jsem osobně pojmenoval ‚polibek života‘. Ne, Haldire, jazyk necháme pěkně v puse. Co? Kde? Ne, tam ho líbat rozhodně nebudeme.“

Fin se dal slyšet, že ‚to je škoda‘, ale Erestor mávl rukou a jel dál: „Až tam mu plíce nesahají, i když zrovna u bijce Balrogů si jeden nemůže být jist.“ Počkal, až se mládež přestane hihňat a zas se nadechl: „Tam by jste ho nerozdýchali ani náhodou. Co zas, Haldire. Že ty ano? No, to bych ti i věřil. Jenže tady Fin má v plících vodu, takže si to nech na jindy.“

Glorfindel pobaveně sledoval Erestorův výklad a měl z toho slunovrat. Elové se se slinou u huby přeli, kdo má právo ‚na to‘ jít první: byla to nekonečná diskuse, stejně jako ta, jako kdo z nich je o těch pár minut starší. Elrond jim to z legrace nikdy neřekl a dvojčata se mohla zbláznit. A tak se jejich tatíček i s Erestorem bavili na jejich účet.

Glorfindelovi neušel ani mírně zrudlý mirkwoodský princ, žmoulající svitek se zápisky. Erestorovi taky ne.

„Greenleaf! Ty sedíš v mraveništi, nebo co?Pojď sem dopředu, zkusíš si to první.“

Legolas už byl rudý jak morák. „Ale já…“

„Pojď pojď,“ poklepal Erestor ukazovátkem na Glorfindela, který se po otravné hůlce ohnal jak po vlezlém hobitovi. Chňapl ji a k poradcovu ohromení ji hodil do Bruinenu.

„A je od toho pokoj.“ Uložil se klidně zpátky.

Erestor lapal po dechu: „TO BYLO MOJE!!“

„Přesně. BYLO.“

„Ale…“

„Erestore, budeš pokračovat, nebo mě necháš nadobro vychladnout?“

Černovlasý poradce zavrzal zuby: „Takové štěstí jsem si dnes už vyčerpal.“ Otočil se na žáčky: „Polibek života. Legolasi? Kde zase jsi! No, tak Haldire, pojď…“ Mladý Galadhrim se v mžiku ocitl u Erestora, „…sem.“

Glorfindel se učuřil a zavřel oči.

Než se Erestor nadechl k dalšímu výkladu, byl už Haldir přisátý na svůdných rtech zlatovlasého lorda a ruce mu automaticky sjely na Finovu hruď a bok. Glorfindel se otřásal tichým smíchem a Erestorovi se konečně podařilo náruživého Haldira odlepit. Ten vrátil jazyk do pusy a olízl se jak po kačením stehně. Zaraženě na něj civělo pět sličných tváří – čtyři závistivě a jeden obdivně. Legolas si v duchu nadával, že se toho sám neodvážil, i když pokušení měl. A jaké!

Erestor se nadechl: „Haldire, ještě jednou a budeš ve dvojici s Gimlim. Je tu ještě stále na návštěvě, jestli to nevíš, a je moc ochotný mi pomáhat!“ Hubovaný Galadhrim dostal mírně zelený nádech a už ani nepípl.

„Takže,“ pokračoval Erestor a začal předvádět, „zakloníme mu hlavu, vyndáme zapadlý jazyk a stiskneme nos. Co Rúmile? Samozřejmě, že JEHO nos. To mi vysvětli, proč bys u něj dřepěl a držel se za vlastní nos? Podívejte: teď se nadechnu a vdechnu mu do úst. On teď k naší smůle dýchá sám a přitopit ho nemůžu,“ Erestor se vesele zašklebil, „ale jinak byste viděli, že by se mu zvedla hruď.“

Elfí učitel a poradce v jednom se rozhlédl po skupince: „Pojď ho rozdýchat, Legolasi. A bez řečí.“

„A zvedne se mu něco jiného,“ rýpl si Haldir a mrkl na své brášky. Princ ho po cestě plácl srolovaným svitkem. Přišoural se k Erestorovi a klekl si k jejich nádhernému ‚modelu‘.

Glorfindel ho s úsměvem sledoval a v duchu se těšil. Přál si být s Legolasem sám, promluvit s ním a třeba mu i poradit. Princ se zdál zamilovaný a zmatený.

Legolasovi v hlavě vířilo tisíc věcí, ale pak sebral odvahu, nadechl se a přitiskl své rty na ty Glorfindelovy. Předvedl vdech, pustil mu nos a pak celou věc zopakoval.

„No vidíš, jak ti to jde, je to dobré,“ pochválil ho Erestor a Fin s ním v duchu nesouhlasil. To bylo víc než dobré, bylo to úžasné. Lepší než píchnout do Balroga. Lepší než k smrti vystrašit Nazgúla. Lepší než u spíže předběhnout Erestora a smlsnout mu misku jahod se šlehačkou. Glorfindel si olízl rty, které si Legolasův dotek dobře zapamatovaly. A chtěly by prince znovu.

Fin se na svého ‚záchrance‘ s rumělkou ve tvářích zazubil a hodina pokračovala. Zase se ozýval Erestorův komentář: „Orophine, já bych z něj ten vzduch tak moc nevysával… zkus to opačně a dýchni DO něj. Ano, to je už lepší. No, víš Orophine, teď už je to moc. Už mu lezou oči z důlků. On není kovářský měch, i když tak vypadá…AU! Fine! Lehni si, ano? Aůů! Přestaň!“

Legolas se smál, když se ‚kovářský měch‘ vymrštil, hodil Erestora na břicho a sedl si mu na záda. Pak mu zatlačil chodidlo k hezky tvarované zadnici, až poradce bušil pěstmi do země a klel jak skřet. Fin se chvíli bavil a pak ho pustil.

„Teď se naučíme něco,“ pokračoval Erestor, když se spolek uklidnil, „co pomůže znovu spustit srdce, když přestane bít. Orophine, pojď sem.“

Trojče rozverně přikvačilo. Erestor ukázal na místečko na Finově hrudi. „Tady, nad hrudní kost, přiložíš dlaň jedné ruky a opřeš se o ni druhou dlaní. Pak budeš rytmicky stlačovat. Ne moc, teď jen jako; nevím, co měl Fin ke snídani a nechci to zjistit.“ Všichni se zasmáli a Orophin se snažil. Erestor byl spokojený. „A teď se připojí Haldir. Ten dvakrát vdechne a Orophine, patnáct stlačení, ano?“

Mládež vyučování bavilo a nikomu se ani nechtělo přestat.

„A to je pro dnešek všechno,“ zakončil to Erestor a Fin se začal zvedat.

„TAK TO TEDA NE!!“ začali ječet Elové jako jeden. „My se chceme taky vzdělávat!“

Elladan zavrčel a zatlačil Glorfindela dolů. „JO!“ sekundoval mu Elrohir a ať se Glorfindel bránil jak chtěl, Elům neušel. Skončil ocicmaný a rozdýchaný, jako kdyby běžel do Mirkwoodu a zpátky.

Legolas se zasněným výrazem sbíral do své brašny svitky, tužky i obvazy, ale nevnímal, co dělá. Haldir ho tahal za rukáv, aby si pospíšil k obědu, jinak že mu všechno sní. A Erestor se nadechl k poslednímu výroku dne.

„Skřety a Uruk Haie nikdy, za žádných okolností nekřísíme. Proč? Protože. A navíc je to zbytečné. Poslyšte moudrý výrok našeho lorda, který se celkem dobře pamatuje:

Uruk Hai když Fangorn kácí

Sekne se a vykrvácí…

Marně svírá pěstičky.

Nemá krevní destičky.“

* * * * *

Thranduil se hnal lesem jak namydlený blesk, zářivě zlatý ohon vlasů divoce rozevlátý jak chvost komety, vypracované, štíhlé a silné nohy se jen jen míhaly v lesním porostu, a přitom skoro ani nezvířil stébla trávy. Na tváři měl výraz soustředění i rozjaření zároveň. Na poslední chvíli se hbitě vyhýbal zajíčkům, tisknoucím se k zemi; výhružně syčel na pavoučí nešťastníky, kteří neměli natolik rychlé nohy, aby se schovali, a s úlekem padali ze stromů. Provázela ho zatím jen jeho věrná, hravá fenka, kterou si Elfové normálně pletli s vrrkem.

Prokličkoval mezi posledními stromy, které porůstaly vysoký kopec, zvedající se nad jeho lesní říši, a doklusal na rozlehlou mýtinu. Tam se konečně zastavil a ohlédl se po své družině.

Nic. Ticho.

Thranduil se potměšile ušklíbl. Podrbal fenku za ušima: „Jak jsem předpokládal.“ Zamlel ušima směrem do lesa, a až po hodné chvíli se začalo ozývat funění různé intenzity, rachocení hrnců a zvuk mnoha nohou, vlekoucích se voňavou trávou. Vzadu za nimi se také ozýval klidný, dutý klapot kopýtek, dusající po lesní půdě.

Od okraje lesa vynořili první Elfové. Král totiž to ráno svým bojovníkům bezelstně navrhl udělat si v lese piknik. Samozřejmě, že všichni nadšeně souhlasili a přivlekli si na nástup půl královské kuchyně; neboť jak známo, Elf v lese přežívá podobně jako Hobit – nikam ani na krok bez zásob. Thranduil to věděl a rozhodl se své bojovníky trošku zkrotit. A tak jako jejich dobrácký král vyhlásil: chcete piknik? Proč ne. Dáme si terénní běh se všemi provizemi, které jste si přitáhli. Smůlu měli hlavně ti hudebně orientovaní. Flétna se dala strčit do brašny, ale s harfou nebo bubnem to bylo těžší. Navíc se všichni museli chopit všeho kuchyňského vybavení, co měli s sebou.

Králova družina vypadala jak poutníci z Shire, směřující k posvátnému valarskému kopečku na pětidenní žranici. A nadávali si jak špačci, proč si museli vzít zrovna ty největší panvice a kastróly. A tak jindy lehkonozí bojovníci, normálně běhající jak fretky, se teď celí zničení za rachotu kastrólů vytřepali z lesa na mýtinku, kde je čekal jejich milovaný king s úsměvem jak měsíc.

„No, jak vidím, příště si dáme repete – a s přespáním v lese. Nevím jak se vy, dámy, povlečete s vašimi postýlkami s nebesy. Taky prachové peřiny se pronesou, to vám říkám předem. Mně stačí teplý plášť.“ Vytáhl si z kapsy čtvereček lembasu a klidně si ukousl.

Sténání ze všech stran. Dorazili poslední Sindaři a za nimi vykráčel grošovaný koník. Doklapal až ke králi, který otevřel náruč. Talí, sedící v sedle na straně jako elfí princezna, a se zdravotní brašnou přes rameno, natáhl ruce, Thranduil ho něžně sundal a políbil na nos.

Talí si stoupl na špičky a polibek mu vrátil hezky na rty. Prsty mu přejel po vlhkém čele: „Hmm, velký bojovník, no to se podívejme. A já se ani nezpotil.“

„To asi bude tím, že jsi sem přidrndal na koni.“

„Taky máš nějak víc namožené nohy než já.“

„Moc se nevytahuj, jinak zařídím, abys měl do zítřka namožený zadek, a to už si do sedla nesedneš, uličníku!“

„Há há.“ Talí se otočil na patě, aby pomohl schvácenému Silindemu. Králův zástupce visel za sedlem přes koně a nejevil známky života, kromě občasného zasténání. Thranduil pomohl Talímu sundat Silindeho z koně dolů; ten se jim složil k nohám jak komín z kostek a funěl: „Teda Výsosti, ty Vaše vtípky s přespolním během! Proč já?! Čas trávím v klidné pracovně mezi svitky, ne pobíháním po bitevním poli!“

„No, no,“ tišil ho Thranduil, „každý Elf musí mít aspoň trochu dobrou kondici, i když se do boje asi nedostane. Základní znalosti o přežití mimo palác musí mít každý můj Elf. Tohle budeme muset pořádat častěji, jak vidím; nějak mi v paláci měknete.“

A protože už byla doba oběda, dal král pokyn k přípravě slíbeného pikniku. Elfové nejdříve hasili žízeň u studánky a pak se pustili do přípravy těžce vydřené svačiny.

Thranduil se se svým léčitelem uklidil z paseky za okraj lesa, kde měli aspoň trochu soukromí. Talí ještě před tím musel ošetřit puchýře, které si bojovníci přivodili několikahodinovým během, a pak už se mohl věnovat svému králi. Moc toho dělat nemusel; Thranduil si s ním hrál, převracel si ho, jak se mu umanulo; žižlal a cicmal každou část těla, která mu přišla pod pusu, a vrněl u toho jak kocour.

Jediného vyrušování se mu dostávalo od jeho obrovitého hafana.

„Cinio!“ oháněl se lesní král, když mu fenka strkala mezi jeho a Talího tvář oslintaného vycpaného zajíce, kterého všude vláčela sebou. „Dáš pokoj! Lehni!“ Vzal jí z huby ocintaného zajíce mrštil s ním daleko za sebe. „Běž! Utíkej si hrát!“

Hafan odběhl a král si spokojeně připlácl Talího pod sebe. V tu chvíli se zuřivě rozštěkala druhá Talího brašna. Thranduil převrátil oči k nebi:

„A já si říkal, co to sebou, u všech Valar, vlečeš!“

Talí s omluvným úsměvem pokrčil rameny. Zase k nim přiběhla Cinia a drala se mezi ně. Talí fenku, pomalu větší než on, odstrčil a stáhl svého zlatovlasého bojovníka dolů pro polibek. Brašna řvala jak vzteklá a pak se ozval zvuk trhané látky. Zevnitř se vyhrnula mrňavá chlupatá koule a rozvinula se do válečku. ( takový ten malý yorkšírek.) Chlupy nad očima měl svázané do červené mašle, která se mu vzpurně tyčila nad čelem.

Začal řvát na Thranduilovy paty. Král frustrovaně zavřel oči a jen silou vůle se držel, aby tu pomstu Saurona nezašil do pytle a nevěnoval ji náhodné bandě potulných skřetů jako malou pozornost do guláše.

„Ticho!“ zavelel Talí. „Balrogu! Lehneš!“

Nic. Řev jak od skřeta v salónu krásy.

Talí vzdychl a převalil se, aby ležel na Thranduilovi. Čoklík se uklidnil a hnal se za Ciniou, aby se s ní mohl tahat o zajíce. Nesnášel, když měl někdo nad jeho páníčkem navrch.

A v té chvíli na jejich soukromou mýtinku vkročili tři bojovníci Uruk Hai. Rugdur, Targab a Zbarg, tři zatoulaní členové bývalého velkého urukhaiského oddílu, byli natolik překvapení milostným výjevem, že na chvíli nijak nereagovali a stáli jak přikovaní. Byl to zbytek větší tlupy, která přepadla strážce na hranicích; ti však byli dobře připravení a vyšli z konfliktu vítězně – několik Uruk Haiů však uniklo. Byli sice neozbrojení, ale hladoví.

Dva nic netušící Elfové se naskytli jako snadná kořist.

Překvapivě tiše se přiblížili. Targab s tichým zavrčením popadl Talího v pase; zrovna v té chvíli Thranduil poodhrnul léčiteli vlasy, aby odehnal, jak se domníval, věčně zaměstnaného Silindeho. Ale obrovská špinavá pracka nepřipomínala Silindeho pěstěnou ruku ani omylem. Thranduil si matně vybavil pečlivě zapilované nehtíky a bělostnou kůži svého zástupce a bleskově s výkřikem sáhl po dýce. V tom okamžiku Uruk Hai sevřel drobného léčitele do svých pařátů a vyzvedl ho kamsi do výšin.

Thranduil chtěl hned vyskočit za ním, ale výhled mu uzavřeli druzí dva Uruk Hai. Pohybovali se tiše, věděli, že poblíž je velká přesila. Chtěli také bleskurychle umlčet své oběti. Zatímco Thranduil skočil přímo do akce a postavil se oběma nepřátelům, tomu třetímu z nich, Targabovi, bylo jasné, že to mrňavé – Elfa nebo Elfku, který chudák Sauronův se v tom má vyznat – musí co nejdřív umlčet, než začne vřískat.

Všechno to proběhlo v jednom okamžiku.

Uruk Hai chytil Talího v pase a ztrhl ho z Thranduila. Talímu bylo jasné hned, že to není Silinde a tak ještě ve vzduchu kopl vší silou dozadu – s naprostou přesností do nepřítelova rozkroku. Tarbag se kousl do jazyka, aby nezařval nahlas a léčitele pustil. Zatímco se bolestně snažil narovnat, bezmocně sledoval, jak se Talímu hrozivě dme hrudník a připravuje se na halali. Skočil po něm a chtěl ho chytit pod krkem; těsně před tím ale Talí zařval: „BALROOOOOOOG!!“

Tarbag se lekl, stejně jako jeho kumpáni, kroužící okolo Thranduila. Na chvíli všichni tři zdřevěněli. To už se k nim hnalo cosi chlupatého, rozvztekaného, o málo větší než blecha. Nato ho předběhl obrovský hafan, o málo menší než vrrk. Cinia se vrhla k Thranduilovi a protože si myslela, že si páníček hraje, začala jim všem strkat svého zajíce a slintat jim láskyplně na boty. Uruk Hai chtěli na první popud vylézt jeden druhému na záda; pak si uvědomili, že to s tím psiskem nebude tak horké.

„Cinio!“ štěkl Thranduil, „Trhej!“

Fenka začala kmásat zajícem a vesele skákala okolo něj. Zároveň s tímto děním se odehrávalo dění druhé. Tarbag se ve chvíli, kdy se Cinia přehnala okolo něj, vzpamatoval a chtěl skočit po léčiteli.

Talí ho předběhl. S bojovým pokřikem „Iiiiiáááááááá!“ se rozběhl a skočil mu oběma nohama na palec. Uruk Hai si instinktivně sevřel nohu ve svých pařátech a zajódloval, ale to už obdržel druhý, velmi přesně vyměřený kop s pěkným rozmachem a znovu do místa nejcitlivějšího. Zlomil se v pase a Talí mu sevřel jeho Uruk Hai drdol a škubnul mu hlavou proti svému koleni. Ozvalo se uspokojivé křupnutí a Tarbag začal plakat jako po cibuli.

Vůbec drobného drtiče z Mirkwoodu nestačil sledovat. Talí byl rychlý a přesně věděl, kam udeřit, aby i se svou malou silou napáchal velké škody.

A aby bylo ještě hůř, vložil se do hry rozzuřený, běsnící Balrog. Vší silou se Tarbagovi zahryzl do odrbané boty. Uruk Hai stisk skoro necítil, ale vzteklé vrčení mu na klidu nepřidalo. Tarbag se točil okolo vlastní osy, kopal nohou i s tou chlupatou koulí a klel jak mordorský špaček.

Thranduil vydal při boji varovné zapískání v této chvíli už se k nim řítili jeho bojovníci. Uruk Hai se s nepořízenou dali na rychlý ústup. Nedokázali se králi Elfů dostat na kůži a naopak sami utržili pár ran. Proto takticky práskli do bot, než bys řekl skřet. Thranduil by je pronásledoval, ale měl starost o Talího.

Když se dostal ke svému miláčkovi, nevěřil vlastním očím. Talí byl v ráži a ničil obrovitého Uruk Haie přesnými údery do citlivých bodů, které má – ať si temná strana myslí co chce – každý její skřet. Tarbag se obrátil na útěk, pořád ještě s Balrogem v botě, a pelášil kolem smějícího se Thranduila pryč, pryč, co nejdál od těch hrozných, necitlivých elfích barbarů.

Za uprchlíky se snesl déšť šípů jako výstraha a ti tři se zpátky už nikdy neodvážili. Kolem svého krále a léčitele se shromáždila celá rozrušená družina, i Silinde, výhružně se ohánějící svitkem. Všem spadl kámen ze srdce, když zjistili, že nikdo nebyl zraněn.

„Čas na guláš,“ ohlásil Thranduil. Objal Talího a láskyplně ho políbil; pak ho vzal kolem ramen a odkráčeli spolu do tábora.

* * * * *

V mírumilovné Imladris se zase jednou schylovalo ke zkoušce. Každý ze zdravotníčků na to šel jinak. Orophin škrabal prstíčkem a dělal oči na Elladana, aby s ním šel studovat první pomoc a jazyky někam o samotě. Elladan posléze svolil a ještě nikdy nezažil příjemnější učení.

Rúmilovi se podařilo uhnízdit se na balkóně Urúviel, kterou brzy vytřepal z její wondebry a za každou správně zodpovězenou otázku, z kterých ho zkoušela, mohl dostat pusu, i něco navíc.

Elrohir se připojil k Haldirovi a Legolasovi na vyležené místečko nad Elrondovým vinným sklepem. Kolem sebe poházené svitky, pera, lahvičky s inkoustem, svačiny… a pilně si chystali taháky. Ne že by měli v úmyslu opisovat. Jen kdyby ‚museli‘.

„Jak vám to jde?“ ptal se Elrohir.

„Dobře.“ Haldir trhal jeden ze svitků na malé čtverečky. „Už jich mám dvanáct.“

Legolas na papírky nesázel. Poznámky si značil na vlastní kůži a tak se u toho soustředil, až mu lezl jazyk z pusy. Zamyslel se: „Neví někdo, jak se řekne ‚vynikající sindarské velení‘?“

„Nemáš tam náhodou mít noldorské?“ byl zvědavý Elrohir.

„Připadám ti snad jako Noldo?“ zašklebil se Legolas.

„Vůbec ne, výsosti,“ prskl Elrohir, zatahal prince za blonďatý pramínek vlasů a začal se i s Legolasem smát.

„Už to mám,“ vzpomněl si Haldir a princ si všechno poctivě poznačil na předloktí.

Těsně před písemkou provlál mezi lavicemi Glorfindel a naoko ‚vážně‘ prohodil šeptem mezi žáčky: „Ještěže nechcete opisovat. Nikdy bych vám nepřál zjistit, co Erestor udělá s tím, koho chytí při podvádění.“ Zatvářil se zděšeně a hopsal dál.

Tři sličné tváře ztuhly a vyděšená očíčka začala rejdit sem tam. Co teď? Neopisovat!

Erestor jim vlídně rozdal zadání, ale nikomu neuniklo, že má oči jak ostříž. Haldir se děsil, že mu vypadne některý z jeho přišpendlených papírků a bál se pohnout. Psal v pozici kamenné sochy. Když se Erestor nedíval, Legolas bleskurychle slízal tahák z předloktí. Jazyk fialový, písmenka pryč.

„Kdo to bude mít první, dostane koblih,“ povzbudil je Erestor a mrkl na Haldira.

Tak psali. A protože se výrobou taháků i jinými formami učení všechno nevědomky naučili, napsali to dobře. Haldir mimo jedničky dostal i vytoužený koblih.

* * * * *

Byl večer. Legolas se s Haldirem vypařil na jejich spiklenecké místečko nad sklepem a mladému Galadhrimovi se tam podařilo propašovat i láhev vína. A protože oba byli ještě mladí na pití a neuměli si to vhodně rozvrhnout, skončili oba na hadry.

„Haldirrre,“ škytal princ, „jak to mám udělat. Chtěl bych… Přál bych si… no, víš, dát Glorfindelovi zase polibek života…škyt…Před tím jsem se u toho cítil…škyt…moc dobře…“ Potřásl zmateně hlavou. „Nevíš, proč?“

S Haldirem se vlivem vína točil palouk, tak si k debatě lehl, ale to bylo k ničemu, točil se ještě rychleji. „To máš tak,“ začal rozkládat rukama.

O nějaké tři palouky dál zrovna dva jistí rivendelští lordi dosahovali výšin Valinoru. Elrond ležel s prohnutými zády, hruď orosenou a vzpínal se v bocích jak divoký kůň. A Erestor s hlavou hozenou dozadu se snažil z toho koně nesletět, ale dosedat hezky do rytmu cvalu. Teď už se oba vzepjali zároveň a výkřik rozkoše ztlumili v hlubokém, horkém polibku. Opodál seděl Trouba a zlostně po celou dobu mrskal ocasem. Oba Elfové mu ve víru vášní zalehli myší ďouru, u které celé odpoledne poctivě hlídkoval.

Elrond se po chvíli oddechu s Erestorem domluvil, že se znovu sejdou v jeho horké lázni. Erestor chtěl ještě zaskočit ke sklepu pro vychlazené bílé, na přípitek před večeří. Elrond odkráčel chystat pelíšek a jeho poradce si ještě chvíli užíval toho blaženého pocitu, způsobeného jeho milovaným lordem. Pak se pomalu zvedl. Vesele si začal poskakovat směrem k Imladris, ale kolem sklepů. Věděl, že musí své blaho vyzpívat samotným Valar.

„Pojď sem blíž, skloň se níž, malou myšku uvidíš,

která čeká, až otevřeš jí spíž.

Nevidíš, neslyšíš, v Imladris když večer spíš,

Nezajímá tě, malá šedá myš.

Jenže óóód břééééznááááá, bude myš princeznáááá,

Krásná a boha-TÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“

Erestor zařval, jak kdyby skočil na hřebík. Otevřel se mu pohled na udusané místečko nad sklepem, kde byl složený jeden Galadhrim a jeden mirkwoodský princ. Kdyby se bývali bavili způsobem, jakým on před chvílí s Elrondem, nebyl by Erestor tak zděšený. Ale tohle!!

Poradce polkl. Vždyť jim Thranduil svěřil prince do péče. A kdyby sem teď nedej Valar přijel, byl by Erestor i s Elrondem, jak se lidově elfsky říká, v prdeli.

Legolas ležel vedle Haldira a oba se opile hihňali, ale i to by se dalo přehlédnout. Horší však bylo, že oba třímali nůžky a kolem se válely zlaté a stříbrné prameny vlasů. Haldir měl stříbrného ježka, kterému se Legolas tak smál, že se málem počural. On sám měl přesně to rozhrabané tamto, co tenkrát stihl ještě doma před odjezdem do Imladris.

No počkejte, vy dva, skřípěl zuby Erestor. Ať už si Elrondova žaba předpovídá slunečno, jak chce! Zítra se tu bude blýskat!!

kapitola 5