O tatíčcích a učení

Kapitola 5

„Další!“

Z Erestorova ledového hlasu se málem tvořila námraza. Haldir převrátil oči, ale poslušně vyplázl jazyk. Věčně zaměstnaný Elrondův poradce mu k puse přistrčil snad už dvacátý pátý svitek, Haldir, stojící po jeho pravici, olízl okraj, a Erestor ho hezky zalepil. Poté strčil svitek Legolasovi. Princ držel nachystanou svíčku a nakapal na oba slepené konce. Erestor nasunul svitek na kovový váleček a narazil do měkkého vosku imladriský štempl.

„Já vám dám,“ ulevoval si, když mlátil razítkem do svitků. „A příště se zas můžete ostříhat!“

„Ale - “ nadechl se k protestu princ. Haldir na něj okamžitě začal dělat oči a vrtět hlavou. Erestor se výhružně pomalu otočil: „Ty snad máš námitky, Greenleaf?!“

Blonďatá hlava se zavrtěla. „No proto.“ Poradce se obrátil zpátky k práci. „Až vám u mě skončí dva týdny služby, tak si na flašku ani nůžky ani nevzpomenete.“

Erestor se ještě nevzpamatoval z překvapení, které mu duo Haldir-Legolas připravili před týdnem na sklepě. Vlasy jim pomalu dorůstaly, Legolas je měl téměř ve stejném stavu jako před tím, ale Haldirovým pačesům, ostříhaným na ježka, to trvalo přece jen o trochu déle. Elrond to nebral tak dramaticky, ale věřil, že výchově mladé dvojice týden dva ve službách Erestorových neuškodí.

„Další!“

* * * * *

Zbytek jejich veselé skupinky se ve voňavém poledni po ranní výuce ráchal v Bruinenu, ale Haldir i s princem museli do Erestorovy kanceláře, kde jim poradce dával do těla. Nebyly to náročné věci, u kterých by se zapotili. Spíš z nich bláznili. Olizovat svitky a pečlivě prohlížet černé Erestorovy róby kvůli kočičím chlupům, no dobře. Tahat stohy moudrých knih sem a tam, tak jo. Každou chvíli kontrolovat Elrondův demižón, jestli v něm žaba pořád ještě dřepí nahoře na žebříku, i to se ještě dalo. Erestor si totiž hlídal pěkné počasí, protože měl v plánu vyjížďku s Elrondem. Ale dělat druhý a třetí hlas k Erestorovu podání masových noldorských vítězných písní, ke kterým měl Mirkwood i Lórien výhrady, to už bylo trochu moc.

Tak se oba Elfíci nemohli dočkat, až bude pozdní odpoledne a Erestor vytáhne paty. Jenže čas se zatím táhl jak tuhnoucí pryskyřice.

Legolas se za Erestorovými zády toužebně díval z okna a kolečka v hlavě se mu zase začala protáčet. Však nebyl Thranduilovým synáčkem nadarmo. Stačilo dát plán do chodu. Po další ze svých pochůzek se postavil zpátky k oknu.

„Ahhh…“ povzdechl si nahlas.

„Jeho výsost už to nebaví, co?“ ozval se přes rameno sarkasticky Erestor aniž zvedl hlavu od psaní. Princ přešlápl z nohy na nohu.

„Ale… myslím na lorda Elronda.“

Erestorův brk se zarazil v půlce věty: „Na mého…na Elronda? Proč?“

„Tak se těšil na tu vyjížďku, že už si šel chystat koně. Ale nevím nevím… žaba leze dolů. Asi z toho nic nebude.“

Erestorovi se málem zakouřilo zpod pera, jak rychle dopsal svitek, a letěl zkontrolovat demižón. „Ale bude,“ mumlal si, když se vrátil zpátky ke stolu, aby dokončil svitek. „Žádný mrak si nedovolí mi křížit plány! Jazyk!“

„Bléé,“ udělal Haldir.

„Vosk!“

Legolas pokapal nastavený svitek a bum - štempl dílo dokončil.

„Pro dnešek to stačí,“ zakončil práci Erestor a oba střapáči zaplesali. Poradce se narovnal: „To ale neznamená kulišárny. Máte přece domácí vězení. Vy dva nepřekročíte práh Imladris.“

Vystrkal je z komnaty a sotva se za nimi zavřely dveře, začal bleskově hrabat ve skříni stylem Thranduilovy Cinie a hledat své jezdecké věci.

„A jsme tam, kde jsme byli,“ ulevil si Haldir, „jen s tím rozdílem, že už zaplať Valar nemusíme zpívat. No? Erestor si bude užívat a my tu budeme trčet?“

„Nebudeme,“ začal zase organizovat princ. „Erestor řekl, že nesmíme překročit práh. Takže lezem z okna. Po té borovici, víš?“

„Není to prašť skřeta jak uhoď?“ přemýšlel Haldir, ale to už nahlédal z okna v jejich pokoji přes parapet.

„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ rozhodl Legolas a drápal se do okna. „Aspoň do zahrady – práh Imladris může přece být až u hlídek za údolím. Jinak se tu zblázním. Jestli se na mě ten Gil Galadův portrét ještě jednou podívá, tak zařídím, aby mu ‚nedopatřením‘ saze z kamen udělaly novou fasádu!“

Haldir se zasmál: „Já jsem pro. Taky mám z toho obrazu husí kůži. A jsem i pro tu vycházku.“ Zlehka se vyhoupl do okna. „Jak jsi věděl, že je Elrond venku s koněm?“

Legolas spiklenecky mrknul: „Hodil jsem před chvílí z okna Elrohirovi papírek, aby Elrondova koně co nejdřív vypustil do zahrady. Pak už stačilo jen čekat.“ Odlepil si z ukazováčku zbytek pryskyřice, kterou lepil žabě mušky na nejnižší příčky žebříku a zaměřil svůj bystrý elfský zrak mezi větve: „Mmm,“ olízl se, „krásně nám tu zrají třešně!“

V několika dalších chvilkách se princi i mladému Galadhrimovi podařilo spořádat asi dvě kila sladkého ovoce, které si navíc cpali za tuniku ‚do zásoby‘.

„Podívej,“ zakřenil se Haldir, „už jedou!“

Pozoroval mezi třešňovým listím Elronda, v černých kalhotách a bílé, rozepnuté košili, kterak ukazuje Erestorovi na cosi v dálce. Ten měl na sobě podobné těsné kalhoty jako Elrond, jen jeho měly výjimečně tmavě modrou barvu. Poradce blýskl jeden ze svých sporých, ale tak dech beroucích zářivých úsměvů, až to prasátkovalo přes celé údolí. Pak se postavil ve třmenech, aby líp viděl. Taky si s podezřením prohlédl modré nebe bez mráčku, ale pak to pustil z hlavy. Důležité bylo tady a teď.

Haldir i Legolas začali tutlat smích, když se Elrond neudržel, nahnul se v sedle a sevřel v ruce plnou hrst šťavnatého zadečku svého milého. K údivu obou šmíráků na třešni se Erestor neohnal, ale ještě sebou hezky zavrtěl. Pak si sedl a pobídl koně do cvalu. Elrond vyrazil za ním a se slinou u huby si prohlížel nejkrásnější skvost svého údolí.

„Jsem nevěděl,“ mhouřil oči Haldir a mlel mlsně prstíky, „co ten škrabal skrývá pod těmi svými róbami.“

Princ si zastínil oči: „Mmm… ale vím, pod které róby bych chtěl sáhnout já.“

„No?“ Galadhrim popolezl o větev výš, aby líp viděl a aby dosáhl na další šťavnaté srdcovky. „Ven s tím. I když je to jasnější než Manveho zuby v pravé poledne.“

V listí to jemně zašustilo a princi málem vypadly oči z mirkwoodských důlků. Na vedlejší větvi, tiše, skryta cizím pohledům, seděla ramenatá postava. „Lord Glorfindel…“ vydechl Legolas ohromeně a zíral na vysokého Nolda, který jen stěží zadržoval smích.

Haldir stále hleděl do dáli: „Že jsem se tě vůbec ptal. Jsi do něj zakoukaný jako Erestor do počítadla a…“

„Haldire!!“ vyhrklo rudé dítko Temného Hvozdu a chtělo pokračovat, ale mladý strážce si mlel svou: „Na Glorfindela bys musel mít žebřík a mithrilové rukavice, protože on je žhavý jak plameny Udúnu. Sám jsi se rozplýval, že je žihadlo!“

„Haldire buď zt - “

„Už jsem ti říkal, že Glorfindel by z tebe vytřásl duši – jednou jsem ho šmíroval u jezera při koupeli a to ti řeknu, ten ho má - “

„HALDIRÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!“ zavyl zoufale Legolas, „DRŽ ZOBÁK!!“

Haldir se udiveně otočil: „…jak chudého Rohira cep!“ A zůstal civět. Mocný bijec Balrogů, sedící kousek od něj, měl co dělat, aby nevybuchl v záchvatu smíchu. Princ bezmocně zavřel oči a přál si, aby ho spolkla černá zem Mordoru. Pokud možno co nejdál na východ. Haldir se doslova a do písmene vypařil. Jeden okamžik tu seděl a druhý – Glorfindel spatřil jen dokola poházené třešně a paty v mračně prachu daleko v zahradě.

Legolas ucítil pohlazení po vlasech. Takže se ještě nepropadl. U všech podélně přejetých skřetů!! Ach Valar! Otevřel oči. Fin na něj z těsné blízkosti shlížel s laskavým úsměvem: „Tak žihadlo? To by mi záviděl i Erestor!“

Když viděl, že už nemůže dále rozpoznat, co jsou rudé třešně a co mladý lesní Elf, potlačil další vtipkování a obrátil řeč jinam: „Je tak krásně. Cože nejsi s Haldirem u řeky s ostatními?“

Legolas chvilku zpracovával danou otázku, než se mu podařilo zase najít aspoň nějaký myšlenkový pochod. Polkl: „No, my, jaksi…já…ehm, Haldir… a já…Erestor, on…“

„Aha,“ pomohl mu Fin z trápení, a Legolas se v duchu škvařil ve vlastní šťávě, „Erestor. To se rýmuje s domácím vězením, viď?“ Princ nešťastně přikývl.

„No,“ Fin se podrbal za uchem. „Pravidla jsou od toho, aby se dodržovala.“ Legolas schlíple svěsil hlavu, ale vysoký bojovník pokračoval: „Ovšem to je tak staromódní, že to dělá snad už jen sám náš poradce a navádí k tomu i Elronda. Jaká škoda. Drahý Erestor to někdy přehání a plete si práci poradce s prací Valar. Nemá smysl držet vás uvnitř, když je venku tak nádherně.“

Legolas, stále ještě rudý jak mordorská obloha, vděčně vzhlédl a Glorfindel mu pověsil z každé strany za ouška třešně. „Jdeme k Bruinenu, za ostatními. Voda je úžasná. A neboj,“ dodal, když viděl, jak princ váhá. „Můžeš to brát jako můj rozkaz a Erestor nebude moci nic namítat. Já jsem totiž přes všechnu svou pověst taky lord, jakkoliv se to zdá nepravděpodobné. Navíc, z jistých zdrojů vím, že se Erestor dnes odpoledne bude plně zaobírat jinými věcmi… studiem přírody, samozřejmě.“

„Ach…“ princ se konečně usmál. Pak zase zrozpačitěl: „Glorfindeli… odpusť, já…“

Zlatovlasý bojovník s úsměvem potřásl hlavou: „Není co, Legolasi, dneska jsem se díky vám dvěma skvěle pobavil a navíc jsem byl jaksepatří hrdý. A víš,“ dodal, „máš u mě v srdci své pevné místečko. Neboj. Přijde čas, kdy si řekneme víc. Tak – a honem k vodě!“

* * * * *

„Talí?“

„Ano, výsosti?“

„Neříkej ano výsosti, když ještě nevíš, co chci říct.“

„Samozřejmě výsosti.“

„Talí – nech si tu drzost, ano?“

„….“ Mrk mrk.

„A teď jsi zticha.“ Thranduil s obtížemi nahlédl pod sebe.

Talí měl úsměv od ucha k uchu. Kdyby neměl ty své špičaté uši, tak by se smál kolem hlavy. „To nikdy, ó vládce lesa plného odporného chlupatého hmyzu.“

Král potřásl hlavou: „Víš, že si takhle můžeš vykroutit nohu?“

Thranduilovo štístko se zavrtělo: „Hmm. O nic víc než si ty můžeš namoci záda.“

„Hromy blesky. Už mi brní ruce. Tak se pohni, zelená šest.“

Talí se pořádně opřel o obě ruce a pomaloučku přesunul nohu na zelený puntík. Hezky se vybalancoval a nespadl, ani když na něj polonahý Thranduil foukal, aby ho dostal z rovnováhy – ať už tělesné, nebo duševní.

„Ať se její králičí výsost nenamáhá. Červená tři.“ Thranduil zasténal a prohnutý v zádech do mostu šátral vzadu pod sebou po červeném puntíku. Ale nedosáhl a Talí jen tak tak uhnul, aby ho Veličenstvo při pádu nezalehlo. Zazubil se: „Tak jestli se nemýlím, mluvilo se v tomhle kole o kalhotách. Takže dolů s nimi.“

Ze své barevné měkké přikrývky je pozorovala Cinia a nevzrušeně ohlodávala kost. Thranduil jí dobrotu vnutil ve chvíli, kdy se fenka aktivně zapojila do hry a málem je na hrací ploše rozsedla.

„Ty malý mizero!“ zahartusil naoko král, ale poslušně a s klidem stáhl kalhoty i se zakouslým Balrogem v jedné z nohavic – už zase si dovolil být nad Talím. „Už vím, proč jsi tak nechtěl hrát karty. Ale já se z téhle tvojí hry brzy zblázním, nebo si oddělám záda nadobro!“

Talí si zálibně prohlížel nádherné královské tělo, patřící jen jemu, a před kterým se jinak třásl celý Mirkwood. Přitočil se k němu a mlsně olízl jednu bradavku; hrdinský to čin z pohledu mnoha Thranduilových bojovníků.

„Á, máme chuť provokovat?“ Král sevřel svého miláčka v těsném objetí, pak ho vyzvedl a rudovlásek mu omotal nohy kolem pasu. Thranduil ho políbil na ústa.

„Takže to asi dohrajeme později, co?“ culil se Talí.

Král spokojeně potřásl hlavou: „Mmm, nejprve si užiju sladkou prohru… a na zítra mě už napadl jiný plán.“ Zahleděl se na palantír. „Budeme balit!“

* * * * *

Na rivendellské údolí i na košaté zahrady a keře nedalekého Posledního domáckého domu se snášel vlahý letní večer. Na vyšívané dece ležel Elrond a na něm už tradičně polehával či posedával Erestor. Oba byli příjemně unaveni aktivitami vlhkého rázu, které jakoby za celé odpoledne nebraly konce. Oba se už vykoupali a oblékli, ale s návratem ještě otáleli. Nevšímali si světa okolo a šeptaná slůvka lásky se kolem nich snášela jako barevné lístky.

V tom to v keři zapraskalo a Erestor měl jen vteřinku na to, aby sebou mrskl a strhnul Elronda stranou, než na ně dopadne…

…roztřepený cicůrek někoho, kdo se zrovna rozhodl si v keři ulevit. „U všech negramotných skřetů!“ zaprskal poradce a Elrond se chtěl rozzlobeně zeptat keřů, co to má znamenat, když ho předběhl chlapecký hlas:

„Instruktorééé Eomérééé!! Hlásím kód Nakrklý hřebec! Kdosi tu v křoví jéé!“

Elrond s povzdechem sáhl mezi keře a vytáhl ven malého rozhrabaného klučinu:

„Co jsi u všech všudy zač?“

Kluk, asi desetiletý, s plavými zvlněnými vlasy a silným rohánským přízvukem se postavil do pozoru a pokusil se zasalutovat: „Oddíl Kopýtko z Edorasu. Instruktor Eomér a instruktor Theodred mají v úmyslu nocovat v Iml… v Iml…“

„U nás v Imladris?“ udělal kopii Obočí Erestor, a to už se z večerního šera vynořila další postava.

„Lišáku! Kam jsi to u všech podkováků zase zmizel?“ Starostlivý mladý, urostlý muž s delšími zvlněnými vlasy a s pochodní v ruce přišel až k nim. „Brejčer přeju. Prosím, omluvte ho,“ pozdravil Elronda a jeho garde – či garde a jeho Erestora, a otočil se ke klučinovi: „Řekl jsem jasně: od oddílu pět kroků, otočit po větru, vyčůrat a vrátit se zpátky. Kde vás mám v té tmě pak hledat?“

„Sím instruktore Eomére, já jsem našel Elfy.“

„Výborně Lišáku, za to vaše družstvo dostane červený puntík.“

Erestora ta poznámka mírně nadzvedla. Posvítil lampičkou na příchozí a zastříhal ušima: „Vy také učíte děti?“

Eomér si ve světle lampy a pochodně prohlížel ta nádherná stvoření, která viděl prvně v životě, ale na která se předtím už moc těšil. Ale teď mu v hlavě nastalo mírné zatmění – nevěděl, jestli jim má chlapácky potřást rukou, nebo udělat pukrle a dvorně je políbit na přivítanou. Tohle s Theodredem nějak zapomněli probrat. Nakonec se rozhodl pro kompromis. Uchopil Elrondovu pravačku, mocně a srdečně s ní zatřásl, až vykulenému lordovi zahrkaly zuby jak skleněnky, a s širokým úsměvem se představil:

„Moc mě těší, že vás potkávám. Já jsem Eomér, syn Eomundův, syna… někoho dalšího, a společně s mým bratrancem Theodredem a několika našimi muži cestujeme s našimi dětmi z Edorasu jako putovní poznávací tábor.“

Než se mu Elrond stačil představit, přešel rázný Eomér, syn Eomundův, syna někoho dalšího k Erestorovi, dvorně se uklonil, vzal ho za ruku a dvorně ho políbil na špičky prstů. Poradce se nadechl k tirádě, ale pak mu blesklo hlavou, že tenhle cizinec prostě neví a nechal to běžet.

Elrond dospěl ke stejnému názoru a v duchu nad tím mávl rukou. „Velmi nás těší. Já jsem Elrond Peredhel, vládce tohoto údolí, a tohle je můj věrný přítel a rádce Erestor. Porozuměl jsem dobře, že chcete zůstat u nás?“

Eomér přikývl: „Chtěl jsem vás požádat o svolení na jednu či dvě noci. Rozbili bychom tábor někde stranou, abychom vás nerušili…“

„S tím si nelamte hlavu, jste tu vítáni.“ Elrond se srdečně usmál. „můžete nocovat i v domě, místo se najde.“

„Ne ne,“ potřásl hřívou Eomér, „jsme tábor a spíme ve stanech – ať se ti naši prťavci učí. A je to baví. Navíc je léto. Ale děkuju za pozvání; stejně nám dá asi zabrat, aby vám přes den neprolézali Rivendell skrz naskrz.“

Erestor se v duchu otřásl. Přece jen měl rád mír a klid a stačilo mu lóriensko-mirkwoodské duo, aby ho vytočilo z duševní rovnováhy.

„Theodredééé!“ zahulákal Eomér jak na pastvinách. „Kde zas trčí.“ Otočil se ke klučinovi, který zatím zvědavě rejdil očkama z jednoho na druhého a na třetího. „Lišáku, vrať se k oddílu a vyřiď, ať osedlají. Hned vyrazíme.“

„Rozkaz, veliteli!“ zasalutoval kluk a zmizel i s pochodní ve tmě.

„Teda s vaším svolením,“ obrátil se statný Rohir na Elronda.

„Ale samozřejmě. Jste vlastně už velmi blízko. Kousek odtud jsou naše stráže a pak už jen půlhodinka dolů do údolí. Za zahradami máme louky a ohrady pro koně. Jen škoda, že jste nepřijeli dříve, za světla, aby jste všechno viděli. Nevadí, zítra se tu můžete porozhlédnout.“

„Srdečné díky, lorde Elronde,“ uklonil se Eomér a vydal se v doprovodu obou Elfů a jejich koní, které mezitím zase osedlali, zpátky k rohánské družině. Po chvíli se ze tmy vynořila další světla pochodní a s nimi druhý z mladých instruktorů, Theodred. Nebyl tak vzrostlý, ale měl skoro stejně rozježené vlasy jak Eomér. Zdvořile se Elrondovi a Erestorovi představil a pak se obrátil na svého bratrance pulce:

„Přišel bych dřív, ale malý Olifantík se vsadil s Orlíkem, že sní muchomůrku. Sázku sice vyhrál, ale teď zvrací jak Shireling.“

„Dám mu něco, co mu uklidní žaludek,“ nabídl Elrond.

„Děkuji,“ přikývl vděčně Theodred, „ale stejně už mi ten nešťastník stihl nablinkat do helmy.“ Zapískl krátce na píšťalku, která mu visela na krku. „Seřadit se,“ zatleskal, „vyrážíme.“ Představování ostatního doprovodu nechali na později, až po příjezdu do údolí. Vyrazili ve dvojstupu, nejprve Elrond s Erestorem, pak Eomér s Theodredem, kterému v sedle sklesle seděl zelený Olifantík, za nimi dalších třináct dětí a šest mužů doprovodu, včetně Hámy a Gamlinga.

Po příjezdu na Imladris Elrond nabídl pomoc se stavbou stanů, ale oba instruktoři zdvořile odmítli. Malí kluci byli šikovní a všechno nacvičeně zvládli sami nebo s dopomocí svých instruktorů. Za chvíli stály na palouku vedle seníku stany hezky ve vzorné podkovičce a děcka šly hned spát. Večeři si odbyli už před tím, než se setkali s elfy. Elrond se ještě postaral o Olifantíka, kterému připravil nápoj na zklidnění žaludku a pak už šli všichni víceméně na kutě.

Vykoupaný Erestor natřepával společnou duchnu, ze které vyletěl Trouba s očima jak blumy. „Vypal kočičáku!“ popřál mu dobrou noc poradce a odcvrnkl jediný chloupek, který drzý kocour nechal na hedvábných prostěradlech. Ve dveřích z lázně do ložnice se objevil Elrond v lehkém plášti; zapálil svíčky na nočním stolku a sáhl do knihovny mezi své oblíbené detektivky Druhého věku a vytáhl jednu z nich, s názvem ‚Kam se poděl Silmaril‘. Erestor už skoro spal ve stoje, tak se svitky ani knížkami už nezaobíral. Políbil svého miláčka na dobrou noc a stočil se vedle něj do klubíčka. Za chvíli už spal, jako když ho do Bruinenu hodí.

* * * * *

Ještě ani slunce nevyšlo, když se Elladan jako první vzbudil. A zjistil, že měl mokrý sen. Ne ten obvyklý, s Orophinem v hlavní roli, ale o čerstvém, křupavém chlebíku s máslem a s plným hrnkem kakaa. Se povzdychnutím se odlepil od poslintaného polštáře a vyhrabal se z postele. V noční košili, s napůl zalepenýma očima a bosky docupital do kuchyně.

Jejich vrchní Elf kuchyně, vtipálek Elanil, a jeho tři pomocnice už byli v jednom kole, pilně chystali snídani, pobíhali okolo pece a pekli čerstvé pečivo. „Takže pozor, vážení,“ ozval se Elanil, když Elladan strčil do kuchyně nos. „První mlsný myšák je tu. Druhý buď ještě chrní, nebo je mu v patách.“

Dvojče zatočilo nosem: „Mmm, tady to tak krásně voní… Elrohir ještě tluče špačky. Prosím, prosím, já bych chtěl chleba s pomazánkou!“

„Chleba si můžeš vzít, ale máslo ještě není. Kdo je dnes na řadě?“

„To je jedno! Já chci snídat!“ Elladan se chopil hrotku. „Dobrovolně se hlásím i za bráchu do první linie!“

Dopochodoval zpátky do pokojíku a bouchl hrotkem do čela Elrohirovy postele.

„Skřeti!!“ posadil se Elrohir, vzbudil se a popadl svícen z nočního stolku, všechno v řečeném pořadí.

„Co skřeti,“ škňuřil se Elladan, „ale máslo není!“

Elrohir se vzbudil úplně: „Mě snad klepne. To děláš takový virgajs kvůli máslu?!“

„Vstávej a pohni kostrou. Dračice čeká.“

Elrohir se s mrmláním vymotal z duchny a rovněž v noční košili se vydal za svým mlsným dvojčetem.

„Měli bysme to naučit Legolase,“ přemýšlel Elladan.

„Ty myslíš, že naše princátko neví, jak podojit?“ uchichtl se Elrohir.

„Neřekl bych, že dojení je jedna z Thranduilových základních bojových technik. A Legsie všechno co zná, má od něho.“

Přecházeli zrovna kolem komnaty, kde spali jejich hosti. Elladan zamlel špičatým uchem, až malým průvanem rozhoupal spícího pavouka, a přitiskl ouško na dveře“ „Někdo tam drmolí.“

Elrohir zlehka pootevřel dveře. Na posteli seděl spící Haldir, oběma rukama svíral velkou šišku a mlel těžkým, náměsíčným tónem: „Děkuji ze srdce, králi Erenione… takovou poctu si ani nezasloužím… ano, sice jsem Saurona zdolal holýma rukama, ale…zzzz….“

Elladan vešel dovnitř za bráškou a jemně Haldirovi šišku vzal. Elrohir mezitím našel pod postelí hadrového hobita. Vtiskl jej Haldirovi do rukou a jemně Galadhrima zatlačil zpátky mezi polštáře. Elladan ho přikryl a Haldir spinkal dál jak batole.

Elové dorazili do stodoly. Ta měla boční vrátka, otevřená na pastvinu. Ale Dračice se ještě nepásla. Stála u hrantu se svými kolegyněmi a přežvykovala.

„Dojíš, nebo chováš?“ odrigloval vrátka Elladan.

„Mně je to fuk. Když už jsi mě vyštval až sem…“

„Ale kakao by sis dal, co?“

„Mmm…“

„Tak chovej, jestli chceš.“ Elladan si přinesl štokrle a dával si zatraceně pozor, aby bosýma nohama šlapal jen do čisté slámy. Šoupl sedátko kravce pod břicho a chtěl se uvelebit, když mu u hlavy práskl kraví ocas. „Brácha!“

„Ale vždyť už jdu pořád,“ hudlal Elrohir a položil si hlavu kravěnky na rameno. Nadechl se a spustil melodickým hlasem: „Gil Galad byl elfí král…“

Dračice ho spokojeně olízla – jak kdyby Elrohira přetřeli hadrem na zem – a Elladan se pustil do dojení. O dva hrotky a několik balad později už zase spokojeně mašírovali ke kuchyni.

„Vzpomínáš,“ zasmál se Elladan, „jak Erestor s Glorfindelem soupeřili v dojení?“

„Tak to se nedá zapomenout,“ smál se jeho bráška. „Erestor tu sázku vyprovokoval; myslel, že se mocný Glorfindel zalekne cecíku. Cha! Ten by podojil i olifanta, jen aby Erestora trumfl.“

„Ale závod to byl dramatický, málem těm kravám v zápalu boje utrhli vemena. Škoda, že v nejlepším přišel taťka, udělal Obočí, sebral jim hrotky a bylo po závodě.“

A za chvíli už byl z kuchyně slyšet buchot, jak se Elladan s vervou chopil tlouku, a pak už se konečně dočkali vytoužené snídaně.

* * * * *

O něco později se probudil Eomér. Spokojeně se protáhl, ustrojil se do svých nejčistších věcí, které našel, vytřepal z helmy s natupírovaným koňským ohonem Troubu a dvě myši, které se v ní vyspaly do růžova, a vydal se do Elrondova nádherného stavení, dřív než se probudí ostatní. Tu a tam potkal některá z elfských ranních ptáčat a nad každou či každým zůstával stát s otevřenou hubou. Tolik krásy pohromadě! Jako první se Eoméra zmocnila právě nasnídaná dvojčata:

„Jéé, živý Rohir! Elladane, honem!“

„U všech Valar! A jaký má ocas na helmě!“

„Já ho učešu - “

„Já ho zapletu - “

„Vlasy se mu vlní!“

„Samy?“

„Jéé, jak to děláš, Rohire?“

„Má hlad? Já mu dám lembas!“

„Já mu dám jabko!“

Ze dveří naproti se vynořil ještě napůl spící Glorfindel: „Já vám dám do huby, jestli nepřestanete řvát!“ A zase dveře zabouchl.

Eomér se tedy seznámil s Elladanem a Elrohirem, kteří se mu brzy po ránu stali nadšenými průvodci po Imladris. Ale měli čas provázet a dotírat otázkami jen chvíli. Ze zahrady se ozvalo zacinkání zvonku, svolávajícího do školních lavic. Jak se zdálo, ani návštěva z Rohánu nenarušila Erestorův denní režim. Teď se jim bude stejně věnovat půlka Imladris, takže na všechno bylo dost času až po vyučování. Eomér se s brebentícími Ely rozloučil zrovna ve chvíli, kdy se proti němu otevřely dveře a ven na schodiště vyběhla další překrásná stvoření.

„Dělej, Haldire, ať nepřijdeme pozdě!“ hnal před sebou svého brášku Orophin a za sebou táhl za rukáv rozespalého Legolase, s očima zalepenýma jako právě narozené kotě. Ani se nestihl pořádně učesat a rozostřeně mrkal do ranního sluníčka jak výr. Průvod uzavíral zívající, nicméně celkem čilý Rúmil. Sotva se princ objevil ve dveřích, Eomér zůstal zírat jako po ráně kopytem. Vzrušením se mu i chochol naježil a jeho koňmi opletený mozek vyslal jediný signál: Hřebeček! Chci!

Elfíci ho v běhu pozdravili, seskákali ze schodů a zmizeli mezi stromy v zahradě. To už se z dálky ozval vzdálený zvuk trumpetky, troubící ranní nástup malých Rohirků. Eomér se vzpamatoval, zklidnil hormony a naladil se do velitelského modu. Vyrazil zpátky do tábora za svými povinnostmi. Zatímco Theodred se chopil rozcvičky, Třetí Maršál se chopil pecnu chleba a začal krájet krajíce na snídani.

* * * * *

„Tak,“ započal zase imladriský poradce hodinu. „Dnes si povíme o poranění hrudníku. Nemyslím tím to, když se někdo skulí z mallyrnu a spadne do podrostu na hubu – že, Galadhrim.“

Tři nosíky se na protest zvedly k nebi a tři spodní rtíky lórienských brášků byly vystrčeny v krásný ‚pout‘. Ale Erestor nevzrušeně pokračoval. „Myslím tím pronikající poranění, jako bodnutí dýkou, seknutí mečem, vstřelený šíp a podobně.“ Elladan s Orophinem si žmolili ruce v představě další ‚husté‘ přednášky a ostatní jen nasucho polkli. Haldir zase probíral možnosti, kolikrát se takové zranění vyskytne v kuchyni a kolikrát přímo v boji. V kuchyni toho zatím zažil nejvíc, ale děsila ho představa například takové tupé lžíce mezi žebry.

Legolas moc nevnímal. Hlava mu padala na svitek a na škraň se mu otiskla modrá kaňka. Ráno nebýval právě nejčilejší. Erestor se zarazil ve výkladu a všichni ztichli. Princátko začalo uchrupovat.

„Greenleaf!“ praštil Erestor do jeho lavice ukazovátkem a Legolas sjel s vylekaným výkřikem pod lavici. „Tady nejsme na nějakém tom vašem dýchánku v paláci!“ hromoval a princ se konečně probral. Nasadil pokorný diplomatický výraz číslo dva a vyšplhal se zpátky do lavice. „Omlouvám se,“ hudlal, „já -“

„Po nocích dělám kulišárny a ve škole pak spím, že ano?“ pokračoval za něj Erestor. „Nedávám pozor, a když pak narazím na takové zranění, tak panikařím, nebo zpívám Valar, co?“

„Co se týče zpívání, tak -“

„To by ti houby pomohlo,“ řečnil dál Erestor, „tak radši dávej pozor. A pojď dělat model, aspoň nebudeš chrápat!“ Elfové se zahihňali, princ si chtě nechtě sundal tuniku a položil se na deku.

Elové využili chvilky, kdy si Erestor chystal potřebné věci: „Legolasi, už jsi někdy dojil krávu?“

„Ne.“

„Jsme si to mysleli.“

„Ale táta mě naučil podojit naši kozu.“

Elfové explodovali v salvě smíchu, když si představili Thranduilovu lekci.

„Nejprve hlavní zásada.“ Začal lekci Erestor. „Pokud je nějaký předmět zaklíněný v ráně, nijak se ho nesnažíme rvát ho ven. Snad jen kromě olifantího klu, protože by se nám dotyčný i s olifantem nevešel na ošetřovnu.“

Poklekl k Legolasovi, který se zase vrtěl, jak kdyby ležel v mraveništi. „Já vám to zase nejprve předvedu a pak si všechno budete zkoušet ve dvojicích. Tak, představte si, že nám prince někdo bodnul sem mezi žebra.“

Erestor prstem dloubnul do označeného místa ukazováčkem a Legolas vyprskl. Zamlel sebou, ale jinak se snažil zůstat v klidu. „Pokud je nablízku zkušený léčitel,“ Erestor ukázal na sebe, „nebo Elrond, tak nůž necháte v ráně a on se postará o ostatní. Pokud jste sami, musíte si poradit jinak. Dotyčnou zbraň musíte jedním rychlým pohybem vytáhnout – to se ale netýká šípů, ty si probereme samostatně jindy.“

Poradce začal vypočítávat na prstech: „Budete potřebovat vodu, ještě lepší by byl miruvor – ne, Haldire, nebudete se zraněným hrát flašku, ten je na vyčištění okolí rány. Případně si poraněný může cucnout na posilnění. S tímhle pozor u hobitů, ti vám v co nejkratší době zlikvidují co největší množství, i kdyby byli prošpikovaní skrz naskrz. Taky se dokážou i při zranění zkouřit tím jejich listím. Ale to se pak podle ucházejícího dýmu dobře hledá ta díra v plících.“ Erestor plácl Legolase, který se natahoval po připravené láhvi ‚miruvoru‘, po ruce: „Nenamáhej se Greenleaf, je v tom voda.“

„Ale já mám žízeň.“

„Tak to chvíli vydržíš. Dále budeme potřebovat velký list, podle toho, kde se nacházíme, buď z mallyrnu, athelas nebo ithilnu. Ty mají voskovaný nepropustný povrch. Dále pryskyřici. Prosím, Elladane? To se rozumí, že čerstvou, když si přineseš ztvrdlou kouli, můžeš s ní akorát tak strefovat skřety přes Bruinen.“

Elrohir se svému dvojčeti zachichtal a sklidil za to od něj pohlavek. V tu ránu byli v sobě a než se do pranice stačil vložit Erestor a riskovat tak svůj pečlivý účes, roztrhl je od sebe Orophin: „Elladane, ruce pryč, nebo vyhlásím celibát. Elrohire, ty se nesměj, nebo si tě schválně spletu s Elladanem.“

Elrohir se okamžitě přestal rozhánět a stáhl se do bezpečí po boku Erestorově; Elladan se také zklidnil a aniž by někomu prokousl ucho, usadil se vedle svého starostlivého Galadhrima. Legolas, Rúmil i Haldir se smáli a Erestor jen zvedl oči k nebi a sepnul ruky jak rohánská tetička na trhu. „Kde jste se courali, když Valar rozdávali rozum? Tak ticho, jedeme dál. Rúmile, prosím tě přestaň si cvrnkat do toho potemníka a podej mi tamhlety deky, buď tak hodný.“

Rúmil nechal brouka broukem a přihnal se i s dekama. Erestor jednu rozprostřel přes pařez a přikázal Legolasovi, aby se o ni záda opřel. A vysvětloval: „Když mu skrze ránu v hrudi proudí dovnitř vzduch, stlačí mu zvenčí plíci a zraněný se může udusit. Musíte okolí rány rychle vyčistit,“ poradce vytáhl karafu s čistou vodou a předváděl, „pak ránu zakryjete kapesníkem nebo šátkem. Čistým, Elrohire, ne tím tvým posmrkancem! Na něj přiložíte list mallyrnu a ze tří stran ho přilepíte. Takhle:“

Erestor vzal pryskyřici a přes Legolasovy protesty mu potřel kůži zprava, zleva a shora těsně u ‚rány‘. Princ si vzdychl a nechal Erestora tvořit. Poradce na pryskyřici přitiskl list. „Tak, zalepil jsem ho, tak nám nebude hvízdat jak staré dudy,“ usmál se. Pak zas vážně pokračoval: „Teď už byste zraněného museli co nejrychleji dostat k léčiteli, ale také ho musíte držet v sedu nebo polosedu. No, tak do dvojic.“

Princ vyskočil z deky a chňapl Haldira: „Teď budu lepit já – ne že mi utečeš!“

Erestor, vtipálek jeden, dal dvojčata do jedné dvojice. Elové naštěstí vyhlásili příměří, tak jim to šlo dobře. Do doby, než se k sobě přilepili. „Erestorééé!“ řvali oba zároveň, přilepení rukama každý na tělo toho druhého. „To je skřetí lepidlo nebo co?!“

Erestor mrknul na sluníčko: „No, deset hodin, to abych už šel. Elrond a já máme nějakou práci. Máme tu návštěvu z Rohánu,“ dodal, když viděl, jak se Elladan nadechuje k sarkastické poznámce.

„A co my?“ Ozval se dotčeně Elrohir. Poradce jen zavolal přes rameno, aniž by se otočil: „Zkuste zazpívat Valar.“ A nechal svoje svěřence, ať si nějak poradí.

* * * * *

Theodred si přiklekl k ohništi, aby zamíchal rohirský guláš. Eomér byl sice dobrý vůdce a skvělý znalec koní, ale v kuchyni se projevil jako naprostý antigurmán, který by připálil i čaj. A co měl Theodred možnost pozorovat, táhlo se to v rodině, protože jeho sestřenice Eowyn nebyla o nic lepší. Tak rohánský princ svěřil bratranci akorát krájení chleba, protože s nožem to Eomér celkem uměl, a o zbytek se radši postaral sám. Mrknul po Třetím Maršálovi, který o kousek dál krájel krajíce a dohlížel na bandu dětí, které výskaly a honily se kolem něj.

Za Theodredem přišla zvědavá elfí návštěva. Melpomaen, Lindir a Uruviel, vždy připravení ‚získávat informace‘, lidově řečeno drby. Měli radost ze všeho, co narušovalo normální chod Imladris a projevili vděk vším možným, co mohli nabídnout hostům. Přinesli z kuchyně čokoládové dobroty, po kterých se malí i velcí Rohirci mohli utlouct, a Theodredovi koření a čerstvou zeleninu do guláše. Začali vyzvídat, co nového v Rohánu a Theodred s očima přilepenýma Uruviel do výstřihu byl víc než ochotný všechno zodpovědět.

Zatím opodál:

„Instruktore Eomére, Olifantík snědl kobylku!“

„Vy jste se spolu zase vsadili, Orlíku!“

„Ne, on jen chtěl okoštovat elfí hmyz.“

„Inštruktore Eomére, já jšem špadl a vyražil ši žub!“

„Ukaž pusu, Datlíku.“

„Ááá!“

„Běž si vypláchnout pusu vodou. Jsi si jistý, že se ti zoubek neviklal?“

„Viklal.“

„No vidíš, tak utíkej.“

„Ale když já jšem ho špolkl!“

„Instruktore Eoméréé! Viděl jste tu krásnou elfí kadibudku?“

„Instruktore Eoméréé! Můj poník mně prošlápl helmůůů!“

Eomér klidně zatleskal: „Nástup na svačinu! Postarali jste se všichni o své poníky?“

„Anóóó!“

„Tak umýt ruce a pojďte jíst.“

* * * * *

„Tohle by šlo asi nejlíp sundat miruvorem,“ přemítal Haldir a škrabal se na hrudi na ztuhlé pryskyřici. Imladriská siamská dvojčata se zatím snažila rozlepit se v potoku na mělčince, s pomocí o něco méně zalepeného Orophina a taky Glorfindela, který se konečně vychrněl a přišel se podívat, jak jde vyučování. Ale podle šťavnatého klení, které se od potoka neslo, se jim boj s pryskyřicí moc nedařil. Rúmil musel všude chodit za Haldirem, protože zaplácl komára na bráškovu rameni a hned se přilepil i s komárem.

„To není možné,“ hučel, „Erestor tam musel něco přimíchat! Tohle není normální pryskyřice, lepí to jak divé.“

„Tak já skočím pro ten miruvor,“ nabídl se Legolas a odklusal k ‚tajným‘ Elrondovým a Erestorovým zásobám v malém sklípku za seníkem.

* * * * *

Eomér mazal chleby elfí pomazánkou – dárek od Melpomaena, který se rád trtolil po kuchyni a zkoušel různé novoty s nosem vraženým v kuchařkách – a Theodred je rozdával seřazeným dětem. Malí Rohirové se radostně cpali a těšili se na slíbenou prohlídku Imladris. Však už měli každou chvíli přijít Elrond s Erestorem, jejich průvodci.

Dětičky, žvýkající krajíčky, si všimly dalšího plavovlasého Elfa, jak běží směrem k seníku. Začaly na něj mávat, tak jako na každého z Imladris, kdo měl špičaté uši. Legolas se zasmál a zamával na ně zpátky zrovna ve chvíli, kdy od svačin vzhlédl Eomér.

Očíčka mu zajiskřily radostí, že s ním objekt jeho touhy ‚určitě‘ flirtuje a Eoméra nemusel nikdy nikdo dvakrát pobízet. V Edorasu se otočil po každé pohledné sukni a pokud nebyla po ruce sukně, stačil i krásně naježený chochol některého z jeho přátel.

Nechal Theodreda s gulášem, dětičky se svačinkami, a rozběhl se ke stodole, jen mu nohy kmitaly. Za seníkem našel Legolase, který dumal u sklípku se zamčenými dveřmi. Rozjařený Rohir si nadhodil chochol, nasadil správnou chlapskou sebevědomou chůzi a pořádně si odplivl nejmíň do tří metrů, aby vzbudil Elfovu pozornost. Stalo se.

Legolas se otřásl a přemýšlel, co je to za blázna.

„Srdečné dobré poledne, krasavečku,“ zahulákal Eomér a zamrkal na něj.

„Dobré,“ pokusil se vrátit zdvořilost Legolas, ale všechny jeho instinkty hlásily, že zvýšená pozornost je na místě. Eomér si ho familiérně změřil od hlavy k patě a přemýšlel, odkud ho načne, ale slušnost mu vštípená v Edorasu mu nedala: „Kolik ti je, ještěrko?“

„Víc než tobě. Takže si tu ještěrku nech.“ zavrčel Legolas.

A Eomér měl zelenou: „Jejda, máte to tu vy Elfové ale krásné počasí! Milujete se rádi venku?“

Legolas nevěřícně zamrkal: „Cože?“

„Zrovna tady je tak krásně svěží tráva. Ukážu ti všechny rohánské druhy rozkoše!“

Princ převrátil oči: „Spadl jsi z koně na tu svou huňatou kebuli?“

Eomér k němu sebevědomě nakráčel a chtěl mu prohrábnout krásné lesklé vlasy, ale Legolas ucukl: „My se známe? Odpal!“

„Oh jsem to ale nezdvořák, já se ti ani nepředstavil.“

„Není třeba!“

Eomér přestal vnímat, už už chtěl mít toho překrásného stvoření plnou náruč: „Oh jak krásně umíš flirtovat, hřebečku! Jak se jmenuješ? Eh, to je jedno, pojď sem!“ A už se po něm sápal. Legolas mu proklouzl pod rukama a s vypísknutím zmizel ve stodole. Rohir se po něm hnal jak ohař a cintal si na košili. „Och, ty si chceš hrát, ještěrko – tím líp!“

Princ mu přirazil vrata před nosem, ale nadržený chochol do nich vrazil, až to Legolase odhodilo do slámy. „Oh, doufám, že se ti nic nestalo; počkej, já ti pomůžu,“ omlouval se galantně Eomér a rozběhl se k Elfovi. Ten sebou mrsknul a zmizel mezi hromadami slámy. Rohir se nadmul samou pýchou: „Mému šarmu ještě nikdo neušel, pískle, tak radši vylez, než si tě najdu. Raurrr! Já lovím rád!“

Proč musím mít takový pech! Přemýšlel Legolas, když šplhal po žebříku na trámy nahoře. Chtěl žebřík shodit, ale pak si to rozmyslel: ten otrava vyleze nahoru a já budu skokem dole na slámě daleko dřív. „Jsou všichni Rohirové takoví balvani, nebo si vybrali toho největšího k návštěvě Imladris?“

Přeběhl po trámu doprostředka, kde opatrně překročil Troubu. Kocour byl na číhané a teď zlostně sekal ocasem, protože mu ti dva plašili téměř jistý úlovek.

Eomér si sundal helmu a začal se předvádět obecenstvu kocour-Legolas-myš nahoře na trámu. Potřásl svou hřívou, zavrčel a rozverně zaštěkal. Princ převrátil oči a založil si ruce na prsou: „Náš prťavý Balrog štěká líp. Seděl jsi dlouho na sluníčku nebo co?“

Rohir si bleskově sundal košili, aby ukázal své opálení a svaly: „Se ví, kocourku, chceš si sáhnout?“ Trouba i Legolas nesouhlasně zaprskali a Eomér ve své exhibici začal zatínat všechny možné svaly, snad jen s výjimkou svěrače. Legolas se ‚znuděně‘ posadil na trám. „Ztrácíš čas. A rozum.“

Eomér nevnímal, protože místo mozku nastoupila koňská dávka hormonů. Přes to všechno se zdál ale aspoň natolik slušný, až si Legolas byl jistý, že kdyby začal brečet, Eomér by ho nechal jít. Ale to zas nechtěl princ – to by mu radši pořádně vrazil. Bál se však, že by to Rohira ještě víc vyrajcovalo. Ten zatím dole pod trámem pokračoval: „Však já si tě chytím , ty lišáku, když si chceš hrát. A pak ti ukážu toho největšího hřebce z Rohánu!“

„Nebude to poník z Shire?“

„Vraurrrrrrr!“ Rohánský bojovník se vrhl k žebříku. „No počkej!“

Začal se šplhat do výšin na trám a tam si všiml pověšeného lana. „Mmm, myslím, že si tě pojistím, hřebečku!“

Legolas teatrálně zazíval, ale nachystal se ke skoku. Eomér kladl opatrně nohu před nohu a malými krůčky se blížil. Trouba po něm začal vztekle sekat drápky. Další úlovek v čudu! Eomér ho bezmyšlenkovitě shrnul botou z trámu a kocour s hlasitým „Mňááááááá!“ plachtil do kopy slámy dole. Legolas počkal, až byl Eomér skoro u něj a hup! Přistál kousek od kocoura.

Dole udělal na Rohira dlouhý nos. „A můžeš si tam třeba číhat na myš!“ A otočil se k odchodu. Najednou něco zasvištělo a smyčka narychlo udělaného lasa se mu stáhla kolem těla a paží. Než stačil vykřiknout, lano sebou škublo a princ ztratil pevnou zem pod nohama.

Bum! Ozval se dvojitý dopad, jeden o hodně hlasitější než druhý. Legolas dopadl na zem ve stejné chvíli, kdy se ten bláznivý Rohir rozhodl skočit z trámu a vzhledem k několikanásobně vyšší váze než lehký princ riskovat obě nohy. Ale nadrženým štěstí přeje a než se princ vzpamatoval, Eomér klečel nad ním: „Takhle u nás chytáme neposlušné hřebečky,“ vrněl a chtěl Legolase políbit.

„Néénenenene!“ vrtěl hlavou princ, „ já už budu hodný, ale uvolni mi ruce.“ I jemu samotnému to znělo hodně naivně, ale zkusit se má všechno. Kupodivu…

„No dobře, ale jen ruce,“ kývl Eomér a povolil smyčku. Legolas se konečně pořádně nadechl: „JEDEŠ!!“ zařval, plácnul Rohira po škrani a odhodil ho vedle sebe. Obrátil se a vystartoval po čtyřech pryč. Stačil ulézt asi jen tři metry, než ho ‚kdosi‘ začal táhnout za nohy zpátky. Legolas zaťal prsty do balíku slámy a táhl ho za sebou, ale nijak si nepomohl. S odevzdaným flegmatickým výrazem přemýšlel, jak vysvětlit tomuhle ne moc bystrému Rohirovi, že ‚ne‘ znamená opravdu NE?

„Nechtěl by sis jít přepočítat poníky, nebo tak něco?“ vrčel Legolas, když ho Eomér dotáhl zpátky na volné prostranství mezi kopky slámy a mlsně si nad něj klekl.

„Ne,“ zavrněl Eomér a začal princi žižlat krk. Legolas ho znovu praštil, a přemýšlel, jestli se má snížit až k hranému pláči, ale koňský maršál lepanec nechal bez povšimnutí: „Jsi rozkošný!“

Vtom smrtelník ucítil, že letí vzduchem a dopadá tam, kde bylo žalostně málo slámy. Nad Legolasem se tyčil Glorfindel. Vlasiska měl naježené a rozevláté jak samotný Valar a hněvem z něj málem šlehaly blesky:

„Máš asi vteřinu na to, abys zmizel, a začínám počítat teď! Jestli tě ještě někdy zahlédnu u Legolase blíž než na padesát yardů, nadělám z tebe imladriský guláš, který sežerou mí psi!! Zmiz!“

Legolas vděčně vzhlédl ke Glorfindelovi a ten si k němu přiklekl a pomohl mu ze smyčky. Jako na zavolanou se ozvalo štěkání dvou Glorfindelových vlčáků vrrčích rozměrů a Eomér polkl.

Fin odhodil lano a princ vyskočil na nohy. Vysoký Noldo vykročil k vratům a vedl Legolase před sebou. Ten se ještě jednou ohlédl a zastavil se, když se Eomér roztřeseně zeptal: „Tady snad nikdo nerozumí srandě. To myslel vážně s tím gulášem?“

Legolas se snažil zachovat vážnou tvář: „Smrtelně. Tak dopadne každý Glorfindelův nepřítel. Za to, že jsi ještě naživu, vděčíš svým Rohirkům.“

Eomér schlíple sebral helmu se zvadlým, pomuchlaným chocholem. „Omlouvám se, už se to nikdy nestane.“

Legolas přikývl a omluvu přijal. Vyrazil ven za Glorfindelem. Doběhl ho a zasmál se: „To byl dobrý žert!“

„Já jsem nežertoval,“ odvětil vážně Fin, pohladil Legolase po vlasech a kráčel dál.

Legolas stál uprostřed cesty, kroutil si na prst pramínek vlasů a přemýšlel. Fin, helma s chocholem a guláš mu v makovičce nadělali pořádný zmatek.

kapitola 6