O tatíčcích a učení

Kapitola 6

 Thranduil zase jednou vyhlásil první stupeň pohotovosti. Na ulomený suvenýrový kousek železného cimbuří, ukořistěného v Dol Guldur, začal třískat žufánkem, narychlo vyloveným z polévky. Jeho bojovníci okamžitě naběhli v ukázkovém zástupu, naleštěné zbroji a v plné polní, a bez dechu čekali, na koho se mají na králův rozkaz vrhnout.

Thranduil se nadmul, jak nejlíp to uměl, a začal mezi svými bojovníky procházet jak Valar pomsty: „KDO mi tohle DĚLÁ?!“ zaburácel. Elfové, jektajíce zuby, se nervózně rozhlíželi, krčili rameny a nehlasně na sebe dělali ‚co‘?

„Přiznejte se a nic se vám nestane!“ pohrozil královský tatíček žufánkem, ze kterého ještě visely nudle. „Kdo to byl?!“

„Můj pane?“ odvážil se stříbrovlasý kapitán Ethuil, původem z Lorienu, ale nyní už pěkných pár desítek let ve službách mirkwoodského krále. „Co se vám stalo?“

Thranduil mu poklepal žufánkem na lesklý pancíř: „Ethuile, příteli, nevíš, kdo se tu teď tak náhodou motal?! Jen si na chviličku odskočím od stolu. Zaběhnu dát Cinii kost, přijdu zpátky – a moje krásné, pečené, voňavé kačení stehno je fuč!“ Mirkwoodský vladař se dopáleně otočil na patě a podezřívavě hleděl do svých řad. „Cinie to nebyla – ale vy mi tu pobíháte s mlsnou hubou – vždyť MÁTE TO SAMÉ CO JÁ!!!“

Ethuil pokrčil rameny a ostatní se jen dívali z jednoho na druhého, zpytujíce své čisté svědomí.

„Tak nikdo?“ pouštěl hrůzu Thranduil. „Jsem na vás jako otec, ale takovou drzost trpět nebudu! Tady bude pořádek, nebo začne vojna jak řemen!“ Během ohnivého proslovu se k Thranduilovi nenápadně přitočil Talí a postavil se mu po boku. Neměl ponětí, o čem je řeč, ale rázně svému králi přitakával.

„Začne tvrdá disciplína!“

„…disciplína!“

„A zarazím vám vycházky!“

„…vycházky!“

„A zruším slunovrat!“

„…slunovrat!“

Thranduil pohlédl vedle sebe na svého…léčitele, který s nadměrně mastnou hubou máchal na důraz svých přitakání napůl ohryzanou kačení nohou. Bojovníkům, stojícím okolo, začaly ujíždět koutky nahoru a měli co dělat, aby nevyprskli nahlas. Někteří to nevydrželi a začali se řehnit. Věděli, že je čeká další královsko-léčitelský kabaret. Talího měli všichni rádi; nebyl to sice bojovník jako oni, ani nebyl tak silný nebo zručný se zbraněmi. Jeho bitevní pole však byla ošetřovna, kde už každému z nich aspoň jednou pomohl z nesnází a bolístky jim hojil jak svým léčitelským umem, tak vtipem i dobrou radou.

Thranduil převrátil oči a začal počítat do dvaceti v trpasličím hantecu. Milostivě pokynul svým bojovníkům žufánkem s nudlí, popřál jim dobrou chuť a propustil je k obědu. Pak se obrátil a chytil Talího za ucho: „A já tu na ně pouštím hrůzu!!“

Talí vypískl a pustil stehno, kterého se okamžitě zmocnilo cosi a poté Cinia. Vrrčí slečna nejdřív jazykem z povrchu slízla odrobinku a pak ji vyplivla. Oslintaný Balrog vrčel a ňafal, ale zpět ke kořisti se už nedostal. Král zatím burácel: „ELF se tu nemůže ani v klidu najíst, aniž by mu někdo vlezl DO TALÍŘE!! Asi se tu brzy zblázním a vladařit tu klidně může kdejaký troll, kterému nevadí dělit se O MISKU!!“ Ale když spatřil, jak se drobný Talí ještě o polovičku smrskl, jak se mu chvěje dolní rtík a hrnou se mu slzičky do očí, okamžitě přestal a snažil se svého miláčka utěšit:

„Oh kvítečku, já to tak nemyslel, pojď sem honem… muc! No vidíš, už je to lepší… muc...teď půjdem a najíme se spolu, ano?“

Talí – v duchu s úsměvem - přikývl a rukávem si chtěl otřít nos, ale Thranduil ho předběhl s kapesníkem s královským erbem. Rusovlasý Elf přikývl: „Zajisté, Vaše Veličenstvo.“

„Nech si to Veličenstvo, lumpe.“

„Samozřejmě, ó vznešený vládce Zeleného, občas i trochu Potemnělého Hvozdu…“

Thranduil Talího popadl, ohnul přes koleno a rádoby mu naplácal na zadek. To už se léčitel svíjel smíchy: „Dost, dost, ty mirkwoodská pohromo!“ Vládce lesa ho pustil a sedl si znovu ke stolu: „Asi se z tebe zblázním.“ Talí se mu za pochechtávání obědvajících bojovníků uvelebil na klíně a král dal poslat pro další chod. Rusovlasý léčitel se už zase tvářil nadmíru spokojeně a mezi doušky vína se rozhodl Thranduilovi zkontrolovat mandle.

„Už máš sbaleno, ty moje skřítě?“ ptal se král mezi polibky.

„Mm hm,“ přitakal Talí a přešel oďobávat králi místečko na krku.

„A co si sebou bereš?“ byl zvědavý král, protože cestovní zavazadlo léčitele bývalo vždy tak na odvoz olifantem.

Talí se zatvářil vážně: „No co: jen to, co je potřeba k přežití, ne?“

„Aha.“

Z kuchyně přinesli velký talíř s pečenou kachnou a zeleninou. Talí nepřestával oďobávat, jenom změnil ‚chod‘. Král ho s pobavením sledoval – jak se do takového mrňavého Elfa vejdou taková kvanta jídla, to mu bylo záhadou. K dlouhému stolu si k nim přisedli někteří poradci včetně Silindeho, a kapitán Ethuil a několik jeho bojovníků; ostatní seděli u dalších stolů jídelního sálu.

Všichni si popřáli dobrou chuť a Thranduil se dál věnoval Talímu. Ten ho krmil těmi nejvybranějšími kousky a pořád štěbetal. A když se nikdo nedíval, stihl krmit i Cinii a Balroga pod stolem.

* * * * *

Čtrnáct dní po odjezdu Eoméra, kterému Glorfindel s vyceněnými zuby mával na pozdrav mečem, Theodreda a malých rohirských skautíků, vybavených na cestu dobrotami z elfí kuchyně, bylo zase jednou ráno.

Sluníčko se vyhouplo na blankytně modrou oblohu, na voňavých květech bzučely včelky a po obloze poklidně kroužil Gwaihir. Mladí Elfové se zamleli v postýlkách a pomalu se začali vypravovat na dnešní výuku, kterou měl vést pro změnu Elrond. Erestor hostil návštěvu poradců Círdana z Šedých Přístavů, Ferona a Eruwena, svých dávných přátel. Oficiálně měli poradu o tom, jestli je nutno či ne přistavět zase další kocábku, neoficiálně přiletěli na plk. Gwaihir usměvavou dvojici, která měla po letu vlasiska jak po tornádu, vysadil nad trávník před Imladris, a šel si odpočinout zase do modré oblohy.

Erestor vzal oba přátele na vyhřáté zápraží, zkontroloval, jestli se kolem v jeho blízkosti neochomejtá Glorfindel, a když ho nikde neviděl, tak si v klidu rozdělal štrikování. Fin by se mu určitě posmíval, ale sám by neuštrikoval ano jednu řádku; to Erestor věděl, jakože Balrog nelítá. A dali se do porady.

Elrond pro dnešek zaměnil róby za kalhoty a jednoduchou tuniku v tmavě modré barvě a společně s kocourem v náručí odkráčel do zahrady, následován bandou svých cvrlikajících žáčků.

„A tati.“

„Ano, Elladane?“

„Budeme mít taky někdy noční bojovku jako vy blázniví dospělí?“

Elrond na svého syna a houf rozhihňaných mladých Elfů udělal Obočí: „Naše bojové akce jsou životně důležité. Prověřují naše stráže, ostražitost a podobné schopnosti. I když se účastní Erestor, nejsou to hry.“

„Spíš hrátky,“ dal se slyšet princ.

„Legolasi. Za prvé to BYLA důležitá akce a za druhé ještě nejsi dost starý na to, abych ti nemohl naplácat.“

„Jo!“ přisadil si rozverně Haldir. „Na holou.“ Legolas se otočil a pleskl Galadhrima svitkem s domácí úlohou.

Elrond jen zvedl oči k nebi. Přišli do zelené voňavé zahrady a imladriský vládce nahnal Elfíky do lavic. Troubu, který vystrčil drápky, zavěsil Elrond na košatou jabloň, a obrátil se ke studentíkům:

„Než začneme probírat další část Quenyi, tak mi vysvětlete jednu věc. Jak to, že skřetím jazykem, který se učíte jen z dlouhé chvíle, melete všichni a celkem bez chyby, zatímco v písemce z Quenyi mi tvoříte úplně nové pojmy.“

Orophin začal vydávat zvuky jak Trouba, který dáví guču chlupů. Elrond jeho osobité vysvětlení trpělivě vyslechl a pokýval hlavou: „No, ano. Nás za mlada taky víc bavily nezvyklé a hlavně nepovinné věci - “ zvedl ruku, aby udržel ticho než začne palba dotěrných otázek, „ale Elf se učit musí. I to, co ho nebaví. Přece nechcete, aby byl kdejaký skřet chytřejší než výkvět Lorienu, Imladris a Mirkwoodu.“ Elrond se posadil za stůl: „Tak, a teď budeme překládat článek o městě Gondolin. Napsal ho pro vás Glorfindel a je vlastně docela zajímavý.“

„A tati.“

„Až přeložíme článek, Elladane.“

Co Elrond neřekl, bylo, že text článku musel mírně cenzurovat, aby byl mládeži přístupný. Takové drsné výrazy, jakými se dorozumívali strážci Zapovězeného města, se Elrondovi zdály přece jen trochu moc na dnešní dobu. Ale jinak se mu článek líbil. Glorfindel barvitým a jadrným způsobem popisoval každodenní život v nynějším už ne zapovězeném, ale Bílém městě, což bylo v jeho podání dobrodružství, a občas přidal i nějakou svou příhodu pro zajímavost. Jen tu o králi Turgonovi, třech tanečnicích a hroznech musel Elrond vypustit.

Elfíci začali překládat. A vládce Imladris se mohl zase chytat za hlavu. „COŽE to bylo, Elrohire?“

Dvojče nahlíželo do svitku a potilo se námahou. „Poštěvák?“

„POŠŤÁK, Elrohire, mě z tebe porazí. Věta zní ‚pošťák na koni rozváží svitky.‘“

„Ale tatí…“

„To je kurýr, který jezdí s poštou i dál za město,“ vysvětloval trpělivě otěcko a pro sebe si zamumlal: „Ještě že tu není Glorfindel.“

„A přijde Glorfindel?“ zeptal se nadějně Legolas.

„Ó ano, každou chvíli,“ přikývl s úsměvem Elrond, kterému neušla Legolasova rumělka, která se objevila vždy ve spojitosti se zlatovlasým přemožitelem Balroga. I když se princ choval jakoby nic, všichni už věděli, že je do gondolinského bojovníka pěkně zakoukaný. „Pomůže nám s první pomocí a pak vás bude učit sebeobranu.“

„Jej!“ radovala se mládež a výuka pokračovala. Po hodině řečí přišlo léčitelství.

„Teď si ukážeme, co dělat, když někomu něco zaskočí a on se dusí,“ povídal Elrond, a všichni se jako na povel obrátili na Haldira.

„Co?!“ vyjel mladý Galadhrim, „copak jsem nějaký hobit?“ Rúmil ho zatahal za škraněčku: „Ale párkrát už jsem tě třískal po zádech, když jsi jedl moc rychle. „Nebo když jsi předstíral, že nejíš,“ uculil se Orophin. Haldir po drzých brášcích loupl okem: „Aspoň vím, KOHO mám příště sníst – a pomalu, aby mi nezaskočilo.“

„Lórien!“ zamračil se Elrond. „Už jste si to vyříkali? Aby jste nemuseli přepisovat baladu o Gil Galadovi…“

Haldir shlédl přes nos na Rúmila s Orophinem: „Držte huby, sestry!“

Než se brášci stačili naježit, zavolal si Elrond Rúmila jako model a vysvětloval: „Říká se tomu Gil Galadův manévr, protože ho opravdu vymyslel náš bývalý král.“ Elrond si pro sebe nechal podrobnější popis incidentu, kvůli kterému na to Gil vlastně přišel. To jednou on, ještě jako králův milovaný herold, a Gil Galad spolu jedno odpoledne dělali to, co heroldi a králové dělávají. Elrond žižlal Gil Galadovi každou část těla, včetně prstů – i s královským prstenem Vilyou. Nejednou mlask – začal se dusit a king byl bez prstenu moci.

‚Elronde, drahý!‘ bědoval Gil Galad nad modrajícím, dusícím se heroldem, ‚řekni přece něco!‘

Elrond zoufale koulel očima a chroptěl a Gil kolem něj obíhal jak kometa včetně ohonu dlouhých vlasů a bouchal ho do zad. Prsten moci se vzpříčil v krku a ne a ne ven. Spíše náhodou přišel Gil Galad na způsob, jak Vilyu z Elronda vytřást, zachránit svého modrajícího miláčka a vyhnout se velmi trapnému úkolu hledání prstenu moci po kadibudkách, kdyby ho nakonec Elrond ještě spolkl. Když se oba tenkrát trochu vzpamatovali a Gil Galad opucoval oslintanou Vilyu, daroval ji zrovna raději Elrondovi, na památku zachráněného života.

Elrond se otřásl při představě, že by někdo nepovolaný na způsob jejich ‚velkého objevu‘ přišel. Například Fin. Valar chraň!

Teď postavil Rúmila zády k sobě, objal ho, vepředu spojil obě ruce a sevřel je v pěst. Opřel ji v místech Rúmilovy bránice. „Když se někdo dusí, protože má v krku překážku, několikrát po sobě mu prudce stlačíte břicho, směrem k sobě, a zároveň ho můžete nadzvednout. U hobitů musíte být opatrní, jsou přece jenom menší. U trpaslíků přitlačte víc, ale nesnažte se je zvedat, nebo si zničíte záda. Normální trpaslík má na sobě hromady železa. A u skřetů…“

„Ale Erestor říkal - “ skočil mu do řeči Orophin.

„Tak toho si nevšímejte. Když někdo potřebuje pomoc, nesmíte hledět na rasu. Až bude dotyčný skřet zdravý a síly budou vyrovnané, a začne si jako první, pak mu pro mě za mě klidně natrhněte koutky. Ale tvorům v nouzi se má pomáhat. Takže: u skřetů stačí praštit do zad. Teď se dívejte,“ pokračoval imladriský lord a předvedl na Rúmilovi jemnou verzi Gil Galadova manévru.

Do toho mu kde-se-vzal-tu se-vzal, připochodoval Glorfindel, v celé své nesmrtelné kráse, komplet s vlajícím stříbrným pláštěm. Mrkl na Legolase, který se na něj usmíval, a pobaveným úsměvem sjel Elronda, který třásl Rúmilem. „Hmm, to se podívejme. Tohle nebude první pomoc při porodu.“

Elrond pustil vysmátého Galadhrima a narovnal se: „Už jsi tu měl dávno pomáhat. Ještě se máme učit šok.“

„No jasně. Tak tohle je Gil Galadův manévr… doufám, že jsi našim žáčkům objasnil podrobnosti jeho vzniku? Ehm prsten ehm…“

Vládce Imladris zůstal stát na fleku, jako když do něj bací Valar bleskem. Oči rozšířené, hubu dokořán, s rukou na srdci jako solný sloup.

„Tak tohle,“ strčil palcem do Elronda rozjařený Glorfindel, „je typický šok. Všimněte si nápadně bledé kůže, zrychleného dechu, oroseného čela, rozšířených zornic a snad i zrychleného tepu?“ Hrábl po Elrondovu zápěstí. „No ano, je v šoku.“

„GLORFINDELI!!“ vybuchla hora Osudu Elrond a práskl Obočím. „Měl jsi přijít na pomoc a ne - “

„Copak nepomáhám?“ zamrkal dlouhými řasami Fin a našpulil rtíky. Elrond se z toho musel vydýchat. „Běž ukazovat ten manévr. A vůbec, pokračuj tu na chvíli za mne,“ mávl nakonec rukou a šel se podívat za Erestorem. Glorfindel ochotně odklusal na trávník mezi lavice. Mladí Elfové už byli ve dvojicích.

„Velmi dobře, Legolasi,“ pochválil prince, který zrovna prováděl hmat na Haldirovi. Buclatý Galadhrim mu do toho neustále kecal. Už se zase rozveselil; před tím se tvářil docela zarputile, kvůli té poznámce s hobity.

„Děkuji,“ uculil se princ. „To bylo dobré, o tom Gondolinu. Kéž bych ho mohl vidět. Měli jsme tam jet minulé léto, ale ten náš pantáta pořád neměl čas. Buď má pořád delegace z jiných zemí, nebo prohání bojovníky po lese, nebo se točí v Esgarothu na tržišti, pak zas přijde vinobraní, a to už se zas všichni pomalu chystáme na zimní slunovrat…“

Glorfindel mu smetl stéblo trávy z ramene a Legolas po tom letmém doteku úplně zajiskřil. „Víš co, zeptáme se tvého otce. Jestli ti to dovolí, vezmu tě tam na výpravu, chceš?“

Legolasovi se rozbušilo srdce: „To…to by bylo… nádherné…“

„A my ostatní jsme vosk?“ zavrčel Haldir. Fin se zasmál: „Tak si taky vyjedeme všichni, na nějaký společný výlet. Po hodině to probereme, ano?“

„Dobře,“ rozjasnil se mladý Galadhrim. „Ale ne do Lórienu. Tam už znám každý list.“

„Tak pojedeme stanovat do Mordoru,“ navrhl Fin a než se zaujatý Haldir stačil nadechnout, odebral se Glorfindel s úsměvem za dvojčaty, která opodál předváděla rohánsko-gondorské zápasy.

„Do Mordoru?“ zajuchal Haldir, „tam nebyl snad ani Celeborn!“

„Nechtěl bys radši navštívit spižírny v Shire?“ provokoval princ. Haldir mu šťouchl do žeber. Legolas vypískl a štulec vrátil. Za chvíli už se honili po zahradě a vrhli se na přátelské zápolení, kdo koho dostane na lopatky. Zahákovali se a prásk! sebou do trávy. Samozřejmě se jim nic nestalo. Kromě…

„Au! Au!“ vykřikl Legolas bolestně a chytil se za lýtko. V první chvíli nechápal, co se stalo.

„CO?!“ lekl se Haldir a celý rozhrabaný si sedal, „co se ti stalo? Počkej, že je to na mě bouda!“ Když ale viděl, jak Legolas zatíná zuby a vyděšeně hledí do vysoké trávy vedle sebe, úsměv mu ztuhl na rtech. Z trávy vyšlo vystrašené syčení.

„HAD!!“ zařval Haldir a chtěl po něm hodit bot, ale princ ho zadržel. Ohlédl se zpátky na černo-hnědého hada, aspoň metr a půl dlouhého, se žlutým vzorkem na hlavě a krku – jestli se to, co hadi mají, dá nazvat ‚krkem‘. Ten se bojácně schoulil do co nejmenší hromádky: „Odpušššť,“ syčel lítostivě, „já jšššem še leknul… já jšššem nechtěl…“

Glorfindel byl u nich ve vteřince: „Co se stalo?“ Přikleknul si rychle k princi, který si svíral lýtko.

„Had! Had! Had!“ hysterčil Haldir a ukazoval do trávy na syčícího nešťastníka, zatímco Glorfindel vyhrnoval Legolasovi nohavici a sbíhali se k nim ostatní. „Nechte ho,“ ozval se Legolas, „Haldire…klid. On za to…chudák nemůže…Leknul se, kdo by ne…když na něj spadnou dva blázni…“ Ze dvou ranek na lýtku mu stékala krev a do celé nohy mu prudce vystřelovala ostrá bolest.

Když se dvojčata nadmula, aby dvojhlasně řvala na poplach ‚Tatíííííííí!‘, zasáhl Fin: „Klid, všichni! Konec hodiny. Orophine, ty uklidni dvojčata a Haldira. Rúmile, utíkej do Imladris a pověz Elrondovi, ať nachystá cokoliv, co má proti hadímu uštknutí. Ne, ještě počkej.“ Otočil se k princově noze, kde prsty lehce stlačil ranky: „Něco tu je…“

„Žůštaly mi tam žuby,“ naříkal had, „čo ši počnu? Och já nešťaštník…odpušššť…“

„Jsi jedovatý?“ zeptal se Glorfindel.

„Byl jšššem…“ kvílel had, „já jšem ale nikdy nikoho nekoušnul…“

„Byl jsi?“ zeptal se princ a usykl. „Jak to?“

„Moje jedové vášššky…odešly mi še žuby…“

„U všech skřetů,“ zaklel Glorfindel, který mezitím stáhl lýtko nad kousnutím svým opaskem. „Tak utíkej, Rúmile.“ Galadhrim vystartoval a Fin nahlédl zblízka do ranky. Zuby skoro nešly vidět, ztrácely se hluboko ve dvou stružkách krve. „Promiň, Legolasi,“ povzdechl Glorfindel a vytáhl svůj lovecký nůž, „ale tohle musí okamžitě ven.“

„Odpušššť…,“ naříkal had, „kdybych neušššnul, nikdy bych tě nekoušššl…“

Haldir si přiklekl k bledému princi, který jen přikývl a zavřel oči, zatímco vedle něj zavrávoral Elrohir. Do krku se mu něco navalilo a stačil jen zasípat: „Snad do něj nechceš říznout?!“

Legolasovi přes zaťaté zuby nevyšla ani hláska, když špička ostré čepele zajela dovnitř. Jen jednu ruku zaťal do lemu Glorfindelovy tuniky a druhou sevřel Haldirovu dlaň. Vedle se ozvala tupá rána, když se složil Elrohir, ale nikdo okolo ho nevnímal. Všichni fascinovaně zírali, jak Fin zahákl špičkou dýky a prstem jeden dlouhý zub a vytáhl ho ven; pak totéž hbitě, ale opatrně provedl s druhým. Legolas otevřel oči, čelo celé orosené, a ztěžka oddechoval.

„Hotovo,“ usmál se na něj Fin a nechal ránu na lýtku, které otékalo, krvácet. Otočil se k hadovi: „Ty se tu zatím někde omotej kolem stromu, ať na tebe nikdo nešlápne. Ještě si promluvíme.“

Had se zkroušeně vypravil k nejbližší jabloni. Legolas se zatím pokusil vstát, ale najednou na něj přišla horkost, zatočila se mu hlava a zamlžil se mu pohled. Zatápal po Glorfindelovi: „Nějak…špatně vidím…“

„Co tě to napadlo.“ Glorfindel ho vzal do náruče a kdyby princi nebylo tak zle, tak by se propadl do Západního Shire.

„Uhm…Glorfindeli, ten had…za to nemůže…“

„Já vím,“ přikývl zlatovlasý bojovník a pospíchal k Poslednímu Domáckému domu, „ale omluvy až potom. Ten jed musí rychle ven. Neboj se, Elrond bude vědět, co dělat.“

„Já se…nebojím…“ lapal po dechu princ, „Glor…fi…“ a propadl se do tmy.

„Legolasi? Legolasi!“

Nic.

Glorfindel vyplivl skřetí nadávku a dal se do běhu, po mostě přes Bruinen a poté hned namířil do Elrondových komnat. O kus dál za ním Orophin a Haldir nesli zeleného Elrohira. Namířili si to do jeho pokoje. Rúmil už čekal u Elrondových dveří, když Fin s princem v náruči proběhl okolo něj.

Elrond u stolu míchal nějakou směs výtažků z bylin: „Co to bylo za hada?“

Glorfindel položil Legolase na připravenou postel a pod záda mu napěchoval polštáře, aby ležel v polosedě, a poraněnou nohu mu nechal viset z postele. Hada pečlivě popsal a dodal: „Navíc byl vyděšený víc jak náš princ. Teď dřepí na jabloni a naříká. Jed musel mít prudký, Legolas upadl do bezvědomí skoro hned.“ Nervózně si prohrábl vlasy: „A já na ten nůž neměl ani oheň, ani miruvor.“

Elrond, omývající ránu léčivou tinkturou, ho utěšil. „Udělal jsi dobře, žes ty zuby hned vytáhl, bylo by to teď horší. Povol mu na chvíli to škrtidlo.“ Glorfindel řemen na lýtku odvázal; Elrond se natáhl pro pohárek nápoje z bylinkové směsi a snažil se ho vpravit Legolasovi do hrdla. Ten doušek reflexivně polknul, ale nevzbudil se.

Zatímco oba Elfové pomáhali princi, ve dvojčecím pokoji stál nad Elrohirem Orophin a budil ho, jen to pleskalo. „No tak, Elrohire, už je po všem, vstávat!“ Teprve když na něj z pohárku chrstl vodu, dvojče se posadilo s očima dokořán: „Ještě se Fin šťourá dýkou v Legolasově noze?!“

Orophin převrátil oči: „Ale vždyť to byla jen malá ranka, co vyvádíš?“ Elrohir zahanbeně schoval obličej v dlaních: „To je trapas – já jsem se tam složil! Nebude ze mě záchranář…uauuu…“ Orophin ho objal: „Ale bude, neboj se. Byl to první skutečný případ, no. Na další už budeš připravený.“

Elrohir rezolutně utřel nos: „To si piš.“

* * * * *

Vysoké borovice a duby tvořily podél cesty bohatou zelenou klenbu, poskytující stín v horkém dnu. Občas tudy problesklo slunce; některé paprsky si v korunách našly skulinky a pohladily po tváři mirkwoodský královský doprovod i s králem. Thranduil ze začátku cesty cítil neobvyklé rozjaření, nevybitou energii nashromážděnou poradami v trůnním sále, a tak se honil s Talím, jehož grošák se střapatou ofinou byl stejně praštěný, jako jeho majitel. Lítali po lese kolem cesty, kde spořádaně klusal oddíl jejich bojovníků. Po nějaké době je to omrzelo a vrátili se na pěšinu.

„Sojka,“ řekl Talí.

„Hmmm…“ dumal Thranduil a rozhlížel se okolo. „Sysel.“

„Neplatí, syslíka nevidím,“ nesouhlasil Talí.

„No dobře. Jeden tu pobíhal před chvílí. Hmmm… Nic mě nenapadá, jedna nula pro tebe.“ Otočil se ke svému poradci: „Silinde, potřebujeme písmenko.“

„N,“ zafrkal znuděně blonďatý Elf a ladným pohybem přehodil pramen vlasů přes rameno. „Že vás to baví.“

„Počkej si, až budeme zpívat,“ slíbil mu král a Silinde převrátil oči. To bude zase repertoár, jako by to neznal.

„Númenorský patník!“ vykřikl Talí a ukázal na velký kámen vepředu na cestě. Král se rozhlížel okolo sebe. „Nevíš, co?“ škádlil ho rusovlásek. Thranduil se zazubil: „Nudle.“ A jeho miláček už zase razantně vrtěl hlavou: „Žádné tu nejsou.“

„Já myslím tu, co ti visí u nosu.“

Talí potáhl. „Kterou jsi to myslel?“

Silinde se nadzvedl v sedle, jeho tak hluboce vštípené pravidla slušné mluvy a chování mu prostě nedaly: „Sire, to opravdu není vhod - “

„A visela tam!“ stál si na svém Thranduil. Najednou se postavil ve třmenech a zaposlouchal se do zvuků lesa kolem něj. Zpozorněl. Dal jemný pokyn rukou a celá družina se zastavila. Pak kývl na své dva zvědy, Tiritha a Sealbetha. Sealbeth, mimo to, že pracoval jako jeden z poradců, měl jednu zajímavou vlastnost: dokázal všude strkat nos, aniž by si ho kdokoliv všiml. Navíc v sobě potlačoval touhu po dobrodružnějším životě, než byly dny strávené mezi svitky. A tak toho Thranduil využil a Sealbeth spojil příjemné s užitečným. Nyní se na králův pokyn tiše i s Tirithem vyhoupli do tmavých korun stromů a bezhlučně zmizeli kdesi vepředu na výzvědách.

Po chvíli se v koruně nad Thranduilem objevila rozrušená Sealbethova tvář: „Pavouci, můj pane. Číhají po obou stranách, silná skupina. Já jich napočítal nejmíň dvanáct, Tirith z druhé strany osm.“

„Dobrá práce, Sealbethe, teď se připravte na obranu.“ Thranduil postupoval podle své osvědčené strategie: věděl, koho kam rozmístit, aby obrovští vychytralí pavouci způsobili co nejméně škod. Znal styl každého svého bojovníka, věděl o jejich přednostech i slabinách a podle toho se řídil.

Sám se postavil do čela a vedl útok. Probíhalo to, jak předpokládal. Obludná stvoření se spustila se ze všech stran; pavouci syčeli a chrastili chlupatýma nohama, snažili se seknout elfy svými bodci nebo je sevřít v kusadlech. Thranduil a kapitán Ethuil vedli obranu zprostřed, další dvě skupiny bojovníků zaútočili zezadu. Byli výborně vycvičení; meče se jen míhaly a šípy svištěly.

„Pozor, Tirithe!“ vykřikl Thranduil a vrhl se za svého bojovníka, na kterého vyskočili čtyři pavouci zároveň a porazili ho na zem. Probil si cestu mezi zmítajícíma se pavoučíma nohama a jediným švihem přeťal celou obludnou hlavu, a hned další. Na třetího a čtvrtého mezitím vyrazil hnědovlasý Alcarmo a rychlý Talí se svými dlouhými noži a probodli ho.

Po chvíli urputného boje se rozhostilo ticho, rušené je prudkým oddechováním bojovníků. „Všichni v pořádku?“ zakřičel Thranduil a kontroloval důkladným pohledem bojiště. „Myslím, že ano,“ odpověděl po chvíli Talí a obhlížel své přátele. Krom pár lehčích šrámů všichni vyvázli bez újmy. „Dobře,“ oddechl si Thranduil, „vyjedeme na nedaleký pahorek Hannolin Mal, odpočineme si a pak pojedeme dál. Sealbeth a Tirith – vás zase posílám napřed, ale už necítím nebezpečí.“

Tirith se zastavil před králem: „Pane, děkuji vám za pomoc – ale už nesmíte riskovat svůj život kvůli mně.“

Thranduil mu stiskl rameno: „Tirithe, ty chráníš mě – co bych to byl za vůdce, kdybych nechránil tebe? Udělal bych to pro kohokoliv z vás, co tu stojíte, tak si nedělej starosti.“

„Ale pane…“

„Už jsem řekl.“ Král se otočil ke své skupině: „Po jídle zas hned vyrazíme. V Imladris budeme do pěti dnů. Pokud se nám zase nezatoulá Talí,“ ohlédl se na rusovláska, který přešlápl z nohy na nohu a nadechoval se k protestu, „a neřekne si, že sběr jahod a bylinek je zajímavější než výlet Mlžnými horami.“

* * * * *

Legolas se uprostřed noci s výkřikem probudil. Strašný sen! Celý rozklepaný a zpocený se namáhavě posadil a zašátral po svém nočním stolku, kde obvykle míval sklenici s vodou. Ale nemohl se jaksi zorientovat – po jeho nočním stolku jako by se slehla zem. A když se z druhé strany postele rozsvítila lampička, tak princ zjistil, že vůbec není ve svém pokoji, který sdílel s osazenstvem z Lórienu.

„Legolasi,“ ozval se tichý hlas a na postel si přisedl rozespalý a rozhrabaný Glorfindel, „jsi v pořádku?“

Normálně by byl Legolas radostí bez sebe, kdyby se v noci u něj objevil jeho vysněný Elf, ale teď si jen přál, aby mu utichl hukot v hlavě a aby se mu přestala točit. „A…no…“ odpověděl chraptivě, zatímco mu Glorfindel dlaní na čele zkoušel teplotu. „Chtěl…bych se jen… napít…Kde to …jsem?“

Elrondův zlatovlasý poradce mu podal ze stolu sklenici a podržel mu ji u úst: „Jsi v Elrondově pokoji, vedle jeho ložnice. Já jsem si tu ustlal na pohovce. Máš bolesti? Mám ho zavolat?“

Legolas dopil a zavrtěl unaveně hlavou: „Ne, už se cítím líp. Jen jsem měl… noční můru.“

Glorfindel ho pohladil: „O hadech?“

Legolas se usmál: „Ne. Horší. Přijel táta - a přivezl mi růžové šaty s volánky.“

Fin se začal smát a princ vysvětloval: „On táta vždycky chtěl mít dceru; ale když jsem se narodil, byl stejně moc rád. Říkal, že by mě nevyměnil ani za deset dcer. Asi se mi to ve snu v hlavě nějak popletlo…“

„Takže tě v noci straší se šaty,“ smál se Glorfindel, když tu si všiml princovy noční košile: „Legolasi, než zase usneš, převlečeš se. Počkej, přinesu ti suchou košili. Jsi celý mokrý.“ Sáhl do pokrývek: „A postel taky. Je to dobře, že se potíš, tvé tělo se tak zbaví jedu.“ Pomohl princi vstát. Legolas se o něj opřel, protože ho neposlouchaly roztřesené nohy, hlavně ta pokousaná. Glorfindel ho usadil, pomohl mu z mokré košile do suché a pak se pustil do postele. Stáhl mokré prostěradlo a pokrývky a vyměnil je.

„Děkuji ti, Glorfi,“ ozval se tiše Legolas, kterému se už zase zavíraly oči. „I za to, že jsi mi v té zahradě pomohl…“

„Rádo se stalo, Legolasi,“ odvětil Fin s úsměvem. Pak trošku zvážněl: „Jen mě moc mrzí, že jsem ti musel způsobit bolest.“

„Jinak to… nešlo.“

Glorfindel se vrátil k usínajícímu princi, vzal ho do náruče a uložil ho do suchých pokrývek. Kdyby byl Legolas při smyslech, asi by se už zase propadl do Západního Shire a hobiti by ho nestačili vracet zpátky. Ale ve svém stavu v polospánku se v Glorfindelově náruči cítil jen bezpečně a příjemně, a vůbec neprotestoval.

Zlatovlasý bojovník ho políbil na čelo: „Teď už můžeš klidně spát. Ještě ti vyměním obvaz. Nech si něco krásného zdát, dobrou noc.“

Legolas se usmál a znovu zavřel oči. „Dobrou…“ Ještě cítil, jak mu Glorfindel odmotává obvaz z lýtka, ale pak už se zase propadl do tmy. Tentokrát se mu zdálo o tom krásném, starostlivém a usměvavém obličeji, který viděl ve světle lampy jako poslední.

* * * * *

Ráno se princ vzbudil do slunečného rána a vůně čerstvě napečených medových koláčků. Posadil se a protíral si oči, zrovna když někdo potichu pootevřel dveře. Dovnitř nakoukla vzorně učesaná černovlasá hlava. Když dotyčný viděl, že je princ vzhůru, usmál se a vešel dovnitř s tácem na ruce.

„Dobré ráno, Legolasi,“ pozdravil usměvavý Erestor a přelétl zrakem druhý tác, na kterém byly naaranžovány už zmíněné koláčky, čerstvé mléko a malá vázička s kopretinami.

„Jak jsi se vyspal? Vidím, že Fin už mě předběhl.“

Legolas se začervenal: „Dobré ráno, lorde Erestore. Spal jsem dobře, děkuji.“

Erestor mu ze stolu podal tác od Glorfindela: „Tak teď budeš mít dvě snídaně, no.“

Princ zavrtěl hlavou: „To bych všecko nesnědl. Tak tu posnídejte se mnou a je to vyřešené.“

Poradce se zazubil: „Dobrý nápad, stejně mám hlad.“ Podal Legolasovi dózičku s kakaem: „Tu máš něco dobrého do toho svého mléka.“ Princ se jen mlsně olízl. Jak snídali, strčil do dveří hlavu Elrond: „Á, dobré ráno. Hned budu u tebe, Legolasi, jen ještě zadám úlohy té naší veselé bandě na zahradě. Už se tu brzo ráno všichni vystřídali, ještě když jsi spal. Za chvíli přijdu.“

* * * * *

Dvojčata a lórienské trio zatím na zahradě řídil Glorfindel. Přinesl košík, postavil ho na učitelský stolek a odhrnul šátek. Z košíku váhavě a provinile vykoukl had. Fin se usadil na stole, hodil nohu přes nohu a spustil: „Tohle je náš nový pomocník s neuvěřitelně hlubokou studnicí vědomostí. Včera jsme spolu měli dlouhý pohovor. Už se omluvil, jak víte, a Legolas mu také odpustil. Nevím, čí praštěná fëa se takhle přemístila,“ usmál se, „ale snad nám to Had někdy poví, když bude chtít.“

„Sss sss.“

„Co.“

„Sss…já to sssám nevím… assspoň teď sssi nevzzzpomínám…“

„Jak to, že už nešišláš?“ byl zvědavý Haldir.

„Glorfindel mi vyrobil nové zuby!“ prohlásil pyšně Had. „A tohle…“ pochlubil se, vysunul z košíku konec ocásku – a na něm elfíci spatřili přivázanou rolničku. Had s ní zacinkal. „Budu hlásssit, kde jsssem…“

„Takže se dnes dovíme spoustu zajímavých věcí z lesa, luk a říší v trávě,“ pokračoval Glorfindel. „Nastavte uši, panstvo, a klidně se ptejte.“

* * * * *

Erestora málem trefil šlak, když se to dozvěděl, ale pak to nechal být. Věděl, že nemá cenu se s Glorfindelem dohadovat. To by bylo stejné jako chtít po Balrogovi lekce v tanci. Mít hada na hodině, taková neslýchanost! No počkej, paličáku, až se to doví Elrond, sliboval v duchu černovlasý poradce. Poletíš i s hadem za nejbližší plot!

Ale prozatím tomu nic nenasvědčovalo. Elrond mávl rukou, že Fin určitě ví, co dělá; ale jak viděl, že se jeho miláček nadechuje k další tirádě, jedním krokem k němu přistoupil a umlčel ho hltavým polibkem. Byl si vědom, že Erestor do polibku ještě cosi mumlá, ale nepustil ho. Rukou mu vklouzl pod tuniku a druhou ho pevně sevřel v pase.

Černovlasý poradce změknul, na jistém místě ztvrdnul, a začal zrychleně dýchat. Elrond se samolibým úsměvem přešel z úst na bělostné hrdlo a bez větší námahy vyrobil parádní cucflek úžasných rozměrů. Vyzvedl Erestora a položil si ho na pracovní stůl; nedočkavé ruce putovaly po zmapovaném terénu Erestorova těla a věděly přesně, kam a jak sáhnout a hladit.

To už se pod ním Erestor vlnil a sténal a žadonil o víc: „Elronde, melamin, přestaň mě trápit a dělej něco…“

„Mmmm…“ cicmal ho imladriský vládce, „a co přesně máš na mysli…? Hmmm… sepsat novou smlouvu… udělat inspekci našich knih …“

Erestor se málem posadil: „Neštvi mě – nebo přísahám u všech Valar že ti tu tvou smlouvu strčím tam, kam slunce nesvítí!“

„Ah tak tohle máš na mysli…“ zlobil ho Elrond s rukou v Erestorových kalhotách.

„Vydržíte takhle chvilku?“ ozvalo se ode dveří. „Jen si skočím pro tužku a …“

„GLORFINDELI!!!“ zavřeštěl Erestor, posadil se a upravoval si pomuchlanou tuniku a kalhoty. „Co sem zas lezeš!“

„Jen jsem chtěl…“

„Vlastně mě to vůbec nezajímá! Vypal!“

Elrond potlačoval vyprsknutí: „Já stejně musím za našimi studenty. Tak zatím,“ pohladil vykolejeného Erestora po tváři a pak s Glorfindelem odešli – Fin ke své ‚třídě‘ a Elrond šel zkontrolovat Legolase, než se odebere učit. Jak se za nimi zavřely dveře, práskla do nich zevnitř malá soška Amorka, Valara lásky. Pomuchlovaný poradce docílil akorát to, že Amorkovi upadl jeho hlavní orgánek - a nebyl to nos.

Co teď? Zase celý vzrušený a rozdychtěný – a nic! To si Elrond vypije! Erestor se po chvíli uklidnil, pryskyřicí přilepil Amorkovi toho upadlíka – tentokrát směrem nahoru, a vystavil ho na chodbu do Elrondovy vitríny vlastnoručních prací, návštěvám na obdiv. Pak se šel věnovat svým přátelům z Šedých přístavů. Usadili se na vyhřátém zápraží elfího sídla, Erestor si vytáhl košík, jehlice a velmi vzácná klubíčka té nejlepší a nejjemnější vlny a pustil se do svetru pro Elronda – vždyť bylo léto a to je zima na krku hned! Po čerstvém zážitku se mu zepředu na svetr rozhodl přidat velkého červenohnědého šestnácteráka.

Feron i Eruwen měli ze svetru záchvaty a Erestor se nemohl dočkat chvíle, až si ho Elrond bude muset obléct, aby svého miláčka neurazil. Dali se do klábosení. A tak se stalo, že za hlasitého zpěvu přijela do Imladris družina z Mirkwoodu s Thranduilem v čele.

„Och – do prdele!“ vypustil Erestor s pohledem upřeným dolů na nádvoří nepříliš elfský lament a celý zdřevěněl. V hlavě se mu semlelo tisíc věcí zároveň. Vždyť nebylo nic nachystáno!!

„No,“ plácl ho po rameni chlácholivě Feron, „tak nejsme jediná návštěva, to je toho.“

„Samozřejmě,“ přidal se Eruwen, „nic, co by deka navíc a chleba s povidly nespravil.“

„Deka a povidla!“ vyskočil zprudka Erestor, až mu jehlice zařinčely na kamenné podlaze. „UTEKLO MI OKO!!“ zavyl zoufale; z klína mu vyletělo velké klubko a hnalo si to dolů po schodech. Erestor se chytil za srdce, protože to byla opravdu vzácná vlna, a sypal si to za ním.

Thranduil se zálibně rozhlížel po nádherných imladriských scenériích. Nebyl tu už hodně dlouho a těšil se, jak Elronda – a také Legolase překvapí. Talí - kterému už bylo na svém koni samotnému smutno a vrtěl se tam jako při nějakém orientálním tanci, si během jízdy přesedl králi do sedla, kde si hověl v jeho pevném náručí – a teď se obrátil k jejich družině: „Vsaďte se, že první se vyřítí Erestor s vítáním, asi jako: ‚Poseďte, co máte v kapse pojezte – a můžete jet dom!‘“

Než se mirkwoodští bojovníci stihli začít sázet, ze zatáčky nad schody vystřelilo klubko tmavě zelené vlny a za ním s několikavteřinovým zpožděním Erestor. Při spatření mirkwoodského krále zabrzdil a s nervózním úsměvem se uklonil: „Vaše Veličenstvo, buďte co nejsrdečněji vítán u nás v Imladris.“

Narovnal se a málem ho kleplo. Klubko zmizelo, kde nic, tu nic; jen vlákno vlny vedlo až k družině a přímo do huby nějakého flegmatického vrrka, co seděl vedle králova koně, kterémuž se svými rozměry přinejmenším vyrovnal. Mlask mlask a Erestor věděl, že své klubíčko už nikdy nebude chtít zpátky.

Thranduil seskočil z koně, sundal ocicmaného Talího a obrátil se k poradci, který, jak se zdálo, rozhodně neměl svůj den: „Děkujeme za přivítání, lorde Erestore. Vím, že je to trochu náhlé, ale chci překvapit Legolase - “ Erestor sebou znepokojeně trhl, „a samozřejmě i Elronda.“ Všiml si Erestorova nešťastného výrazu a oči mu sklouzly ke svému psímu miláčkovi. „No Cinio, fuj! Hned to vyplivni!“

Nic.

Thranduil se sklonil a začal obrovskému hafanovi páčit ta vrata, co měl místo čelistí: „Tak otevřeš tu klapačku?!“ Cinia si byla jistá, že si páníček hraje a vesele držela čelisti sevřené.

„Ehm,“ ozval se Erestor, „to je v pořádku… já už jsem … dopletl.“

Král povolil ve svém úsilí a obrátil se s omluvným úsměvem k Erestorovi: „Chce se hrát, potvora. Vlnu vám nahradím. Nejdříve bych ale chtěl pozdravit Legolase.“

Erestor se ošil: „No, ano, samozřejmě. Pojďte se nejdříve ubytovat… a pak vás doprovodím k Elrondovi…a k Legolasovi…“ To už mu po boku stáli Lindir a Melpomaen, jakožto jeho pomocníci v domě, a i Feron a Eruwen, kteří znali Imladris jako své boty a mohli být Erestorovi nápomocni při ubytovávání hostů. Elanil v kuchyni a jeho kuchařská banda dostali povel nachystat slavnostní večeři a Erestor zatím odváděl Thranduila a Talího do zahrady, kde král mohl Elronda překvapit.

Ze zeleného palouku v zahradě se ozývalo Elrondovo přednášení: „…ne, Elladane, když najdeme někoho v bezvědomí, nesmíme ho namáčet v Bruinenu – vždyť by se utopil. Ano, Haldire? Ne, přestaň, nemůžeš s Rúmilem takhle třást – co kdyby měl něco zlomeného? Tak kdo ví?…“

Thranduil se zasmál: „Vidím, že Elrond dává naší mládeži hezky do těla.“ Talí se těšil: „Chtěl bych s Elrondem probrat nové možnosti léčení…nějak se tu zabav, zamlouvám si ho pro sebe.“ Thranduil ho pleskl po zadku: „Ale jen jako kolegu léčitele, doufám!“

Rusovlásek se zakřenil: „No…“

Král odevzdaně rozhodil ruce: „Jak vidím, ten živý obklad, co jsem si pro tebe schovával, budu muset dát někomu jinému…Silinde bude rád…“

„Grrrrrrr!“

„Ehm ehm,“ odkašlal si Erestor a vešel i se škorpící se královskou dvojkou na mýtinku. Elrondovi málem vypadly oči z důlků: „Thranduile? Kde ses tu vzal? A Talí? Vítejte u nás!“

Elfíci vyskočili z nácvičných dek a uklonili se, ale Thranduil jim jen pokynul: „Nenechte se rušit, prosím, pokračujte.“ Rozhlédl se: „A Legolas se neučí? Kde je?“

Elrond si v duchu vzdychl. „Erestore, prosím, převezmi za mě hodinu, buď tak laskav. Dokončete to a pak máte všichni volno.“ Elfové si zavýskli a Elrond zatím odváděl Thranduila a Talího zpátky k Poslednímu domáckému domu. „Legolas ještě leží. Měl včera menší nehodu. Ale už je v pořádku,“ dodal rychle, když se Thranduil vylekaně zastavil.

„Co se stalo mému synovi?“

„Kousl ho had. Ale jak říkám, už se zotavuje; ještě má teploty, ale bude v pořádku… no, pojďte, všechno vám povím.“

Thranduilovi se sevřelo srdce, ale měl důvěru v Elrondovy léčitelské schopnosti, a tak i se starostlivým Talím zase vykročil a pospíchal k Imladris. V zadním, tichém křídle domu v Elrondově komnatě Legolas zatím seděl nic netuše, a se zatajeným dechem poslouchal Glorfindelův příběh o útoku na Gondolin, který se odehrál v Druhém věku. Princ měl pocit, že všechno, co Glorfindel živě popisuje, vidí jasně před sebou. Co Fin vynechal, byly jedny z nejbolestnějších vzpomínek, které měl, když ztratil všechny své blízké. Na to bude čas někdy jindy, dnes ne. Dnes je čas k vyprávění historie.

„A,“ odvážil se Legolas, „co…co ten…“

„Balrog?“ dopověděl Glorfindel s lehkým úsměvem.

„Mm hm,“ přikývl princ, „můžu se zeptat? Myslím, jak to bylo, když…“

„Když jsme se oba zřítili ze skály?“ Glorfindel se zahleděl jakoby do dálky. „Náš boj netrval dlouho… Není to hezká vzpomínka a lituji, že mi ji Valar nechali. Někdy ti o tom povím víc.“ Legolas ho vzal za ruku: „Nechtěl jsem takhle vyzvídat.“

Glorfindel se na něj podíval: „To je v pořádku. Počkej, řekneme Erestorovi a ten ti poví můj příběh v baladě, jakou jsi ještě neslyšel.“ Zasmál se.

V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Thranduil, následován Talím a Elrondem: „Legolasi, zlato moje, jsi v pořádku?!“

Princ na ně civěl s otevřenou pusou, zatímco se Glorfindel postavil a uklonil: „Vaše Výsosti…“

„Těší mě, lorde Glorfindeli,“ pozdravil ho král a posadil se na okraj Legolasovy postele: „Elrond mi řekl, co se stalo…“

„Tati? Kde se tu bereš? Ano, jsem v pořádku… jsem rád, že tě vidím!“ Natáhl k němu ruce a Thranduil ho objal: „Já tě taky moc rád vidím!“ Políbil Legolase na čelo: „Elrond mi povídal, že se dobře učíš. Jsem na tebe pyšný.“ Než se princ stačil zapýřit, Thranduil pokračoval: „Teď mi ukaž tu nohu.“

„Už to srůstá, tati, neboj se. Opravdu to bylo jen malé kousnutí, tak z toho nedělej…“

„Legolasi.“

Princ vzdychnul, ale poslušně vystrčil nohu zpod přikrývky. „Vidíš? Už ani není opuchlá.“ Lýtko sice hrálo všemi barvami, ale bolest už přešla a jed byl taky zažehnaný, tak v tom Legolas neviděl problém. Z komnaty se až do zahrady rozlehl královský řev:

„Kde je ten had?! JÁ HO ROZTRHNU!!!“

Legolas, Glorfindel i Talí si drželi pusu, aby se nesmáli nahlas, a Elrond měl taky namále. Na stolku v košíku přikrytým šátkem chvíli nic ani nedutalo. Pak si provinilec dodal odvahy a vystrčil hlavu ven:

„Odpusssďte…prosssím…“

Thranduil chvíli jen nevěřícně zíral a pak měl Talí co dělat, aby v Imladris neproběhl hadobijecký den. Legolas se natahoval po košíku: „Tatííí, nic mu nedělej, my jsme se už skamarádili, on je vlastně hodný a už nekouše a zná spoustu zajímavých historek a …“

Thranduil hada zdrtil pohledem, ale pak pomalu vychladl, když si všechno vyslechl. Spíše ho začaly zajímat pohledy, jaké jeho synáček věnoval výjimečně tichému Glorfindelovi, sedícímu z druhé strany postele. A způsob, jakým se zlatovlasý bojovník díval zpátky na prince. I když těm dvěma to asi bude trvat déle, Thranduilovi bylo mu vše jasné. V duchu zamáčkl slzu a ve chvilce hlasité debaty okolo nich pošeptal Talímu: „Rostou tak rychle…“ Proti Legolasovu výběru ovšem neměl námitky. Glorfindel měl dobré srdce a desítky dalších ctností, a Thranduil už dopředu probíral možnost mít Glorfindela jako součást své rodiny.

Drobný léčitel svého krále utěšil poplácáním po rameni. Pak vstal a zamířil i s Elrondem ke dveřím. Přidal se k nim i Glorfindel, aby měl otec se synem možnost si nerušeně povídat.

„Něco jsem ti přivezl.“ Thranduil začal šátrat v kožené cestovní brašně, kterou měl přes rameno. Legolas jen polkl, když si vzpomněl na svůj sen. „Snad ti to padne,“ strašil nevědomky otěcko. „Á, tady to je.“ Princ zblednul a čekal na ortel. Ale Thranduil vytáhl nádhernou tmavě modrou tuniku se stříbrným lemováním a jemným stříbrným zapínáním vepředu.

Princ se rozzářil: „Děkuju tati, ta je nádherná! Ale já pro tebe nemám nic nachystaného…“

Thranduil se usmál: „Pro mě je dárek zase tě vidět, Legolasi.“

* * * * *

Pozdě večer se po dlouhé a zábavné hostině začaly trousit první postavy do okolí Imladris, na terasy, balkónky a do zahrad. Třpytivé lampy propůjčovaly krásnému večeru pohádkový nádech, v pozadí byla slyšet hudba k tanci a občas někdo dostal náladu si zazpívat. To se pak k němu dychtivě připojily další hlasy a písničky Imladris se mísily s těmi mirkwoodskými.

Erestor s vypětím sil zvládl tíhu svých povinností, které přináší nečekaná návštěva většího počtu lidí, ale když se všechno tak dobře vydařilo, rozhodl se docela proti svým zvyklostem dát si trochu do nosu. Možná trochu moc.

Teď nejistě postával na terase vedle svého…Elronda, který ho podpíral, ale stihl se bavit zároveň s Thranduilem, Talím, Glorfindelem a Feronem, a ještě šmátrat nenechavými prstíky pod Elrondovým hábitem. Imladriský lord se střídavě červenal a odžďuchoval ruce svého miláčka, ale všichni už měli trochu ‚v kuli‘ a tak si z toho moc nedělal.

„U nás,“ rozmachoval se doširoka Thranduil, „míváme taky noční cvičení…a bojové hry! A nikdy se nic nestalo!“

„Ale stalo,“ mávl rukou Talí a obrátil se k rivendellskému osazenstvu, „takže si z toho nic nedělejte.“

„U nás už jsme neměli úraz – kromě tohohle – už vééélice velice dlouho…!“ gestikuloval Elrond a Erestor se začal pro nic za nic hrozně smát.

„Ale u nás,“ nedal se utlumit král, „stojí pro jistotu nastoupený zdravotník s brašnou dvacet čtyři hodin denně!“

„Jako já!“ Erestor se skulil ze dvou schodů a zmizel v záchvatu smíchu v hloubi hustého záhonu chryzantén. Odtud se jen ozývalo veselé škytání: „Ale já nemám brášňu!“

kapitola 7