O tatíčcích a učení

Kapitola 7

„Hmm…tak copak to tu máme jako první.“

Thranduil, sedící na Erestorově učitelském stole s nohou přes nohu, zašátral v košíku, co měl na klíně, a vytáhl složený kousek svitku. Šest elfích obličejíčků s nejrůznějšími odstíny červené nedočkavě stříhalo ušima, ten sedmý se jen poťouchle usmíval a mrkal na svého sindarského miláčka dlouhými řasami.

Smyslný vládce Zeleného hvozdu byl po ránu pastvou nejen pro oči: v lehké, zelenkavé košili, rozepnuté do pasu, odhaloval do bronzova opálenou hruď a pod těsnými kalhotami se mu na dlouhých nohách vlnily svaly. Bohatou hřívou zlatých vlasů se Glorfindelovi přinejmenším vyrovnal; zatímco rivendellský bojovník měl své blond vlasy světlounké, ty Thranduilovy přecházely do hodně tmavého odstínu zlaté, jako med. Jeho hluboký pevný hlas, v sobě nesl autoritu velet tisícům, ale zároveň se dokázal změnit do sametového vrnění, ze kterého Talímu měkla kolena. A ne jen jemu.

Talí seděl hned v první lavici, Thranduilovi přímo na ráně; kdyby se trochu natáhl, tak by se ho mohl dotknout. Plně si uvědomoval vůni jeho vlasů a celého těla…mmm…tak smět hned teď zabořit tvář do toho oblíbeného místečka na krku a… Talí se musel takových myšlenek vzdát, ale i tak se bavil. Elrond totiž sháněl někoho, kdo by dnes ráno mohl odučit hodinu a Thranduil se sám nabídl, že když už je tu, nabídne mladým žáčkům své vědomosti. Rozvrh ale dělal vtipálek Erestor a tak se mirkwoodský král dověděl, že bude povídat o problematice milostného života elfů. Erestor se těšil, že ho za to Thranduil bude chtít vymáchat v Bruinenu a vyvolá tak společenské pozdvižení, ale to se přepočítal. Thranduil, od přírody, a snad i od Valar exhibicionista, bez sebemenších rozpaků povznešeně přikývnul a s úsměvem odplul do své komnaty připravit si poznámky.

A pak se chopil vyučování s bravurou jemu vlastní. Za zády se mu černala hustě popsaná a pokreslená tabule a po začátečním povídání, kdy elfíci ani nedutali, přišly na řadu dotazy. Ale protože ze začátku byli všichni s výjimkou Talího ostýchaví, rozhodl se Thranduil pro ‚tichou poštu‘, která jakožto metoda v prolomení ledů ještě nezklamala. Studentíci se chopili brků a smolili otázky o překot., jen jim červené uši svítily.

Snad nikdo nebyl červenější než Legolas, který sem i přes Thranduilovy protesty dopajdal s dopomocí Talího a Haldira. Už se mu nechtělo ležet a na bolavou nohu došlapoval stejně opatrně; navíc se chtěl bavit s ostatními a teď to vypadalo, že zábava bude. Had, hovící si na lavici před princem, se ze solidarity červenal také, ale moc to na něm přes tu černou barvu nebylo poznat. Thranduil na něj kývl a had s košíkem obešel, či spíše objel malou třídu a posbíral svitky s dotazy. Ocásek používal stejně dobře, jako elf ruce, tak mu to nedělalo žádné problémy.

„Tak pozor, mládeži, jdeme na to.“ Thranduil udělal dramatickou pauzu a rozbalil první papírek. Honem se kousl do jazyka, aby se nezasmál. Nasadil věcnou tvář a četl: „Mám takový problém. Když projevím zájem o nějakého elfa, se kterým si chci začít, obvykle mě nakopne, nebo mi dá liskanec. Co mám dělat?“

Thranduil se posadil na lavici čelem ke třídě: „No. Tady hodně záleží na tom, jakým způsobem dáte najevo, že se vám dotyčný líbí. Pokud dodržujete určitá pravidla zdvořilosti a etikety, dá se flirtovat i velmi společensky, důvtipně a jemně. K tomu si dnes řekneme více, ale později. Takže odpovím jen část otázky: důležité je vypozorovat, co má ten či onen elf rád a v tom duchu k němu přistupovat. Nikdy neuškodí mu nějak zalichotit, ani květina nebo dokonce koláček není špatný nápad. Takže odtud bych začal.“ Rozbalil další svitek:

„Vzrušují mě uniformy. Jak vidím elfa v uniformě Galadhrim, mám hned takové divné pocity. Jednou jsem viděl vojáka z Gondoru, taky v uniformě, a byl jsem z něho vedle. Nejvíc mě dorazilo, že se mi v jezdecké uniformě líbila i Lady Galadriel. Je to normální?“

Král se pousmál: „Tomu se říká fetiš. Když vás vzrušuje konkrétně nějaká věc – někoho uniforma, jiného krásné dlouhé vlasy, nebo kalhoty z kůže…“ „Ehm ehm,“ udělal Talí, „…tak na tom není nic špatného. Pokud vám váš partner nebo partnerka splní vaše přání nebo se mu či jí tato věc taky líbí, může to hezky obohatit váš milostný život.“ pokračoval Thranduil a natáhl se ke košíku pro další otázku:

„Mám takový dotaz. Když chci partnera uspokojit pusou, rád bych na něj naplácal šlehačku nebo čokoládu, myslím na jeho penis – ale nemůže mu to ublížit?“ Thranduil papírek složil a usmál se, zatímco třída ani nedutala – kromě Talího. Ten se opíral o loket a doširoka se zubil. Králi bylo jasné, čí dotaz je (většinu z nich uhodl hned, buď podle písma nebo podle dotazu), ale mělo to být anonymní a tak se snažil na dotyčného Galadhrima moc nedívat:

„Tak to je moc pěkné. Poškodit ho nijak nemůžete; jedině tenkrát, kdy byste se přejedli a bylo vám zle. Hodně elfů si takhle spojí příjemné s užitečným. Uspokojí svého partnera a ještě si u toho smlsne.“

Haldir se s úlevou usmál.

„Tak co tu máme dál.“ Thranduil rozbalil další dotaz: „Mám problém. Asi – teda, určitě, se mi víc líbí elfové než elfky. Je to normální?“

Král divže nepřevrátil oči, ale pak se vzpamatoval – byla to přece přednáška pro méně zkušenou mládež – a spustil: „Ano. Nežijeme někde v Shire, kde by je místní patroni za takový vztah snad zatloukli do bečky, že. Elfové jdou s dobou. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, jdeme s dobou od počátku všech dob. No, to nic. Směle do namlouvání.“

Znovu zalovil v košíku. „Jak se milovat s elfí dívkou a nevyrobit přitom elfátko? PS: pomohlo by, kdyby byla o hlavu vyšší než já?“

Král si papírek přečetl dvakrát a udiveně zamrkal: „Že je vyšší? Tak tohle…“

„A když si dám vysoké boty?“ vyskočil Rúmil.

Elfíci se začali hihňat a tahat ho z obou stran za rukávy. Rúmil se celý soustředil na mirkwoodského krále a po spolužácích se jen ohnal: „Dejte pokoj furt!“

Thranduil se dobře bavil: „Výška nemá na početí mrňouse vůbec žádný vliv. Vám ještě nikdo nevykládal, jak vzniká elfátko? Že je k tomu nutná účast dvou elfů, nejlépe opačného pohlaví, s volným večerem, s klíčem od volné komnaty nebo talanu, a ochotnými funět?“ Při tomhle mu koutky ujížděly nahoru, když si vzpomněl na svou přednášku ještě doma Legolasovi.

Lórien se po sobě rozpačitě podíval; něco věděli, něco slyšeli a něco málo viděli. Zato Elové zírali na Thranduila, jakoby právě objevil další kontinent plný Valar. Rusovlasý léčitel vyprskl a Thranduil se k němu otočil:

„Víte co, tady Talí vám pár věcí vysvětlí, než se zase vrátím k dotazu.“ Kývl hlavou a Talí se vydal k tabuli. Ochotně se chopil křídy a vysvětlil pár pojmů jako „devět měsíců“, „lůno“ a „pupeční šňůra“. Stručně, ale barvitě vylíčil, jak se elfí mimino dostane na svět a ani si neuvědomil, kolik krásných a naivních představ tím zhatil. Thranduil sledoval protáhlé ksichtíky a náramně se bavil. Na Legolasovi bylo znát, že je velmi rád, že není jeho dcera.

„Tak abych to dopověděl,“ pokračoval mirkwoodský vladař, zatímco si jeho léčitel s pocitem vykonání dobrého skutku šel sednout. „Teď už víte, proč jsou elfky jednou za sto let vzteklé, nevrlé, kopou do květin a vašich rozkroků, a nadávají motýlům. To je to týdenní období, kdy je lepší jim jít z cesty. Pak je to přejde a všechno se vrací do normálního stavu. Pokud se chtějí milovat a nemít pak starosti o kolébku, stačí si vzít lístek athelasu a mají pokoj.“

Král zahlédl, že se Talí hlásí s rukama naznačuje složitá gesta, známá jen jim dvěma. Vzpomněl si: „Aha, ještě jsem slyšel, že někde v Rohánu používají metodu přerušovaného milování - “ Thranduil vysvětlil, „ale vzhledem k jejich stále vzrůstající populaci bych se této metody nedržel. Je většinou neúčinná a pro zúčastněné nepříjemná.“

Zase zalovil v košíku, rozbalil papírek a hned poznal Legolasovo písmo: „Vadí lásce větší věkový rozdíl?“

Thranduilovi naskočila šiška do krku; pořád ještě vstřebával, že Legolas není ten prcek, co se honil s rozcuchanými vlásky kolem jeho trůnu a spával s vycpaným zajíčkem. Zdálo se, že už má zájem vyměnit zajíce za něco lepšího.

„No…pokud je to opravdová láska, která je opětovaná a silná, nemají se jí klást žádné překážky. Nezáleží pak na věku, výšce nebo ze které země je…“

Talí mu skočil do řeči. „V posteli se všechno srovná.“

Thranduil ho šťouchl špičkou nohy do zadku a postrčil ho zpátky směrem k lavici: „Ale na druhou stranu se s ničím nemá pospíchat. Všechno má svůj čas, i ta postel!“

„To ano, výsosti, ale…“

„Už jsem řekl. Když se do toho žene nezkušený elf po hlavě a nedívá se vpravo vlevo, můžou ho Valar potrestat!“

„Co prosím?!“

„Slyšel jsi dobře, Talí,“ dělal Thranduil oči, „to když je elf mlaďounký a nepřemýšlí… Valar ho obdaří elfátkem a ani to nemusí být elfka. A ticho tu bude.“

Talí vyprskl, ale nepolemizoval. Zato Legolas, vrtící se při proslovu v lavici, ztuhl jak předvčerejší rohlík. Cože?! Ohlédl se po svých přátelích. Elové civěli s hubama dokořán, ale u Galadhrim se ve tvářích značila menší či větší nedůvěra. Legolas pokrčil rameny a odsunul problém na později, kdy bude mít možnost zeptat se Haldira nebo Glorfindela. Fin momentálně rozděloval hlídky, ale měli se setkat po obědě.

Thranduil si oddechl, že zase něco vyřešil a zalovil v košíku. „Tak pokračujeme. Je tu dotaz, jestli se elf může milovat i víckrát než jedenkrát za den. Samozřejmě. Časté milování neškodí. Jen musíte mít dostatek času, chutí a oleje. Co, Haldire? Ano, klidně můžete mít i olej na vaření, to je jedno. Co prosím, Elladane? No, radši ne. Inkoust bych raději nepoužil; víš, jak bys pak vypadal? A tvůj partner?“

Král vytáhl další dotaz: „Jeden jistý poradce mi tvrdil, že když se budu sám uspokojovat, vyschne mi ruka. Je to pravda?“

Tentokrát už Thranduil neudržel vážnou tvář a začal se smát: „Tak to dřív vyschne Bruinen! Víte, kolik elfů by už takhle chodilo, s vyschlýma rukama? To je pěkný nesmysl.“ Rozbalil další papírek: „No, tak tu je přesně ten samý dotaz. Opakuji: ruce vám v žádném případě nevyschnou. Jen pozor na křeč. Tak čtu dál: Co mám dělat. Pokaždé, když jsem dole, mi na partnera řve můj pes…“

Thranduilův hlas se vytrácel, jak četl. Zarazil se, zakoulel očima a pak hodil skrčený papírek po Talím. Ten se jen hihňal.

Král vzdychl a vytáhl ještě jeden svitek: „Tak ještě poslední a pro dnešek stačí.“ Rozbalil ho: „Co mám dělat, když se mi moc líbí brácha?“

Thranduil se nejdřív zarazil, ale pak poznal Legolasovo písmo a došlo mu, že si tu princ, opičák jeden, ze všech hezky vystřelil. Legolasovi by se tímhle způsobem brácha nikdy nelíbil, to věděl na sto procent. Příslovečné jablko opravdu nepadá daleko od stromu a tatíček se škodolibě těšil na reakce. Účinek byl okamžitý: lórienské i rivendellské bratrstvo na sebe se zděšením a podezřením pohlédlo. Elové si od sebe skokem odsedli, jak kdyby je píchl jehlou, a všichni Galadhrim zazerali jeden na druhého jak bazilišci a nevěděli, na čem jsou. Obzvlášť Rúmil byl vyděšený.

„Ehm ehm,“ odkašlal si král a studentíci k němu upřeli zraky s nadějí, že to vyřeší. „To je těžké. V tom případě bych si zažádal o vlastní pokoj“

„A to je všecko?!“ nevěřil Orophin.

„No, ano. Vlastně už je čas na oběd. Talí, půjdeme?“

„Jasně, Výsosti.“

„Nech si tu výsost. Pojď taky, Legolasi. Aspoň dohlédnu na to, že pořádně jíš a nenimráš se v talíři jako Nimrodel.“

* * * * *

Po cestě do jídelny narazili na Elrondovu vitrínu vlastnoručních prací a Thranduil jen nevěřícně zamrkal. Talí začal úplně brečet smíchy a Legolas k tomu neměl daleko. Honem se oba snažili zklidnit, když z druhé strany chodby slavnostním krokem přicházel Elrond. Thranduil ještě jednou pobaveně nasísnul do vitríny na Amorka a pak se k němu otočil: „No Elronde, nikdy jsem nevěděl, že se vlastnoručně věnuješ umění. Máš docela talent! Je v tom pořádný kus dřiny, co?“

Elrond, který stál k vitríně zády, se polichoceně usmíval: „Snažím se jen vystihnout to, co je tu všude kolem nás. Modelem mi stojí celá příroda…“

„To rozhodně stojí,“ poznamenal s úsměvem Thranduil. V Legolasovi to úplně zaklokotalo a Talí do něj šťouchl. Princ se kousl do jazyka: „Já už mám takový hlad. Půjdeme?“

„To rád slyším, Legolasi. Tak pojďme,“ podepřel král z jedné strany syna, z druhé se připojil jeho léčitel. Elrond šel před nimi a měl pocit, že mu něco uniklo. U stolu se k nim připojil Erestor: „Tak zase plánujeme noční bojovou hru. Doufám, že se připojíte?“

Thranduil se zaradoval. „Opravdu? Tak to se rozhodně připojíme, já i mí bojovníci.“ Legolas převrátil oči a nalil si polévku. Hry měl rád, ale jeho taťka je bral dost tvrdě a rivendelští neměli ani potuchy, do čeho jdou. A dobře jim tak. Talí se zabral do hovoru s Elrondem – zkoušel doma v Mirkwoodu nový lék proti pavoučímu bodnutí a chtěl ho prodebatovat s někým zkušeným.

Thranduilovi u ruky zacinkala rolnička. Král se podíval zrovna ve chvíli, kdy kolem něj po stole projela miska s čerstvým zeleninovým salátem a namířila si to k princi. Po chvíli u hlavního chodu kolem něj zase projela sklenice zdravého bylinkového nápoje. Thranduil se na hada pochvalně usmál a milý had se jen pýřil.

„Uděláme dvě skupiny,“ plánoval Erestor, „jedna z Imladris a jedna z Mirkwoodu. Mládež rozdělíme taky na dvě skupiny, z Lórienu a Imladris.“

„Můžu být ve skupině s Haldirem?“ ptal se Legolas.

Erestor chtěl kývnout, ale předběhl ho Thranduil: „Ty mi ještě nebudeš lítat po lese. Až se uzdravíš.“

„Ale mně už nic není a chodím!“

„Pajdáš!“

„Ale…“

„Ticho Legolasi, už žádné odmlouvání.“

Erestor dostal nápad: „Tak může dělat oběť. Tuhle společně s Elrondem. U toho nemusí vůbec běhat a navíc si zahraje s ostatními.“

„Já mám být oběť?“ mračil se Elrond, zatímco si Legolas vzdychl, ale aspoň nebude sedět ve své komnatě jak kůl v plotě. Thranduil zatím nic nenamítal.

„Ale samozřejmě, melamin,“ usmíval se Erestor. „Pamatuješ posledně? Kdo to byl, kdo se honil po lese a měl cvičení a zábavu, co? Ty! A kdo se bude bavit teď? Já! Huahahahaaa!“

„Ještě si o tom promluvíme v soukromí.“

„Není o čem – už jsem udělal rozpis a basta!“

* * * * *

Talí si odskočil do kuchyně, protože ho honila mlsná. Měl v úmyslu prošťourat zásuvky a skříňky, hrnce, misky a dokonce i parapety, jestli se někdy nenajde něco sladkého. Za dveřmi narazil na Glorfindela, který se před chvílí vrátil z rozdělování hlídek. Opíral se o nosný trám a vypadal zamyšleně a nerozhodně. Rusovlásek ho vzal za ruku a odvedl ho do tichého kouta: „Co tě trápí, příteli? Můžu ti pomoct? Dvě hlavy víc ví…No tak,“ zamrkal na bojovníka Talí, „svěř se tetě a nestyď se.“

Glorfindel se posadil na pytel mouky a léčitel se uvelebil naproti. „Děkuju ti Talí. Netrápí mě celkem nic, jen…ale víš…chtěl bych…“

„A nevíš, jak přes Thranduila, co?“

„Ty taky víš všechno,“ podivil se zlatovlasý bojovník. „Pravdou je, že bych lorda Thranduila nechtěl obejít. Jen přemýšlím, jak mu to říct. Co když mě neuzná jako vhodného Legolasova partnera?“

„To je přece Legolasova volba, ne?“ poplácal ho po ruce Talí. „A můj milý Thrandy už to stejně tuší.“

„Opravdu?“ lekl se Glorfindel.

„Jo,“ kývl spokojeně Talí. „Takže: přijď asi za deset minut do naší komnaty a prostě mu to řekni. On tě nekousne – to je moje výsada.“

Glorfindel se zasmál: „Tak to se aspoň nemusím mít na pozoru. Děkuju, Talí.“

„Není zač. Tak za chvíli,“ zvedl se všudypřítomný elf, oprášil si pomoučený zadek a odběhl.

Po chvíli už vlekl mirkwoodského vladaře od stolu k jejich pokoji. Thranduil jen stihl houknout směrem k Elrondovi: „To by mě tedy zajímalo, kdo mohl dát TOHLE do školních osnov!“

Elrond s úsměvem zvedl číši: „Na mě nekoukej.“

Erestor se celý nadzvedl: „Ještě řekněte, že to není zapotřebí! Za Gil Galada vzdělávání o milostném životě nebylo – a vzpomínáte těch trapasů a karambolů? Elf si musel všechno pracně zjistit sám. A navíc, zrovna vám by to tedy vadit nemělo,“dodal a potutelně se usmál. Byl i s Elrondem rád, že se toho úkolu mirkwoodský král zhostí sám – ten když se do něčeho pustil, tak pořádně a s fortelem.

„No dobře, no,“ mávl rukou Thranduil, „tak odpoledne.“

Elrond pokývl a obrátil se k Erestorovi. Ten se v tom okamžiku záhadně vznesl i se židlí kamsi do výšin a s výkřikem zamířil za Thranduilem. Král se otočil:

„Cinio! Lehneš!“ pravil přísně. Vrrčice si poslušně lehla, židle, co měla vklíněnou za krkem zas dosedla na zem, a Erestor z ní sjel jak vazelínový nindža. Thranduil vypáčil ze svého psího miláčka nešťastný kus nábytku a znovu se vydal za Talím. U sebe v komnatě se nestihl pořádně ani otočit, když se ozvalo klepání na dveře. Had, hovící si v košíku vedle dveří, se vztyčil a nasísl do klíčové dírky.

„Lord Glorfindel, sssire,“ sdělil celý šťastný, že může být užitečný. Thranduil shodil plášť do nejbližšího křesla a šel otevřít, zatímco se jeho léčitel se svatozáří nad hlavou pustil do opisování textu z jedné z Elrondových knih. Thranduil otevřel dveře:

„Á, Glorfindeli, co pro tebe mohu udělat?“

Rivendelský bojovník se lehce uklonil: „Přišel jsem vás o něco požádat…“

Thranduil ukročil stranou a pozval Glorfindela dovnitř. Cinia mu přátelsky olízla ruku, ale Balrog s očima jak blumy na něj zíral přinejmenším s podezřením. Talí na něj mrknul a psal dál. Glorfindel si odkašlal: „Přišel jsem požádat o vaše svolení…chtěl bych se dvořit vašemu synovi…“ Chvíli bylo ticho a Thranduil mu pátravě hleděl do očí: „Máš ho opravdu rád? Nesnesl bych pohled na své dítě zlomené žalem.“

Glorfindel se napřímil: „Dal bych za něj vlastní život!“

Král v jeho hlase, pohledu i celé osobě nenašel nic, před čím by ho varoval jeho vnitřní hlas. Glorfindel byl vždy upřímný a loajální svým přátelům; oddaný těm, které miloval a nebezpečný těm, kteří by jeho milované chtěli ohrozit. Sloužil věrně v Gondolinu a od svého návratu do Středozemě zůstával věrný lidem z Imladris. Thranduil přešel až k němu a stiskl mu rameno: „Já také, Glorfindeli. Znám tě už dlouho a vím, že jsi čestný. To svolení ti dávám.“ Koutky se mu nepatrně zvedly nahoru: „Bavili jsme se o Legolasovi, předpokládám? Brethilas a jeho dívčí harém by tě hnal!“

Glorfindel se ulehčeně zasmál: „O Legolasovi. Korunní princ Brethilas nedrží mé srdce v zajetí, ale jsme dobří přátelé.“ Oba elfové se kdysi potkali na přechodu Mlžných hor a chvíli spolu putovali; to ještě Legolas nebyl na světě. Thranduilův starší syn věčně cestoval napříč Středozemí a doma byl k zastižení málokdy. Snad jen tehdy, když ho občas otec požádal o zastoupení na trůně, a i to bylo dřív docela pořízení; Brethilas troubíval na protest jak Mumakil.

„Tak teď jen uvidíme, co na to můj malý lísteček….“ Král vzal Glorfindela za paži a vedl ho ke stolu. „A říkej mi Thranduile, ano?“

„Ehm, výsosti.“

„Co, Talí.“

„Říká se prosím, podle etikety. Legolas už není tak úplně ‚malý‘ lísteček. Spíš z něj roste větší kvítko,“ zamlel obočím léčitel.

Glorfindel královský pár nechal, ať se handrkuje, a v duchu si oddechl. Teď už vše záviselo jen na mladém princi – a Fin na něj nechtěl spěchat; chtěl, aby měl Legolas čas si všechno srovnat v hlavě. Cítil u něj zájem, ale princ byl mladý a nezkušený, a k rozhodnutí se musel dopracovat sám.

Thranduil posadil Glorfindela naproti sobě a Talímu, Elrondovi lidé jim přinesli víno a had jim k plné pohodě přistrkal misku s čerstvými sušenkami. Po dvou číších byli zabraní do hovoru o novinkách v Imladris a Mirkwoodu jako staří známí, kterými opravdu byli, ale teď už bez titulů.

* * * * *

Legolas s Haldirem se o poledni nudili a přemýšleli co by. A jako že byli kosí bratři, nemuseli pro zábavu chodit daleko – nápad se dostavil. Jejich banda zatím trávila čas porůznu: Rúmil a Orophin se šli vybláznit na koních a Elladan s Elrohirem už se zase sázeli. Jednou o to, kdo vydrží dýl pod vodou (což málem skončilo utopenci, ale na poslední chvíli je z lázně vytáhl Erestor), jednou o to, kdo vydrží za celých čtyřiadvacet hodin nepromluvit (to přišlo velmi nevhod, když měli vítat delegaci z Gondoru. Královští velvyslanci si mysleli, že přijeli do blázince, a když pak vyšel Elrond, málem ho chudáka kleplo).

Dnes si vymysleli sázku, komu z nich se podaří okoupat Troubu. Hodili si mincí, kdo bude první, a pak se vydali s kocourem v podpaží shánět lavór a bylinkové výtažky, coby šampón.

Haldir ani Legolas se u kocoura, který ještě nevěděl co - ale už dopředu sekal ocasem, nechtěli držet blíž než na padesát yardů; a tak mladý strážce pomohl Legolasovi dohopkat do jednoho z altánků, odkud mohli v klidu pozorovat snažení Elrondova potomstva a přitom se bavit jejich vlastním nápadem. Po cestě do altánku Haldir prince poplácal po rameni:

„Jsi šťastný elf, Legolasi.“

„Jak to? Ehm, počkej chvilku, po tomhle můstku přelezu po čtyřech. Je na nás oba úzký.“

Haldir pobaveně sledoval, jak princ pomalu, ale jistě leze přes úzký mostík k altánku: „Nemáš tu toho hada? Já bych ho poslal na Lindira, a pak bych ho mohl nosit v náručí jak tebe Glorfindel.“

Legolas se vydrápal do altánku: „Lindira? A neříkal jsi včera, jak moc se ti líbí Sealbeth?“

Haldir si pohrával se spodním rtíkem: „Když Lindir tak krásně zpívá – já jsem vždycky byl tak trochu do hudebního umění…no, ale dnes, jak jsem mluvil s Talím – ten má mimochodem úžasné vlasy! A ty jeho oči…“

Legolas se uvelebil na dece, kterou si roztáhli na dřevěné podlaze, a vytáhl z malé brašny jablka. Jedno Haldirovi hodil: „Na toho se radši ani moc dlouho nedívej. Taťka by z tebe udělal dva a ještě vlasatější. Talí navíc nemá oči pro nikoho jiného. Nečekej od něj víc, než dobré přátelství.“

Haldir holt prožíval svá divoká léta a nejraději by ocicmal všechno krásné a svůdné v okruhu dvaceti mil; ale vybrat si někoho aspoň na celý měsíc si ještě nedokázal. Zaplašil myšlenky na svůdné oči, hravá gesta a voňavé vlásky, sáhl do brašny, kterou přitáhl sebou, a na deku mezi sebe a Legolase položil palantír.

„Kam se podíváme?“

Legolas dumal: „Tak, náhodně. Uvidíme, kdo se ozve.“

Haldir se zazubil: „Greenleaf, ty víš jak zpestřit den.“ Položil ruce na palantír a čekal. V palantíru se to začalo mlžit, světlat, tmavnout, pak to zapraskalo a cosi se tam objevilo. Haldir nedočkavě poposedl: „Buď pozdraven, ať jsi kdo jsi. Mé jméno je Haldir.“

V palantíru se začalo blýskat, objevilo se rudé oko a hromový hlas zahřměl: „A já jsem Sauron, ty bídný červe!“

* * * * *

„Miláčku?“ Zavrtěl se Elrond na posteli.

Erestor se ze žebříku u vysoké knihovny zaškaredil. „Ne! Už jsem ti řekl, že dokud…“

„Ale to teď nemyslím,“ klidnil ho Elrond. „Jen se mi zdá, že ve vzduchu cítím nějaké divné vibrace.“

„Jo vibrace! Ty tomu teď říkáš takhle? Nech si zajít chuť!“

* * * * *

Haldir vykulil oči: „Kecáte!“

Legolas se zvědavě přisunul blíž a společně s Haldirem nahlédali do koule jak dvě myšky: „Těší mě. Já jsem Legolas Thranduillion.“

Na druhé straně bylo dlouhou chvíli ticho – Sauron nemohl chytit dech. Pak zas zaburácel a přidal druhé rudé oko pro efekt: „Jsem SAURON!!“

„My jsme slyšeli,“ usmál se klidně Haldir. „Nemusíte tak řvát, spojení je dobré.“

Mohutná, černá a šokem ztuhlá figura na věži v Barad Dúr zírala do své koule. Pak se zas nadechla: „ÁÁÁÁÁÁÁÁRRRGH!!! JSEM SAURON! SAURON! SAURON!“

„To je nějaký chabrus na nervy,“ šuškal Haldir Legolasovi. „Vem to, ty to s nima umíš.“

Princ s přívětivým výrazem nahlédl do palantíru: „Šššš, my slyšíme. Asi vás bolí ty červené oči, že? Chudáčku…ale víte co? My jsme zdravotníci, chcete poslat kapky nebo mast?“

„CHCI OVLÁDNOUT STŘEDOZEMI!!!“

„No, každý má nějaké přání a touhy. Já bych chtěl vlastní zvířátko, ale taťka říkal…“

Z palantíru se ozývalo jen chrčení a lapání po dechu. Legolas s Haldirem měli starost: „Je vám dobře? Nezaskočilo vám?“

Sauron se vyčerpaně opřel o podstavec s palantírem. „Vy nevíte, kdo jsem?“

„No, už jste se představil, Temný Lord, skřeti a to všechno, takže…“

„A vy se mě nebojíte?!“

Haldir vypjal hruď: „Já se nebojím ničeho! Vlastně jen toho, že by na mě nezbyl oběd.“ Legolas přikývl: „Proč bychom se měli bát. Vy už stejně nemáte…tu věc. Že ne?“

Sauron zakoulel rudýma očima: „A to víte JAK?!!“

„No, víte, u nás se každý drb hned roznese…I když nevíme podrobnosti. On Silinde- “ mlel Legolas a Sauron si pro sebe zaklel. Ale po chvíli mu to nedalo. Celá staletí už si s nikým nepovídal – skřeti se ho báli, Nazgúlové, kteří stejně jen chrčeli a syčeli, věčně lítali kdoví kde, a na mučidlech se už vůbec nedalo mluvit o konverzaci, aniž by si dotyčný nevyřval plíce. A i to bylo už před léty.

Temný lord svěsil temná ramena a helmou praštil o palantír. Legolas přestal drmolit: „Jste v pořádku?“

„Ne tak docela. Nejsem zvyklý si s někým povídat.“

Haldir se do toho vložil: „Kde býváte? Jaké to tam je? Jste ženatý?“

A Legolas: „Máte nějaké koníčky? Nebo zvířátko?“

Sauron chvíli zíral a pak pokrčil rameny. Proč ne. Přitáhl si štokrle s ozdobnými lebkami v nohách a spustil: „Jedno po druhém, mláďata. Toho si važte, že vám vůbec věnuji svůj drahocenný čas. Na druhou stranu nemám absolutně nic na práci, takže…“

Haldir s Legolasem vzrušeně poposedli a nastavili uši:

„Obývám svou temnou věž Barad Dúr, odkud se ještě nikdo nevrátil živý. Jaké to tu je? No, žádná moderna, nikdo tu s ničím nehýbal celá staletí. Vlastně, nedávno jsem si pověsil nový obraz. Asi byste ho nechtěli vidět. Na zahradě mám bažiny, skaliska, špínu, skřety a smrad. Ženatý nejsem, protože nikdo není tak temný, aby si mě vzal. A vůbec, nikoho nemám rád!“

„Trdlo jedno,“ litoval ho šeptem Legolas, „Mluví jako Silinde…“

Sauron odsýpal dál: „Vládnu Mordoru, protože nikdo jiný mě neposlouchá. Co se koníčků týče, sbírám rezavá ozubená kola a recepty. Mučím všechny, kdo se mi připletou pod ruku, ale na druhou stranu jsem docela romantik: navečer chodívám na procházky k vulkánu, zírám do ohně, poslouchám zurčení lávy a řev Nazgúlů, no a z ručních prací… dřív to bylo kování prstenů. Mám i smysl pro humor, abyste si nemysleli – Devítce posílám milostné vzkazy, podepsané jedním z nich. A toho řevu co potom v Minas Morgul je, když zjišťují, kdo to byl…“ Sauron se zlomyslně uchechtl.

„To mi připomíná Erestora,“ vložil se do temného monologu Haldir. „Hlavně ta část se zíráním a mučením…“

„A ta vaše moc?“ zeptal se princ bezelstně.

Sauron chvíli váhal, ale touha konečně se svěřit byla silnější. Dlouhé tajemství umí užírat duši, dokonce i tu černou. Temný lord si sundal helmu a unaveně si prohrábl dlouhé, černé vlasy: „Moc nemám, to už víte. Byla to náhoda; z dlouhé chvíle jsem si zkul prsten, ajaj, jak jsem se tenkrát píchl do prstu, i krev mi tekla! Tím do něj přešla skoro všechna má moc. No nic, prsten hotový, mohla se začít ovládat Středozemě. Na další prstýnky se chytili moji Nazgúlci. Kdo by je vinil, prsteny byly tak krásné! Jeden měl perlu, jeden rubín…“

„A kde je ten jeden prsten teď? A je opravdu tak mocný?“ byl zvědavý Haldir.

Sauronův pohled připomínal smutného bernardýna. „BYL. Byl mocný. Ale jednou jsem si na mém oblíbeném místě nad lávou drhnul tu krásně černou, obsidiánovou zem, a najednou žbluňk! Prsten mi sjel z mé železné namydlené rukavice přímo do lávy. Málem mi zbylo jen oko pro pláč – naštěstí jsem si tělo udržel. Co já si tenkrát nadal hňupů!“

Na Saurona šla melancholie. „Od té doby neovládám Středozemi, Poslední Aliance odešla, protože už nebylo do čeho píchnout, a můžu děsit jen těch pár skřetů, co mi zbylo. Ale to je houby.“

Legolas i Haldir vyloudili soucitné „óóó“, a jali se Temného lorda utěšovat. A docela svými historkami z Imladris zvedli Sauronovi náladu.

Z okna naproti altánku se ozvalo hulákání: „Cinio! Já tě přetrhnu! To byly moje oblíbené trenky!!“

Legolas se ohlédl. „Asi už budeme muset jít. Máme ještě vyučování.“

Sauron přikývl. „Tak děkuji za zavolání, ozvěte se zas. A radši to nikomu neříkejte, nebo vám zabaví palantír.“

„Dobře,“ kývl Haldir. „Těšilo nás. Zas se ozvem.“

Sauron přikryl palantír a po několika staletích si povyskočil. S dobrou náladou a veselým pískáním si vyšel na procházku k sopce.

* * * * *

Příprava na odpolední vyučování probíhala celkem v poklidu; Glorfindel už před tím spokojeně odhopsal a sjel všechna kamenná zábradlí Imladris až dolů na nádvoří. Thranduil si sem tam poznamenal na svitek pár poznámek, zatímco Talí s hadem si četli noldorský horor ‚Berenova ruka‘. Po nějaké té hodince se šlo znovu přednášet.

„Ehm ehm,“ odkašlal si Thranduil a třída ihned utichla. Za notně podrápanými dvojčaty seděli dokonce Elrond s Erestorem, protože tohle by si ujít nenechali. Na jabloni seděl nevykoupaný, ale spokojený Trouba. Elrond byl jeden šepot, až ho Erestor se svitkem nachystaným na poznámky musel píchnout perem do zadku (rozuměj ‚brkem‘), aby konečně sklapnul.

K Legolasovi si na poslední chvíli přisedl Glorfindel. Oslnivě se na prince usmál a pak už nastražil uši. Legolas malinko zčervenal.

Had asistent přisunul k Thranduilovi košík na otázky a mirkwoodský král blýskl mezi lavice sebevědomý úsměv: „Takže přímo k věci. Milostný život elfa může být pro někoho jednoduchý jako skok do vody, pro jiného zas složitý jak labyrint Morie. Vy jste ve věku, kdy tyhle spletité cestičky objevujete, a co vám chci dnes říct, je jen pár rad ‚na cestu‘ – prosím, Haldire? Ano, i z vlastních zkušeností. Každý z vás si milováním ovšem projde po svém.“

To už do vzduchu trčely všechny lórienské ruce a Thranduil zvědavým Galadhrim kývnul: „Samozřejmě se můžete ptát, ústně i písemně, to už znáte. Tu je košík.“ Galadhrim začali smolit. Thranduil se zase posadil na lavici. „Jak poznáte, že o vás má váš vysněný partner zájem? Někomu stačí výmluvné pohledy, lehké doteky, pohlazení či objetí, jiný použije přímější postup. Prosím si jednoho dobrovolníka.“

Haldir vystřelil a Talí divže nevyprskl smíchy. Zakryl si pusu a sledoval, jak se mladý Galadhrim div nepřerazil, a jak si Orophin, Elrohir a Erestor pomalu sedali zpátky. Elrond na svého poradce zíral pohledem ‚co jako?!‘ a dodal: „Za tohle si na večer vybírám roli. A jsem zachránce!“

„COŽE?!“ naježil se černovlasý elf, až se po nich všichni ohlédli, „už zase? Ale…“ Elrond mu s klidem položil ruku na pusu: „Potom. Teď dávej pozor.“

Haldir už před kingem stepoval a visel mu na rtech, co po něm půvabný král bude chtít. Udělal by i kotrmelec, jen aby se Thranduilovi líbil. Vládce Zeleného potemnělého hvozdu se zazubil: „Dejme tomu, že se tuhle Haldirovi líbím. Mimochodem, Haldire, neber mě tu jako krále, ano? Jsem jen další elf na hodině.“

„Ale výsosti…“

„Opravdu, a to je rozkaz.“

„Jasně výsosti.“

„Tak dál. Potkali jsme se na plese, bavili se, procházeli se, a on by mi chtěl dát najevo svou náklonnost. Tak, jak bys to Haldire udě-mrghnmrng!“

To už po něm Haldir skočil, až se oba zapotáceli a ztěžka dopadli na učitelský stůl a mladý Galadhrim s rukama na královském zadku si svého vytouženého polibku užil, co nejvíc mohl. Po chvíli se Thranduilovi podařilo přisátého náruživého Haldira odtrhnout. Strážce byl skoro v deliriu, pohled rozostřený a tep na sto dvaceti. Král si pusu utřel rukávem:

„No, nebylo to špatné Haldire, ale takový polibek bych snad nechal až na první rande. Až takhle přímý postup ti zaručeně docílí buď bleskového úspěchu, nebo – a to častěji, kopanec do vitální části těla a nebude to tvoje hlava.“

Třída se řehnila, ale Haldir se tvářil nadmíru spokojeně. „Tak teď to zkusím já,“ pokynul rukou král a sjednal si klid. Prosím si teď někoho, kdo se před tím nehlásil. Uhmmm… tak třeba… Elronde, ty nám tu skoro spíš. Jen pojď, neboj se.“

Elrond udělal Obočí, ale výhrůžka na Thranduila, coby přespolňáka, neplatila, ten se jen zubil. Elrond se teda zvedl, aby si snad o něm někdo nedovolil myslet, že se bojí, a Erestor nesouhlasně zachrochtal.

„Sám jsi psal rozvrh,“ zpražil ho imladriský lord, a nakráčel k tabuli. Thranduil vklouzl do role; dvorně mu nabídl rámě, provedl ho před tabulí sem a tam, naladil svůdný hlas, slůvka i pohledy a nakonec ho jemně políbil na špičky prstů. To by Elrond musel být z ledu, aby to na něj nemělo vůbec žádný účinek, a v duchu uznal, že není lehké uniknout takhle odhodlanému svůdci. Zároveň to ale bylo jen představení a tak se Erestor nemusel strachovat.

Legolas ucítil na ruce dotek a vrátil se do reality vedle sebe. Glorfindel zrovna s malým úsměvem odtahoval ruku; když viděl, jak ho princ zvědavě sleduje, zase se natáhl a zastrčil princi pramínek vlasů za ucho. Zmiňované ouško se začalo červenat. Glorfindel na prince mrknul a zase se pohledem vrátil na dění u tabule. Legolas se s bušícím srdcem přinutil necivět na zlatovlasého bojovníka jako na obrázek Valar a stočil zraky k tatíčkovi. Ten zrovna - Legolas polkl – v duchu namlouvacích hříček zastrkával černý pramen vlasů za ucho imladriského lorda, a prstíky mu – tak jako ty Glorfindelovy – setrvaly v doteku déle, než bylo nutné.

Červený a mírně vzrušený Legolas ucítil dloubnutí do žeber. Haldir, sedící z druhé strany, mu v zářivém úsměvu ukazoval všechny zuby a dva palce nahoru.

„Tak takhle nějak můžete začít,“ obrátil se Thranduil zase mezi elfíky, zatímco ještě v roli odvedl Elronda zpět, kde si ho Erestor s děkovným kývnutím ‚přebral‘. Král pokračoval: „Takhle vám žádný ‚liskanec‘ nehrozí. Avšak pozor, aby elf vašeho zájmu nebyl zadaný. Lézt jinému do athelasu se nevyplácí.“

„A pak už se můžeme líbat? A… to všechno ostatní?“ vyskočil Orophin.

„Líbat? A víte vůbec něco o polibcích?“ ptal se s úsměvem král. Elfíci o překot kývali, že vědí, a drali se z lavic ‚na ukázku‘. Thranduil je laskavě, ale nesmlouvavě poslal zpátky. „Takže zase potřebuji dobrovolníka. Talí?“ dodal, než se někdo nepovolaný stačil ozvat.

Léčitel, který si při tom všem povídání pletl věneček, se zvedl a šel za svým miláčkem.

V té chvíli ucítil pod lavicí lehký dotek Glorfindel. Překvapeně shlédl na Legolase. Ten ho s úsměvem pohladil po hřbetu ruky a chtěl se stáhnout zpět, ale Fin už ho nenechal. Vzal ho za ruku a sevřel ji v dlani. A tak ruku v ruce dál spiklenecky sledovali Thranduilův výklad.

* * * * *

Erestor se mračil. Pak hrozil. Pak dokonce zvýšil hlas a vyhrožoval. Nakonec i zadupal, ale všechno marné. Nestihl zabránit Elrondovi, aby nevylovil ze skříně parádní repliku uniformy Poslední Aliance, nevytřepal z ní spícího Troubu a hned se do ní nenadekoval. Imladriského vládce okamžitě prostoupil bojový duch s velkým D a bylo po roli oběti. Jindy klidný, stoický lord ve své uniformě úplně sršel energií, akcí a jiskrou. Tělem mu proudil adrenalin a těšil se, až vyrazí.

Erestor třískl dveřmi a zarygloval se v pokoji a Elrond musel chtě nechtě přijít s vynalézavostí: „Lásko? A co kompromis? Já bych tě zachránil, ty pobiješ skřety kolem sebe a ukážeš těm mirkwooďanům, co v tobě je! Ano? Udělej mi to kvůli, já se chci pro tebe bít…“

Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře pootevřely na škvírku a ozvalo se úsečné: „Ale budu Turgon!“

Elrond si oddechl: „Samozřejmě, lásko. Jako jeho velký fanda máš k tomu plné právo. Už jsi mu napsal o jeho podepsaný portrét? Ano? Tak dobře. Jen mi pak ale prosím nepřipomínej, že jsi Turgon, když spolu v noci budeme…probírat bojová zranění.“

* * * * *

Odpoledne ubíhalo porůznu. Glorfindel pozval Legolase na vyjížďku na svém nádherném koni, a ostatní osazenstvo, hlavně nadšení Elové, si šli na večer nachystat své skřetí hávy, saze na obličej a dřevěné repliky zbraní. Po Legolasově varování, co se tatíčka a jeho náruživém drcení skřetů pravých i falešných týče, si radši přinesli i skřetí brnění, zabavené při poslední akci. S gustem nacvičovali skřetí chůzi, chrapot, řinčení a dokonce i drsné skřetí výrazy v Černé řeči.

Haldir se odmítal obléct do čehokoliv, čím by připomínal smrdutého skřeta. Zatímco si Rúmil a Orophin před zrcadlem zkoušeli slušivé vrrčí kůže, Haldir prolézal všechny možné šatníky a hledal, v čem by se dobře vyjímal jako Sauron, nebo aspoň Nazgúl.

„Potřebuju černou kápi, nebo aspoň černý plášť…“

„Tak řekni Erestorovi?“ navrhl Elrohir.

„Jo,“ přidal se Rúmil a napodobil Haldira: „Jdu za Nazgúla a vzpomněl jsem si na vás – půjčíte mi svou róbu?“

Haldir vehementně vrtěl hlavou: „Nenene, k němu v žádném případě nejdu!“

„V pokoji pro hosty je pod postelí kufr s mimo jiné je tam černý hábit. A skvěle by se hodil,“ vložil se do rozhovoru Elladan.

„V Thranduilově pokoji, ano? To jim tam mám jako vlézt?“

„Tož zaklep,“ navrhl praktický Orophin.

„A co když budou…mít moc práce?“ váhal Haldir.

Elladan se hrdě nadmul: „Vsadím se o co chcete, že ten plášť přinesu.“

Elrohir po sázce hned skočil: „Tak o příští hlídku!“

Elové si plácli: „Platí!“

O pár minut se vrrk Elladan – který si půjčil Orophinovu masku – plížil královskou komnatou. Po pravdě řečeno to bylo až směšně lehké, Thranduil by si teď nevšiml ani burácení hory Osudu. Nacvičoval s Talím polohu číslo 17 z Glorfindelovy Elfosútry tak razantně a s takovým zapojením hlasivek Talího, že by si k nim Elladan mohl klidně přisednout a hrát jim k tomu na dudy.

Nicméně zaneprázdněné dvojče nemělo čas ani odvahu šmírovat; proplížilo se okolo nudící se Cinie, dolezlo k posteli a začalo pod ní šátrat. Ve vyplétané ošatce na nočním stolku se vzbudil had. Oči mu vylezly způsobem, jak když někdo šlápne na balón – ocáskem hrábl vedle sebe do náprstku s vodou, kde plavaly jeho nové zuby, narval si je do huby a udělal na Elladana výhružný výraz navztekané kobry. Pak mu oči padly vedle na dění na posteli a zuby mu z doširoka rozevřených čelistí žbluňkly zpátky do náprstku. Had pozitivně změnil barvu na rudou, zajel zpátky do ošatky, strčil hlavu pod peřinku a honem počítal žáby, aby usnul.

Elladan si oddechl, zalovil pod postelí a vytáhl černý hábit zrovna ve chvíli, kdy se nad čelem postele objevil rozzářený obličej Talího s mírně rozostřeným pohledem. „Aaaah…ooooh… Thrandýsku…lásko moje…ještě…“

Elladan ztuhl jak malta a bál se pohnout. Cinia, která komnatu hlídala, aby páníčka nikdo nerušil, se protáhla, zívla, a přisedla si k němu.

Talí do rytmu razantního krále vydechoval: „Ooooh… jsi skvělý…opravdu samou rozkoší…vidím dvojitě!“

Chvíli nato Talí zmizel z Elladanova zorného úhlu a objevil se něčí zadek, ale to už dvojče startovalo ke dveřím. Cinia si chtěla hrát a plížila se s ním, tak ji Elladan musel z chodby zatlačit zpátky do pokoje. Potichounku zavřel a celý zpocený vítězoslavně utíkal i s kápím do pokoje Galadhrim. Rozrazil dveře, zatvářil se jak Fëanor s plným kýblem prstenů a hrdě prohlásil:

„Mám!“

* * * * *

„Co budeš vlastně ty?“ zeptal se Legolas. V lesním tichu se ozýval jen zpěv ptáků, šum listí a měkké klopity-klop Asfalothových kopýtek. Princ se držel jeho hřívy a kolem pasu ho přidržoval Glorfindel, který neosedlaného koně řídil jen jemným stiskem kolen. Legolasovi bylo báječně. Ještě nikdy před tím se necítil tak živý, vnímal každou drobnost, každý dotek, každý zvuk – barvy stébel trávy, paprsky mezi korunami stromů, šum blízkého potoka a hvízdání drozda nad hlavou, jemný pohyb svalů Asfalothova těla, Glorfindelovu ruku kolem pasu, jeho dech za pravým uchem…

„No,“ přemýšlel nahlas zlatovlasý lord, „ještě jsem se tak úplně nerozhodl, jestli budu ten skřet, co tě unese, nebo ten elfí bojovník, co tě zachrání.“

Legolas se usmál a trochu nesměle se o Glorfindela opřel: „Buď ten, který se mnou může být déle.“

„Tak to budu nejspíš obojí,“ zasmál se Elrondův zástupce a zašeptal do jednoho špičatého ouška před sebou: „Chci s tebou být pořád.“

Legolase polilo horko a srdce se mu rozbušilo jak divé. Pootočil se, aby viděl do upřímných smaragdových očí. Glorfindel šeptem pokračoval: „Mám tě moc rád, Legolasi.“ Když se ozvalo tiché, ale rozhodné „já také“, elfí lord se sklonil, aby Legolase poprvé políbil.

Sotva se ale jejich rty stačily dotknout, les se obrátil vzhůru nohama a než se vzpamatovali, leželi oba v potoce, co bublal svoji písničku podél lesní pěšiny. Asfaloth už měl toho cukrování na zádech až po krk a víc cukru už by nesnesl; vybral si chvilku, kdy páníček nedával pozor, přiblížil se k potoku, aby to měli aspoň do měkkého a jakoby nic si prudce povyskočil.

Glorfindel byl tak překvapený, že se ani nestihl rozčilit. Seděl se v nehlubokém potoku jak zmoklý Ulmo a nad hladinou se hned taky objevila vykulená princova hlava. Legolas se snažil vyhrabat na nohy a navzdory rozpakům z nádherného Glorfindelova vyznání mu začaly cukat koutky. Pak už to nevydržel. Začal se smát, nabral do obou hrstí vodu a stříkl ji na nezbedného bělouše.

Glorfindel se vyštrachal na nohy a podal svému princi ruku, aby mu pomohl na břeh; spokojený Asfaloth postával vedle a čekal, až se Fin vzpamatuje a začne hromovat. Stalo se: „Ty jedna chlupatá potvoro! Nechám tě vycpat a pověsit nad krb vedle Balroga!“

Kůň hrdě zvedl hlavu a díval se na svého páníčka přes dlouhý nos. Čekal – Fin uměl i líp. Dočkal se: „Našemu Ithilienovi řeknu, aby ti vykoval ne podkovy, ale obroučky, a bude z tebe houpací kůň! Ne kůň! Mula budeš! Houpací mula pro malé uřvané trpaslíky!“

Legolas se smál a zadýchaně si ždímal vlasy: „Dost už, Glorfindeli, třeba se Asfaloth jen lekl.“

Kůň i Glorfindel odfrkli a svorně zavrtěli hlavami. „To jistě…“ Asfaloth zařehtal a přemožitel Balroga plácl koně po zadku: „Neskač mi do řeči! A stůj rovně, chceme nasednout! Dnes místo jabka dostaneš starou belu!“ Obrátil se k princi a hlas mu okamžitě zjemněl: „Pojď, pojedeme zpátky. Jsi celý mokrý.“ Chtěl se otočit ke svému koni, když mu Legolas sevřel dlaň: „Já… mám tě taky moc rád, Glorfindeli. Chtěl bych…víš…já…“ Princ se zamotal do slůvek, a tak radši jednal. Vytáhl se na špičkách, jemně zatahal Glorfindela za mokré cůpky, aby sklonil hlavu a pak ho lehce políbil na rty.

Překvapený Fin si prince přitáhl k sobě, pevně ho objal a polibek vrátil.

„Melamin…“ vydechl a Legolas se šťastně usmál. Stáli na břehu v pevném objetí a Asfaloth se zase začal netrpělivě vrtět. Nakonec nosem dloubl Glorfindela do zad. Toho dloubanec vrátil na pevnou zem: „Co chceš? Neštvi, nebo půjdeš do Shire vozit hobity!“ Asfaloth ho znovu šťouchl a zafrkal. Fin obrátil oči v sloup: „Vždyť už jedem, pořád…“

Pomohl Legolasovi nasednout a pak zahrozil koni před naježenou čupřinou: „Ne že zas budeš dělat psí kusy!“ a vyšvihl se za prince. Zas si ho k sobě přitáhl a Legolas se k němu blaženě přitulil: „Asi bychom měli jet, i když se mi nechce. Musíme se nachystat, brzy už všichni vyrazí. A já pořád nevím, co budeš.“

„Jeden šťastný elf,“ mrkl na něj Glorfindel. „A jinak se nech překvapit.“

kapitola 8