O tatíčcích a učení

Kapitola 8

Byla temná noc. Černočernou oblohu zdobily tisíce stříbrných hvězd a jejich vlahý svit dopadal na Imladriské údolí jako třpytivé diamantové krystalky. Lesním vzduchem se nesl tichý koncert cvrčků a nočních ptáčků a čenichání lišky. Kromě vůně vřesu, kapradí a jehličí bylo v ovzduší lesa cítit hromady testosteronů, houfně se přesunujících z místa na místo a sem tam proběhl i nějaký ten estrogen.

Zahoukala sova. Thranduil lehce naklonil hlavu a zaposlouchal se. Všechno v něm úplně vřelo radostným vzrušením ze hry – cítil ve vzduchu akci a ať už byla domluvená nebo ne, chvěl se touhou vyrazit. Oči se mu ve tmě bojovně leskly a každý smysl měl nabroušený jako svou katanu. Okolo něj postávali jeho mirkwoodští přátelé a spolubojovníci, a u nohy mu klidně seděla Cinia. Thranduil seskočil z velkého balvanu a dal jim nehlasný pokyn. Lesní elfové se bez jediného slůvka tiše vyhoupli do korun stromů, přitiskli se ke kmenům a ani nedutali. Vrrčice se nehlasně stáhla do tmy. Nedaleko od nich se ozvaly kroky, kopýtka a tichý hovor, který postupně nabíral na intenzitě.

Thranduil sledoval pěšinku pod nimi: no ovšem, skřetí verbež. Hlasití, bezstarostní a neopatrní jako vždy. To bude snadné. Procházka růžovým sadem. Ne. Bojovně naladěný elf se otřásl odporem. Růžová ani zdaleka nepatřila k jeho oblíbeným barvám – ale zato k jeho oblíbeným trestům. Když se některý z jeho bojovníků hodně provinil, král osobně dohlídl na to, aby dotyčný nešťastník nosil celý den odporně růžovou tuniku.

Tmavě zelená, barva lesa, to je ono, myslel si král, ta lahodí oku, uklidňuje nervy a vůbec je báječná. Ano.

Dole pod ním se na pěšině ze tmy vynořil kůň.

Na krásném vznosném bělouši seděl podivně vysoký skřet. Mohl by to snadno být i Uruk Hai, nebýt typické skřetí výzbroje i helmy. Jednou rukou držel uzdu, druhou měl kolem pasu své válečné kořisti, která vrněla blahem. Za nimi pěšky drncali další tři skřeti a dva z nich - jeden přes druhého - napřeskáčku hudrali:

„Nemohl bys trochu zpomalit? Jsme taky jenom skřeti!…“ říkal jeden.

„…a začínají nás bolet nohy!“ dokončil to druhý.

„Jak v tomhle ti žabaři můžou pochodovat? Že jsem si nevzal vlastní střevíce!“

„Mně už praskl puchýř, tak na co si ztěžuješ?“

„Uděláš si druhý.“ Dodal pokojně třetí skřet.

„Nech si to, Talí, jo?“

„Tak zpomal přece!“

„Co já?“ bránil se Glorfindel a šťouchl do jedné ze dvou brašen, která byla připevněna na sedle a vrčela. „Asfaloth pospíchá. Aspoň je v roli – unášíme přece zajatce, ne? Tak neremcejte a pohněte zadkem. Vlečete se jak rohánská tetička na trh.“

„To se ti to mluví…“

„…když se vezeš…“

„…a nemáš plechové gatě!“ Dvojčata v poklusu rachotila jak Isengardské soukolí a s nohama mírně do O se snažila držet krok. Talí dal přednost své pohodlné tunice a kalhotám, jen si přes to všechno přehodil skřetí otrhaný hábit a narazil si helmu na hlavu.

„…měli bychom mít taky takové výhody, jako odvoz…“

„…protože nejsme jen tak ledajací skřeti…“

„…ale synové toho největšího!“

„Kdyby vás tak lord Elrond slyšel,“ zasmál se Legolas, který svou bílou tunikou krásně ladil s Asfalothem a společně s ním byl jediným světlým bodem ve tmě. „Já nazvat tatíčka skřetem, ani si nechci představit, co by mi udělal. Asi bych dostal tu …tuniku.“

„Jakou tuniku?“ zeptal se Elladan.

Princ se otřásl: „To si ani nechtěj představit. Brethilas ji jednou musel nosit celý týden, když ho taťka přichytil, jak se zrcátkem na botě nahlíží lady Galadriel pod róbu.“ Zavrtěl se, zády opřený o pobíječe Balrogů, skřetů a nudy: „Glorfindeli, něco mě tlačí do zad.“

Zatímco rivendellská dvojčata začala do rachotivého poklusu uznaně pískat, třetí skřet ve skupince úplně nadskočil: „Fine! Ty sis stál na uších, když jsem ti dával to kázání?!“

„To je ta dlouhá skřetí rukojeť, já za to nemůžu,“ bránil se Glorfindel a gestikuloval ke svojí výzbroji. Pošoupl mačetu bokem. „Promiň, andílku.“

Legolas udělal krásný ‚pout‘ a nevinně zaplácal řasami: „A já už si dělal naděje…“

„Jeho královská Výsost chce na zadek?“ zavrčel Talí. I když to byl on, který před tím promlouval s Thranduilem, že Legolas už je na další dospívání připravený, v praxi to bylo těžké i pro něj. Pomáhal prince vychovávat a miloval jej jako vlastního; foukal mu na odřená kolínka a vyřezával mu dřevěná zvířátka na hraní – a najednou se z malého prince začal stávat elfí mladík, připravený rozšířit si obzory o světě dospělých.

Jak zavrčel Talí, v tu chvíli začala vrčet i jeho brašna, připevněná na sedle u Glorfindela. Ten jenom převrátil oči k nebi: „Proč TO u všech Valar musíme tahat sebou?“

„To není to!“ usadil ho léčitel skrze své rezavé hledí. „To je Balrog, a je citlivý na neuctivá oslovení, tak si dej pozor.“

„Jasně,“ pokývl Fin a poplácal brašnu s Talího tajemstvím. „Já si hned říkal, že se už odněkud známe, prázdná hlavo.“ Taška sebou zuřivě zamlela.

„Lehni, Balrogu!“ přikázal Legolas. „Nebo si pořídím kočku a bude větší jak ty!“

„Jauvajs, brácha, co mě strkáš do maliní!“

„…tě nestrkám, ujel jsem po šišce…“

„…no a minule jsi tvrdil, že jsi ujel po žížale a žádná tam nebyla…“

„…byla…“

Drmolení a dohadování tiché skřetí společnosti se vytrácelo ve tmě kdesi v dálce a kapitán Ethuil se na Thranduila nevěřícně usmál:

„Tak TOHLE máme sledovat a přepadnout?“

Král s úsměvem přikývl: „Ano. Zdá se to snadné, co?“

„Zdá se?“ zasmál se Sealbeth, „tohle máme v kapse jedna dvě. Legolas je náš než bys řekl ‚pažravý hobit‘. V tom lomozu, co dělají, je nemusíme vůbec hledat. Zachráníme prince jako první, pak sbalíme Erestora a máme vyhráno. Už se těším na Elrondův kukuč, až mu vyfoukneme jeho študované ‚ach och‘ před nosem!“

„Sealbethe,“ klidnil ho král, „počkej ještě s oslavami. Tohle je Legolas, vzpomínáš? Počkejme si, a pak s opatrností – vpřed!“

V tu chvíli se po pěšině pod nimi prohnala černá rozevlátá postava a lesem se rozlehl strašlivý ryk, při kterém tuhla krev v žilách.

* * * * *

„Tak kde jsou?“ šeptl Elladan.

„Před chvílí jsme je minuli,“ odpověděl Legolas taky šeptem a ostrým zrakem pátral ve větvích okolo. Ano, byl si jistý. Vzduch čistý, nikde se nepohnula ani větvička. Znal svého tatíčka moc dobře na to, aby věděl, jaké jsou jeho taktiky. Tak se mu to rozhodl trochu ztížit.

„Kde je ta vaše paseka?“ funěl Talí a netrpělivě tahal za okraj svého skřetího kabátu, který ho svíral u krku. Skřetí dvojčata zbystřila zrak do tmy před sebou.

„Už tam skoro jsme…“

„…ještě přes tamten hájek…“

„…bacha, potok…“

„…bude mi čvachtat v botách a ještě mi zrezaví!“

„Tak to skoč, ty trdlo!“

„Držte huby oba dva,“ uzemnil je Talí, „vždyť Thrandy může být hned za námi či nad námi, on je rád ‚nad věcí‘, a my ho vůbec neuslyšíme.“

„Není za námi,“ zavrtěl hlavou Legolas. „Dá nám náskok, aby to bylo fér a aby hra trvala déle. Pak vyšle Sealbetha a Ethuila obhlédnout okolí. A pak zaútočí. Kdyby to přece jen stihnul dřív, než… no, nechte si všichni helmy, ano?“

„He he,“ udělal nervózně Elladan.

* * * * *

Erestor se nepříčetně nudil. Sice se Elrondovi podvolil a nechal se unést, ale co by už dal za nějakou akci. Stál zase mezi stromy ve své obvyklé pozici jak tvrdé Y a mračil se jak deset skřetů. Elrond ho umluvil k bílé tunice, která ho – jak se zdálo – z neznámých důvodů hrozně rajcovala; ale v brašně u nohou měl Erestor smotanou svoji bojovou, ‚Turgonskou‘, v černých a červených barvách.

Když ho před tím ‚vrrci‘ Orophin a Rúmil přivedli ke třem vysokým borovicím, stojícím osamoceně u malého vodopádu a slíbili, že ho nesežerou, sedl si poradce na balvan zády ke svým únoscům a začal štrachat v mošně.

„No co co?“ nadzvedl obočí Orophin. „Šup ke stromu! Elrond by nám dal, kdyby měl zajatec zdrhnout a on neměl koho zachránit.“

„Leda vaše vrrčí kůže,“ pronesl suše Erestor a ani nezvedl hlavu od vybalování.

„Vy jste mě asi nepochopil, lorde Erestore. Jsem vrrk? Jsem. Nebo skřet nebo co, ale to je jedno. Takže zvedněte váš ctěný zadek.“

„Co prosím?“ Poradci se ve tmě blýskly oči.

Rúmil převrátil oči, popadl Erestora, který byl momentálně vyvedený z míry, v pase, a postavil ho, vyjeveného jak mrkacínu, na zem mezi borovice: „Moc kecáš, bráško, prostě se neptej.“

Poradce nemohl chytit dech: „Co si to…“

„Plníme jen svůj úkol,“ zazubil se nevinně Orophin a šťouchl do Erestora, aby mu podal ruku, za kterou ho chtěl přivázat. Černovlasý elf se naježil jak vzteklý ježek:

„Dost na tom, že tu musím šaškovat – v noci, pěšky, v bílém, jako nějaký…“

„Panna?“ napomohl Rúmil s hubou od ucha k uchu.

„Ty!“ skočil Erestor po Galadhrimovi a ten se zaradoval: „Á, zajatec si koleduje. Brácha!“

Erestor byl sice o malinko menší než oba lórienští bráškové, ale kdyby to byl boj doopravdy, byl by schopen zvládnout mnohem víc protivníků, než se zdálo. Bylo to už hodně dlouho, co vyměnil svůj meč za bezpečnější brk, protože bojovat se mu už protivilo; ale své bojové techniky nikdy nezapomněl. A Elrond to věděl.

Teď, při hrané akci se Erestor musel krotit, ale i tak stihl dát každému aspoň lepanec, než se bráškům podařilo ho svázat a strčit mezi dva stromy.

„U všech hrbatých dědků čarodějných, co jsme to vlastně unesou?“ funěl Orophin v Černé řeči skřetů.

„Unesli. Špatně časuješ slovesa…“

„Tohle není pravda.“ Rúmil začal hledat po kapsách pod svými vrrčími hábity. „Kam jsem strčil ten roubík?“

Erestorovi zacukalo víčko; ale než se stačil pořádně dostat do varu, měl roubík v puse a mohl jen koulet očima. „Táák,“ protáhl se Rúmil, „a je klid. Dáme si pohov, ne?“

Natáhl se i s Orophinem do trávy a Erestor se zatím pomalu uklidňoval. No počkejte oba dva, i ty, můj drahý Elronde. Miluji tě sice nadevše, ale tohle si líbit nenechám! Ještě chvilku…a už by tu měli být….

Pak kolem jejich místa půlobloukem prosvištělo cosi černého a za strašlivého vřískání to zmizelo dál v lese. Orophin se nevzrušeně ohlédl a dál si galadhrimskou mačetou krájel jablko.

* * * * *

Glorfindel se ujistil, že Legolasovi nečouhá zpod skřetí helmy ani vlásek a pak už jen sledoval, jak se princ hbitě šplhá do koruny borovice na strážní talan, nedaleko Bouřného. Bouřný byl jeden z vodopádů na jižní straně údolí, přímo naproti místu, kde asi míli odtud stál uvázaný Erestor.

„V pořádku?“ zavolal tiše Fin směrem nahoru.

„Ano,“ zubil se v helmě Legolas, „klidně můžete vyrazit.“

„Legolasi,“ šuškal nahlas Talí, „není ti tam zima nebo něco?“

„Ne, tetinko,“ šklebil se princ, „jsem úplně v pořádku. Tak už jeďte.“

„Tak dobře, za chvíli se pro tebe vrátím, ty moje skřítě.“ Fin se otočil k Elrohirovi, zatímco Talí mumlal cosi o tetinkách a o pár na zadek. V tu chvíli se nedaleko od nich ozvalo vytí a vřískot, jak kdyby trol šlápl Nazgúlovi tam, kde se to nejvíc černá. Všichni se potichu zasmáli a Glorfindel pokynul Elrohirovi. „Připraven?“

Elrohir seděl na Asfalothovi, na sobě Legolasovu tuniku a na hlavě blond paruku. Elladanovi cukaly koutky, ale držel basu, aby si to ještě jeho bráška nerozmyslel. Glorfindel vylovil z brašny u sedla nějaké věci a plácl bělouše po zadku: „Tak jeďte.“

* * * * *

Erestor se už přes šátek v puse nesnažil hudlat. Šetřil si dech na později, až ho bude opravdu zapotřebí. Po očku sledoval Orophina s Rúmilem, kteří se rozvalili v trávě před ním a snažili se co nejvěrněji napodobit skřetí klení. Ovšem jinak poradce pečlivě sledoval okolí a čekal na nějaké známky pohybu. Konečně. Vpravo se mezi stromy mihlo cosi světlého. Erestor zbystřil: Cha! Moje chvíle je tu!

„Uh uhmmm,“ udělal přes roubík.

Orophin se k němu otočil: „Copak?“

Erestor zakoulel očima a pohodil hlavou ve směru k lesní pěšině: „Uh huh!“

„Asi nám chce něco říct, bráško,“ zvedl se Rúmil a přistoupil ke spoutanému poradci. Ten jen převrátil oči a pokývnul směrem do lesa.

„Někdo tam je!“ zaostřil tam kukadla Orophin. Rúmil se podíval a nadskočil: „To je Urúviel! Je to předvoj Elrondovy skupiny, brzo tu budou, bráško, připrav se!“

Elfka odběhla dál do lesa a zdálo se, že si tria u vodopádu nepovšimla. Rúmil začal vzrušeně poskakovat z nohy na nohu: „Ona nás přehlédla,“ kňučel, „co když se ztratí?“

Orophin zakoulel očima a uvolnil Erestorovi roubík: „Ticho. Urúviel to tu zná líp jak ty, co by se ztrácela. Začni funět jako u oběda a uvidíš, jak rychle tě najde. A navíc se Elrond žene po Erestorovi s nosem u země jak ohař. Když si nedá pozor, bude mu náš poradce po akci z nosu vytahovat borové šišky.“

Rúmilův smích prošpikovalo Erestorovo vrčení: „Ai! Ty budeš přepisovat všechny balady, co znám! A ve třech jazycích! A dostaneš černý puntík navrch!“

Orophin zapátral ve tmě: „Hm, tak nás asi opravdu neviděla.“

Rúmil si představil svou dvoumetrovou krásku, jak zoufale bloudí černým lesem, a vyrazil: „Hned jsem zpátky!“ Unikl mu fakt, že elfka proběhla vůbec ne zoufale, ale velmi cílevědomě a jistě.

„Vrať se!“ křikl Orophin, ale to už viděl svému galadhrimskému bráchovi jen paty. „U všech střapatých Rohirů, asi se z něj zblázním!“ Než Orophin vyběhl za ním, ještě se ohlédl na Erestora: „Hned jsem zpátky. On si bude randit a já tu mám co!“

Erestor mu suše poradil, ale vděku se rozhodně nedočkal. Mladý Galadhrim jen rozhořčeně zafrkal a pak odběhl.

Erestor se v poutech začal pomalu svíjet jak Thranduilův had; vyvinul celý komplex složitých manévrů a pozvolna se z provazů vymotával: „Elf aby se tu zachraňoval sám! Kde zas trčí?! Loudají se pěkně po vyšlapaných cestičkách a předhánějí se jeden druhého, kdo je větší geroj!“ V tu chvíli na druhé strany mítinky zapraskaly keře, ozvalo se dupání, funění a chraptění v Černé řeči, a ze tmy se vynořily tři schýlené postavy. Erestor se s úlevou vymotal z posledních pout:

„No konečně! Kde jste se, vy skřeti, loudali?“ Upustil provaz na zem, hrábl po své brašně a začal se navlékat do své vysněné ‚Turgonské‘ tuniky: „Musíme honem vypadnout, než se stráže vrátí. Já ti dám oběť!“ zahrozil směrem k Imladris a honem si zapínal sponky na tunice. Pak se otočil k vykuleným skřetům: „Dělejte, hněte sebou, stojíte tu jak váš tatíček, kterému prošlápli Gil Galadův portrét!“

Tark, Snaga a Ughrul nechápavě civěli jeden na druhého a všichni pak na toho elfa, který byl očividně velmi mimo. A protože každý mordorský skřet ví, že na takové se musí opatrně a se lstí, rozhodli se neútočit. A huby se jim nestačily otvírat údivem, když ten blázen nejenže neprchl, ale vyběhl i s rancem přes rameno k nim, chytil Tarka za rukáv a táhl ho za sebou tmou do křoví, postrkujíce před sebou Snagu: „Tak sebou hněte, nenecháme přece Lórien či Mirkwood skórovat!“

Tark se v poklusu otočil a skřetsky zachrčel: „Tohodle zatím nezapíchnout, podle mýho má v hlavě místo mozku akorát tak myší bobek…“

Plésk!

Erestor ho řachnul po helmě. „No počkej na hodině,“ zavrčel v Černé řeči, „bobky budeš mít ty. A ticho – utíkáme! Jinak vám slibuji, že se budete potit jak Orodruina!“ A vlekl je všechny s nesmlouvavým výrazem dál do lesa.

Zatím kdesi opodál:

Rúmil se mílovými skoky blížil k vysoké elfce: „Urúviel, počkej!“ Elfka se zastavila, po očku se stydlivě ohlédla a pak se zachichotala: „Chyť si mě!“

Krásná jako laň! Rúmilovi místo přemýšlení nastoupily hormony a hnal se tmou za ní. Dohnal ji u lískového keře, za který se dívka chtěla evidentně schovat. „Oi!“ vypískla, když ji Rúmil chytil za ruku a přitáhl k sobě. To už měl ústa přilepená na jejích – a náhle se mu cosi nezdálo. Její přidušené chichotání se najednou zhouplo o oktávu níž a to už se lesem ozýval velice povědomý, veselý smích, který Rúmil moc dobře znal. Zařval a uskočil zpátky: „Jdi ode mě, jazyku zlý!“

„Móóc krásné, bráško,“ zubil se Orophin, který k nim doběhl, „kdo by to byl do tebe řekl, že zrovna ty a přemožitel Balroga…“

„Och, sklapni chlebárnu!“ prskal Rúmil a přehnaně si žmolil pusu.

„Spíš lembasárnu,“ smál se Glorfindel a udělal roztomilé pukrle, při kterém si trochu nadzvedl sukničku a ukázal svá nádherně modelovaná lýtka jako z mramoru: „Opravdu. Polibek mi moc lichotil. Ale promiň, Rúmile, nerad bych ti zlomil srdce. Nejsi můj typ a navíc jsem už zadaný, víš?“

„…aby do tebe Uruk Hai drcnul, co ty jsi mi za elfa!“

„Jediný svého druhu!“

„No to vidím. My máme hlídat – a zatím se tu s tebou…crcáme.“

„Ale já tě za sebou netáhl!“ šklebil se vesele Glorfindel. „A vůbec, Erestor se tam teď nudí sám? Aby vám ho neunesli skřeti!“ zamlel významně obočím. „Nebo něco horšího, třeba Nazgúl, trol, nebo…Elrond…“

„No, my klušeme zpět,“ obrátil se Orophin na patě a zavolal přes rameno na brášku: „Rúmile!“ Ten ho předběhl, ještě celý červený a zahanbený z toho, že se nechal takhle napálit.

„Jdeš s náma?“ zeptal se ještě Orophin, „nebo tu míníš pobíhat v přestrojení jako nějaká královna Angmaru?“

„Já si musím ještě něco vyřídit,“ mávl rukou Fin a bleskově se převlékal do své bojové tuniky a kalhot, co měl v brašně sebou. Orophin byl jedno velké podezření, ale nebylo pravděpodobné, že se znovu i s bráchou stanou terčem Glorfindelova útoku.

* * * * *

Haldir se skryl nad lesní pěšinou, která šla ve tmě rozeznat jen podle hradby z korun stromů, tvořící ‚stezku‘ proti hvězdnaté obloze. Vyšplhal do koruny vzrostlé jedle a nastražil uši, aby slyšel, až tudy potáhne Elrondova družina… jestli ovšem potáhne tím správným směrem, hehehe! Mladému Galadhrimovi bylo veselo. Tyhle noční hry měl rád a měl taky rád zmatek: a toho se vždy i u pečlivě plánovaných bojovek naskytlo dosyta. Pod ním už před hodnou chvílí proběhli Elladan i Talí coby skřeti, naplánovaní unést Erestora Elrondovi před nosem, a za nimi drncal Elrohir, převlečený za Legolase, aby to Thranduil taky neměl lehké.

Vtom Haldir uslyšel funění a praskot větviček…že by? Strážce se nadechl, aby pořádně nazgúlsky zajódloval a Elrondovu družinu tak zabavil, když vtom strnul. To nezní jako Elrond, ten tak obvykle nefuní…kromě jistých chvil, ovšem… A počkat! Známý hlas! To ale zní jako …Erestor? Co ten tu dělá?

„…si myslí, že když si obleče důležitou róbu a udělá Obočí, je z něj hnedle hlava našeho údolí, ne? Tak klidně vězte, že JÁ jsem tím krkem, co tou hlavou hýbe, a když se rozhodnu, že půjdu za Turgona, tak půjdu!“

„Ozvalo se nevrlé skřetí zachrochtání a Haldir překvapeně počítal: Jeden, druhý, třetí… Jak to?! Co jsou tihle zač? Dvojčata a Talí před chvílí odběhli na druhou stranu a taky sebou měli koně. A tak rychlý únos by nestihli ani náhodou!

Haldir vydal tichý zvuk nočního ptáka, smluvený signál, a poslouchal. Nic se neozvalo, skřeti nereagovali. Mladý Galadhrim se nedůvěřivě podíval směrem, odkud ještě z dálky doznívalo Erestorovo dudlání, a pak tiše seskočil na zem, aby rozžehl malinkou louč a prohlédl stopy.

* * * * *

Legolas ležel se zatajeným dechem na jedné ze silných větví nad strážním talanem, kde ho Fin na chvilku zanechal, než se pro něj vrátí. Měl na sobě jen svou černou tuniku a kalhoty – ze skřetího hábitku se vysoukal hned, jak zaslechl povědomý zvuk. Přilnul ke větvi jako štíhlý černý panter a pozorně sledoval, jak se k němu nahoru šplhá Sealbeth.

Thranduil stál pod borovicí: „Hmm, hezky skrytý talan…ale na mě si nepřijdou. Máš něco, Sealbethe?“ Princ sledoval, jak jeho přítel obhlíží každou píď talanu, včetně skřetího přehozu. Snažil se propátrat i korunu, ale ve tmě dokonale maskovaného prince nezahlédl. Naposled zapátral zrakem ve tmě a ve chvíli, kdy si princ byl jistý, že už ho objevil, Sealbeth seběhl po větvích mrštně dolů. Podal králi přehoz: „Byli tu, pane, ale odešli před námi. Vidíte tu ty stopy?“ Posvítil na ně loučí. „Hezky se odvezli na koni.“

Thranduil si hábit prohlížel, pak k němu přičichl: „Hm, zdá se, že to patří skřetovi. Až na to, že je z toho cítím elfa. A ne jen tak nějakého elfa. No vida,“ zasmál se. Pak tiše zahvízdl na svou družinu: „Jdeme dál!“

Legolas si dovolil vydechnout až po hodné chvíli. Tatíček je doháněl levou zadní a jeho synáček věděl, že je jen otázka času, než ho znovu objeví. Připadalo mu, že je k Thranduilovi připoután neviditelnou nitkou, podle které ho otec vždy spolehlivě našel. Vtom se zepředu ozval pekelný ryk a hřmot – zvuky náhlé bitky. Sem tam i nějaký výkřik, ale Legolas byl příliš daleko na to, aby rozeznal slova. Nicméně si nedělal iluze, o koho jde.

Dále na východ:

„Elronde, ty imladriské půlstřevo, tohle je do Mandosu volající!“ řval Thranduil a setřásl ze zad do trávy Elronda, který mu před tím skočil na záda. „Copak nevidíš, že tohle je moje družina a ne houf smradlavých skřetů?! Dost!“ křikl král na své bojovníky, kteří se semleli s imladriskou skupinkou, jen se ve tmě pěsti, nohy a špičaté uši míhaly.

„Kdybych se na poslední chvíli nezarazil, už jsi mohl mít krásně fialově-černý monokl. Šel by ti zítra k róbě!“ Mirkwoodský king podal Elrondovi ruku a vytáhl ho na nohy. Elrond vyplivl šišku a důstojně se postavil: „Nemáš tu tak vřískat! To byl tvůj povel, co? Jinak bychom vás nenapadli.“

„Já že vřískám? Spadl jsi z jahody naznak?“ Thranduil pokývl na svou družinu: „Byl to někdo z vás?“

„Ne, pane,“ vrtěli všichni svorně hlavou.

„To šlo z jejich strany,“ oprašoval si kalhoty Sealbeth, „nevím sice, jestli to vřískla Urúviel nebo Nazgúl…“

„No jistě,“ zasmál se Thranduil, zatímco dotčená lučištnice nakopla Sealbetha do holeně a zavrčela něco o tom, že nevříská. „To byl přece náš milý Nazgúl.“

„Cože?“ rozhlédl se Elrond. „Ještě mi řekni, že máš ve své družině…“

„No Haldir,“ dodal s úsměvem král. „Toho už asi nenajdeme. Pobíhá tu, jak se mu zamane, a straší. Ten už dávno práskl do těch svých morgulských bot, zatímco jsme se tu takhle napadli. Tak co, už jste Erestorovi na stopě?“

„Ano!“ Elrond už zase hořel vzrušením a sevřel rukojeť své mačety, přesné kopie té původní, Druhověkovské. „A kdyby jste nám nelezli do cesty, už jsme ho měli.“

„Ohó!“ nadechl se Thranduil, ale Elrond ho předběhl: „A vy už máte zaznamenán nějaký úspěch? Kde je to vaše mirkwoodské ptáče?“

„Už ho skoro máme,“ kasal se Thranduil. „Tak dost řečí a jdeme! Vy si běžte po stopách vaší ledové královny a my…“ Tiše zahvízdl a jeho skupinka lesních elfů se hned vypařila.

Ztratili ve tmě a kolem Elrondovy skupinky se rozhostilo ticho. „Ledová královna?“ pohodil černou hřívou Elrond. „Tak to se teda pěkně mýlí, když se Erestor nažhaví, tak...“

„Ehm ehm,“ ozval se Melpomaen.

„No, zkrátka, to se zase projevil vychlazený mirkwoodský ročník 2163…“

„Já tě pořád ještě slyším, Peredhel!“ ozval se Thranduilův hlas kdesi dál zepředu. Elrond jen netrpělivě mávl rukou, znovu seřadil své ‚řady‘ a zase vyrazili dál.

V mirkwoodské družině se však mezitím zase rozjela kola v královské hlavě: „Tak počkat. Nedovolím, aby nás Elrond napadl a myslel si, že se mu snad podařilo něco výjimečného.“

„Ale máme jít hledat Legolase,“ namítl Ethuil, který znal myšlenkové pochody svého krále.

„To zvládneme, Legolas není daleko. Byl v tom skřetím hábitu… a on se bude snažit dostat za Erestorem. Bude si myslet, že tam ho hledat nepůjdu. Hmm,“ dumal Thranduil. „Zvládneme Elrondovu družinu i mého synka. Jdeme!“

* * * * *

Haldir se celý zadýchaný vyšplhal nahoru k Legolasovi: „Greenleaf!“

„Haldire?“ ozval se princ, natáhl ruku a pomohl Haldirovi na talan. Mladý Galadhrim sotva popadal dech: „Skřeti asi unesli Erestora!“

Legolas byl udivený: „Co? Jak to? Fin měl jít odlákat tvé brášky a Talí a dvojčata zatím měli Erestora ukrást, ne?“

Haldir začal prudce rozkládat rukama: „Tak to mělo být…ale to by nestihli takhle rychle, navíc nereagovali na můj signál, a ani neměli Asfalotha!“

„Jsi si jistý?“ lekl se Legolas.

„Prohlédl jsem stopy. Dvojčata mají jiný styl chůze, i když se docela podobali… Ale ještě jedna věc: Erestor si myslí, že jsou to dvojčata a Talí!“

„Musíme hned za ním!“ Princ začal slézat dolů a Haldir ho následoval. „Je to sice zkušený bojovník, ale jich může být o hodně víc.“

„Byli tři, ale větší skupina bude poblíž. Oni by se sem do takové blízkosti údolí sami tři neodvážili.“

„Dobře, Haldire. Pojď, poběžíme. Pokud narazíme na náš nebo imladriský oddíl, povíme jim to – ale halekat tu nesmíme. Pokud tu bude skřetů víc, prozradili bychom se a oni by mohli Erestorovi ublížit. Snad je zatím v bezpečí, dokud se to neprovalí…“

„Dobrá – stanoviště u Bouřného je nejblíž, necháme tam vzkaz. Možná tam už bude Glorfindel…“ Legolas narychlo sbalil do mošny skřetí hábitek i s helmou, co tam Thranduil nechal – pro případ, že by se hodil. „Jdeme.“

* * * * *

„Pěkně smrdíš, Elladane,“ pokrčil za pochodu nos Erestor, „nepřeháníš to trochu s těma hadrama?“ Ughrul se už asi podvanácté ze všech sil držel zkrátka, aby po Erestorovi neskočil. Ten domýšlivý zpropadený elf ho štval tak, že nebýt jeho dvou kolegů, poradce by už seděl v hrnci na guláš.

„Esi mě bude pořád takhle prudit, tak ho na mou černou duši praštím! Todle si přece nemusím nechat líbit!“

„Vydrž,“ chrčel Tark, „už budem v táboře, a tam si s ním himlhergot poradíme!“

„Já mám jenom jedny nervy – a svý nervy si od žádnýho elfa hubatýho ničit nenechám!“

„No ano,“ mávl rukou Erestor, „v roli až do konce. A vy mi asi nervy neničíte, že. Jako ti šváby v mých svitkách, koho jiného by to mohlo napadnout!“ Rázoval ve své černočervené ‚Turgonské‘ tunice dál, že skřeti málem nestíhali, a mumlal, že aspoň Talí drží basu, jinak by se na celý ten noční teátr mohl zvysoka…. „Ale jestli mi tu míníte pořád takhle klít - a smrdět, vydrhnu vás doma osobně pískem, že se budete blýskat jak pozouni!“

„Aaaargh!!“ zařval Ughrul a ruply mu nervy. Napřáhl se sukovicí, zrovna když se k němu Erestor otočil: „Co tu řveš? Šlápl jsi na ježka?“ Ve tmě viděl jen obrysy vzteklého skřeta s palicí: „Ha ha. Velmi vtipné, Peredhel, už se celý třesu. Polož to, jinak budeš olizovat obálky jak divý…“

Prásk!

A milý poradce se natáhl do mechu jak široký, tak dlouhý. Poslední myšlenka, než všechno okolo zčernalo, byla, že se s těmi skřety přece jenom spletl…

„U všech podvyživených elfů – kdo se s ním teďkonc má tahat, co?!“ nadával Snaga a kopl špičkou boty do Erestorovy bezvládné nohy.

„No kdo – on přece!“ zavrčel Tark a ukázal na Ughrula. „Dyž si ho vomráčil, ať si ho tahá na hrbě sám!“ A tak dotyčnému nezbylo nic jiného, než si černovlasého vysokého elfa přehodit přes rameno a trmácet se tmou; teď už mohl klít co hrdlo ráčilo. Tábor skřetů a Uruk Haiů už byl nadosah.

* * * * *

„Legolasi, už je máme,“ vydechl tiše Haldir a opatrně nahlédnul zpoza silného kmene borovice na klopýtající trio s omráčeným Erestorem. Blížili se k pasece, na kterou už vrhaly tlumené světlo plameny ohňů skřetího tábora opodál.

„Tak já jdu,“ vykročil princ a ujistil se, že mu pevně sedí skřetí helmice.

„Půjdu s tebou!“

„Ne, Haldire. Domluvili jsme se. Kdyby to nevyšlo, kdo zavolá pomoc? Jsme daleko. Tak už jdi a snaž se někoho sehnat, ano?“

„Dobře, ale…“

„Tiše. A drž mi palce.“ Legolas se odplížil a Haldir potichu zaklel. Nechtělo se mu ani trochu nechat tu prince a Erestora samotné, ale neměl na výběr. Tak napnul uši a oči a celý soustředěný se potichu vzdaloval. Princ se připlížil k hradbě keřů a tam se postavil, aby to vypadalo, že jde od tábora.

„Stát!“ zavrčel v Černé řeči na trojici skřetů. Ughrul se tak lekl, že pustil Erestora na zem. Ten se pohnul, zamumlal cosi nesrozumitelného, z čeho všichni zachytili jen „Obočí“ a „Turgon“, ale neprobral se. „Kde jste se courali?“ pouštěl hrůzu Legolas, „a jak to, že berete zajatce? Chcete nás prozradit?!“

„Náhoda, no… Se nám připlet‘ do cesty,“ brblal Ughrul, „teď padej do tábora hlásit, že budem mít výslech – nebo žvanec, popřípadě vobojí. Uhni mi z cesty,“ a shýbl se pro Erestora. Přesně v té chvíli ho do hrudi naplno zasáhl pořádný kopanec a srazil ho bez dechu na záda. Než dopadl, princ švihl nohou a zasáhl Tarka, který opsal oblouk a rozplácl se na zemi, překvapený a celý otřesený. Třetí skřet však stihl prásknout do bot a s řevem si to namířil přímo k nedalekému táboru.

„Lorde Erestore!“ třásl se svým učitelem Legolas a srdce mu bušilo jak divé. „No tak!“ pleskal ho po tváři, „vstávat!“

Prásk!

„Ouvej!“ Legolas se natáhl na zemi a chytil se za nos. Skřetí helma nebyla dělaná na elfí hlavinku a tak princi rozrazila ret. Erestor seděl před ním s ještě napřaženou odřenou pěstí a nepřítomným výrazem, mírně osvětlovaný září plamenů probleskujících skrze blízké stromy: „Havěť jedna smradlavá!“

„Lorde Erestore,“ zvedl se znovu princ, „to jsem, já! Legolas!“ Nadzvedl si hledí a Erestor malinko zaostřil: „Ach, promiň, to ty převleky… Turgon… Elrond…“

„Rychle pryč!“ tahal ho za ruku Legolas, protože v tom okamžiku se z tábora ozval řev a začal se násobit. Elrondova poradce však najednou zase obklopila tma, vyklouzl Legolasovi ze sevření a složil se.

„To snad ne!“ povzdechl si princ a chtěl se pokusit ho zvednout, když se v té chvíli na mýtince objevili první skřeti a Uruk Hai. Jeden z Uruků se přímo sehnul pro Erestora, a to už se zvrávoral Ughrul. Podařilo se mu strhnout princi helmu. „Další elf!“ ječel.

„A tamti taky!“ zařval Legolas a ukázal do houfu. V tu samou chvíli se nezaobíral zmatkem, který jeho výkřik způsobil mezi skřety, kteří si navzájem začali rvát helmy z hlavy, ale bleskově švihl nohou vpřed, pak nalevo a napravo a další tři skřeti leželi na zemi a lapali po dechu. Princ se rychle rozhlédl a viděl, že je jich na něj příliš mnoho. Ale nemínil to jen tak vzdát.

V tu chvíli se ozval děsivý vřískot odněkud z lesa po jejich levici – a hnal se přímo na ně.

„Nazgúl!!“ ječel Tark.

„Aaaaííííííííííííí!!“ z lesa vystřelil černý hábit a šířil paniku. Haldir hodil za hlavu všechno, co měli domluveno a řítil se zpátky. Legolas ho přece potřeboval. Skřeti i Uruk Hai se v hrůze pletli jeden druhému pod nohy a padali jeden přes druhého ve snaze dostat se odtud. A pak jedna malá větvička shodila Haldirovi černou kapuci.

Bylo po maškarádě. Haldir si v tom kalupu nevšiml, že mu místo černého kápí vlají kolem hlavy stříbrné vlasy. S rykem vtrhl mezi skřety a snažil se dostat k Legolasovi a Erestorovi.

„Další elf!!“ hulákali skřeťáci, ale mladý Galadhrim se nezastavil. Shodil hábit a začal se ohánět rukama nohama tak jako Legolas. Rozdával rány pěstí a probil se až k princi. Toho zrovna zezadu popadl jeden z Uruků a sevřel mu paže, a druhý se na něj hnal zepředu. Legolas pokrčil obě nohy a jak byl Uruk na dosah, ze všech sil kopnul. Hned se napřáhl a pak zrovna kopl za sebe. Uruk Hai zařval a chytil se tam, co to bolí nejvíc. Přiběhl další skřet a rozmáchl se na prince mačetou. Haldir mu skočil do cesty, ruku se zbraní mu zachytil do černé šerpy bleskově stažené z pasu, omotal a škubl. Mačeta se zabodla vedle hlavy pochrupujícího Erestora, jen to zadrnčelo.

Ve všem tom mumraji se najednou ozvalo povědomé: „Rrrraurf! Grrrr! Vrrrrrrrr!“

„Cinióóóóóó!“ stihl zavolat Legolas, než mu hrdlo stiskl špinavý pařát. Haldir se kopnutím uvolnil ze stisku dalšího skřeta a naplno se do pařátu zakousnul. Uruk Hai se zařváním prince pustil, ohnal se po Haldirovi a srazil ho na zem.

Víc už nestihl. Mezi rozvášněnou tlupu vrazilo cosi obrovského, naježeného a navztekaného na nejvyšší míru. Cinia si při noční hře poslušně hrála po boku svého pána, když při jedné z akcí, kde se Thranduilova a Elrondova družina už asi popáté přepadli a semleli navzájem, něco zaslechla. Její zvířecí instinkt ji nezklamal a vedl ji přesně tam, kde jí bylo zapotřebí. Thranduil jí ovšem nestačil a zůstal se všemi daleko daleko pozadu., i když se hnal jako vítr. U bouřného Elrond našel vzkaz a nebyl k utišení. „Erestora unesli skřeti!! Opravdoví skřeti!! Jak jsem ho tam mohl nechat – aby mně Ulmo utopil! Thranduile – rychle, och co si jen chudáček počne! Vždyť mu ublíží! VšichniValařidržtenadnímruce!!“ Kdyby se Thranduil nehnal za Cinií, asi by Elronda praštil, ale na to teď Valaržel nebyl čas.

Cinia poznala, že mládě jejího pánečka a jeho přítel (který jí vždy podstrkoval kosti pod stůl) jsou v ohrožení, a jala se je bránit jako vlastní štěňata. Než se skřeti stačili jaksepatří leknout, ozvaly se prudké údery kopyt a na mýtinku se přiřítil bělouš. Z něj ještě za jízdy bez dechu seskočili Glorfindel a Talí.

Když nenašli Erestora u třech borovic, rozhodl se Talí vzít Asfalotha a jet se po něm podívat, aniž by věděl, co se stalo. Dvojčata se zatím nudila i s Rúmilem a Orophinem a rozhodli se hrát na pantomimu.

Talí po cestě nabral Glorfindela, který mu všechno řekl, protože našel Legolasův vzkaz, a tak hned vyrazili. Po cestě narazili na Ciniu a ta je přivedla přímo do hlavní, neplánované bitvy večera. A jestli před tím byla mela, teď se strhlo hotové peklo. Glorfindel se v bojové tunice míhal jako stříbrný plamen. Snažil se bystrým zrakem propátrat okolí, ale toho, koho hledal, nikde neviděl. Kousek od něj se rozháněl Haldir v černé tunice a šlo mu to náramně dobře. Prováděl všechny kopy a údery tak rychle, že je skřeti nebyli schopní vůbec postřehnout. Využil první příležitosti jak získat zbraň: vytrhl jednomu Uruk Hai kopí, ulomil rezavou špici a započal své oblíbené kreace s tyčí, jen svištěla vzduchem. Skřeti a Uruk Hai od něj odlétávali jak popcorn od plotny.

Na zemi v trávě pokojně chrupal Erestor, spokojený jak veverčák s oříškem za škraní. Kolem hlavy mu dupaly těžké urukhaiské boty a skřetí železné sandály, tu a tam se vedle něj svalila smrdutá postava Mordoru – ale poradce se nenechal rušit. Zívl, obrátil se na bok a spinkal jak mimino.

„Legolasííííííí!“ volal na všechny strany Glorfindel, když se na něj ze strany vrhl další Uruk Hai. Elfí lord se mu vysmekl jako lasička a podmetem ho dostal na lopatky. „Legolasi!“

Talí měl plné ruce práce, až mu vlasy vlály kolem hlavy jako rudé plameny, ale dech rozhodně nešetřil: „Tu máš a tu máš! A ještě jednu – aby vás byl Mordor spral, elf si tu v noci ani nemůže hrát!“ Prásk! Prásk! Prásk! „Usmolenci smradlaví, jestli jste tu někomu zkřivili vlas…hmmnghrm…tak ty mě budeš škrtit?“ Plésk! Plésk! „Saďoure jeden! Bolelo, že? Dobře ti tak!“

„Legolasi!“ Glorfindel už skoro chraptěl a svíralo ho u srdce. Proč se neozývá? Kde je?! A skřetů a Uruků jako by neubývalo. „Talí!“ zavolal Glorfindel, když se dostal poblíž k léčiteli – ničiteli, „neviděl jsi-“

„Ne,“ funěl Talí a poslal dalšího Uruk Haie k zemi, „ale oči mám na šťopkách! Kde je u všech vyjevených Valar Thranduil? Zase se přepadávají s Elrondem a my tu musíme řešit krizi! Měl jsem po cestě sypat hrách! Balrogůůů! Trhej!!“

Z brašny u Asfalothova sedla se vydrápal uřvaný chumel chlupů a vtrhl do víru boje. Oč byl menší jak Cinia ( a to o hodně), o to byl zákeřnější a hlasitější.

Glorfindel se odrazil od země a bleskově švihl nohama – jednou dopředu, jednou dozadu – a další dva navztekaní skřeti se natáhli mezi šišky: „Jsem si jistý, že Asfaloth nějaké značení nasypal…“ Řach! Bum! „A pak už nás uslyší! Je tu řevu jak kdyby Ulmovi vyschlo Dělící Moře a smrtelníci si to sypali na Amán! No tak, Legolasi!“

Najednou se povyk okolo zdesetinásobil. A hned bylo jasné, že teď jsou to skřeti, kdo stojí proti přesile. Nad vším tím rykem se ozýval Thranduilův velitelský hlas: „Přineste pochodně, potřebujeme víc světla! Legolasi – ozvi se! Silinde neflákej se - tu mačetu nemáš na ozdobu a skřeta máš za zády! Ethuile, vezmi svůj oddíl tamhle napravo…“

A do toho Elrond: „Erestore, zlato moje, kde jsi? Na ně! Na ně! Jako za Druhého Věku! Erestoréééééé!“ Zbylí skřeti a Uruk Hai se rozbíhali na všechny strany, zatímco vládce Imladris si mezi nimi probíjel cestu jak Valar pomsty. Konečně cosi spatřil. Vrhl se k postavě, ležící na zemi, a bodlo ho u srdce. Honem přiklekl ke svému miláčkovi a zkoušel mu tep. Spokojeně si oddechl a v rychlosti obhlížel zranění. Nenašel nic, kromě ohromné guče na hlavě a odřené pěsti od Legolasovy helmy.

„Miláčku!“ pleskal ho Elrond jemně po tváři, „mazlíčku, bublinko moje, vstávej! Lasto beth nin…“

„…tolo dan na ngalad,“ zamumlal Erestor, ale pak zas usnul. Haldir si konečně oddechl, hodil kopí na zem a kleknul si k nim: „Ten má takové štěstí v nebezpečí – vodí si klidně skřety v noci po lese!“

Glorfindel byl už dočista zoufalý: „Legolasi!“ Thranduil byl v mžiku u něj: „Co se stalo s mým synem?!“

„Nemůžu ho najít, musí tu někde být!“

Thranduila sevřel nepříjemný pocit u žaludku, ale ovládl se: „Cinio! Ke mně!“ Obrátil se k ustaranému Glorfindelovi: „Ona ho vystopuje. Poběžíme za ní a…“

Král i imladriský lord nevěřícně zírali, když před ně přiklusala statná vrrčice. Něco se jim na ní nezdálo. Pak uviděli co: z tlamy jí na jedné straně trčely elfí botky a na druhé straně pár pramenů světlých vlasů.

„Cinio – pusť!“ přikázal Thranduil a pak jen sledoval, jak vrrčice otevřela ta svá ‚vrata‘ a z nich vyklouzl pocintaný, úplně ožižlaný princ.

„Legolasi!“ přiskočil k němu tatíček i Fin a obrátili ho na záda. Legolas se ohnal rukou a zamumlal: „Pusť mě ty potvoro…“ Král se s Glorfindelem na sebe podívali a ulehčeni se zasmáli. Začali Legolase prohlížet, jestli není zraněný. Trochu mu tekla krev z nosu a pusy, ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Až na to, že byl úplně poslintaný.

„No Cinio…“ nevěřil pořád Glorfindel. Vrrčice se usadila a zívla.

„Legolasi!“ budil ho Thranduil, „slyšíš mě? No tak, prober se, jinak tě přijde strašit Elrond a…no vida, už je tady,“ ohlédl se přes rameno, když si k nim imladriský vládce přiklekl: „Já ti dám strašit! To jsou tisíciletí stará magická slova, mnohokrát ozkoušená, tak si z toho nedělej legraci!“ Udělal na Thranduila Obočí a sehnul se k princi: „Lasto beth nin…“

„Já vím,“ posadil se omámeně Legolas, „tolo dan na ngalad…“

„Lístečku!“ přivinul ho k sobě Glorfindel, „jsi v pořádku?“ Otíral mu rukávem krev u pusy, a Legolas přikývl: „Ano…jen mě nechtěla pustit…“

„Nepokousala tě?“

„Ne,“ vmísil se do řeči Thranduil, „držela ho jen čelistmi. Chránila ho, víš? Je tak vycvičená.“

„Cože?“ nadzvedl se Legolas, „to jsi ji naučil ty?!“

„Se to teď hodilo, ne?“

„Ale tatí, ten smrad – to by porazilo i regiment skřetů!“ zamával si rukou před obličejem princ.

„Pojď,“ nabídl se Glorfindel, „odvezu tě zpátky do Imladris.“ Legolas se šťastně usmál a Elrond se zase zvedl: „Á, abych nezapomněl, Legolasi. Než jsme vyjeli, volal ti na palantír někdo, kdo měl zřejmě zánět spojivek. Představil se mi jako..hm…ach ano, už vím, Yoko Oko. Tak, to jen, abych ti to nezapomněl vyřídit.“ A šel za Erestorem, zatímco Glorfindel se podíval na prince. „Yoko Oko?“

„No,“ červenal se Legolas, „to je na dlouhé povídání.“

„Však budeme mít spoustu času,“ políbil ho na nos Glorfindel a Thranduil zase měknul, když viděl, jak šťastně se Legolas tetelí. Zvedl se: „Co se tu vlastně semlelo? To byl tedy trik – nejdřív přestrojíš Elrohira jako sebe, pak sebe jako skřeta, a taháš mě celou dobu za nos….“

„A pak Erestor unese tři opravdové skřety,“ doplnil ho Glorfindel. „Nebýt Legolase a Haldira, tak už je z Erestora mordorský guláš.“

Thranduil Legolase pochvalně objal. Byl moc rád, že se mu nic nestalo; a když si odmyslel fialový nosík, hodnotil akci jako velmi vydařenou. Pak odešel dirigovat své mirkwoodské bojovníky a Legolase nechal ve schopných rukou lorda Glorfindela. Ten si prince znovu posadil hezky před sebe na Asfalotha a pomalu vyrazili v čele několika bojovníků z obou družin zpátky k Imladris. Tam už na parapetu seděl ustaraný Had, mrskal nervózně špičkou ocásku a vyhlížel do noci, až se elfové začnou vracet.

Noční bojovka se naštěstí obešla bez vážných zranění; jen pár šrámů a odřenin, které se jali čistit a zavazovat Talí, Elrond – a nabídl se také Thranduil. Kupodivu fronta elfů a dvou zblblých zatoulaných skřetů se kupila před oběma léčiteli, ale k Thranduilovi se neodvážil nikdo.

„Tu to vidíš,“ káral ho Talí, „první do všech mydlíš hlava nehlava a teď jim chceš foukat na bebí, cos jim udělal vlastnoručně sám?“

„Co? Však si nikdo nestěžuje. A jak to všem v boji odsýpá!“

Talí převrátil oči, ale nepolemizoval.

* * * * *

Klap klap klap, nočním lesem se nesl tichý klapot kopýtek. Vyčerpanému Legolasovi, opřenému zády o Glorfindela, začala padat hlava a chvílemi usínal. Imladriský elf ho k sobě láskyplně přivinul a políbil ho do vlasů: „Lístečku…už jsme doma…“

Princ se zavrtěl: „Mmm…už? Aha…“ Narovnal se v sedle a znechuceně si přičichl k rukávu: „Fuj, smrdím jako skřet. Nezastavíme u Bruinenu?“

Fin se otřásl: „Do té studené vody? Ne, nemusíš to říkat: tatíček tě otužuje, co?“

Legolas se zasmál: „Nevadí mi studená voda, když je léto.“ Projeli po vysokém kamenném mostě přes šumící Bruinen na nádvoří Imladris. Glorfindel pobídl Asfalotha ke stájím: „Mně sice studená taky nevadí, ale proč se v ní ráchat, když máme horké lázně?“ Seskočil ze sedla, zatímco kolem procházeli ostatní elfové, účastnící se noční hry, a natáhl ruce pro Legolase. Ten se začervenal: „Sesednul bych sám, nemusíš…“

„Ale já se na to celou dobu těšil!“

„Vážně? Víš, já vlastně také…“ Legolas hupnul Glorfindelovi do náruče, ten ho políbil a postavil na zem. Šli se ještě postarat o Asfalotha, který se noční hrou bavil stejně jako elfové, a poté se vydali tichými chodbami dolů k horkým pramenům rozlehlé, upravené jeskyně, která byla pýchou Imladris. Legolas tam trávíval hodně času s dvojčaty, která se sázela, komu se dřív podaří doplavat k té či oné mozaikové rybičce na dně nebo kolik barevných malých drahokamů dokážou na jeden nádech vylovit.

Legolas procházel kolem otesaných kamenných sloupů a hedvábných závěsů a hryzal si spodní rtík. Jak mám Glorfindelovi říct, aby se koupal se mnou? Není to moc hrrr? Mám to říct první já, nebo on? A opravdu je takový, jakého ho Haldir popsal? Princ se začervenal, ale myšlenka se mu usídlila v hlavě a zvědavost byla ještě větší.

Glorfindel šel vedle a v hlavě se mu honily myšlenky docela podobné. Mám Legolasovi navrhnout společnou koupel? Ale není to brzo? Co když se lekne nebo něco. Je takový nevinný…

Legolas si zrovna představoval Glorfindela tak, jak ho Valar stvořili a najednou si moc přál už honem skočit do vody. Fin ho nasměroval k jedné z menších lázní, do které by se i tak pohodlně vešli aspoň čtyři elfové, a zpoza závěsu z poličky sundal několik velkých huňatých ručníků. Pak je vložil do vytesaného otvoru ve stěně jeskyně, která příjemně hřála, protože pod ní vyvěraly horké prameny.

„Tak hup do vody,“ obrátil se Glorfindel k princi, „já ti zatím přinesu čisté věci.“

Legolas už už otvíral pusu, ale pak se zase kousl do rtíku. Glorfindel odešel a princ si nadával balvanů a ňoumů: „Co jsem já to za tvora? Neumím se rozhodnout, jestli ano nebo ne… budu na něj zase civět a nic! Ne. Zeptám se ho a basta.“ Svlékl si ožižlanou tuniku a kalhoty a pomalu vklouzl do horké vody, ze které šla pára. „Mmm…“ Ponořil se až na dno a znovu vyplaval. Mokré blonďaté vlásky se mu nalepily na záda a ramena; ranku na noze už skoro necítil, zato ho teď štípal hezky fialový nos. Porozhlédl se po žínce a mýdle.

Kousek od okraje lázně byla nízká dřevěná stolička a na ní všechno potřebné ke koupání. Legolas se napůl vyšvihl z bazénku, břichem se opřel o okraj a snažil se dosáhnout na nohu poličky, aby si ji přitáhl k sobě.

Glorfindelovi, který se zrovna vrátil, se naskytl krásný výhled na nejututlanější mirkwoodské území, což se hned tak někomu nezadařilo: „Mmm, namouduši k zulíbání…“

Legolas sjel s polekaným výkřikem pod hladinu a stáhl s sebou celou polici. Nejdřív vyplavaly hubky a potom se objevila mokrá hlava, na které málem nebylo poznat, kde je vpředu a kde vzadu. Glorfindel se posadil na okraj lázně a odhrnul vlasy tam, kde se to červenalo nejvíc: „Odpusť, Lístečku, to ode mě nebylo hezké. A nechtěl jsem tě vylekat. Už zas jdu.“ Položil šaty na lavičku a obrátil se k odchodu.

Modrá ostýchavá kukadla se obrátila k němu: „Já bych…ehm…prosím, nechoď ještě…“

Jeho imladriský přítel se položil na břicho vedle bazénku a opřel si hlavu o loket: „Mám tu zůstat?“

„Ano! Tedy…chtěl jsem…“ Princ nevěděl, kam s očima.

„Legolasi,“ Glorfindel natáhl ruku a lehce se dotkl jeho tváře, „chceš mi něco říct?“

Princ si dodal odvahy: „Nepůjdeš se taky koupat? Se mnou?“

Pára okolo nich jakoby tančila. Glorfindelovi poskočilo srdce: „Opravdu bys chtěl?“

„Moc.“

Glorfindelovi se chtělo zavýsknout. Najednou měl ale problém se postavit. Uvědomil si, že má přímo před nosem Legolase v horké lázni, a že princ chce, aby se svlékl a šel za ním. A stalo se mu to, co se mu stávalo noc co noc, kdy o svém mladém příteli fantazíroval, a kvůli čemu si ho Erestor tak rád dobíral. V duchu si slíbil, že na Legolase nebude spěchat a dá mu všecek čas, co princ bude potřebovat.

Legolas se po něm po očku díval a pak sklopil své dlouhé řasy; Fin věděl, že čeká. Zaťal zuby a zvedl se, své vzrušení zakryté dlouhým pláštěm, díky Valar za něj. Legolas se pootočil, aby dal svému vysněnému elfovi trochu soukromí; slyšel zašustění pláště, který Fin nechal sklouznout z ramen, a potom se voda zavlnila, když se vysoký elf ponořil pod hladinu. Pak ucítil lehký dotek na rameni a tichý hlas u ucha: „Tak jsem tu, Lístečku.“

Legolasovi bláznivě tlouklo srdce. Otočil se a zadíval se do smaragdových očí, ztmavlých touhou. Zvedl ruku a zlehka Glorfindelovi přejel prstem po hrudi; za prstíkem se zvedala husí kůže: „Jsi krásný,“ zašeptal, špičky uší hezky do červena.

Fin chtěl prince trochu rozptýlit: „A to ze mě zatím vidíš jen velmi málo!“

Oba se začali smát a najednou byl ostych ten tam. Legolas po Glorfindelovi cákl a za chvíli se ve vodě strhla veselá mela.

Po nějaké době se za závěsem u vchodu zastavil Thranduil, který mezitím dorazil. Slyšel veselé zvuky dovádění, ale šmírovat nechtěl. „Hade?“

„Ano sssire?“

„Mohl bys na chvilku?“

„Zajissssté.“

„Chtěl bych mluvit s Legolasem, ale nevím, jestli je to on, tamhle v lázni.“ Král vzal Hada na ruku a natáhl ji k hornímu okraji závěsu. Had se vztyčil, vysunul hlavu, vykulil oči a pokleslo mu spodní víčko.

„Tak co, je to on?“

„Ehm…ano.“

„A co dělá?“

„Sssse cáká.“

„I s Finem?“

„No... Mydlí sssi navzájem záda…“

Thranduil se tedy odebral zpátky ven, aby nerušil, a v duchu si povzdechl. Bylo těžké připustit si, že mu Legolas dospíval; ale nemusel se aspoň strachovat. Glorfindela znal celá léta a věděl, jak je věrný těm, které miluje. Talí čekal venku a hned uhodl, jak se věci mají. Had visel Thranduilovi přes předloktí jak čagan a v očích měl nepřítomný pohled. Rusovlásek se přitočil ke svému královskému miláčkovi a láskyplně ho objal: „Tak pojď, mám na večer v plánu večeři ‚nadivoko‘…“ Mrkl na něj. „A zaručuji ti, že ti bude móóóc chutnat!“

* * * * *

Před stájemi později v noci přišla dvojčata a Rúmil s Orophinem.

„Taky na vás zapomněli?“ ptal se Rúmil.

„Jo!“ ušklíbl se Elladan. „A to nám slibovali vzrušující večer!“

* * * * *

PS: Pro Nemoraváky. čagan je hůlka, o kterou se opírají dědáčci

Haldir Nazgúl – ano, je to narážka na Craiga. ;o))

kapitola 9