Trocha pohybu neuškodí

V tomto ficletku elfové cítí zimu. Proč? Protože mi představa Legolase se štuclíkem připadá roztomilá. A čím je elf hubenější, tím je zimomřivější.

(štuclík - rukávník: kožešinový tunýlek, který kdysi dámy používaly místo rukavic, nosil se zavěšený na krku)

Legolas nedočkavě rozvázal stuhu a vytáhl z balíčku štuclík z husté heboučké kožešiny. "Ten je krásný," vydechl, mazlivě si o něj otřel tvář a pak něžně políbil milovaného dárce na nos.

Thranduil, který celou scénu pozoroval dojatě vlahým pohledem, si povzdechl. "Jak nám ty děti rostou. Není to tak dávno, co jsem mu ještě utíral pokaděný zadek -"

"Tatí!" vypískl pobouřeně Legolas. Bylo mu jasné, že se otcova poznámka stane zdrojem žertů a rádobyvtipných komentářů skoro všech přítomných. Jistý Přemožitel Balroga se už hihňal do dlaně a v očích mu tančili rarášci.

Když Legolas před rokem přivedl představit otci svého vyvoleného, byl Thranduil nejdřív naprosto vyveden z míry, protože si teprve v tom okamžiku plně uvědomil, že jeho syn je už skutečně dospělý, ale k jeho výběru nemohl mít a také neměl sebemenší výhrady. Glorfindel byl elf, jakého by si pro své dítě přál každý rodič - šlechetný, statečný, dobrosrdečný a nekompromisně oddaný těm, které miloval. Thranduil ho tehdy pozval, aby zůstal v jeho Lesním království na oslavy Zimního slunovratu s tím, že příští rok bude Legolas moci strávit oslavy v Imladris. Elrond ale rychle pochopil, že by Thranduilovi bylo v jeskynním paláci bez syna smutno, a tak ho pozval také. Thranduil s díky přijal a dostavil se s patřičnou pompou, polovinou svého dvora a návrhem, že by se mohli v pořádání oslav střídat, což by přispělo k utužení vzájemných vztahů a taky by byla větší legrace, a Elrond neviděl jediný důvod, proč by měl být proti. (Jeho nejvyšší rádce Erestor k tomu sice suše poznamenal, že v tom případě bude třeba přizvat k účasti i Lothlorien, aby se Celeborn a Galadriel necítili odstrčeni, a pak by tedy bylo záhodno vyjednat, aby strážci lorienských hranic zůstali doma, protože pokud jsou všichni stejně žraví jako trojice bratrů, které měla Imladris čest v nedávné minulosti hostit, vyplení všechny spižírny efektivněji než hejno sarančat, ale Elrond mávl rukou, že na řešení takovýchto problémů je dost času.)

A tak teď v útulné místnosti pod rozsvíceným a nazdobeným stromečkem seděl v křesle vedle něho spokojeně se usmívající Thranduil, u jehož nohou si na měkkém koberci hověl Talí, oficiálně královský léčitel a neoficiálně... hmm, Elrond měl svoji teorii, kterou mu oba zmínění elfové svým chováním rozhodně nevyvraceli, a u krbu, z něhož se linulo příjemné teplo, se rozvalovala obluda, kterou Thranduil nazýval "můj mazlíček." Fena rasy vrrk křížený s hyenou neomylně zalehla polštářek Erestorova kocoura Trouby, který se ji nejprve zdvořilým mňoukáním pokusil odkázat do patřičných mezí a pak už na ni zcela nespolečensky zuřivě prskal, ale psisko jen otevřelo jedno oko, změřilo si kocoura blazeovaným pohledem, pak oko zavřelo a začalo chrápat. Trouba se tedy stáhl do kouta a tak dlouho tam žalostně kňoural nad svým krutým osudem, dokud si ho Erestor nevzal na klín, kde se Trouba spokojeně stočil do klubíčka a promptně usnul.

Místností se teď ozývalo šustění rozbalovaného papíru, radostné a užaslé výkřiky a slova díků. Dvojčata si poněkud zaraženě prohlížela dlouhá úzká prkénka se zahnutými špičkami, která měla uprostřed řemínky na přivázání k noze. "Říká se tomu lyže," poučil je Thranduil. "Je to novinka, která se k nám dostala ze severních království. Legolas už na tom minulou zimu zkoušel jezdit, ukáže vám, jak na to." Zapomněl dodat, že se Legolasovo "ježdění" podobalo spíše metání kozelců a skončilo zlomenými lyžemi, likvidací jedné z venkovních královských kadibudek, která Legolasovu jízdu i za cenu vlastní zkázy milosrdně zastavila, a namoženou bránicí všech přihlížejících. Arwen nadšeně výskala nad panenkou Elfbie - lovkyní skřetů s kompletním vybavením včetně oblečku v podobě kožených bikin, meče, luku se šípy a vrhacích nožů a Elrond, jehož vlastní dárek, panenka Elfbie na plese, ležel nepovšimnut vedle, se mrzutě zamyslel, kdo jí takovou nevkusnou věc mohl dát. Vždyť z toho holku nakonec ještě chytne rapl a začne mu s mečem v ruce honit kolem Imladris nazgúly. On sám ještě dříve, než otevřel úhledně zabalenou krabičku, věděl, co v ní bude. Jeho milovaný Erestor měl spoustu vynikajících vlastností, ale bujná fantazie k nim valaržel nepatřila a Elrond přesně jak předpokládal, vylovil z krabičky za posledních patnáct let už dvanáctou sponu do vlasů. U této se Erestor alespoň trochu odvázal, měla tvar letícího draka vykládaného rubíny barvy holubí krve a Elrond si pomyslel, že se aspoň bude skvěle hodit k jeho nejoblíbenějšímu temně rudému rouchu.

Erestor se spícím kocourem na klíně zápasil s poměrně velkou krabicí, a když se mu podařilo rozvázat červenou stuhu, vytáhl šněrovací boty z jemné, ale pevné černé kůže. Erestorovi, který si potrpěl na jednoduchou eleganci, by se velice líbily nebýt drobné maličkosti - břitů z lesklého kovu připevněných k jejich podrážkám. Zvedl hlavu a vrhl na Elronda mírně podmračený pohled. "Co to má znamenat?" zeptal se.

Elrond vstal, vzal spícího Troubu a položil ho do klína Thranduilovi. Oba, kocour i král, překvapeně zamrkali, obzvlášť když vzápětí z Talího kapsy vyskočila chlupatá koule a začala na kocoura zuřivě ňafat. Trouba se postavil a se zájmem si vztekajícího se tvorečka prohlédl. Bylo to velké asi jako krysa, takže by se to v případě nouze dalo i sežrat, ale ty dlouhé chlupy a mašle na hlavě... brrr. Snad až bude opravdu velký hlad. Trouba obrátil pozornost ke svému novému hostiteli, a když ho Thranduil zkusmo poškrábal za uchem, převrátil se na záda a začal příst tak mohutně, až se Thranduilovi roztřásla koruna na hlavě.

Elrond mezitím zvedl Erestora na nohy a odvedl ho k oknu s výhledem na největší imladriské nádvoří, nyní péčí oddílu vojáků pod Glorfindelovým vedením, kteří několik dnů nosili v kbelících vodu a vylévali ji na dláždění, proměněné v jednu obří ledovou plochu. V této chvíli byla prázdná, protože si elfové právě teď v kruhu svých nejbližších předávali dárky a asi za hodinu se všichni sejdou na velké společné hostině, ale Elrond si byl jist, že hned jakmile se druhého dne rozední, vyjedou na led první nedočkavci, aby si užili své oblíbené zábavy. "Milý Erestore," pronesl sladce - na Erestorův vkus až příliš sladce. "To, co jsi dostal, jsou brusle a to, co vidíš venku, je kluziště. Zítra si ty brusle hezky obuješ a půjdeš si se mnou na to kluziště zabruslit. Sedíš pořád doma, ven nevystrčíš nos, podívej se na sebe, jak jsi bledý, vůbec nechodíš na vzduch a nemáš žádný pohyb. Vždyť ti takhle začnou krnět svaly!"

"Pět a půl tisíce let mi svaly nekrní. Proč by měly začít zrovna teď?"

"Protože jsem řekl. Bruslení je hezký sport a kluziště máš hned pod nosem, takže přestaneš brblat a půjdeš bruslit. Trocha pohybu ti rozhodně neuškodí."

"Ani mě nenapadne. Bruslení je nebezpečné a kromě toho jsem nikdy nebruslil, takže ze sebe nemíním dělat šaška pro obveselení ostatních. Žádné brusle si na sebe nikdy nevezmu. Nikdy. Tečka. Konec." Elrond naklonil hlavu na stranu a povytáhl obočí.

"Hmm, když myslíš. A co kdybych se třeba zeptal Arwen, jestli ji nemrzí, že nenosíš tu čepici, kterou ti loni vlastnoručně upletla?" Erestor se zatvářil, jako by se Elrond právě proměnil v balroga. Arwen, která usoudila, že se Erestor obléká příliš jednotvárně a ponuře, se rozhodla zpestřit jeho šatník modro-zeleno-růžovo-červeno-žlutě proužkovanou čepicí zakončenou obrovskou řvavě oranžovou bambulí. Ještě teď, po roce, přeběhl Erestorovi po zádech mráz, když si na ni vzpomněl. Zvedl k Elrondovi prosebný pohled.

"To neuděláš."

"Proč ne? Brusle, nebo čepice, vyber si."

Erestorovi poklesla ramena.

Druhého dne ráno se Elrondovi jeho nejvyšší rádce svěřil, že asi dostal angínu, ale jakmile se od něho dozvěděl, že je pravděpodobně prvním elfem postiženým jakoukoli chorobou a že to Elrond nemůže Talímu udělat, aby před ním utajil tuto historickou událost, uvědomil si, že by musel strpět, aby se mu Thranduilův rusovlasý léčitel díval zblízka do krku, a protože svoje krční mandle považoval za intimní část těla, prohlásil, že už je mu dobře a že musí bezpodmínečně nutně provést inspekci všech zásob, což mu zabere celý den, a když mu Elrond ukázal vyčerpávajícím způsobem sepsaný výsledek inspekce vykonané před třemi dny, oznámil, že je tedy nejvyšší čas uskutečnit reorganizaci archivu.

"Takže čepice?" zeptal se Elrond a tak se po obědě obyvatelům a návštěvníkům Imladris naskytl pohled na důstojného rádce v krátkém černém kožíšku, teplých černých kamaších a s černou kožešinovou čelenkou na černovlasé hlavě, jak je vládcem Imladris vlečen k zaledněnému nádvoří. Bruslařů tam už byla shromážděna spousta, ale k Erestorově úlevě jim žádný z nich nevěnoval pozornost, protože všichni stáli kolem ledové plochy a sledovali Glorfindela s Legolasem, kteří kroužili po ledě a předváděli jízdu plnou složitých krokových variací, skoků, piruet a zvedaných figur, za které byli odměňováni bouřlivým potleskem. Elrond posadil Erestora na lavičku a nedbaje své důstojnosti před něho poklekl, zul mu vysoké boty a obul brusle.

"Nepostavím se na ně," pronesl Erestor suchým oznamovacím způsobem. "Spadnu."

"Ale nespadneš." Elrond Erestora zvedl, několik kroků poponesl a postavil na okraj kluziště. Jakmile si Erestor uvědomil, že se ocitl na ledě, zůstal strnule stát s mírně rozpaženými pažemi, takže připomínal Arweninu Elfbie. Jediné, čím se opovážil pohnout, byla spodní čelist. "Okamžitě mě odnes zpátky. Spadnu, něco si zlomím a bude to jen tvoje vina. Elronde, tohle není legrace." Najednou ucítil na bocích čísi ruce a zezadu se ozval pobavený hlas.

"To bych neřekl. Já si naopak myslím, že je to skvělá legrace." Glorfindel, který zakončil jízdu s Legolasem efektní spirálou smrti a pak si vychutnal závěrečné ovace diváků, svým bystrým pohledem zaregistroval černě oděnou postavu a rozhodl se, že u téhle zábavy nesmí chybět.

"Glorfindeli!" vypískl Erestor fistulí. "Okamžitě mě pusť!" Glorfindel ho poslechl, ale ještě předtím do něho lehce šťouchl. Erestor zjistil, že se pohybuje, a zoufale zamával rukama .

"Nééé, zachraňte mě, chyťte mě, držte mě, tak ksauronovi dělejte něco!!!" Elrond, který se zatím sám přezul do bruslí, ho zachytil do náručí a usmál se.

"No vidíš, a už bruslíš."

"Fajn, takže v tom případě jsem splnil tvůj požadavek, zabruslil jsem si a teď půjdeme domů."

"Domů půjdeme, až sám bez pomoci objedeš celé kluziště. No tak, vždyť to nic není. Nejdřív tě kousek povezu, aby sis zvykl na ten pohyb, a pak se začneš odrážet. " Elrond začal couvat a táhl Erestora kupředu. "Uvolni se, jsi tuhý jako prkno. Musíš vnímat pohyb, přenášet podle potřeby váhu, jsi elf, kruci, tak se snaž." Erestor, který v Elrondově sevření neměl na vybranou než se nechat vláčet po kluzišti, zaťal zuby.

"No právě," ucedil. "Jsem elf, tak nevím, proč bych se měl takhle ztrapňovat. A ty taky -" Ale Elrond ho neposlouchal.

"Tak, a teď začni dělat kroky. Nezvedej nohy, jen klouzni bruslí dopředu, zastav ji a pak klouzni druhou. No tak, neboj se." Erestor se na něho zaškaredil, ale zkusil to, předsunul jednu nohu, jenže na druhou zapomněl a skončil s oběma nohama za sebou a pažemi ovinutými kolem Elrondova pasu. Elrond ho zvedl, a než se Erestor stačil nadechnout k další tirádě, klidně pokračoval. "Tak to se nám nepovedlo, ale nevadí, zkus to znovu. Hezky jednu nohu dopředu a teď druhou, tááák, no vidíš, jak ti to jde." V té chvíli Erestor rezignoval. Stejně se mu už všichni ostatní bruslaři mohli dosyta vysmát, a tak se teď soustředil jen na to, aby jeho veřejné ponížení trvalo co možná nejkratší dobu. A za několik minut se dostavil výsledek - začal mít pocit, že svůj pohyb kupředu sám řídí. Radostně se napřímil, ale v tom okamžiku ztratil rovnováhu. Elrond, ukolébaný jeho dosavadními pokroky, nestačil včas zareagovat a Erestor ho strhl s sebou na led.

"Glorfindeli," řekl Elrond vyčítavě, "myslel jsem, že za námi jedeš, abys ho jistil." Erestor překvapeně zvedl hlavu a uviděl nad sebou Glorfindela, který se snažil příliš nehihňat.

"Ale no tak, pády přece k učení patří," prohlásil zlatovlasý elf a sklonil se, aby pomohl Erestorovi vstát. Ten měl chuť jeho ruce odstrčit, ale věděl, že se bez pomoci neobejde, a tak se nechal zvednout.

"A už toho mám dost," zamračil se. "Končím. A ty taky, Elronde, podívej se na sebe. Takhle se chová vznešený vládce Imladris, válet se tady po ledě? Kde je tvoje důstojnost? Už jsi viděl třeba Thranduila, aby prováděl takovéhle ztřeštěnosti?"

"Jaké ztřeštěnosti? Já velice rád provádím nejrůznější ztřeštěnosti," zaburácel za ním najednou královský hlas a Erestor se tak lekl, že zapomněl na led a brusle, prudce se otočil a vzápětí sebou s dutým thud znovu práskl o led.

"Vidíš, Legolasi," prohodil Thranduil ke svému synovi, který se zastavil vedle něho, "ještě pořád existují elfové, kteří přede mnou padají na zadek." Otočil se k Erestorovi, podal mu ruku a vytáhl ho na nohy. "A takový moudrý elf jako ty by měl vědět, že žádný učený z Valinoru nespadl. Víš, kolikrát jsem Legolasovi utíral usoplený nos, když za mnou přišel s brekem, že si na bruslích natloukl? Pojď, vezmeme tě mezi sebe a uvidíš, jak rychle se to naučíš." Legolas si s trpitelským výrazem pomyslel, že na to snad musí existovat nějaké školení, aby otcové dokázali jednou větou takhle dokonale ztrapnit své děti, ale Erestor se Thranduilovi odporovat neodvážil, a tak dovolil otci i synovi, aby se do něho z obou stran zavěsili, a celá trojice se zařadila do nejpomalejšího proudu bruslařů, kteří kroužili po obvodu kluziště.

Elrond s Glorfindelem osaměli.

"Nevíš, kam zmizela dvojčata a Arwen?" zeptal se Elrond.

"Elladan s Elrohirem vzali ty lyže, co dostali od Thranduila, a šli je vyzkoušet na Východní stráň. A Arwen prohlásila, že si takový kabaret nemůže nechat ujít, a šla se na ně podívat." Glorfindel by se nejraději šel na ten kabaret podívat taky, ale Legolas ho namísto toho rezolutně odvlekl na kluziště, protože měl strach, že Glorfindel neodolá a všem barvitě vylíčí, jak mu po jeho lyžařské produkci osobně vytahoval ze zadku třísky. Ale možná ještě nebylo všechno ztraceno. "No, my s Legolasem už tady toho pro dnešek asi necháme a půjdeme někam na procházku."

"Hm," udělal Elrond. "Tak se nejdřív běžte na chvilku domů ohřát a pak dohlédni, aby se Legolas teple oblékl, víš, že Thranduil sleduje jako ostříž, jestli se o jeho synáčka dobře staráš." Glorfindel, který už byl několikrát svědkem hádek mezi otcem a synem, jestli je, nebo není nutné vzít si ven šálu a palčáky, se jen usmál. S ním se Legolas nehádal, protože považoval za legraci nechat se od něho balit do mnoha vrstev oblečení a za ještě větší nechat se z nich potom vybalovat.

Glorfindel odbruslil a Elrond zůstal stát uprostřed kluziště, pozoroval bruslící elfy a občas udělal Obočí na výrostky, kteří se honili a divoce kličkovali mezi ostatními. Po chvíli zahlédl Erestora s Thranduilem a spokojeně se usmál, protože jeho milovaný rádce už bruslil sám, sice ještě trochu nejistě, ale přesto s důstojností a elegancí sobě vlastní. Pak se však jeho úsměv proměnil v zamračení, když si všiml, že ho Thranduil zlehka přidržuje v místech, kde záda ztrácejí své slušné jméno. Okamžitě k nim zamířil.

"Erestore, jde ti to skvěle!" zahlaholil. "A co ty Thranduile, kdepak máš svého léčitele?"

"Talího?" protáhl Thranduil. "Hlídá Cinii. Má sklony utíkat z pokoje, když jsem pryč, a tvoji sluhové si prý stěžovali, že je děsí na chodbách."

"Kdo, Talí?" neodpustil si Elrond.

Najednou vznikl na opačné straně kluziště nějaký rozruch a vzápětí to vypadalo, jako by se začal Sauron rozhánět svým palcátem. Bruslaři se rozlétávali na všechny strany a mezi nimi se řítilo něco nepopsatelného. Erestor stačil zahlédnout obrovský černý stín, který se na něho vrhl, srazil ho k zemi, a pak se rozhostila tma. Když přišel k sobě, jeho první myšlenka byla:Greenleafe, kde jsi přišel na to, že u přeražené páteře, vyraženého dechu a otřesu mozku patří k první pomoci omývání tváře postiženého vlažnou vodou? Pak otevřel oči a zjistil, že se zblízka dívá do obrovské tlamy plné impozantních tesáků, z níž visel slintající jazyk rozměrů imladriské válečné zástavy, který se očividně chystal k dalšímu mokrému líznutí.

"Cinio, nech toho!" křikl Thranduil na psí obludu. "Neboj se, Erestore, ona ti nic neudělá, jen si myslí, že si s ní chceš hrát, když ležíš na zemi." Pes ztratil zájem o Erestora a začal se radostně sápat na svého pána. Thranduil obrátil vyčítavý pohled k rusovlasému elfovi, který před ním ležel na břiše a oběma rukama zoufale svíral vodítko připevněné k Ciniinu obojku.

"Promiň, Thrandýsku, byl jsem ji vyvenčit a ona tě tady najednou uviděla a pak už jsem ji nedokázal zastavit."
"Talí, mohl bys mi aspoň na veřejnosti přestat říkat Thrandýsku?"

"Jistě, Veličenstvo. Omlouvám se, Veličenstvo." Thranduil ho zvedl na nohy a vzal mu vodítko.

"Cinio, sedni! Vidím, že máš nějak moc energie. Asi tě zapřáhneme do saní a vyrazíme si na vyjížďku do lesa, aby ses trochu vybouřila, co říkáš, Talí?" Jeho věrný léčitel se pokusil smést si z tuniky vrstvu ledové tříště, kterou nasbíral cestou přes kluziště.

"Já jsem ochoten vyrazit kamkoli, pokud při tom budu sedět." Thranduil přikývl.

"Tak dobře. Cinio, pojď." Jenže pes, jakmile se trochu uklidnil, zjistil, že se nachází na něčem zrádném, na čem se mu rozjíždějí nohy, a ztuhl jako dřevěná koza, takže ho král i se svým léčitelem museli na bezpečnou půdu odtlačit.

Elrond si mezitím klekl k Erestorovi, který k němu zvedl zmučený pohled.

"Nevstanu," zamumlal Erestor. "A tentokrát to myslím doopravdy. Mám otřes mozku, naraženou kostrč a přeraženou páteř."

"Tak zlé to snad nebude," usmál se Elrond. "Ale vstávat nemusíš, já tě odnesu." Zvedl ho do náručí, a zatímco ho odnášel z kluziště, pokračoval: "Dneska jsi projevil velkou odvahu. Statečně jsi čelil výzvě a zvítězil jsi. Jsem na tebe velice hrdý." Erestor obrátil oči v sloup.

"Elronde?"

"Ano, miláčku?"

"Sklapni."

Legolas samozřejmě zamířil přesně na opačnou stranu od Východní stráně a Glorfindel usoudil, že romantická procházka ve dvou stojí za to, aby oželel zábavu s dvojčaty, a tak neprotestoval. Šli teď po okraji lesa, odděleného nevysokým srázem od rozlehlé zasněžené pláně. Legolas měl ruce zastrčené ve svém novém štuclíku, ale nos a tváře měl zrůžovělé mrazem a Glorfindelovi se tak moc líbil. Slunce se klonilo k západu a barvilo jiskřící sníh do zlatorůžova. Na pomalu temnějící modrofialové obloze byla zatím vidět jen jediná hvězda; jasná a třytivá jako střípek ledu visela nad jihozápadním obzorem. Legolas se na ni zahleděl.

"Chudák Elrond," poznamenal zadumaně. "Mít otce skoro každý den na očích a přitom tak nepřekonatelně daleko. Já na jeho místě bych to asi nepřenesl přes srdce." Glorfindela, kterého ještě teď brněla hlava, když si vzpomněl na Thranduilovo poslední kázání ("Hlavně ať se v zimě pořádně obléká, je takový hubeňoučký, hned promrzne, ale vůbec na to nedbá, radši si nechá umrznout uši, než aby si vzal čepici, paličák jeden, ale tím nemyslím, že bys ho měl rozmazlovat, to ne, jen ať se pěkně cvičí, ale musí taky pořádně jíst, na to dbej a hlavně maso, jinak z té své zeleniny jednou dostane souchotě a ..."), napadlo, že by nebylo špatné, kdyby se Thranduil s Eärendilem mohli tak po roce střídat. Ne že by Thranduila neměl rád, ale -

Najednou zpozorněl a rázně postrčil Legolase za sebe.

"Vrrk!" vykřikl a sáhl po meči. Legolas, který nevěděl, jestli má být Glorfindelovým ochranitelským gestem potěšen ("Je ochoten mě bránit vlastním životem") nebo rozzloben ("Jsem přece taky válečník, kruci!"), mu vykoukl zpoza ramene a zavrtěl hlavou.

"To není vrrk, to je naše Cinia." Obrovský hafan se dlouhými skoky hnal plání a za sebou vlekl převrácené sáňky. A než Legolas stačil projevit obavy o osud pasažérů oněch sáněk, vynořila se zpoza stromů postava od hlavy až k patě olepená sněhem a nad plání se rozhlehl hromový hlas.

"Ty potvoro zatracená, počkej, až tě chytím, udělám z tebe předložku ke krbu, stůj, ty mrcho zablešená, slyšelas!" Legolas se postavil na okraj srázu a zamával.

"Ahoj, tati, co se stalo?" Thranduil zvedl hlavu.

"Uviděla zajíce a pustila se za ním, bestie, svrab a vši na ni, ale až já ji dostihnu -" Legolas se jen vědoucně usmál. Věděl, že by Thranduil své mazlince v životě neublížil.

"Proč se za ní honíš? Nech ji, až ji to přestane bavit, tak se sama vrátí."

"Jenže ona to tady nezná, může se ztratit a v noci třeba umrzne nebo ji napadne nějaké divoké zvíře!" Do Thranduilova hlasu se vloudila panika. "No ano, vždyť tady může umřít! Cininko! Holčičko moje, vrať se, nic se ti nestane. No tak, pojď honem k pánečkovi, dám ti něco dobrého! Na! Dostaneš masíčko! Pečená játýrka a čokoládové cukroví! Cininko!" Thranduil se znovu rozběhl plání.

Glorfindel si vyměnil s Legolasem pobavený pohled a pokrčil rameny. Nedovedl si představit divoké zvíře natolik šílené, aby napadlo takovou obludu, ale noci byly mrazivé a on věděl, že Cinia ještě nikdy nespala jinde než ve svém měkkém teplém pelechu.

"Víš co?" navrhl. "Vrátíme se do Imladris, a jestli se Thranduil s Cinií do hodiny neobjeví, zorganizujeme pátrací akci. Stejně se bude brzy stmívat a tobě už je beztak zima." Legolas se nadechl k protestu, ale pak se zahihňal, když mu Glorfindel začal dýchat na zrudlé uši. Potom mu zvedl na hlavu kapuci vyšívaného kožišku a urovnal pod krkem huňatou šálu. Pak spolu seběhli ze srázu a vydali se zpátky po Thranduilových stopách.

O kus dál v lese uviděli sedět na pařezu postavu zachumlanou v teplém plášti. Legolas se k ní rozběhl.

"Talí! Co tady děláš? Stalo se ti něco? Jsi zraněný?"
"Coby," zavrčelo to z hlubin kapuce. "Čekám, až se vrátí Thranduil se sáňkami. Přece se nebudu do Imladris trmácet pěšky!" Odněkud z útrob pláště se ozvalo souhlasné ňafnutí. Glorfindel zvedl oči k nebi.

"Elbereth, ty to vidíš! Pošlu ti sem hlídku s koněm, ano?"

"Mno... díky," udělal Talí a Glorfindel s Legolasem pokračovali v cestě. Po několika krocích Legolas zašeptal: "Já ani nevím, jestli vůbec umí na koně vylézt. Pokaždé, co jsem viděl, ho na koně vysazoval taťka a dolů ho sundával taky."

Když došli do Imladris, byla už skoro tma. Kluziště ozařovaly girlandy lampionů a u hlavního schodiště stála Cinia a nešťastně se rozhlížela. Jakmile uviděla Legolase, porazila ho na zem, důkladně olízala a zatančila rituální uvítací tanec, přičemž o Glorfindela omlátila trosky sáněk, do nichž byla pořád zapřažená.

Pak se od hlavní brány ozval jásot a objevil se houf nadšených elfů, kteří nesli na ramenou Elladana a Elrohira. Dvojčata zvedala nad hlavy lyže a překřikovala se navzájem. "Úspěch! Úspěch!" volal Elladan. "Nejdřív to byla hrůza, ale pak jsme sjeli celou stráň odshora až dolů!"

"Jak my! Já! Ty jsi sebou práskl, až se v Mlžných horách utrhla lavina!" smál se Elrohir.

"Ale až dole na rovince, to se nepočítá," bránil se Elladan. "Ale teda, je to rychlost, s jakou se to sviští dolů. A ještě k tomu jsme zjistili, že se na těch prkýnkách dá i zatáčet." Arwen si všimla poněkud nasupeně se tvářícího Legolase a rozběhla se k němu.

"Legolasi, Legolasi, já bych chtěla taky takové lyže, zařiď mi to u tatínka, prosím! Ale jestli by mohly být natřené na šedomodro a na tom namalované zlaté blesky, to by bylo hezké."

Glorfindel si všiml Legolasova kyselého výrazu a políbil ho na čelo.

"Jim to jde líp na lyžích a tobě na bruslích, každý nemůže umět všechno," utěšil ho a odešel vyslat hlídku pro Talího a Thranduila.

Ta se vrátila o hodinu později i s oběma pohřešovanými. Thranduil, který se od jejiho velitele dozvěděl, že Cinia je živá, zdravá a v bezpečí, se tvářil vesele, a protože jeho rádce a hlavní diplomat Silinde musel zůstat v Eryn Lasgalenu, aby tam během jeho nepřítomnosti udržoval pořádek, a nemohl ho tedy včas zarazit, odpověděl na Elrondovu ustaranou otázku, jestli jsou v pořádku, bezstarostně: "V naprostém pořádku, jen zmrzlí jak psí hovno." Talí sice trochu trucovitě špulil ústa, ale na Thranduilovi bylo vidět, že tak svého léčitele nemíní nechat příliš dlouho. Popadl ho za ruku, oznámil: "Na večeři nás nečekejte, my si dáme z kuchyně něco poslat," a odvlekl ho směrem ke svému pokoji. Elrond se za nimi díval a říkal si, že příště už tomu zrzečkovi rozhodně nenechá chystat samostatný pokoj, protože v něm zatím nestrávil snad ani minutu.

Erestor ležel na břiše na posteli a teplou flanelovou noční košili měl vyhrnutou až na záda. Vedle něho seděl Trouba a soustředěně pozoroval hru světel a stínů, kterou na jeho bělostný, dokonale tvarovaný zadeček, v této chvíli hyzděný jednou velkou a několika menšími modřinami, vrhaly plameny z krbu. Pak pomalu zvedl packu a vytasil drápky.

"Jedeš, kocoure!" odvrátil Elrond katastrofu v posledním okamžiku. "Ještě by to taky bylo na mě."

"Si piš," zamumlal Erestor.

"Ale no tak, vždyť to nic není, už ti to bledne, ráno to bude úplně v pořádku." Elrond nabral z kelímku trochu hojivé masti a začal ji nanášet na modřiny. "A odpoledne už budeme zase na kluzišti. Naučím tě jezdit pozpátku."
"Ani náhodou."

"A co ty víš, třeba za deset let vyzveme Glorfindela a Legolase k soutěži."

"Leda tak ve snu."

Elrond stáhl Erestorovi košili a pak mu ještě navlékl na nohy tlusté vlněné ponožky, což byl počin stejně tak láskyplné péče jako ochrany vlastního nerušeného spánku. Elrond často přirovnával tělo svého miláčka k bílému mramoru a Erestorovy nohy měly ještě jednu mramorovou vlastnost - obzvlášť za chladných nocí bývaly strašlivě studené. A protože jejich majitele to podvědomě táhlo k nejbližšímu zdroji tepla, budíval se Elrond na počátku jejich vztahu v noci s velmi nepříjemným pocitem, že se kolem něho ovinuly dva kusy ledu. Pak nebylo divu, že navlékání ponožek Erestorovi se pro něho v době od podzimu do jara stalo stejně pevnou součástí přípravy ke spánku jako čištění zubů.

Elrond přihodil do krbu několik velkých polen, aby oheň vydržel až do rána, vlezl si do postele, pečlivě sebe i Erestora přikryl, přivinul si ho k sobě a políbil ho do vlasů.

"Tak spi a nech si něco hezkého zdát."

Erestor se mu uhnízdil na rameni, a když usnul, zdálo se mu, že ve světle lampionů vyjíždí v černé tunice pošité blýskavými plíšky ("Jak jsem na tohle přišel, vždyť to vypadá tak nevkusně," podivil se ve snu sám sobě) na ledovou plochu vítán frenetickým potleskem a pak užaslým divákům předvádí takové skoky a piruety, na jaké by se Glorfindel s Legolasem zmohli snad - taky jedině ve snu.

zpět