Legolasovo dětství
Kapitola 2 - První kroky
„…a proto bych vás chtěl srdečně pozvat na oslavu u příležitosti Tharionova prvního samostatného lovu,“ zakončil dopis od Thranduila Elrond. Glorfindel se usmál: „Tak nás čeká další výprava do Mirkwoodu. Už se těším.“
„My chceme jet taky!“ hlásila se obě dvojčata a Arwen, „aspoň vám po cestě nebude smutno.“ Elrond jen převrátil oči, protože si vzpomněl na jejich poslední návštěvu před dvěma lety, když se tehdy zrovna narodil Legolas. Byla o něj pěkná tahanice; když ho zrovna neopatrovali jeho dva bratři, pobíhali okolo něj Elladan s Elrohirem jako dvě kvočny. A když se Legolase nakonec zmocnila mladší Arwen, byla z prince rázem její panenka. Arwen ho strojila, krmila, zpívala mu a hrála si s ním a Legolas byl spokojený.
Uplynuly dva roky a Elladan s Elrohirem začali pomalu dospívat. Byli stejného věku jako Tharion, jen o něco málo starší a první samostatné lovy měli už za sebou.
Když celá Elrondova družina dorazila ke dvoru krále Thranduila, setkali se s příjemným překvapením: byli pozváni i jejich lórienští přátelé včetně lorda Celeborna a jeho paní. Byli s nimi Haldir, Rúmil a Orophin, tři velmi mladí elfové, jejichž výchovu převzal Celeborn. Jejich praví rodiče se už před lety vypravili přes Moře; bylo to poté, co napadeni nepřítelem utrpěli těžké rány. V zaslíbené zemi na Západě se mohli uzdravit a doufat v setkání se svými syny. Ale ještě za dlouhý čas…
Celeborn i Galadriel měli ze svých nových dětí velkou radost. Snažili se jim rodičovskou lásku vynahradit a tři elfí chlapci se je naučili milovat jako vlastní rodiče. Rostli jako z vody. Každý z nich byl úplně jiný, co se povahy týče, i když měli hodně společného.
Z Haldira, tichého a zadumaného chlapce, vyrostlo živé povětří, divoká bystřina nenechávající nikoho na pokoji. Byl všude a nikde. A když nebyl ani tam, tak ho zaručeně našli v kuchyni. V učení byl bystrý a rád se předháněl se svými bratry, které miloval, nejen v běhu a lovech, ale také ve vědomostech.
Orophin se projevil jako bystrý stopař a léčitel, jeden z nejlepších v celém Caras Galathonu. Měl od přírody nadání rozpoznat a vyléčit nesnáze ostatních; jeho soucit a šikovné ruce ho proslavily široko daleko.
A Rúmil, roztomilý snílek, nejraději trávil čas čtením mezi větvemi stromů nebo v Celebornově rozsáhlé knihovně. Rostl z něj rozený diplomat.
Teď, když Haldir s ostatními doprovázel Celeborna, vzpomínal na jejich poslední návštěvu někdy před dvěma lety.
„To je krásné miminko,“ jásal Rúmil a natahoval ruce: „Orophine, dej mi ho na chvíli, prosím.“
Legolas putoval k Rúmilovi a vážně vykukoval ze svojí peřinky. Skoro nikdy neplakal a už od začátku měl bystrá, zvídavá očka.
„Ale dej mi ho,“ dral se po něm Haldir. „Vážně, Rúmile, to sis nikde v knížkách nevyčetl, jak pochovat takového prcka?“ Rúmil se po chvíli Legolase neochotně vzdal; spíš mu ho Haldir vypáčil z rukou a zvedal princátko se smíchem nad hlavu: „Jak se má náš malý princ? Mrně mrně mrně!“ Legolas potichu broukal a Haldir si ho vzal na ruku. Legolas se ručkou zachytil jeho stříbrného hávu.
„Kuči kuči,“ udělal Haldir.
„Brk!“ udělal Legolas a poblinkal Haldirovi límec. Haldir udělal za Rúmilova a Orophinova smíchu obličej a vtom vešel lord Celeborn:
„Tak vidím, že si vy dva budete dobře rozumět,“ smál se.
Teď, o dva roky později, se setkali znovu. Haldir zrovna postával na balkóně a kochal se výhledem na Mirkwood, když ho někdo zatahal za plášť. Haldir se otočil, ale nikoho neviděl. Stočil zrak směrem dolů. U nohou mu stál Legolas, jednou rukou se ho držel za plášť a v druhé ruce svíral bílý šíp.
„Na,“ říkal. „Tvůj.“
Haldir si dřepnul, vzal si šíp a zastrčil ho zpátky do toulce. „Děkuji, Legolasi,“ usmál se a pohladil ho po zlatých vlasech. „Budu si na ně dávat větší pozor.“ Princ se na něj zvědavě díval, když se z chodby ozvalo: „Legolasí, kde jsi…“ volal ho bráška Brethilas.
Legolas se otočil a cupital pryč. Haldir se za ním s úsměvem díval a postavil se:
„Čas na oběd.“
Glorfindel byl na cestě z Celebornova pokoje, kde byl lorda pozdravit a neoficiálně si popovídat o novinkách v Rivendellu i v Lórienu. Pak uslyšel hlas stříbrného zvonku, kterým se dávalo znamení na společný oběd a Glorfindel se vydal k jídelně, prostřené pod širým nebem. Celeborn ještě čekal na Galadriel.
Glorfindel uslyšel za jedním stromem tiché vzlyknutí. Nahlédl tam a spatřil na zemi sedět malinkého elfa s blonďatými vlásky do půl zad. Překvapeně si k němu přidřepnul: „Legolasi? Ty jsi ale vyrostl. Všude jsem tě hledal a nemohl tě najít. Asi si mě nepamatuješ, já jsem Glorfindel.“
Legolas měl před tím slzy na krajíčku, ale ty mu teď rychle vysychaly, posmrkl a usmál se: „Glor… Glori?“
„Ano, tak mi můžeš říkat. Co se ti stalo?“
„Já spadl. Těžké botečky,“ zesmutněl princ a svíral své odřené kolínko.
Glorfindel se podivil ‚těžkým botečkám‘, ale hned zjistil příčinu. Legolas měl samozřejmě lehké botky z měkké kůže, ale s tkaničkami na zavazování a to pro něj bylo těžké. Glorfindel u fontánky namočil do chladné vody svůj kapesník a ovázal Legolasovi jeho bolístku. Utřel mu slzičky, které se přeci jenom objevily a řekl:
„Teď ti ukážu, jak je zavázat, aby sis je už nepřišlápl, ano?“
Legolas nadšeně kýval a Glorfindel pokračoval: „Vezmeš jednu tkaničku a uděláš zaječí ouško. Takhle.“
„Ouško,“ opakoval malý princ.
„Druhou tkaničkou uděláš zajíčka, jak utíká kolem své nory.“
Legolas zaujatě sledoval, jak Glorfindel provléká jednu ze šňůrek smyčkou. „A nakonec udělej druhé ouško - a je to,“ utáhl uzel Glorfindel. „Tak, a teď to zkus ty.“
Legolas se až zamračil, jak se soustředil, aby to udělal přesně jak Glorfindel. „Jedno ouško,“ říkal si potichu, „zajíček, druhé ouško. Glori, Glori, podívej!“
„Jsi šikovný, Legolasi,“ pochválil ho rivendellský lord a vzal ho do náruče. „A teď půjdeme na oběd, ano?“
Po obědě začala rozprava; všichni chtěli popřát princi Tharionovi a vyměnit si zprávy ze svých rodných končin. Malému Legolasovi se už zavíraly oči a začala mu padat hlava, až si ho Glorfindel všiml a vzal si ho k sobě.
„Víš co, Legolasi? Půjdeš si teď po obědě zdřímnout a já ti povím hezký příběh. Ale nejdřív pojď se mnou, něco pro tebe mám.“
Legolasovi se rozzářily oči: „Co, Glori?“
„Překvapení.“
„Jaké?“
„Hezké.“
„Moc hezké?“
Glorfindel se zasmál princově zvídavosti a postavil se: „Ano.“ Legolas po popotahoval za kalhoty: „Pojď Glori, pojď! Prosím.“
Glorfindel si ho zase vzal k sobě, protože by jeho rychlé chůzi Legolas nestačil a šli do Glorfindelova pokoje. Černovlasý lord posadil Legolase na měkký koberec a klekl si vedle něho. Přitáhl si svůj cestovní vak a chvilku něco hledal. Legolas hořel nedočkavostí: moc věcí neměl a většinu sdílel se svými bratry. Jeho otec ho velmi miloval, tak jako své dva druhé syny, ale nechtěl, aby byli odmalička zavaleni dary a majetkem. Naučil je cenit si každé drobnosti a jejich radost pak byla desetinásobná.
Glorfindel vytáhl něco zabaleného do hedvábného šátku a s úsměvem to podal Legolasovi. Ten si balíček vzal opatrně na klín a znova se podíval na Glorfindela.
„Tak už to honem rozbal,“ smál se rivendellský elf.
Legolas šátek rozvázal: „Koník, Glori! Koník!“
„Líbí se ti?“
Legolas zavýskl radostí a přitiskl koníka k sobě: „Můj Nari.“
„Ano, docela se podobá Narimu,“ řekl Glorfindel a měl radost, že je Legolas šťastný. Malý princ vyskočil a vděčně ho objal. Pak se vrátil zpátky znovu si prohlédnout dárek.
Glorfindel vyřezal figurku koně z ebenového dřeva a celého ho pokryl jemnou huňatou kožešinkou, bílou, jak padlý sníh. Hřívu i dlouhý ohon udělal z pravých koňských žíní a zrovna ze svého koně Nariho. Po hřebelcování měl vždycky žíní dost. Jako oči použil Glorfindel dva malé, azurové kamínky, úlomky z drahokamu, který se třpytil jak záře hvězd.
„A teď už se prospi, ano?“ řekl Glorfindel a Legolas se uložil vedle a položil mu hlavu na klín. ‘Nariho‘ svíral oběma ručkama a důvěřivě se díval vzhůru na černovlasého elfa.
„Pohádku Glori, prosím!“
„A nechceš jít radši do své postýlky?“
„Ne. S tebou.“
„Tak dobře. V jedné vzdálené zemi, do které dnes už žádná cesta nevede, žil jeden mocný elfí král…“
