Legolasovo dětství
Kapitola 3 - Žádný učený od Valar nespadl
Pozn. 1) Moji elfové cítí horko a chlad. Proč? Já nevím, prostě tak. (Aspoň neklepu kosu jenom já, haha!)
2) Mám moc ráda zvířata, ale v tomhle příběhu jsem musela udělat, co jsem musela, abych tam měla trochu smutku. Tak se omlouvám všem čtvernožcům, jakožto i minulému zajícovi, co rád škrabe na okna.
3) Vím, že je to hrozně dětinské a „sladké“ - asi, ale potřebovala jsem ideál dítěte, protože jsem to psala v Anglii, obklopená spratky.
4) Můj Glorfindel je notoricky černovlasý. Protože jsem tak řekla. Howg.
Uplynula další čtyři léta, na jejichž počátku ustanovil Elrond Glorfindela hlavním vyslancem a spojkou mezi Rivendellem a Mirkwoodem, a to na jeho vlastní přání. Tak mohl Glorfindel trávit u dvora krále Thranduila spoustu času a hodně svých volných chvil věnoval jejich nejmladšímu princi.
Tharion už mohl doprovázet ostatní dospělé elfy; byly to cestovatelské výpravy, protože trval mír, o který bylo ale zapotřebí pečovat. A tak ho otec posílal i s družinou do různých krajů za ostatními králi a vladaři s mírovým poselstvím a v obchodních záležitostech.
Z Brethilase vyrostl zatím pohledný mladík, který ale ještě zůstával pod Thranduilovým dohledem a učil se znát svoje princovské záležitosti. Rád jezdil s družinou na lovy a ještě radši pomáhal otci s přípravou různých banketů a oslav.
Nejmladší Legolas dostal do vínku rychlé nohy a bystré oči, kterým neuniklo nic. Právě oslavil své šesté léto v Ardě; znal už celý palác i širé okolí, ale nejraději trávil čas u svého chundelatého poníka Rona.
Brethilas ho brával na projížďky do rozlehlých zahrad okolo paláce, pokud měl zrovna čas, a Legolas se svého poníka nemohl dost nabažit. Dostal ho od svého otce u příležitosti oslav slunovratu a od té doby, pokud chtěl prince někdo najít, tak ve stáji.
Ale ještě raději měl Legolas oznámení dvorního herolda, že přijel vyslanec z Rivendellu. Malý princ se mu vždy vrhl v ústrety a pelášil na nádvoří. S výkřikem „Gloríííí!“ mu radostně skočil do náručí. Většinou už Glorfindela nepustil, dokud ho Thranduil z něho nesundal. Jeho otec se pak rivendellskému lordovi omlouval, ale Glorfindelovi to vůbec nevadilo; ba co víc, vždycky se na nejmladšího prince moc těšil. Rád sledoval, jak roste a učí se.
Mnohokrát ho Glorfindel vzal na projížďku do nejbližšího okolí Thranduilova paláce a posadil ho před sebe na Nariho. Legolas ani nedutal a držel se bělostné hřívy jak klíště, ale nebál se a moc se mu líbilo sledovat svět z takové výšky. Sám byl ještě malinký prcek a byl smutný z toho, že ještě nevidí, co je na stole. Glorfindel mu to vynahradil. Pořídil mu malý luk a cvičné šípy a chodili spolu trénovat k jezeru. Legolasovi se zdálo, že to nikdy nezvládne.
„Glori, padá to.“
„Musíš si luk pevně držet. Takhle.“
„Tak?“
Glorfindel mu poopravil postoj: „Ano.Teď zkus zamířit na terč. Ne. Takhle.“
„Je to dobře?“
„Teď ano,“ usmál se Glorfindel.
Legolas vypustil šíp a ten zmizel v nedalekých keřích. Princ si zklamaně vzdychnul a vytáhl další šíp. Nebylo to o nic lepší, až nakonec vystřílel celý toulec a netrefil se ani jednou. Celý pohaslý se vydal posbírat šípy a když se vrátil, chtěl to zkusit znova. Glorfindela potěšilo, že se Legolas nedal odradit neúspěchem a kleknul si za něho. Pevně mu vedl ruku a pomohl mu zamířit. Pak prince pustil. Legolas ani nedýchal, jak se celý soustředil.
Vzzzum!
„Glori, vidíš?“
„Vidím,“ smál se spokojeně Glorfindel a Legolas skákal radostí. Šíp se zabodl sice do úplného okraje, ale byl v terči. Legolas se uklidnil, vytáhl další šíp a teď to zkusil úplně sám. Druhým šípem se netrefil, ale třetí ‚vzzzum!‘ a zasáhl cíl. Legolas zase vystřílel celý toulec a byl náramně spokojený. Skoro třetina šípů vězela porůznu v terči.
„Výborně, Legolasi,“ pochválil ho uznale Glorfindel. „Učíš se rychle. Já jsem se to také kdysi musel naučit. A zprvu jsem střílel jen tak Valar do oken…“
„Glori?“
„Ano?“
„Kde mají Valar okna?“
„To se jen tak říká,“ smál se černovlasý elf, „a znamená to, že jsem nic netrefil. Ale cvičil jsem se, až jsem se to naučil. Uvidíš. Bude z tebe výborný střelec.“
Legolas se radostí celý nadmul. Protože když to řekl Glorfindel, tak to musela být pravda. Vrátili se spolu do paláce, kde přišlo na řadu čtení, psaní a počítání.
Thranduil se s Legolasem také rád učil, tak jako se svými ostatními syny, ale bohužel měl jako král spousty vladařských povinností a tak mu na to nezbýval skoro žádný čas.
„Ri - ven - dell,“ hláskoval Legolas a pak začal slovo pomalu přepisovat na svitek. Písmenka měl ještě takové kostrbaté, ale už si je pamatoval všechny.
„Správně,“ řekl Glorfindel a napsal na svitek další slovo.
„Čo - ko - lá - da.“ Legolas se nejistě zadíval na svého mentora: „Glori, co je to čokoláda?“
„Tohle,“ sáhl Glorfindel do kapsy a vytáhl malý balíček. Legolas ho zvědavě rozbalil a dotkl se té záhady prstem. Glorfindel kousek ulomil: „Na, zkus ji. Určitě ti bude chutnat.“ Legolas k tomu kousku čichl a pak se do něj zvědavě zakousl. Na tváři se mu objevil blažený úsměv: „Je moc dobrá.“
„Já vím,“ řekl Glorfindel a taky kousek smlsnul. „Přivezl jsem ji od nás z Rivendellu. Před tím u nás byli elfové z dalekého jihu a ti s sebou přivezli nám ještě neznámé rostlinky. Jejich plody se připraví a spolu s mlékem z nich vznikne tohle. Elrond to pojmenoval čokoláda a tak už to zůstalo.“
„Čokoláda,“ opsal slovo Legolas. „Glori? Pojedeme spolu do Rivendellu?“
Černovlasému lordovi bylo hned jasné, proč se Legolas ptá. Zasmál se: „Určitě. Ale neboj se, já jsem s sebou přivezl té čokolády víc.“
*****
Za pár dní se na oblohu konečně vyhouplo letní sluníčko a vyhřálo celý les. Krásné lesní ticho přerušoval jen zpěv ptáků a vzduch se líně tetelil nad vodou čirého jezera. Nad ním se vznášely vážky a houfy pestrobarevných motýlů. Pod větvemi stromů se docela držel chládek, ale i tak bylo velké horko. A tak se lesní elfové scházeli u řeky či u jezera, aby se zchladili a užili si radovánek ve vodě.
K vodě se vypravil i Glorfindel s Legolasem a doprovázeli je Haldir s oběma bratry a Elladan s Elrohirem, kteří také čas od času přijeli navštívit své mirkwoodské přátele. Vybrali si písčitou pláž, která u břehu přecházela v oblázky a jemný štěrk, takže tam voda byla čistá, nezkalená a bylo hezky vidět na dno.
Legolas se hned utíkal cákat na mělčinu, kde mu bylo tak po pás vody. Pak si vylezl na balvan, trčící z jezera a pozoroval běličky.
Zbytek skupinky zatím otálel na břehu a pomalu se zbavoval svých hábitů. Orophin, teď už jenom ve spoďárech, strčil do jezera palec.
„Jů, tam snad nevlezu.“
Haldir hned přiběhl ověřit situaci: „Ale prosím tě, je dobrá,“ mávl ledabyle rukou a pak bleskově strčil do svého brášky, který se rozplácl do vody. Vyjevený lórienský elf si ještě nestihl začít stěžovat, když Haldir dodal: „Vidíš, že není studená. A můžeš mi poděkovat za to, že už ti není horko.“
Orophin cosi zamumlal, ale pak se mu rozjasnila tvář, když viděl, jak k Haldirovi zezadu žene Rúmil s podobným úmyslem.
Ale měl vědět líp.
Haldir v polovině věty uhnul a Rúmil už nestačil zabrzdit. Vletěl do vody podle rčení ‚kdo jinému jámu kopá‘. Haldir se nadhodil vznešenost sama a to už se k němu blížil Glorfindel. Haldir se nestrachoval; věděl jistě, že by se rivendellský elf nepletl mezi takové malicherné tahanice a že nějaké strkání a nastavování nohou by bylo pod jeho důstojnost.
Glorfindel přišel až ke břehu a zavolal na smějícího se Legolase na kameni:
„Hej, Legolasi, kolik jich tam je?“ ukázal na běličky. Legolas si je začal potichu počítat. Glorfindel použil malé kouzlo, aby se rybky na chvíli nehýbaly a neplavaly sem a tam.
„Dvanáct!“ ozval se po chvíli malý hlásek. Pak mu v očích zasvítili rarášci: „A dva úhoři.“ Ukázal na Orophina a Rúmila. Ti se zasmáli a Glorfindel znenadání popadl Haldira a hodil ho, celého vyjeveného, za svými bratry.
„Spočítej to znova Legolasi, ano?“
Legolas se smál a cákal na ty tři ‚úhoře‘. To už se přidal i Glorfindel a obě dvojčata a po celém břehu se ozýval rozpustilý výskot.
Glorfindel přišel k balvanu, na kterém se vyhříval Legolas jako žabí princ.
„Naučím tě plavat, chceš?“
Legolas se nejistě rozhlédl po hladině. Nedávno spadnul při projížďce s Brethilasem z loďky a i když ho starší bráška hned vytáhl, Legolas se mezitím hezky nalokal a teď se bál. Nechtěl to však ukázat před Glorfindelem a postavil se: „Tak ano.“
Glorfindel o té příhodě věděl od Brethilase, ale to princi neřekl.
„Nemusíš mít strach, Legolasi, voda je tvůj přítel a já tě naučím, jak se s ní skamarádit. A nepůjdeme hluboko, jen sem,“ ukázal Glorfindel kousek od balvanu, kde Legolasovi bylo asi po ramena. Přidal se k nim Elladan a povzbudivě na prince mrkl.
Glorfindel položil Legolase přes svůj loket a ponořil ho zlehka do vody. Jak malý princ ztratil půdu pod nohama, začal sebou okamžitě mlít a hrabat rukama nohama, ale černovlasý elf ho uklidňoval:
„Neboj, držím tě. A nepustím, dokud nebudeš souhlasit, ano?“
„A…ano…“ drkotal Legolas a snažil se zůstat bez hnutí. Glorfindel mu trpělivě vysvětlil základy ‚psího‘ plavání a Elladan mu všechno ochotně demonstroval. V tu dobu už byl Legolas klidný a taky zvědavý, jestli mu to taky bude fungovat. Glorfindel ho držel v pase a Legolas začal ‚hrabat vodu‘, tentokrát víc koordinovaně. Elfí lord mu vysvětlil, jak správně dýchat, princ cákal a prskal, a pomalu, ale jistě se začínal držet na hladině.
Glorfindel ho podržel u sebe, aby si na chvíli odpočinul a pak už se princ sám od sebe začal dožadovat: „Glori, můžu to zkusit? Sám?“
„Dobře. Budu pořád u tebe. Zkus doplavat k Elladanovi, ano?“
Elladan o tři kroky poodstoupil a povzbudil ho: „Já tě tu budu chytat, neboj se.“ Legolas se celý soustředil: „Glori, už můžeš,“ a zhluboka se nadechl.
Glorfindel ho pustil a princ šel okamžitě pod hladinu. Zároveň nepřestal hrabat rukama a kopat nohama a tak se hned vynořil a prskal, ale ‚plaval‘. Podařilo se mu překonat těch pár stop k Elladanovi a ten ho chytil. Kdyby Legolas nebyl ve vodě, skákal by radostí. Vždyť plaval! Glorfindel s Elladanem měli radost a princ žadonil: „Prosím - ještě!“
*****
Tak jim den rychle uběhl a navečer se Haldir a Elrohir rozhodli, že nachytají pár ryb k večeři. Orophin rozdělal oheň a Elladan a Legolas šli hledat dobré bylinky a koření na ochucení večeře. Rúmil nachystal pánvičku a Glorfindel hupnul do vody zkusit štěstí a taky něco vytáhnout.
Zatím se vytahoval jen Haldir , protože se mu podařilo střelit pár pěkných pstruhů a Elrohir natrefil na kapra.
„To už nám bude stačit,“ volal Haldir, „pokud tedy Glorfindel nechytí nějakou lepší dobrotu,“ dobíral si ho. Glorfindel se uchechtl a hodil po něm okem: „A co by sis tak přál k večeři, hm?“
„Úhoře,“ vymýšlel si mladý elf a vyštrachal se z vody. Glorfindel šel na lov jinak. Luk a šípy nechal na břehu a skloněný blízko nad hladinou bez hnutí číhal.
Haldir se zatím oblékl do svých suchých šatů a ostatní se sesedli okolo ohně, chyběl jen Elladan s Legolasem.
Glorfindel najednou bleskově vrazil ruce pod hladinu a něco se tam začalo kroutit a svíjet. Elf se s čertovským výrazem napřáhl a „eeeeeek!“ - krásný, vypasený, studený a slizký úhoř přistál Haldirovi v náručí.
„Ááárgh!!“ zařval leknutím lórienský elf a pustil úhoře na zem. Ostatní se váleli smíchy.
„Tfuj,“ otřásl se Haldir a Glorfindel rozverně zavolal: „Tak co, ty mládě, ještě jednoho?“
Po chvíli se vrátil Elladan s Legolasem. Princ měl v jedné ruce košík plný lístků a voňavého koření a v druhé ruce nerozlučného ‚Nariho‘. Ten už měl místy kožešinku tak opelíchanou, že prosvítalo ebenové dřevo, ale Legolas měl hračku nade vše rád a vždycky ji měl po ruce. Glorfindel mu slíbil, že mu ji opraví.
A tak čas hezky plynul….
