Rozkvétání

I. Závod s překvapením

„Říkal jsem ti, že tu cestu znám jako dlaň své ruky,“ zavolal Legolas přes rameno na Haldira, funícího za ním, a zvolna přešel z běhu do klusu, až se nakonec zastavil. Celý zadýchaný se smál a otřel si pot z čela.

„Náš princ vyhrál, milý bratříčku,“ popichoval Rúmil, sedící v cíli; tedy přesněji řečeno nad cílem – na vysoké větvi stromu, zdobícího vchod do jednoho z Celebornových vinných sklepů. Orophin u toho samozřejmě musel být taky. Seděl na mohutném kořenu toho samého stromu, bílého mallyrnu a pojídal oříšky.

Ale nezapomněl, co je jeho bratrská povinnost: „No, Haldire, příště by to chtělo o tři buchty míň a o pár cvičných běhů víc. Měl bys mrsknout tím svým pozadím a zachránit čest Lórienu.“

Haldir odfrkl, ale nenechal se vyprovokovat. Spíš ho napadla další bláznivá věc: „Legolasi, tvrdil jsi, že znáš Lórien tak dobře, že bys ho proběhl poslepu.“

Princ se na něj podíval, v očích rarášky, protože už tušil: „To ano.“

„Takže,“ vytáhl Haldir z kapsy šátek a laškovně s ním potřásl mirkwoodskému mláděti před zapáleným obličejem, „co bys řekl závodu poslepu?“

Legolas měl rád výzvy stejně tak, jako jeho kosí bratr Haldir a tak nadšeně přikývl. Orophin v koruně mallyrnu jen převrátil oči v sloup.

„Ale pořád,“ mávl Haldir bezstarostně rukou, „Legolasovi už nejsou dva roky a pokud chce závodit, tak může.“

„Jo,“ přikývl sarkasticky Orophin, „je mu teprve sedmnáct a už bude mít pošramocený obličej.

„Nebudu,“ trval na svém Legolas.

„A taky se na něm projevují tvoje vlivy, bratře,“ pokýval hlavou zas Rúmil. „Vy dva jste se hledali.“

„Dva zmiňovaní elfové, zavazující si navzájem oči, nasadili stejný překvapený výraz: „My? Ne.“

„Blázen zůstane bláznem,“ odfrkl Rúmil a Orophin kývl. „Tak já je alespoň doprovodím, ať nevletí do Erestorových záhonů. Víš, jak by vyváděl.“

„No,“ zavrčel Haldir při představě princova rivendellského doprovodu a připravil se vyrazit. „Kdyby tam aspoň pěstoval něco užitečného a ne hloupé begónie.“

„Co myslíš tím ‚užitečným‘?“ povytáhl obočí Orophin. „Kačení stehna a kančí hřbet?“

„Ty pěstuje doma v Rivendellu,“ brblal Haldir. „On a nebo Arwen. Tady dostane na léto kus zahrady, ať se nenudí a bum – ani zeleninu, jen nějaké roští.“

„Tak už se domluvte,“ přerušil je Legolas. „Začíná se stmívat a poprchá. Za chvíli spustí déšť. Co kdybychom už vyběhli a pak se už konečně šli najíst. Lord Celeborn a Erestor nás očekávají k večeři. Mám hlad.“

„Moje řeč,“ souhlasil vehementně Haldir a pak laškovně dodal směrem k princi: „A co že se tu Erestor ‚vyskytne‘ pokaždé, když jsi tu , Legolasi? Hm?“

Legolas jen pokrčil rameny: „Je to Elrondův rádce a musí znát zprávy z Lórienu a Mirkwoodu. Náhodou jsme měli společnou cestu a oba zůstáváme na léto.“ V Legolasově hlase zněla upřímnost a naivita, nevěděl to, co už se Haldir domníval.

Kdyby Celebornův strážce neměl zrovna zavázané oči, obrátil by je k nebi. Vždyť Legolas jakoby měl oči zavázané i přes den. Byl jako slepý k žádostivým pohledům jiných elfů a elfích dívek a neměl ponětí, co jiného by po něm mohli chtít kromě přátelství. Jen to, že byl princem, synem krále Thranduila, drželo jeho obdivovatele zkrátka; kromě laškovných poznámek, na které princ odpovídal s upřímnou naivitou, si nikdo nic nedovolil. Thranduil se nechal slyšet, že kdo na něj nevhodně sáhne, tomu urazí ruce a bude s nimi dotyčného mlátit celou cestu až do Mordoru.

Měl svého syna nadevše rád, stejně tak, jako Brethilase a Thariona, ale Legolas byl ještě hodně mladý a Thranduil jen nechtěl, aby mu někdo ublížil. Tak si ho držel pod ochranným křídlem, nebo ho propůjčil do péče princova nejlepšího přítele, Haldira. Ten sice někdy míval praštěné nápady - to Thranduil za svých mladých let taky - ale o prince se staral s bratrskou láskou.

Mladý princ dospíval, ale umění flirtovat, laškovat a milostně řádit mu zůstávalo cizí…

Tím víc však vzbuzoval zájem ostatních.

V posledních letech vyrostl z malého prcka s rozcuchanými vlásky v krásné, nadpozemské stvoření. Nebyl vysoký a zůstal celkem drobný, ale neustálými výpravami po okolí, jízdou na koni, střelbou a cvičením si získal sílu a rychlost, ohebnost, pružnost jako kočka a bystré reflexy. Thranduil byl na něj jaksepatří hrdý a rád ho s sebou brával na lovecké i diplomatické výpravy.

Jemné rysy princova obličeje často zdobil úsměv a blonďaté, lesklé prameny vlasů mu padaly do půl zad. A zvídavému pohledu jeho modrých očí neodolal téměř nikdo.

A protože se nikdo z elfů nemohl dostat přes Thranduila nebo Legolasovy bratry, pokud nebyli zrovna někde ve světě, předstírali aspoň roztoužení nešťastníci prosbu o pomoc.

S čímkoliv.

Věděli, že je Legolas s dobrým srdcem neodmítne a tak prince zaměstnávali těmi nejbláznivějšími nápady. Elfí dívky ho prosily, jestli by jim neposloužil na vymýšlení nových účesů a zaplétaly mu různé cůpky. Elfí krejčí z Mirkwoodu si ho půjčil jako model pro svou novou kolekci a blahem bez sebe ho měřil a měřil, až našil hromady tunik a rób na celé sezóny dopředu.

Jeden lórienský léčitel, který učil pár dalších zájemců o ranhojičství, na něm zas ukazoval první pomoc při různých zraněních. Jak se rozneslo, že mu Legolas pomáhá, přesněji řečeno dělá model, přihlásilo se hned půl Lórienu.

Jednou se o něco podobného pokusil jeden z mirkwoodských sochařů, ale měl smůlu, že Legolas přišel s Thranduilovým doprovodem a radostně hlásil, že se jeho otec chce taky učit sochat. Elfí sochař si při Thranduilově výhružném pohledu nechal zajít chutě a místo prince na stůl mrzutě postavil špalek.

Sám Legolas občas nad tím vrtěl hlavou, ale protože byl dobrá duše, pomáhal, kde mohl. Haldir občas přihodil do placu poznámku nebo si prince malinko dobíral, ale i se svými bratry by na něj nedali dopustit.

*****

„Takže,“ zavolal Orophin, „běžím s vámi, jen pro případ. Připravte se, pozor – teď!“

Legolas i Haldir vyrazili zároveň; o něco pomaleji než posledně, protože se museli řídit pamětí a sluchem. Pod nohama se jim leskla mokrá tráva a vlasy a šaty jim trochu ztěžkly deštěm, nicméně dvěma rozjařeným elfům to na náladě neubralo. Navíc Haldir i v běhu bez ustání brebentil a Legolas mu občas odpověděl. Orophin pozvolna klusal za nimi a přemýšlel, proč se honí večer v dešti po lese, když by zrovna teď mohl sedět v teple u Celebornova krbu a hryzat bažantí stehno. Eh co, mávl v duchu rukou, tohle už je snad opravdu poslední kolo.

Oba závodící elfové zrovna vyklusali malý kopec a teď sbíhali po druhé straně dolů. Zatím vše probíhalo dobře a téměř bez nehod – až na to, že Haldir ujel po šišce a sjel zbytek kopce po zadku až dolů, což mu dalo malý náskok. Jak si to zablácený Haldir uvědomil, přestal nadávat, vyskočil a upaloval nanovo.

Legolas zůstal o kus za ním, ale zato víc opatrný; Orophin teď poklusával malý kousek před ním ještě pořád se smál Haldirově ‚jízdě‘.

Haldir dosáhl poslední ostré zatáčky; u kamenného podloubí se jejich stezka křížila s širší cestou, vedoucí ke Caras Galathonu a osvětlenou desítkami stříbrných lamp. Haldir se radostí nadhodil, zahnul u kamenného rohu a pelášil po široké cestě ke vzdálenému cíli. Kdyby neměl zavázané oči, všiml by si, jak se k němu pomalu blíží jezdec v dlouhém, šedostříbrném plášti s kápí, třpytící se deštěm. Když jezdec spatřil utíkajícího Haldira, přitáhl svému běloušovi uzdu a udiveně sesedl. Lórienský elf se prohnal kolem něj, aniž by ho nějak postřehl a tichý jezdec v kápí se otočil a díval se za ním. Poznal ho.

„Haldir,“ usmál se pro sebe Glorfindel, „nevím, co to s ním zase cloumá, ale je dobré vědět, že se tu některé věci nemění.“

Legolas mezitím seběhl kopec a rozběhl se k arkýři jako vítr, předbíhajíce Orophina. Cestu znal dopodrobna, kromě…

„Au!“

Glorfindel myslel, že do něj narazil mohutný jelen šestnácterák a před očima se mu roztančilo celé souhvězdí, když se natáhl na zablácené cestě pod jednou ze stříbrných lamp. Otřesený ‚jelen‘ – a jaké překvapení, taktéž se zavázanýma očima – se na něm začal mrvit a sbírat se na nohy, snažíce se mezi omluvami chytit dech.

Glorfindelovi došlo, že se připletl k nějakému závodu; spolkl pokárání, které se mu dralo na jazyk a začal si to rozpačité elfě prohlížet.

Legolas si v duchu nadával a nemohl najít odvahu se na cizince podívat a zjistit, před kým se to bude v následujících dnech po takovém trapasu červenat. A nechtěl také sundat šátek kvůli závodu, to by prohrál najisto. Kdyby teď hned vyrazil, snad by ještě byla šance…

Rudý zahanbením se postavil a Glorfindel se také zvedl na nohy. Drobný, o hlavu menší zablácený elf ho začal velice zajímat. Věděl, že to není ani jeden z Haldirových bratrů; tenhle měl jiné rysy ve tváři a tak ho Glorfindel jemně postrčil do záře lampy, aby viděl víc…

…a srdce mu začínalo tlouct jak divé. Navíc Legolasovi začal sjíždět šátek z očí, ale princ je stále držel pevně zavřené. Glorfindel fascinovaně hleděl na tu krásu před sebou, na které neubraly ani šmouhy od bláta a toužil se jí dotknout. Kdo to může být? Glorfindel v Lórienu a ani nikde jinde takového elfa ještě nepotkal.

Legolas zachytil šátek a zas si ho zavázal kolem očí. Znovu se omluvil a rozpačitě přešlápl: Glorfindel se probral z transu a pochopil, že závod tajemného neznámého ještě neskončil. Jejich setkání trvalo jen několik vteřin, ale jemu to připadalo věčnost. Otočil mladého elfa správným směrem:

„To nic, tak utíkej – a hodně štěstí!“

Než si tě zase chytím, dodal v duchu a umínil si, že o tomhle cizinci musí zjistit víc.

Legolas vystartoval a Glorfindel se za ním díval s podivným výrazem v očích a se zrychleným dechem. Tohle se mu ještě nestalo: mohl se zamilovat na první pohled? Ptal se sám sebe a pomalu se vrátil ke svému koni. Chystal se na něj vyskočit, když tu ze zatáčky vystřelil třetí elf a hnal se jako vítr stejnou cestou, jako ti dva před ním. A neměl zavázané oči. Měl je vykulené, že na cestě vidí někoho dalšího a vyvalil je ještě víc, když zjistil, o koho jde.

Orophin se před zatáčkou zdržel kvůli velmi ‚důležité‘ věci: někam mu na cestu vypadl pytlík s oříšky a on se bez nich odmítal hnout. Vrátil se a oříšky posbíral a teď se snažil dohnat ty dva. Nechtěl být zodpovědný za záhony rivendellského elfa, kdyby je někdo z nich pošlapal. Orophin se otřásl při představě pohledů, které uměl Erestor tak děsivě vrhat. Nechápal, proč se takový elf věnuje květinám, když by si – aspoň podle Orophina a dvou třetin lórienské populace – mohl otevřít někde v podzemí palác hrůzy nebo sado-maso salón.

Vyběhl na cestu a zrak mu padl na tajemného jezdce v kápí. Orophinovi se málem podlomily kolena, když rozpoznal rivendellský plášť, jaký nosil i Erestor; ale nohy ho nesly dál a najednou se mu oči rozšířily překvapením:

„Glorfindeli!“

„Zdravím tě, Orophine, je radost tě znovu vidět,“ zvedl ruku v přátelském pozdravu Glorfindel a hned se chtěl začít vyptávat, když ho klusající Orophin s omluvou přerušil:

„Všechno ti povím, ale teď musím utíkat – nebo bude velký problém,“ a vypálil pryč; předběhl Legolase a hnal se kupředu za Haldirem, který v dálce místo k cíli mířil s rozjařeným úsměvem do zahrady. Erestorovy.

„Haldirééé…!“ zařval Orophin a zahvízdal, ale Haldir jakoby neslyšel. Orophin se modlil k Elbereth, aby mu dala rychlejší nohy a sprintoval.

Glorfindel stál na cestě a mísily se v něm nové emoce: radost ze shledání se svými přáteli, pobavení nad jejich honičkou a rozechvění z nenadálého setkání s tím roztomilým svištěm, jak si ho Glorfindel pojmenoval.

Sledoval ho, jak opatrně běží po široké cestě a mokré vlasy se mu lesknou v záři lamp; krok měl lehký a hlavu nesl vzpřímeně, ale ne pyšně… A jeho hlas…

Glorfindel ucítil u srdce krásné bodnutí a sáhl si na hruď. Něco mu zavadilo o prsty. Elf přešel pod další lampu a stáhl něco ze své přezky na toulec, co se mu tam při srážce s blonďatým elfem zachytilo. Zvedl ruku do světla a pomalu otevřel dlaň, na které slabě zářila nádherná elfí hvězda.

Byla to Legolasova Elbereth.

Pozn. Moji elfové spí se zavřenýma očima. Proč? Protože pak nikoho neděsí.

II.