Rozkvétání

II. Na lásku musí být dva

Legolas se znova plně soustředil na cestu, vnímal kdesi zepředu Haldirovo a Orophinovo povykování a byl si jistý, že Haldir špatně odbočil a zaběhl si. Kdoví kam, zasmál se lišácky. Teď už stačilo jenom kousek doběhnout k cíli. Sáhl ze starého zvyku na hruď na svůj milovaný amulet pro štěstí – a na místě se zarazil: „Elbereth!“

Hvězda tam nebyla. Legolas si bez zaváhání sundal šátek z očí a rychle se rozběhl zpátky. Závod už pro něj skončil, teď mu záleželo jen na tom, najít svou hvězdu.

Přiběhl na místo svého karambolu a pečlivě prohledal každou píď země; nenašel nic a napadlo ho, že hvězdu možná objevil ten cizinec a vzal ji s sebou. Rozběhl se za ním ke Caras Galathonu.

Glorfindel seděl v sedle a nehledě na svá milénia a zkušenosti byl jako omráčený. Nechal svého bělouše, ať si pomalu jde k bráně. Nemohl si to srovnat v hlavě: ten mladičký krásný elf byl Legolas? Ten samý, kterého pomáhal vychovávat? Kam se podělo to malé pískle, kterému před spaním vyprávěl dobrodružné příběhy, učil ho zavazovat si botky a chytit prvního pstruha?

Navíc se z rozhrabaného mláděte ‚samá ruka samá noha‘ vyklubalo krásné stvoření beroucí dech, chodící a mluvící mokrý sen každého elfa.

Glorfindel si vždycky přál, aby se z něj a Legolase jednou stali dobří přátelé, snad nejlepší, ale nikdy ho nenapadlo, že by se do něj mohl zamilovat. Až do teď, kdy se to neplánovaně stalo.

A to ještě nevěděl, co na jeho příjezd bude říkat Legolas: bude si ho aspoň pamatovat? Bude ho mít stále jako kamaráda – nebo mezi nimi bude ta zvláštní bariéra, která vzniká dlouhým odloučením?

Ale střed jeho zájmu neponechal Glorfindelovi čas srovnat si věci v hlavě a uklidnit bušící srdce. Glorfindel za sebou uslyšel rychlé kroky a váhavé zavolání: „Prosím počkej… zastav se.“

Rivendellský lord přitáhl svému koni uzdu na pomezí světla a stínu a sesedl; tvář stále ještě schovanou ve tmě a kápí stažené hluboko do čela. Přinutil se uklidnit hlas: „Ano?“

Legolas se zadýchaně zastavil v namodralém světle stříbrné lampy; kapky deště mu ztékaly po tváři a po nahé kůži hrdla až do rozepnutého výstřihu tuniky a několik mokrých pramínků vlasů mu spadlo do obličeje.

Rozpakem mu trochu rudly špičky uší a v rukách nervózně tiskl šátek. Odhodlal se:

„Odpusť, já… víš, když jsem tě tak nešikovně porazil na zem… asi jsem něco ztratil. Napadlo mě, jestli jsi tam nezahlédl malou hvězdu? Takovou bílou? Na mithrilovém řetízku?“

Glorfindel se na něj upřeně díval: „Ano, asi jsem něco našel.“

Odkud je mi jeho hlas tak povědomý, přemýšlel Legolas, jako kdybych ho znal…

„Mohl…mohl bych ji dostat zpátky, prosím?“

Glorfindel sáhl do kapsy, ale pak ho něco napadlo: „No, našel jsem ji a teď tedy patří mně.“

Legolas zklamaně zavřel oči; hned se ale na cizince znovu prosebně podíval: „Ta hvězda pro mě hodně znamená. Dám ti za ni cokoliv, co si budeš přát. Prosím. Vrátíš mi ji?“

Glorfindel neměl to srdce ho dlouho trápit, to, co chtěl vědět, už zjistil. Usmál se a otevřel před Legolasem dlaň. Princ po hvězdě už už radostně sahal, když tajemný elf dodal:

„Myslíš Elbereth?“

Legolasova ruka znehybněla uprostřed pohybu; malinko se zachvěla a stáhla se zpátky. Legolas se snažil prohlédnou tmu a bezhlesně zalapal po dechu: Glorfindel…

Zlatovlasý elf s úsměvem vykročil do světla a stáhl si kápí.

„Glorfindeli!“ vyrazil ohromený Legolas, když v mžiku rozpoznal svého kamaráda a mentora z dětství. Glorfindel se vůbec nezměnil, jen v očích měl poznamenané nové zkušenosti.

„Legolasi, jsem tak rád, že tě zase vidím…“

Glorfindel to ani nestačil dokončit, když mu blonďatý elf nadšeně skočil do náručí, až ho málem zase porazil: „Glorfindeli! Ty jsi se vrátil!“

Glorfindel měl najednou plnou náruč roztančeného živého plamene, ztělesněné radosti: „Glori, vůbec jsi se nezměnil.“

Zcestovalého elfa jeho zkrácené jméno blažilo na srdci – takhle mu říkal jen Legolas. Ten se mu vymanil z objetí a plný radosti si Glorfindela prohlížel.

„Zato ty jsi hezky vyrostl, Lístečku,“ pohladil ho pohledem Glorfindel. Legolas mu ještě jednou stiskl dlaň v přátelském vítacím gestu a začal nedočkavostí poskakovat:

„Pojď honem dál, do sucha a na večeři – zůstaneš tu na večeři? Hloupá otázka, kam bys teď jel; i zítra? Jak dlouho tu zůstaneš? Pojedeš se mnou do Mirkwoodu? A byl jsi už v Rivendellu?“

Glorfindel se snažil na všechno odpovídat a občas to málem nestíhal. Legolas se přitočil k běloušovi a pohladil ho po krku: „A kdo je tenhle krasavec?“ Hřebeček zaržál na pozdrav a olízl Legolasovi dlaň.

„To je můj věrný Asfaloth,“ odpověděl Glorfindel, vedouce ho za postříbřenou uzdu. „Pochází až z Posledního ostrova daleko na Moři.“

„Ah, Eressea! Jaké jsou země za Mořem, Glorfindeli?“

*****

A tak to šlo celý večer.

Celeborn radostně uvítal rivendellského lorda ve svém sídle, skoro jako ztraceného syna, a objevila se i usměvavá Galadriel, která ovšem o Glorfindelově příjezdu už dlouho věděla ze svého zrcadla. Ale nechtěla pokazit překvapení.

Po tom, co se vrátil Legolas s Glorfindelem, přiběhli Haldir i se svými povedenými brášky a to už Glorfindel vůbec nestíhal odpovídat. Nakonec se Celeborn chtě nechtě musel nadechnout a vykázat všechny čtyři nadšené obličeje ze sálu, aspoň do té doby, než se Glorfindel v klidu neubytuje.

Legolas rázoval po předsálí sem a tam a nakonec ho napadlo, že by si přebytečnou energii mohl vybít v kuchyni a pomoct s přípravou hostiny. Sice malé, soukromé a neplánované, ale o to víc zábavnější.

Rúmil s Orophinem se rozloučili s tím, že se uvidí u večeře a Haldir s Legolasem se šli nejdříve zbavit nánosů bláta. Celeborn se jich úplně zhrozil a odvelel je ke Galadriel. Ta je vybavila mýdlem a šampónem z voňavých bylinek a nasměrovala je ke společným lázním.

Za chvíli už bylo z vody od horkého pramene slyšet brebentění a cákání, a pak už se oba vymydlení elfové nesli zpátky a rovnou do kuchyně.

A začali ‚tvořit‘. Legolas chtěl pro Glorfindela upéct dort a nebo aspoň buchtu, ale nevěděl přesně jak a to už se přihnal Haldir se svou bohatou studnicí vědomostí. Stvořili spolu jakousi hmotu a šoupli ten zázrak do trouby; věnovali pramálo pozornosti podezřívavým pohledům ostatních elfů v kuchyni, ale nakonec se všichni smáli, že z toho ‚snad něco vznikne‘. Vrchní elfí šéfkuchař Niarin se nechal slyšet, že se z toho ‚určitě vykulí Uruk Hai‘.

Haldir po očku sledoval Legolase a vnímal u něho nefalšované nadšení a ohromnou radost z příjezdu svého kamaráda. Dobře si vybavoval prvních pár dní po odjezdu rivendellského elfa.

*****

„Legolasi, jez.“

„Nemám hlad.“

Legolas ztratil svůj obvyklý apetit, nechtěl ani svá oblíbená jídla. Chodil jako tělo bez duše a ztratil svou vnitřní jiskru. Sedával v koruně vysoké borovice, která rostla u jeho okna v Mirkwoodu a hleděl na západ slunce na dalekém obzoru.

Ale samotářství nedělalo Legolasovi dobře a Thranduil to věděl.Byli si ještě více blízcí po odjezdu Legolasovy matky a Thranduilovy manželky do Věčné Země za Mořem. A krátce před tím odjel Glorfindel, který byl pro Legolase jako jeho starší bratr.

Thranduil vzal svého nejmladšího do Lórienu. Ne že by Legolas neměl v Mirkwoodu kamarády – přátelil se s každým, ale jeho otec vycítil, že pro Legolase bude teď nejlepší Haldir a jeho bratři. Byli ze všech elfů, co Thranduil znal, nejmladší - kromě Elrondových dětí, za kterými také jezdili - a navíc dobří přátelé.

Ti by v princi mohli probudit tu jiskru, co mu chyběla, třeba i chuť na rošťárny – a tak se také stalo. Legolas, Haldir, Rúmil a Orophin spolu dokázali každý den vymyslet něco nového. Tři lórienští bratři, tedy pokud zrovna nebyli ve službě, brávali Legolase ven a učili ho lovit, stopovat zvěř, střílet i za jízdy a bojovat s mečem; ale taky umět pomoci zraněnému elfovi, zvířeti nebo nemocnému stromu.

Učili ho postavit si nouzový přístřešek i malý vor, uplést provaz nebo zašít roztržený rukáv. Haldir ho navíc zasvětil do tajů jednoduché kuchyně a někdy ho zase učil Celeborn nebo Galadriel jednoduchá kouzla.

Pokud byl Legolas doma, trávil čas s otcem nebo se svými bratry a občas ho Thranduil vzal do Rivendellu studovat u Elronda elfí historii a jazyky. Tam měl zase na zábavu Elladana, Elrohira a Arwen. Ti mu jednoho dne přivedli svůj společný dar: mladého, bystrého koně Aroda, kterého před tím dostali jako hříbě od rohanských lidí. A ti měli nejlepší koně široko daleko.

Legolas měl tehdy velkou radost a dárek jim oplatil: když byl s otcem ve vzdáleném Eregionu, dostal od nich za pomoc pravé stříbro – mithril. Doma z něj za pomoci jednoho zkušeného elfa vytesal tři jemně splétané čelenky s krásnými hvězdami uprostřed čela. Čelenky ozdobil malými lístečky – a dárek byl na světě. Tři rivendelští sourozenci nenacházeli slova díků.

*****

Haldir na tohle všechno vzpomínal a pomyslel si, že i když byl Legolas jinak veselý, stále jako by mu něco chybělo. Teď se zdál zase celý, tělem i duší. Hm, přemýšlel Haldir a kdyby mohl, zadumaně by stříhal uchem. To jsem zvědavý, co se z toho vyklube…

„Je to Uruk Hai!“ spráskl ruce šéfkuchař Niarin a ve tváři měl výraz, který mívají čerství otcové po narození mrněte. Právě otevřel troubu, ze které se vyvalil dým a smrad, a utěrkou odtud vytáhl pekáč s beztvarou černou koulí.

Legolas i Haldir ve svém nadšení na buchtu zapomněli a to, co Niarin vytáhl na světlo Valar, to buchtu nepřipomínalo ani v nejlepším.

„Skřet aby do toho!“ zavrzal zuby Haldir a Legolas do té černé nevábné záhady šťouchl svým nožem: „Asi mu prostě namažu krajíc chleba.“

Ale naštěstí tu měli Niarina. Ten se protlačil kroužkem zvědavých elfů, shromážděných kolem pekáče, a se smíchem hádajících, co jiného by to mohlo být:

„Pěkně smrdutý Palantír.“

„Malý Nazgúl.“

„Celebornův bot.“

Nad drzým elfem se v tu chvíli objevil Pán Lesa a plesk ho po hlavě. Pak s úsměvem nahlédl do pekáče na kouřící kouli: „Nechtějte znát můj názor.“

Niarin podal Legolasovi, už zase hezky červenému, podnos s vonící houbovou polévkou a čerstvým chlebem jako první chod a mohlo se nosit na stůl.

Před jídlem si všichni připili z křišťálových číší dobrým vínem na šťastné shledání. Legolas dostal jen malinko a pak pil ovocnou šťávu; nedosáhl ještě věku, aby si mohl dopřát něčeho silnějšího – to by mu Celeborn nedovolil. On i Elrond se v Thranduilově nepřítomnosti počítali za další Legolasovy ‚otce‘, i když nepokrevné a všechny své děti prostě sdíleli.

Následovaly další rozmanité chody a dobrá jídla a zábava pokračovala.

Při hostině Glorfindel putoval očima po ‚svém‘ krásném svišti a o tom, co Haldir začínal ‚čuchat‘ neměl Legolas ani ponětí. Byl zvědavý a nadšeně poslouchal Glorfindelovo vyprávění o cizích zemích; mraky se roztrhaly a na nebi vyšla myriáda zářivých hvězd. Nastala vlahá letní noc.

Většina stolovníků se už omluvila a šla postupně spát, až u stolu zbyli jen Glorfindel s Legolasem. Glorfindel viděl, jak Legolasovi únavou klesají víčka, ale jak se přemáhá, aby neusnul.

„Tak pojď,“ vzal ho za ruku, „je čas jít spát.“

Legolas se nechal vést ke svému pokoji a Glorfindel mu slíbil: „Zítra můžeme jet na projížďku, na celý den, a času na povídání bude dost a dost.“

Z Legolase naráz spadla únava, jak se těšil a usmál se na svého průvodce. Glorfindela úsměv znovu očaroval a kdesi hluboko v něm se probudilo sladké toužení… Věděl, že kdyby se zamiloval i Legolas, stejně by museli ještě nějakou dobu počkat s něžnostmi, ale i tak…

„Smím tě políbit na dobrou noc?“ zeptal se opatrně a zasunul mu pramínek vlasů za ucho. Legolas byl celý natěšený na zítřejší den a na slíbenou projížďku s Glorfindelem, nicméně přestal na chvíli poskakovat, nastavil tvář a poslušně očekával ‚přání dobré noci‘. Zlatovlasý elf se k němu sklonil a téměř se jeho úst dotkl svými rty, ale Legolas nevědomky sklonil hlavu, jak byl zvyklý a Glorfindel ho políbil na čelo.

V duchu si odevzdaně povzdechl, ale usmál se a řekl: „Tak dobrou noc, hezky se vyspi.“

„Dobrou noc, Glorfindeli,“ daroval mu ještě jeden úsměv Legolas, než zmizel za svými dveřmi.

Glorfindel zavřel dveře své komnaty a po rychlé koupeli se natáhl na postel. Překulil se na břicho a potom zase na bok. Uhnízdil se v měkkých pokrývkách a jak usínal, znovu a znovu si v myšlenkách promítal to veselé poupě, které se mu rozvíjelo před očima. Chtěl toho Legolasovi tolik dát, nejen přátelství, ale víc. V srdci se mu rozhořel plamínek lásky, ale jestli to tak bude i u Legolase, to nevěděl. Důležité bylo to, že mají čas. Teď, když jsou spolu, mají všechen čas co potřebují.

Legolas usínal stulený do klubíčka a už jen matně si uvědomoval jakýsi nejasný pocit, snad touhu… ale po čem, to nevěděl. Byl hlavně rád, že se mu vrátil dobrý přítel a že spolu určitě zažijí spousty nových dobrodružství.

A pak už spal, jako když ho do vody hodí.

* * * * *

Pozn: 1) Já neumím elfsky ani fň, ani Quenyu ani sindarštinu, takže všechno, co tu je si vymýšlím.

2) Erestor má velice tvrdý spánek, když je utahaný.

3) Omlouvám se Erestorovi, ale tím svým záhadným ksichtem si o to sám koleduje. O co? Viz kapitola III. A dál…

III.