Rozkvétání

III. Sok

„…Přibývá světla, obzor se čistí, ten kdo ho spatřil, se nedívá zpět,

bouřlivý vítr uhání nebem, jen moje touha má rychlejší let…“

Glorfindel otevřel oči do slunečného lórienského poledne; v uších mu ještě doznívaly krásné verše, které si pamatoval z lodi. Kdysi si myslel, že na Moři ho bude těšit jen plavba na západ; později přišel na to, že kde má srdce, tam má domov. Příliš miloval Ardu, než aby ji teď mohl opustit.

V mysli mu samy od sebe vytanuly další nové verše a Glorfindel honem sáhl pod polštář, chvíli tam šátral a vytáhl svůj kožený deníček. Nalistoval čistou stránku a zapsal si to, co si pamatoval. Napadlo ho, že by z toho mohla být hezká píseň…

Zazíval a promnul si oči. Spal dlouho, ale to nevadilo. Byl to už týden, co přijel do Zlatého Lesa a mohl odpočívat tolik, kolik chtěl. Už nebyl unavený, ale občas se večerní ‚klábosení‘ protáhlo hodně dlouho do noci a to pak půlka Lórienu spala až do oběda.

Vzzzum! Pauza. Vzzzum!

Glorfindel při zaslechnutí známého zvuku svištícího šípu zastříhal ušima, vyskočil z postele a šel nahlédnout z okna. Každé ráno se mu pod balkónem dělo něco zajímavého. A v převážné většině v tom měli prsty pořád jedni a ti samí elfové.

„Ne, Legolasi. Nemůžeš se dívat, kde mám terč. Až řeknu,“ mával šípem v jedné a lukem v druhé ruce Haldir. „Ještě by ti vypadly oči.“

„Ale ty mi sem zíráš pořád,“ nedal se Legolas.

„Protože jsem starší. A ticho. Soustředím se,“ zamumlal to poslední Haldir s namířeným šípem u baculaté tváře a tak se do toho zabral, až napětím vyplazoval špičku jazyka. Legolas převrátil oči, ale nepodíval se. Haldir ho dobře znal a tak s tím počítal.

Glorfindel ze svého místa neviděl, kam Haldir střílí a tak se radši věnoval svému mladému svišti, do kterého byl za celý týden už beznadějně zamilovaný. Ale Legolas, ani nikdo jiný, neměl o ničem ani ponětí – ovšem s výjimkou Haldira.

*****

Legolas už dávno zaměnil svůj cvičný luk a šípy za opravdové zbraně a postupem času se z něj stal vynikající lučištník. Uměl ulovit i toho nejrychlejšího zajíce, rybu nebo ptáka, ale to jen při lovech kvůli potravě. Přes počáteční odpor přijal vysvětlení svého otce, který mu pověděl o koloběhu života v přírodě a o nutnosti zabít kvůli obživě. Naučil ho také, jak všechno zase lesu vrátit svou péčí a láskou k živým tvorům.

Legolas se i tak lovům pokud možno vyhýbal a raději jen z dálky pozoroval hru zajíců či let dravého ptáka. Thranduil si jen vzdychl, ale nechal ho být. Měl totiž další problém – učil Legolase bojovat s mečem. Princ to odmítal, argumentoval a vzpouzel se, ale otec nepovolil:

„Co když ti dojdou šípy? Co kdyby se nepřítel dostal až k tobě?“

„Mám rychlé nohy,“ odmlouval Legolas a odložil meč zpátky na stůl mezi ostatní zbraně.

„A co když budeš mít nohu poraněnou a nepřítel tě chytí, co pak?“ nadskakoval Thranduil, až se mu třásly jeho zlaté prameny vlasů, a vrátil meč Legolasovi.

„My už by jsme se nějak domluvili,“ našpulil pusu jeho nejmladší synek. Otec a král v jedné osobě se zamračil, až mu na čele vyskočily vrásky jak jelita: „Legolasi!!“

Tón v králově hlase dal princi najevo, že zachází až moc daleko a tak se s nechutí chopil meče. Ale moc mu to nešlo a tatíček naříkal, že je levý jak rohánská šavle. Legolas se chvilku snažil, ale meč byl pro něj těžký, neforemný a když si o něj nakonec pořezal prsty, upustil ho se zlostným výkřikem „Skřet aby do toho!!“

Thranduil to na nějakou dobu vzdal a šel se uklidnit silným vínem ze svých zásob; Legolas, šťastný, že už to má za sebou, se hnal do stáje za Arodem.

*****

Glorfindel se dobře bavil, když mu tohle večer Celeborn popisoval; ten se s Thranduilem čas od času setkával a mirkwoodský vládce si mu buď postěžoval nebo se mu pochválil, když se Legolasovi něco dobrého povedlo.

Teď měl Legolas ještě dobrou polovinu nevystřílených šípů a celý se soustředil na svůj velmi vzdálený terč.

Najednou se ozvalo hlasité lapání po dechu a na mýtince pod Glorfindelovým oknem se zjevil Celeborn. Nevěřícně zíral na Haldirův ‚terč‘: nedaleké dřevěné křeslo s vysokým opěradlem – a se spícím Erestorem. Ten měl kolem hlavy hezky nasázené šípy jeden vedle druhého, ale nevěděl o tom, protože byl ‚zalomený‘ a zařezával.

„Ty po něm střílíš šípy!“ zhrozil se lord a ohnal se po Haldirovi, ale ten sebou mrsknul jak lasička, se zahihňáním se nadhodil a upaloval pryč. Celeborn se chvíli hnal za ním, aby ho aspoň vytahal za ucho, ale pak zas přešel do důstojné chůze a šel se uklidnit na svůj talan. Glorfindel v okně se kousl do jazyka, aby se nezasmál nahlas.

Legolas se se smíchem díval na tu honičku, když tu se v křesle probudil Erestor a málem ho kleplo. S hrůzou obhlédl sbírku šípů, trčících mu u hlavy, pak se zamračil jak drak a vrhl pohled na domnělého viníka. A Erestorovým pohledem se rozumí pohled.

„Legolasi?!“

Princ se otočil, ještě pořád s úsměvem, což rivendellského poradce dorazilo. Před tím, než na sluníčku usnul, dával princi lekci Quenyi a Legolas překládal zadaný text do sindarštiny. Psal to na tabuli, která stála vedle Erestora, ale ten mezitím usnul. A objevil se Haldir, takže…

„Takže mi vysvětli, proč se ke všemu ještě směješ?!“

„Já…“ Legolas velice těžko potlačoval vyprsknutí, které se mu dralo přes rty a nevěděl, co říct. Haldira prozradit nechtěl, ale co si vymyslet? Erestor šel až těsně k němu se zvláštním výrazem v očích, Legolas pustil luk a couvl, a ještě dál a pak už neměl kam: zády narazil na stěnu lórienského obydlí a byl v koutě. Stále se ještě třásl potlačovaným smíchem a Erestor zúžil oči:

„Tak tobě to připadá vtipné?“

Legolas polkl a zavrtěl hlavou, ale koutky mu pořád ujížděly. Sklonil hlavu, aby to Erestor neviděl, ale ten mu ji ukazovákem zase zvedl:

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

Legolas zvedl hlavu, protože Erestor byl o dost vyšší – tak, jako Glorfindel – a podíval se na přísného lorda. Ten se jednou rukou opřel o zeď za princem a tím pádem se Legolas neměl kam hnout. Ale nic si z toho nedělal, vždyť to byl jen Erestor…

„Zlobíš!“ Erestor ho druhou rukou uchopil pod bradou a Legolas na něj upřel ta svá nevinná, modrá kukadla a konečně se přestal smát, neboť měl divný pocit v žaludku… Erestor se k němu ještě víc naklonil, pustil mu bradu a lehce mu přejel ukazovákem po těle, až Legolase zamrazilo, a zastavil se mu na boku: „Potřeboval bys naplácat.“

Legolas vykulil oči: „Co? Ale…“

„Na zadek. Neposloucháš.“

Erestorova ruka sklouzla ještě níž na pevné Legolasovo pozadí, rýsující se pod jemnými legínami. Princ celý zrudnul a chtěl se vytrhnout, ale Erestor ho jemně, ale pevně přirazil zpátky na stěnu: „Třeba by na tebe aspoň něco platilo…“

„A třeba tu pláčeš na nesprávném hrobě,“ ozval se ode dveří něčí hlas a Erestor v duchu zaklel. Legolas odtlačil Erestorovu ruku, která ho blokovala, vytrhnul se mu a celý červený se nevědomky schoval za Glorfindela, který k nim mezitím přišel.

Erestor vzdorně zvedl hlavu: „Tak bys mu měl domluvit sám a potrestat ho za nemístné žerty.“

„Už je potrestaný dost – a navíc by sis neměl být tak jistý viníkem.“

Dva rivendelští elfové si zlostně hleděli z očí do očí: i když tomu Legolas nerozuměl, oni dva věděli, co je tu ve hře. Ale navzdory svým rozdílným názorům si chtě nechtě jeden druhého vážili, co se zkušeností a moudrosti týče a proto se oba drželi zpátky. Erestor dlouho nevydržel Glorfindelův obviňující a zároveň výhružný pohled:

„No dobrá. Pro dnešek. Příště ale takové chování tolerovat nebudu.“ Otočil se a se zdviženou hlavou odcházel.

„Měj na paměti, že král Thranduil taky ne,“ zavolal za ním Glorfindel. Erestor se skoro zastavil, aby něco dodal, ale pak se rozmyslel, pohodil hlavou a šel. Glorfindel napůl převrátil oči; o Erestorových drsných zálibách věděl a i když byly některé z nich docela zajímavé, nikdy by mu něco takového neprominul u Legolase, který nic takového neznal.

Glorfindel se k němu otočil: „Myslel jsem jeho chování, ne tvé. Jsi v pořádku?“

„Já…a – ano, jsem,“ zadrhával se princi hlas. „Co to do něj vjelo? Vím, že se někdy tak zvláštně dívá, ale…“

„Kdyby tě zase zlobil, přijď za mnou.“ Glorfindel ho povzbudivě objal kolem ramen. „Ale myslím, že už ti dá pokoj. On má svoje chvilky, ale jindy je dobrý, ne? Nebo je takový pořád?“

„Ne,“ mávl rukou Legolas, „je vážnější než ostatní, ale… Někdy je s ním skoro legrace.“

„Jako dnes s těmi šípy, co?“ Glorfindel se zasmál. „Pojď, ukaž mi ten překlad.“

*****

„Tak do Quenyi to máš bez chyby,“ prohlásil po chvíli Glorfindel, když si přečetl první část veršů. Pak sklouzl zrakem níž na překlad do sindarštiny a dostal záchvat smíchu.

„Co? Co?“ šťouchl do něj Legolas, „to tam mám něco špatně?“

„No,“ odkašlal si Glorfindel a bylo mu veselo, „zadání máš dobře:

Gil-Galad byl elfí král

pěvec o něm písně hrál.“

„No,“ byl netrpělivý Legolas, „a co jsem tam teda přeložil?“

Glorfindel se culil a četl:

„Gil-Galad byl elfí krám

zajíc na něm dupák hrál.“

Legolas zrudnul, ale pak vyprskl a začal se taky smát.

„Jak se řekne král, Legolasi?“

„Uh, nínquë?“

„To je hrnec, Legolasi.“

„Aha.“

„A pěvec?“

„Úmëar?“

„Hm, tak to je zase démon. Ten by toho moc nezahrál.“

Princ se plácl do čela: „Já si to snad nezapamatuju.“

„Ale ano,“ těšil ho Glorfindel a nahlédl mezi svitky a do Legolasova deníčku. „Není divu, když ti Erestor dává tolik slovíček. Trochu ho přibrzdím, hned jak na něj narazím. Je na tebe hodně přísný?“

„Ani ne,“ zastával se svého učitele Legolas, „jen někdy.“

Erestor vskutku nebyl až tak přísný. Glorfindel ale nechápal jeho dnešní chování, tohle ještě nikdy neudělal. Řekl si, že si s ním promluví.

Přísný. Legolasovi spíš připadalo, že si rád na přísného hraje, ale nedokázal odhadnout, kdy ano a kdy ne. Rivendellský učitel uměl trpělivě vysvětlit záhady queňského jazyka a navíc vymýšlel zábavné jazykové hry.

Ale kdyby tak Legolas tušil, proč s ním Erestor tráví tolik času, a jaké nové hry by ho rád učil….

IV