Rozkvétání

IV. Hořké povinnosti

Následujícího dne se v Lórienu objevil další vítaný host – Elrond. Napomáhal Celebornovi s plánováním dalšího obydlí, které chtěl lórienský vládce přistavět. Celebornovi se moc líbila rivendellská architektura a chtěl z ní mít v Lórienu aspoň kousek.

Elrond se po přivítání šel i s Celebornem projít a na širokém palouku, který tvořil nádvoří, narazili na Glorfindela, sedícího na velkých kořenech mallyrnu. Ten pozorně sledoval výcvik mirkwoodského prince. Legolas se učil různé složité manévry na běžícím koni: jak při jízdě v trysku sklouznout na koňský bok a krýt se, jak ze země sebrat za jízdy zbraň a rychle a přesně střílet.

„Jde mu to dobře, jak vidím,“ poznamenal Elrond. Glorfindel přikývl a na rtech mu hrál nepatrný úsměv: „Ano, je úžasný.“

Elrond sledoval napůl zasněný pohled svého přítele. Že by se mu to jen zdálo, nebo tu našel Glorfindel své slabé místo… Elrond se pro sebe usmál, ale nahlas pokračoval: „A jak dopadlo vaše první setkání? Poznal tě Legolas?“

Glorfindel se zasmál a pověděl Elrondovi i Celebornovi o jejich střetnutí. Celeborn už o tom věděl; na rozdíl od Elronda si však nevšiml, s jakým lehce podbarveným tónem vyslovuje Glorfindel Legolasovo jméno, nebo jak mu touhou tmavnou jeho smaragdové oči, když se na prince dívá.

Celeborn se pak na chvíli omluvil a Elrond s Glorfindelem osaměli.

„Mladý princ je sousto pro oči,“ pronesl Elrond a Glorfindel se k němu otočil, ve tváři nevyřčenou otázku. Pak se nadechl: „I pro duši.“

Elrond se usmál a přisedl si: „Je ještě velmi mladý, ale jestli se jeho srdce probudí… myslím, že by z vás byl dobrý pár, Glorfindeli.“

Glorfindel se pousmál, jak lehce ho jeho přítel odhalil. Pohrával si se stéblem trávy a zahleděl se na drobnou rozevlátou postavu, pádící na koni ve velkých kruzích kolem nich.

„Budu čekat, tak dlouho, dokud bude zapotřebí. Ale možná, až se Legolas jednou zamiluje, bude to úplně někdo jiný. On musí mít volnost si zvolit. A možná bude chtít založit rodinu... Já jsem šťastný, že jsem jeho přítel a tak to zůstane.“

Elrond mu jemně stiskl rameno, ale neřekl nic.

Jejich tichou chvíli přerušilo veselé princovo zavýsknutí – Legolasovi se podařil dost nebezpečný kousek; seskočil z koně a radostně se hnal k oběma rivendellským elfům.

Ještě než byl na doslech, Elrond zašeptal: „Myslím, že se o jeho přízeň bát nemusíš…“

„Glorííí! Viděl jsi to? Udělal jsem to podle tvé rady a…“ udýchaný princ přiběhl až k nim. „Lorde Elronde, moc rád vás vidím! Přijeli i Elladan s Elrohirem? Zůstanete tu s námi? A…“

„Ano,“ skočil mu Elrond s úsměvem do řeči, „aspoň na nějakou dobu. A moji synové museli zůstat doma; doufám, že pak ještě najdu Imladris v jednom kuse. No, nechám vás tady. Musím ještě zajít za lordem Celebornem. Uvidíme se u oběda.“ A odešel.

„Jde ti to moc pěkně,“ chválil svého sviště Glorfindel a Legolas se celý pýřil. Vtom se s úlekem zarazil: „Ale ne! Já zapomněl na hodinu Quenyi s Erestorem. Promiň, Glorfindeli, musím utíkat…“

A to už za ním zase zavlály jeho zlatavé vlasy a byl pryč. Glorfindel se šel aspoň z dálky ubezpečit, že na něj nečeká Erestor s řemenem v ruce, ale bylo ticho po pěšině, Erestor trávil čekání na prince vlezený mezi svými záhony.

Legolas přiběhl ke svému učiteli a začal chrlit omluvu.

„No dobře,“ zamrvilo se to mezi kosatci a hyacinty, „teď to zopakuj, ale pomalu a v Quenštině. Legolas se zahloubal a pomalu složil slova do věty.

„Výborně. Je vidět, že ses učil.“ Erestor vystrčil hlavu z hustě porostlého záhonu: „Dnes nejsi ozbrojený?“

„N – ne,“ zakoktal Legolas a překvapeně se díval, jak si Erestor hraně oddechl a usmál se: „Legolasi, promiň, minule… Já nevím, co mě to popadlo.“

„To nic,“ mávl rukou princ.

Erestor se postavil a chtěl začít přednášet, když si všiml princova vzhledu: Legolasova cvičná tunika byla samá šmouha, jeden rukáv natržený, lokty prošoupané, na oblečení tráva a listí a na zpocený obličej se mu nalepil prach. Po jednom z pádů měl na čele bouli a ty vlasy… I ten Gwaihir má lepší hnízdo. Ale úsměv mu zářil od ucha k uchu.

„Teda vaše výsosti,“ potřásl hlavou elfí učitel, „co tohle má být? I rohánský pastevec vypadá líp. A ty nehty! Co jsi to prosím tě vyváděl? “

Legolas už věděl, že si Erestor dělá legraci, protože by ho nikdy neoslovil ‚vaše veličenstvo‘, když byli sami.

„Učil jsem se Quenyu,“ zatvářil se princ hrozně vážně a pak se oba začali smát.

„Tak tě dáme do pořádku se půjdeme učit opravdu,“ řekl Erestor a šli.

*****

Za dva dny čekala Legolase další lekce. A dobrá Erestorova nálada byla ta tam. Byl zamlklý, podrážděný, s ničím nebyl spokojený. Princ tu náhlou změnu nechápal, tak, jako před tím. Vzdychl si a soustředil se na učení ještě víc.

„Ne, dnes ti to nejde,“ zamračil se Erestor, ještě než Legolas stačil zodpovědět zadanou otázku. „Půjdeme se učit jinam.“

Princ překvapeně vzhlédl, ale neodporoval. „Pojď,“ vzal ho Erestor za ruku, „budeme se učit u řeky.“ Tam snad Glorfindel zevlovat nebude, dodal v duchu a ušklíbl se: jeho sok se vždy jak naschvál vynořil v nevhodný okamžik a zhatil tak pečlivě chystané Erestorovy plány. Legolas se podivil, ale poslechl. Vzal svůj svitek a psací potřeby a vložil je do své plátěné brašny, kterou si přehodil přes rameno. Erestor po cestě ulomil drobný modrý kvítek a zasunul ho princi do vlasů se slovy: „Lle naa vanima.“

Legolas se na něj zmateně podíval a černovlasý elf rychle pokračoval: „Tak, co jiného kromě Quenyi jsi se dnes naučil?“

Princ se v Erestorových náladách nemohl vyznat. Pokrčil rameny: „Měl jsem před tím vyjížďku s Glorfindelem… učil mě pár nových triků na koni, pro případ že…“

„Na vyjížďce. Na koni.“ Máchl rukou netrpělivě Erestor. „Pořád jen střílet nebo lítat po lese. A co jiné dovednosti?“ podíval se na prince úkosem a vzrušeně polkl. Legolasova smyslná nevinnost ho dráždila, až se musel vší silou ovládat. Zatímco Glorfindel miloval prince srdcem, Erestor dychtil po naplnění všech svých tělesných smyslů, chutí a doteků, a představoval si Legolase naplněného vášní a dychtícího po jeho dravčím milování.

„Jiné dovednosti?“ ptal se Legolas a zachmuřil se. „Mé povinnosti u královského dvora…“

„Nemluvil jsem o oficiálních záležitostech,“ zvedl hlas Erestor. To už se zastavili na kamenitém břehu řeky, v místech, kde se mírně stáčela a vytvářela ve svých ohybech tiché laguny bez vířícího proudu.

„Nemyslíš nikdy na sebe, Legolasi? Na své tělo? Nechceš se naučit nové věci, které by ti přinesly potěšení?“ Erestor pomalu dostával prince tam, kde ho chtěl mít: mezi skálu a několik velkých balvanů a stromů, které spolu s keři tvořily perfektní kout, naprosto skrytý pohledům ze všech stran.

Princ nevědomky zacouval až k velkému plochému kameni; už byl jaksepatří rozpačitý z Erestorových otázek, protože nevěděl, jak na ně odpovídat, a znovu měl ten divný pocit u žaludku… Rivendellský elf si ho měřil ostřížím zrakem a princovy rudé špičky uší na něj působily jako afrodisiaka. Přidušeným hlasem pokračoval: „Nikdy jsi nezkoušel doteky, kterými přivoláš sladké uvolnění? Nelíbal tě ještě nikdo tak, že jsi ztrácel půdu pod nohama?“

Legolas narazil zády do balvanu a brašna mu sjela z ramene na zem. Erestor se už zase tyčil nebezpečně blízko něho. Mladý elf se snažil vyklouznout, ale to už ho měl Erestor v pevném sevření přitisknutého na kus skály.

„N-ne,“ bránil se Legolas a chtěl se vymanit, „j-já… já už musím jít…“

„Co když ti někdo takové doteky daruje, Legolasi? Nebraň se tomu, je to krásné…“

Erestor slastně přivřel oči. Legolas se pod ním svíjel, aby se dostal z jeho stisku, ale zároveň nechtěl naplno bojovat se svým učitelem, to by si nedovolil…aspoň zatím. Kéž by tu byl Glorfindel, pomyslel si Legolas. Pomohl by mi – jen doufám, že tohle není součást povinného učení u dvora…ale ne, někdo by mi o takových věcech řekl…Ach kdybych se jen tak mohl zeptat Glorfindela!

„P-prosím, pusť! Já nechci!“ oddechoval prudce Legolas. Erestor měl jednu ruku pevně přitisknutou na jeho hruď a přes tenkou tuniku cítil, jak se princi napětím zvedá a klesá. Vnímal rychlé bušení jeho srdce, jako chyceného ptáčka.

„Dobrá,“ pokývl naoko zklamaně Erestor, „pustím tě. Vždyť tě tu nedržím,“ a povolil stisk; princ se mu vytrhl a zrudlý poodběhl pár kroků; pak se zastavil a zmateně se ohlédl na Erestora. Ten najednou zvýšil hlas:

„Ale co tvé povinnosti prince?“

„Mé…“

„Ano. Na královských banketech a oslavách budeš k ničemu.Ta ostuda pro váš dvůr! Někdo ti daruje doteky a rozkoš a ty nebudeš vědět vůbec nic o umění je vrátit.“

„Ale o tomhle můj otec nikdy nemluvil…ani mí bratři a…“

„O tomhle se otevřeně nemluví. Proč myslíš, že si mě král najal? Ten na takové vysvětlování nemá čas a ani se to nehodí.“

Erestor sledoval Legolase balancovat na tenkém rozhraní: chtěl utéct, ale smysl pro povinnost mu svazoval nohy. Ach můj sladký princi, myslel si, je tak lehké si s tebou hrát. Budeš dělat, co chci já a ještě mě o to sám poprosíš… Jakoby už ztratil zájem, Erestor pokračoval: „Nebudeš vědět o lásce nic. Urazíš dotyčného – třeba královského hosta – a zahanbíš nejen sebe, ale i svého otce…“

Erestor se otočil k řece a předstíral, že už se dál o celou záležitost nestará.

Legolas bojoval sám se sebou. Pochyby, ale také jeho vlastnost důvěřovat zkušenějším hrály pro stranu Erestora. Princ se poprvé cítil svým postavením u dvora zrazený.

„Možná… možná bych se mohl zeptat Glorfindela…“

„Proč jeho?!“ nadskočil Erestor a hněvivě se ohlédl po princi; hned se ale ovládl a dodal už klidněji: „Vlastně můžeš. To se ale Glorfindel podiví. Nedávno mi říkal, kolik už z těchhle záležitostí musíš znát a jak je za to na tebe hrdý…“

Legolas byl ještě zmatenější a najednou se hrozně styděl, že je Glorfindel hrdý na něco, o čem nemá princ ani potuchy. A zrovna on. U jiných by to princi snad ani nevadilo, ale proč zrovna… Proč mu tak moc záleží na tom, co říká nebo si myslí Glorfindel? Najednou Legolas věděl: chtěl se mu zalíbit, chtěl být s ním… Podíval se ztrápeně na Erestora a váhavě se vrátil: „Pomůžeš mi?“

Erestor se chvíli tvářil skoro odmítavě, ale pak se otočil a shlédl na Legolase, pokorně stojícího u něj:

„Dobře. Budu tě vyučovat ve věcech lásky. Ale jakmile se přestaneš snažit, přestanu tě učit. Už kvůli sobě o tom s nikým nebudeš mluvit. A každou sebemenší chybu budu trestat – trest ovšem přijmeš bez odmlouvání. Při výuce Quenyi někdy dostáváš trest, psaní navíc. Ve výuce milostných věcí to bude trest tělesný. Ber, nebo nech být. Přijímáš?“

Legolas se bál neznámého, ale ještě větší strach měl z nesplnění povinností a hanby, kterou, jak si bláhově myslel, by tím přinesl. Sklonil hlavu: „Přijímám.“

„Dobrá. Tak začneme.“

* * * * *

Lle naa vanima – jsi krásný

V