Rozkvétání

VI. V pasti

Glorfindel se prohnal ze stáje na nádvoří a dál do Celebornova paláce. Nemohl se dočkat, až zase uvidí Legolase. – vždyť za minulých pár dní ho vždy jen letmo zahlédl, jak mizí v dálce mezi stromy či za svými dveřmi. Ale něco tu nehrálo, Glorfindel to začínal jasně cítit… Ale co? Rozhodl se s Legolasem promluvit. A Haldir už před tím také něco naznačoval, když se vrátil z výpravy a Legolas se mu zdál jakýsi …vzdálený.

„Nevím. Nějak ztrácí chuť k jídlu.“

„Jsi si jistý?“

„Ano,“ kývl Haldir, „před tím toho sice taky moc nesnědl, ale teď…“ Mávl rukou: „Škoda mluvit. Je takový…uh, já nevím. Víc plachý? Snad má z něčeho obavy, ale když s ním chci promluvit, předstírá dobrou náladu.“

„Možná…“ začal Glorfindel, ale Haldir ho přerušil: „Ne. Já poznám, kdy to předstírá. Strávil jsem s ním hodně dlouhou dobu. Umí pocity maskovat, ale všechno u něj vyčteš z jeho očí, ty ho vždy spolehlivě prozradí.“

„Tak s ním zkusím promluvit já. Vezmu ho někam ven a aspoň budu mít jasno.“

*****

Proto teď zlatovlasý lord pátral po svém princi, až ho našel sedět duchem nepřítomně v jídelně; kromě něj už tam nikdo nebyl. Legolas mlčky zíral někam skrz svůj plný talíř, aniž by dal cokoliv do úst.

Glorfindel zůstal stát u závěsu ve vchodu, ale Legolas ho nezaregistroval. Sklonil hlavu a prameny vlasů mu sklouzly do obličeje; Glorfindel k němu chtěl už už vykročit, když tu zůstal stát jako opařený. Spatřil zarudlé místečko na princově krku.

Glorfindelem projela studená vlna hořkého zklamání: bylo to milostné znamení, někdo si už označil Legolase za svého a ten už tedy nebyl tak nevinný, jak vypadal.

Je zamilovaný, pomyslel si trpce Glorfindel, a hned se za svou náladu v duchu pokáral: co jsem vlastně čekal, je to jeho svobodná volba…přeji mu lásku, i když to bolí…ale i tak chci vědět, že je v pořádku…

„Legolasi?“ dotknul se jeho zad Glorfindel a Legolas sebou trhnul a odtáhl se z jeho dosahu. Elfí lord zklamaně stáhl ruku zpět. Nechce, abych se ho dotýkal já, myslel si.

„Glorfindeli,“ zajíkl se Legolas, když poznal svého mentora. Záda ho velmi pálila; čerstvé rány po neúprosném Erestorově biči na jeho citlivé kůži způsobily, že i nepatrný Glorfindelův dotek budil v jeho zádech živý oheň. Ty poslední byly za to, že se Legolas tak dlouho vytrvale bránil tvrdým dotekům; Erestorovi už zase došla trpělivost a znovu ho potrestal. A tak než se Legolasovi stačily rány zahojit, hned k nim přibyly další.

Legolas se nervózně díval na Glorfindela; měl tisíc chutí se mu se svým trápením svěřit, něco říct, cokoliv, ale v hlavě mu zněl Erestorův zákaz a princ se ho podvědomě bál porušit. Nevěděl, co dělat.

„J-já… Glori…“

Glorfindel viděl princovy rozpaky a mávl tedy rukou, aby ho netrápil:

„To je v pořádku. Rozumím. Můžeme si popovídat někdy jindy,“ dodal, zklamaně vstal a vykročil ze sálu ven.

Legolas se za ním s lítostí díval. Proč? Ptal se v duchu. Proč mi na něm tolik záleží? Tolik, že pro něj udělám cokoliv. Naučím se všechno, abych se mu vyrovnal. A pak… třeba se mnou bude chtít být se mnou. Jako přítel? Jako …můj milý? Mohlo by to být? Jako má matka Thaniel, než odjela, a otec? Nebo Rúmil a Elmir? Elladan a…

Legolas přemítal: ti byli všichni zamilovaní. Byli spolu a bylo jim tak dobře. Vždy, hlavně ráno vypadali tak šťastně. Legolas si myslel, že spolu spí v milostném objetí; ‚milováním‘ rozuměl milování srdcem. Přece by to nemohla být jedna z těch hrozných povinností, které ho učil Erestor. A to ještě netušil, že má Erestor naplánováno jeho ‚poprvé‘.

Vzdychnul si, otřel z očí hořké slzy a šel si pro své věci.

Byl čas vyrazit.

*****

Erestor si naposledy prošel své krásné záhony květin; tu a tam se shýbl a sebral pár květů a uložil je do plátěného pytlíku. V duchu ohrnul nos nad nevědomostí ostatních elfů: kdyby tak věděli, že nenápadná, krásná květina může sloužit nejen jako lék, ale také jako efektivní zbraň. Elfové sice znali všechny rostliny a bylinky, ale účinky jejich různých kombinací znal jen málokdo. Byl tu například odvar na zapomnění…

*****

Haldir s Orophinem sešli dolů k řece a konečně našli Glorfindela. Seděl ztrápeně na velikém kameni a sledoval proudící vodu. I bez ohlížení věděl, kdo to jde a tak si jen povzdychnul:

„Je do někoho zamilovaný.“

„Promiň, Glorfindeli, ale já si to nemyslím.“ Haldir i s bráškou si sedli k němu.

Glorfindel se k nim otočil: „Je zamilovaný. Chodí jak tělo bez duše, nenechá k sobě nikoho přiblížit a …“

„Neprobíráte náhodou toho malého prince z Mirkwoodu?“ ozvalo se pod balvanem. Tři elfové tam překvapeně nahlédli. Lórienský elf Calaglin tam v poklidu rybařil, ale uši natahoval, aby o nic nepřišel.

„To já kdybych chodil s Erestorem, také bych k sobě nikoho nenechal přiblížit. Nechci si ani představit, co by mi pak udělal,“ otřásl se Calaglin a dodal: „Ten váš princ má víc kuráže, než se na první pohled zdá.“

Orophin, Haldir a Glorfindel se na sebe překvapeně podívali: „Erestor??“

„Tomu nevěřím,“ zamračil se Orophin a Glorfindela najednou pojalo hrozné tušení. Začaly mu docházet určité věci…ten incident při Erestorově výuce… Legolasova nervozita a strach… oh Valar, jeho rozpálená záda, která cítil i přes tuniku a myslel si, že je to od slunce…

„Jsi si jistý, Calagline?“ ptal se Haldir a nevěřícně potřásal hlavou.

„No,“ kývnul lórienský elf. „Já je viděl z druhého břehu. Líbali se. Tedy spíše Erestor líbal prince.“ Pokrčil rameny: „I když…“

„Co? Mluv, prosím!“ vyskočil na nohy Glorfindel a oba bratři ho následovali.

„I když mi připadalo, že se to tomu princi moc nelíbí…chvíli se bránil.“

„A ty jsi nic neřekl?“ nevěřil Haldir svým uším.

Calaglin byl na pochybách: „O nic nejde, je to Erestor… Má rád takové hrátky a někteří ho proto sami svádějí… určitě to bylo hrané. Ten princ se pak už líbat nechal.“

Všichni tři se na sebe zděšeně podívali: Legolas nic nehrál.

„A my je měli celou tu dobu přímo pod nosem,“ zabědoval Haldir, ale to už všichni tři utíkali zpátky ke Caras Galathonu.

„Proč jen jsem s ním nebyl, když mě nejvíce potřeboval,“ vyčítal si v běhu Glorfindel, který teď už měl vážné obavy. Znal Erestora, ale po nových zprávách si už nebyl jistý, kam až může zajít. A zároveň to nalíčit tak, aby to vypadalo nevinně…

„Kdoví, co mu Erestor napovídal,“ přidal se Haldir. „Legolas je nezkušený a slepě věří každému, kdo se jeví jako přítel nebo autorita.“

„Doufám, že ho tahle lekce nepřijde draho,“ zamračil se Orophin, pro kterého byl Legolas rovněž jako mladší bráška.

„Vždycky jsem myslel, že Erestora dokážu odhadnout,“ přiznal se Glorfindel. „Ještě nikdy nedonutil jiného elfa proti své vůli. Všechno to byly hry za souhlasu obou stran. On přece nemůže být až tak…ne, tomu nevěřím.“

Všichni tři vtrhli do stromového paláce lorda Celeborna a pátrali po princi a Erestorovi. Volali je, ale nikde nikdo, až je uslyšel Celeborn s Elrondem.

„Ale ti už přece odjeli,“ řekl Celeborn, nejprve s úsměvem, ale když spatřil zděšené výrazy těch tří, zvážněl.

„Kam?“ zeptal se bez dechu Glorfindel.

„Nazpět do Rivendellu, kvůli… kam utíkáte?“

Orophin se otočil a v rychlosti oběma lordům vypověděl o jejich podezření, co se ‚vyučování‘ s Erestorem týče a obavách o prince. Elrond se zhrozil a vrtěl nevěřícně hlavou: „Musíme je rychle najít a zjistit pravdu. Pojedu s vámi.“

Lord Celeborn se rozhodl nahlédnout do zrcadla své paní; Galadriel byla se svou družinou na výpravě za vzdálenými přáteli a proto jim teď nemohla pomoci.

A zatímco Glorfindel s ostatními už vyrazili, Celebornovi se v před očima v zrcadle odvíjely útržky minulých dní. Nevěděl: je to minulost? Děje se to teď? Trpce litoval, že to nezjistil dřív, ani nikdo jiný. Legolasův marný boj s Erestorem a se sebou samým, jeho bolest a nejistota… a nakonec se objevil malý klíč k tomu, proč Erestor zašel až tak daleko.

Celeborn se rozběhl ven.

*****

Daleko od Lórienu.

„Tady přenocujeme, Legolasi.“ Erestorův celkem vlídný tón ulevil princovu napětí a Legolas unaveně sesedl z koně. Na začátku cesty z Lórienu se po cestě bavili hlavně výukou Quenyi, odpoledne historií.

Dávno už padla tma a tak Erestor rozdělal oheň a připravoval večerní jídlo, zatímco Legolas nachystal pokrývky a místa na spaní. Svoje rozložil na druhou stranu mýtinky a byl tak unavený, že ani neměl chuť na jídlo. Ale v duchu si umínil, že nezamhouří oka.

Erestor se držel zpátky, ale princ ho přitahoval jako nikdy před tím. Zavolal ho k večeři, ale Legolas skoro nic nesnědl, jak měl strachem stažený žaludek. Omluvil se a šel si lehnout. Erestor hleděl do tančících plamenů a zapíjel večeři svým oblíbeným nápojem…

Když se Legolas navzdory svému rozhodnutí přece jen zavřel oči a začal se propadat do hlubin spánku, uslyšel z dáli Erestorův přitlumený hlas: „Je čas, Legolasi.“

VII