Rozkvétání
VII. Na ostří nože
Legolas pevně zavřel oči: prosím ne…
Krátce na to ucítil lehký dotek na svém rameni:
„Legolasi, já vím, že nespíš.“ Princi po tváři sklouzla tichá slza a vsákla se do měkké pokrývky; Legolas ale rychle zamrkal, aby Erestor nic nepoznal a otočil se k němu. Rivendellský lord se nad ním v kleče skláněl; jednou rukou si hrál s jeho vlasy, zatímco druhá mu putovala přes princovo pevné bříško nahoru k výstřihu tuniky.
„Prosím, Erestore…jsem opravdu velice unavený a…“
„Ale já myslím, že se ti to dnes bude obzvláště líbit.“ Erestor se sklonil níž a políbil ho na chvějící se rty. Legolas chtěl uhnout, ale už nebylo kam. Tak jen bezmocně přitlačil hlavu zpátky do pokrývky a zašeptal: „Prosím… dnes ne…“
„Svlékni se, Legolasi.“ Do Erestorova hlasu už prosákla netrpělivost a sám mu začal rozepínat stříbrné spony na modravé tunice. Princ poznal ten pohled v jeho očích a cítil jeho zrychlený dech. Roztřesenými prsty sáhl po přezkách, zatímco už Erestor nedočkavě dorážel svým jazykem na jeho drobná ústa, bílé hrdlo a rukama klouzal princi po těle.
Rozepnul mu kalhoty a Legolas je poslušně sundal. Jeho nahé, bělostné tělo už bylo zase napjaté jak struna a jeho hebká kůže nesla stopy po krutém Erestorově zacházení. Mimo šrámů od biče se Legolas nevyhnul ani bolestivým kousnutím a modřinám od nelítostných prstů.
Erestor byl ještě oblečený, až na rozepnutou tuniku; oči se mu leskly jako v horečce a celý vzrušený tisknul svým tělem Legolase k zemi. Princ se v takové situaci nemohl vzrušit jen matně mu blesklo hlavou, co po něm dnes Erestor bude chtít.
Černovlasý elf ho prudce políbil a pak se mu se zvláštním pohledem zadíval do očí:
„Otoč se na břicho, Legolasi.“
Malinko se nadzvedl, aby to princ mohl udělat, ale ten zpanikařil. Nevěděl, co má Erestor v úmyslu a nechtěl ho zpustit z očí.
„Já…“
„Bude to?!“ Erestorův hlas ztvrdnul.
„Ne!“ vyrazil Legolas a konečně sebral odvahu k tomu, co už měl na jazyku nějakou dobu: „Už se s tebou nebudu učit!“
Chtěl vstát, ale Erestor ho hněvivě přirazil zpátky na zem: „Na to je trochu pozdě, můj Legolasi!“
„Ne! Pusť mě!“ bránil se princ, „říkal jsi, že mě necháš být, když se sám přestanu chtít učit! A já už nechci!“
„Ale to bys přišel o tu hlavní dovednost a všechno to potěšení,“ odbyl ho Erestor a snažil se ho otočit; ruka mu sklouzla níž, na Legolasova intimní místa a prstem pátral po cíli své touhy.
Legolas vykřikl a začal se svíjet jak lasička; podvědomě cítil, že všechno je špatně a jak hloupě naletěl, a začal bojovat doopravdy.
„Pusť!!“ vytrhl jednu ruku z Erestorova sevření a snažil se nahmatat jakoukoliv zbraň. Zároveň chtěl černovlasého elfa odtlačit pryč. Při souboji mu ruka prudce zavadila o Erestorův obličej a nechal po sobě dva krvavé šrámy. Erestor zasyčel, znova mu uvěznil obě zápěstí v jedné ruce a druhou si nevěřícně setřel krev z tváře. Podíval se zlověstně na Legolase:
„To jsi neměl.“
Legolas prudce oddechoval, strachem i vyčerpáním a znovu se snažil vyklouznout zpod většího těla rivendellského elfa. „Pusť!!“
Erestor se napřáhl a uhodil vyděšeného prince přes tvář. Legolas na jazyku ucítil krev z rozbitého rtu a na chvilinku ztuhnul; pak se ale rychle vzpamatoval a začal se znovu zoufale bránit.
Ale Erestor se ho nemínil vzdát tak lacino. Mýtinou se rozlehl výkřik.
*****
Glorfindel i s ostatními hnali své koně přímou cestou k Rivendellu. Nemluvili, soustředili se na stopy před sebou a snažili se najít Erestora s Legolasem ještě než se setmí.
Ale postupně se začalo šeřit a padala noc. Po stopách už dál nemohli, ale po krátké poradě s Glorfindelem Elrond rozhodl, že pojedou obvyklou lesní cestou a ne oklikami: zdálo se to pravděpodobnější, Erestor bude určitě chtít být v Rivendellu co nejdříve.
Měsíc jim slabě osvěcoval lesní stezku a oni pokračovali, i když teď už pomaleji. Najednou všichni uslyšeli výkřik elfa.
„To byl…“ Glorfindel pobodnul koně a vyrazil s ostatními v patách kupředu. V krátké chvilce dorazil na malou mýtinku, osvětlovanou drobným táborovým ohněm.
Glorfindel ještě za jízdy sesednul a s bušícím srdcem se hnal ke dvěma stínům, temně se rýsujícím před plameny ohně.
„Legolasi!“ vyrazili Haldir a Orophin zároveň a utíkali k němu, ale Glorfindel je předešel. Rychle si přiklekl k princi, který se roztřeseně sbíral na všechny čtyři a zároveň se snažil přes sebe přetáhnout pokrývku; bylo jasně vidět, že je nahý. Glorfindel si rychle sundal plášť a ovinul ho Legolasovi kolem ramen: „Oh Valar, Legolasi…“
Princ se chtěl postavit, ale nohy ho odmítly poslouchat; Glorfindel ho k sobě přivinul a vyděšený Legolas se mu svezl do náruče. Černovlasý elf se s ním posadil na zem a Haldir prince pohladil po vlasech.
„Co je Erestorovi?“ Orophin, který si před tím přiklekl u Glorfindela, se ohlédl na nehybného elfa, ležícího vedle ohně. Elrond u něj klečel a zkoumal mu tvář a tep.
„Já…“ zajíkl se Legolas, přitisknutý obličejem do Glorfindelova kabátku, „j-já jsem nechtěl… nevěděl j-jsem, co d-dělat…“
„Pššš,“ chlácholil ho jemně Glorfindel, „ to nic. Už je to dobré, už jsme tady. Co se stalo?“
„J-je v pořádku?“ ohlédl se pomalu Legolas a na tváři se mu leskly stříbrné stopy po slzách, které si ani sám neuvědomoval. Glorfindel mu je otřel okrajem svého rukávu a podíval se na Elronda a Orophina, kteří prohlíželi Erestora.
„Ano,“ řekl Elrond a než se stačil zeptat, Glorfindel potichu dodal: „A ty?“
„A-ano,“ přikývl princ a posmrkl. Haldir, který klečel u nich, si oddechl tak jako ostatní a povzbudivě se na Legolase usmál:
„Ale jsi mu hezky srovnal ciferník. To se nepodařilo ještě nikomu.“
Legolas byl stále ještě příliš vyděšený, než aby se mohl usmát, ale vděčně oplatil Haldirovi jeho pohled. Pak se pomalu postavil a přešel k Erestorovi. Glorfindel mu stál po boku. Princ si klekl, rozevřel Erestorovu pevně sevřenou dlaň a vzal z ní svou milovanou hvězdu, Elbereth.
Pak se otočil zpátky ke Glorfindelovi a objal ho: „Jsem t-tak rád, že j-jsi tady.“ Glorfindel ho zlehka objal a políbil ho do vlasů: „Pojď. Dáme tě do pořádku a ty mi můžeš povědět, co se stalo.“
Legolasovi se to celé znovu odehrálo před očima: jeho prohrávání v souboji s Erestorem a strach z neznámého, velký strach…
*****
„Až se to dozví otec, potrestá tě!“ vykřikl zoufale princ, ale Erestor se jen ušklíbl:
„To jen ztěží, drahý Legolasi. Od koho by se to dověděl, když si nic nebudeš pamatovat?“ Pohlédl ke svému vaku, ve kterém se skrývala malá lahvička s podivným nápojem…
„Ne!!“ vyrazil princ, ale Erestora upoutalo něco jiného:
„Co to máš v ruce?!“
Legolas měl sevřenou dlaň, ale Erestor věděl, na které citlivé body zatlačit. Princ zaúpěl a ruku povolil, a Erestor mu z ní sebral elfí hvězdu. Hned ji poznal:
„Tak se na ni naposledy podívej, protože už ji víckrát nespatříš!“
„To ne!!“ vykřikl Legolas a sesbíral poslední síly, vytrhl jednu ruku na svobodu, sevřel ji v pěst a vší silou udeřil Erestora do obličeje. Ozvalo se křupnutí nosní přepážky, Erestor zavyl a složil se. Z nosu mu tekla krev a nehýbal se.
Legolas si bolestivě svíral poraněnou ruku - Erestor měl pěkně tvrdé kosti - a v hlavě měl nesmírný zmatek. V šoku si uvědomil, co udělal. Byl velmi vyděšený z Erestorova napadení, ale zároveň… ještě nikdy před tím neudeřil jiného elfa.
*****
Teď to svěřil Glorfindelovi, který ho vedl ke své přikrývce a kam se princ usadil. Přidal se k nim Haldir, zatímco jeho bráška a Elrond se postarali o Erestora: omyli mu krev z obličeje a ujistili se, že může dýchat.
Elrond po očku sledoval Legolase a Glorfindela a nebýt tak překvapený Erestorovým útokem, hrál by mu kolem rtů úsměv: oni dva pomalu přicházeli na to, co on věděl už dávno. Zároveň se obával, aby na Legolasově duši nezanechal takový útok trvalé stopy. Začal připravovat léčivý odvar, který později dal Glorfindelovi na Legolasovy rány.
„Haldire, prosím, přines nám trochu vody,“ poprosil ho Glorfindel a pak opatrně stáhl plášť, který Legolas pevně svíral u krku, dolů až princi k pasu. Lesklá látka pláště sjela dolů a blonďaté pramínky vlasů se rozběhly po jeho rozbitých zádech.
Haldir nahlas zalapal po dechu, Orophin i s Elrondem se na sebe nevěřícně podívali a Glorfindel beze slova vrhl zlostný pohled na nehybného Erestora. Takhle ho opravdu neznal. V mysli se mu mihlo to poslední setkání s Legolasem v jídelně, i to, jak princ uhnul jeho dotyku.
„Legolasi,“ Glorfindel mu jemně zvedl obličej do dlaní, „proč jsi nikomu nic neřekl?“
„Nemohl jsem…já…“
„On ti to zakázal.“
„A-ano…“
„Mohl jsi to říct aspoň mně.“
Legolas sklonil hlavu, rudý zahanbením: „Nechtěl jsem tě zklamat, ale to už se stejně stalo…. Neznám věci, které mě Erestor učil… a nejsem v tom dobrý, i když si to o mně myslíš. Erestor říkal…“
„Cože říkal? Že si myslím…To si vymyslel, Legolasi, my jsme o tomhle nikdy spolu nemluvili! A on tě učil… milování?“ Glorfindel ani ostatní nevěřili vlastnímu sluchu. Ani vlastním očím, když prohlédali Legolase, od udeřeného obličeje, přes rozbitá záda až po poraněnou ruku, o modřinách a kousnutích ani nemluvě. Legolas bezhlasně kývnul a hleděl do země.
„Legolasi,“ černovlasý elfí lord mu zvedl hlavu a zahleděl se mu zhluboka do očí. „Udělal ti ještě něco? Něco, o čem nevíme?“
Legolas posmrkl, ale zavrtěl hlavou: „Ne, ale myslím, že něco chtěl. J-já jsem mu řekl, že už se nechci dál učit, ale… neposlouchal mě.“
„Legolasi,“ vmísil se do hovoru Haldir, který s Glorfindelem omýval šrámy na princových zádech a na hrudi. „Milování se přece takhle neučí… a ty nemusíš v tomhle nikoho poslouchat, jen sám sebe. Tvoje tělo patří jenom tobě, víš? Záleží jen na tobě, s kým ho budeš chtít sdílet…“
Legolas si smutně uvědomoval, jak hloupě naletěl a snadno podlehl Erestorově nátlaku. Položil si lokte na kolena a opřel si o ně unaveně hlavu.
Glorfindel v duchu zuřil. Kdyby Erestor neležel v bezvědomí pár stop od nich, Glorfindel by mu dozajista jedno hezké bezvědomí zařídil osobně. A nezadržel by ho nikdo, ani Elrond.
Glorfindel věděl, co se Erestorovi líbí, ale nikdy to nezašlo až takhle daleko a ještě k tomu bez souhlasu partnera. Tak proč se najednou přestal ovládat? Jistě, toužil po Legolasovi už před tím, ale nikdy by mu nic ošklivého neprovedl. Černovlasý elf si nad tím lámal hlavu, ale víc ho zajímal Legolas, jeho věrný přítel a tajná láska.
Haldir, Orophin a Elrond se kousek stáhli a začali rozdělávat pokrývky na spaní, sbírali dřevo na oheň, cokoliv, jen aby dali těm dvěma víc času a soukromí.
Glorfindel namočil šátek v chladném odvaru z bylin, který připravil Elrond a přiložil ho Legolasovi nad levou lopatku, na jedno ze zarudlých kousnutí. Princ bolestí přivřel oči, ale chlad působil společně s jemným dotykem jako balzám a Legolas si oddechl. Když se Glorfindel dotknul šátkem jeho udeřené tváře, Legolas se opřel o jeho dlaň a přivřel oči.
„Legolasi,“ začal potichu černovlasý elf, „když si Erestor vymyslel to, co si podle něho o tobě myslím… proč ti na tom tolik záleželo?“
Legolas se zamyslel, jak nejlépe to říct a pohrával si s cípem Glorfindelova pláště: „Pro mě je moc důležité, co si o mně myslíš ty. Záleží mi na tobě… udělal bych pro tebe cokoliv.“ Legolas se mu zadíval do zelených očí, tmavnoucích až do smaragdova.
„Ty sis to všechno nechal líbit kvůli mně?“ vydechl nevěřícně černovlasý elf.
„Ano.“
Glorfindel vrtěl hlavou, ale zároveň doufal…Podíval se Legolasovi do očí:
„Mám tě rád, Legolasi. Moc rád. Jako prince, jako přítele…a ještě víc.“
Legolas vzal Glorfindela za ruce, pátravě se na něj podíval a rozechvělým hlasem se zeptal: „Je to láska, Glorfindeli?“
Glorfindel mu pohled opětoval: „Ano, tohle je láska.“ Přitiskl opatrně Legolase k sobě a ten se nového pocitu nemohl nabažit. Vždycky měl Glorfindela rád, ale neuvědomoval si, jak v něm jeho cit sílí a přerůstá v něco nového…většího… Ano, když byl s Glorfindelem, byl šťastný.
Elrond a Haldir, sedící u ohně, na sebe významně mrkli.
„To jim to trvalo,“ šeptal Haldir tak pronikavě, že by ho mohl slyšet nějaký zbloudilý ork. Elrond s úsměvem přikývl a Orophin, který prohraboval ohniště, celý zvědavý poposedl.
„Co co co?“
Haldir zakoulel očima: „Ty musíš být slepý, bratříčku.“
„Ale já jsem…“
„Podívej se na ně. Jestli tohle není zamilovaný pár, tak já jsem král Mirkwoodu. Tedy, Glorfindel to věděl, ale pro Legolase je to nové, víš?“
Orophin se zatvářil spokojeně, že už taky ‚všechno ví‘, a lehl si na svou pokrývku. Haldir se nabídl, že bude na noc hlídkovat a Orophin jej měl později vystřídat. Elrond si řekl o hlídku k ránu a natáhl se u nízkého ohýnku, zády opřený o velký kořen stromu.
Legolas začal poklimbávat, když se Glorfindel pohnul a chtěl vstát. Blonďatý elf ho chytil za ruku: „Glorfindeli, prosím, zůstaneš na noc? U mě?“
Glorfindel mu s úsměvem pocuchal vlasy v hravém gestu: „Samozřejmě, ty můj malý svišti. Jen si dojdu pro pokrývku. A mám žízeň. Ty taky?“
„Uh hm,“ přikývl Legolas. Vyškrabal se na nohy, pořád ještě v Glorfindelově plášti a ohlížel se po svém oblečení.
„Tady, Legolasi,“ zavolal na něj tiše Haldir a ukázal na hromádku šatů, které tam dřív složil.
„Děkuji ti,“ řekl princ. „Jsem opravdu rád, že jste všichni tady.“
Glorfindel se sehnul ke svému sedlu a odvázal z něj stočenou přikrývku. Svou láhev s vodou měl prázdnou, tak zamířil k Erestorovi. Ten byl stále ještě mimo tento svět; s oteklým nosem, rozhrabanými vlasy a otevřenou pusou nevypadal vůbec nebezpečně.
Glorfindel najednou nastražil uši a pak to uslyšeli všichni: tlumený dusot kopýtek. Všichni elfové ze zvyku a z opatrnosti sáhli po zbrani, ale pak Haldir radostně vyrazil: „To je lord Celeborn!“
Pán Lórienu se hbitě jako stříbrný plamen proplétal na svém bělouši mezi stromy a byl rád, že už je konečně našel. Rychle sesedl z koně: „Kde je Legolas?“
„Jsem tady,“ odvětil princ a popošel kupředu. „Glorfindel, lord Elrond a Haldir s Orophinem nás našli…a…“
„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě Celeborn a zamračil se, když spatřil udeřenou Legolasovu tvář a jeho schýlenou postavu.
„Ano.“ Princ se vděčně usmál: „Mám štěstí, že mám tak dobré přátele.“
„To je dobře,“ oddechl si Celeborn a pak spatřil Glorfindela, jak bere Erestorovu láhev, která byla hned vedle bezvládného elfa po ruce a…
„Nepij to!“ vykřikl, „jestli patří Erestorovi…“
Glorfindel první lok vyplivl: „Proč? Co je v tom?“ zeptal se podezřívavě.
Legolas si najednou vzpomněl: „To je asi ten nápoj na zapomnění. Měl být pro mě…“
Všichni se zhrozili, ale Celeborn pokračoval: „Tak to je další. Tenhle rivendellský elf je opravdu všestranný. O nápoji zapomnění jsem nevěděl, ale zrcadlo mé paní mi ukázalo, co namíchal pro sebe.“
Glorfindel zvědavě přičichl k láhvi, ale nic zvláštního necítil. „Je to obyčejný heřmánkový nápoj,“ řekl a podal láhev Celebornovi.
Celeborn k ní přičichl: „Ne tak docela. Přidával do toho květy tynethu a myslel si, že ho to posílí. To se stalo, ale nápoj měl i jiné účinky, o kterých ani Erestor nevěděl. Přestával se kontrolovat a nápoj pil stále častěji. Jeho přirozená dominance vyplula na povrch, aniž by ji zvládnul.“ Zamyslel se: „Do rána by to z něj mělo vyprchat a láhev mu naplníme jen vodou. Očekávám, že bude asi hodně zmatený tím, co udělal.“
Legolas si skrytě zívl. Stalo se toho příliš mnoho najednou. Přemýšlel o Erestorovi: bez toho jeho nápoje by minulé dny určitě proběhly úplně jinak. Pokud by ho Legolas odmítl, Erestor by na prince hned přestal tlačit. Chtěl si ho prostě získat, vydobýt jen pro sebe. Legolasovi to pomyšlení na druhou stranu docela zalichotilo, i když věděl, že by i tak odmítl. Vždyť od začátku dělal všechno proto, aby se líbil Glorfindelovi. A teď… Legolasovi bylo přes všechno to trápení nádherně. Glorfindel ho miluje.
„Haló! Slyšíš mě, Legolasi?“ zamával mu před očima Haldir a princ se vrátil do reality: „Ano?“
„Ty už spíš vestoje. Pojď si lehnout,“ tahal ho Haldir za rukáv a Celeborn se na něj usmál: „Ráno bude času na povídání dost. A teď se pořádně vyspi.“
Glorfindel si Legolase odvedl na svoji pokrývku na měkkém mechu, mezi dvěma kořeny vysoké borovice. Lehl si, otevřel náruč a Legolas se stulil k němu. Opřel si tvář o jeho hruď a Glorfindel ho políbil na čelo na dobrou noc: „Mám tě rád,“ zašeptal a zavřel oči.
Legolasovi přes rty přešlo tiché „já tebe také“ a pak už spal spánkem spravedlivých.
Nad vrcholky stromů vyšel měsíc, v dálce zahoukala sova a z mítinky bylo slyšet jen tiché oddechování spících elfů.
