Rozkvétání

IX. Všude dobře, doma nejlíp

Do Legolasova snu, mírného jak jemný vánek a tichý šum stromů, vplynul povědomý laskavý hlas: „…vstávej, Lístečku…“

Princ se pomalu probíral a začal se vymotávat ze stočené pokrývky: „Mmmm…“ Otevřel oči a ospale se usmíval se do třpytivého rána: „Tati…“

„Ptáčkové už dávno vstali, písničky si zazpívali - a ty ještě spíš? Že se…“

„…nestydíš,“ zašeptal probouzející se princ. Jeho otec Thranduil seděl na kraji jeho postele, na sobě splývavou královskou róbu a ve svých překrásných vlasech umně splétaný věneček z čerstvých květin namísto koruny. Oči mu zářily jako hvězdy a budil svého nejmladšího říkankou, na kterou byl Legolas odmalička zvyklý. Ten se teď protahoval a pozdravil svého otce a krále: „Dobré ráno, tati. Už mě můžeš budit jako mé bratry a ne jako malého prcka.“

„Ti už jsou velcí. Tharionovi můžu houknout do ucha a zakroutit mu palcem u nohy a Brethilasovi sebrat přikrývku. Ale ty jsi…“

„…už vyrostl,“ skočil mu do řeči Legolas, posadil se a pohlédl otci zpříma do očí. Thranduil vzdychl a pohladil ho po rozcuchaných vlasech: „Já vím. Ale můžeš svému otci vyčítat, že tě pořád vidí jako svého malého klučinu? A vůbec, je ti ještě tak málo let na slovo ‚dospělý‘, tak se ani nenamáhej mi to tu vyvracet.“

*****

Legolas stočil koutky malinko nahoru. Jeho otec byl od jejich příjezdu před týdnem docela naměkko: hned si všiml, jaké zraky Legolas upíná na svého rivendellského přítele a jak Glorfindel chrání svůj zlatovlasý poklad zprava zleva, i když v bezpečí královského dvora nebylo před čím.

A pak krále Glorfindel navštívil o samotě, svěřil se mu a poprosil ho o dovolení dvořit se jeho nejmladšímu synovi. Thranduil věděl, že to jednou přijde, jen nevěděl, že tak brzy. Legolas byl přece jen velmi mladý - a jen jeho, a teď to vypadalo, že se o jeho srdce musí král podělit s někým dalším.

Thranduil měl Glorfindela rád už dlouhá léta a věděl, že je to elf na slovo vzatý. Nebránil proto šťastně zamilované dvojici a požehnal jim svým královským jménem. A přece se neubránil dojetí, když viděl Glorfindela, jak vede jeho nejmladšího rozkvetlými terasami královských zahrad.

Ale nenechal se ošidit o oblíbené probouzení svých dětí. No, vlastně už jen Legolase, pokud by měl zaspat něco důležitého, jinak ho nechal, ať si pospí, jak dlouho chce. Tharion a Brethilas vstávali obvykle za prvního rozbřesku a jejich mladší bráška je většinou hned následoval. Jindy dokázal spát do té doby, dokud mu starostlivý otec nezazpíval jeho ‚jitřenku‘.

*****

Legolas se vyhrabal z pokrývek a Thranduil se s úsměvem postavil: „Tak se honem obleč a pospěš na snídani, než ti ji někdo sní…“

„To už přijel Haldir?“ lekl se naoko Legolas a vyskočil z postele.

„Ještě ne,“ zasmál se Thranduil a opřel se o rám dveří. Legolas se smíchem a jen tak naboso přeběhl k tenkému pramínku čiré vody, který prýštil v malé vodní nádržce v rohu pokoje. Umýval si obličej a ptal se: „A Glorfindel?“

„Ten už tam čeká,“ odpověděl pobaveně král a otočil se s úsměvem k odchodu: „Pospěš si, možná má ten tvůj Glorfindel stejnou chuť k jídlu jako Haldir a…“

*****

Legolas našel přes židli pověšené nové oblečení: košili bílou jak květy sněženek, světlé modrostříbrné legíny a tmavě modrou, sametovou tuniku bez rukávů, se zlatým lemováním a zlatě vyšitým královským znakem na prsou. Měl radost a rychle se ustrojil, učesal a pak už vyběhl ze své komnaty.

Už ho nic nebolelo, rány se mu zahojily dříve, než přijeli na hranice království. Před tím se několik dnů zdrželi v Rivendellu a pak už vyrazili jen Legolas s Glorfindelem, aby pokračovali v několikadenní cestě na severovýchod.

Tím, že si Legolas s Erestorem vyříkali všechny ty těžkosti, mohl princ s lehčím srdcem spát a noční můry se už nevracely. Zůstával však stále plachý a všechny si držel od těla. Neznamenalo to však, že by odmítal objetí nebo polibek na dobrou noc od Glorfindela. A ten na prince nespěchal. Chodil s ním na výpravy po nejbližším okolí královského dvora, nebo si vyjeli na koních a kochali se krásou mirkwoodského lesa.

Legolas se také připravoval na nadcházející turnaj, kterého se chtěl samozřejmě zúčastnit. Měli při něm změřit síly lučištníci Mirkwoodu, Rivendellu, Lórienu i Eregionu. Navíc Thranduil připravoval klání v dalších disciplínách; souboje s cvičným mečem, závody ve stopování ‚lovné‘ - tu roli si mezi sebou rozdělili soutěžící elfové a také umělecké klání: soutěže ve zpěvu, tanci, hudbě a jiné zábavě.

Po společné snídani se Thranduil, Glorfindel a Legolas vydali na rozlehlou mýtinu vedle paláce, aby si protáhli svaly. To, že byl Thranduil král, neznamenalo, že seděl na trůně a zíral před sebe. Byl stejně hbitý a silný jako jeho bojovníci, a ještě víc.

Teď se i s Glorfindelem chopili mečů a dali si zahřívací kolo; Legolas si připravil terč a přesnými zásahy ho zasypával šípy.

Thranduil po očku sledoval svého krásného syna a byl na něj jaksepatří hrdý, tak jako na své další dva potomky. Za nějakou dobu dal znamení Glorfindelovi, aby se jen díval a zavolal na prince: „Legolasi, pojď sem na chvíli, ano?“ Legolas se zapálenými tvářemi přiběhl a král pokračoval: „Střelba ti jde velmi dobře, tak už to nech. Teď dostaneš do ruky meč.“

Legolas protáhl obličej, ale neodmlouval. Glorfindelovi cukaly koutky, když mu podával cvičný meč a Legolas si ho bral s výrazem, jako by mu rivendellský elf podával chlupatou nohu Oduly. Thranduil jen obrátil oči k nebi, ale zaměnil svůj meč za cvičný a postavil se naproti svému synovi.

Legolas s nechutí zaujal bojový postoj a jeho otec provedl výpad. Legolas odtančil z jeho dosahu a mrštně uhýbal cvičné zbrani: svůj vlastní meč držel v ruce asi jen proto, aby se neřeklo.

Thranduil zakoulel očima, zatímco Glorfindel pobaveně přihlížel.

„Legolasi, braň se trochu,“ pobídl ho otec. „Tak si třeba představ, že jsem ork.“

Legolas se začal hrozně smát, upustil meč do měkké trávy a v mžiku popadl svůj luk s připraveným šípem. Namířil malinko vedle otce - ne přímo na něj - a zajásal: „Tak ty slizký orku - teď jsem tě dostal.“

Než se Thranduil stačil nadechnout, Glorfindel, stojící vedle poskakujícího Legolase mu nastavil nohu a princ se s výkřikem rozplácl na záda do trávy.

„A mě si představ jako orkova komplice.“

Teď to byl Legolas, který zlostně zafuněl, ale to už měl nad sebou obkročmo Thranduila se špičkou meče na svém krku:

„To je to, Legolasi, co ti pořád nemůžu vysvětlit. Jak z takové situace? Nemáš luk ani šípy!“ Král se postavil. „Ale to je stejné, jako bych mluvil do dubu,“ stěžoval si Thranduil Glorfindelovi.

Rivendellský lord se usmál: „Tak nás tu nechte, my to spolu zkusíme.“ Král odevzdaně přikývl: „Pořád Legolasovi vysvětluji, jak je důležitá sebeobrana zblízka, ale on si ze mě jenom střílí.“

Princ mezitím vyskočil na nohy a mračil se: „Ale meč je tak…hrubý. Je mi odporný, nemám ho rád. A ani nebudu, i kdybych se sním naučil. Je tak těžký do ruky…a vůbec.“

„Legolasi!“ přerušil ho Thranduil, „aspoň základy musíš umět zvládnout!“

„Hm,“ broukl princ a hleděl do země.

„Tak já jdu za Brethilasem,“ povzdechl Thranduil a pokynul Glorfindelovi: „Hodně štěstí.“

*****

Legolas a Glorfindel osaměli.

„Víš co,“ rozhodl se Glorfindel, „teď ti ukážu pár pohybů bez meče. Zkus je zopakovat, rychle za sebou.“

Legolas se snažil a Glorfindel byl spokojený. Chvilku dumal a pak řekl. „Zkusíme něco jiného. Myslím, že vím, kterou zbraň zvládneš bez problémů.“

Na Legolasův zvědavý pohled odpověděl Glorfindel polibkem na tvář a vzal ho za ruku: „Ale nejdříve tu zbraň musíme udělat. Zajdeme ke kováři, ten nám pomůže.“

Elf Fingon, zručný kovář a tepec, uměl vyrobit nejen zbraně, ale i šperky. Vyslechl Glorfindela a slíbil, že zbraň bude brzy hotova.

Legolas se na ni docela těšil, protože tahle zbraň se mu zdála o moc zajímavější, než meč a skýtala více možností. Ale myslel také na něco jiného. Na někoho. A začínal toužit…